Setkání s Ježíšem v liturgii kříže vede kněze,
kteří opouštějí Ježíše na kříži,
zpět ke svatodušní liturgii, k radosti ze služby
31.
neděle v mezidobí
V
prvním čtení z knihy proroka Malachiáše slyšíme Boží slovo
k těm, kdo se vydali cestou kříže, který nevede ke spáse.
Jsou osloveni a obviněni kněží, kteří se zpronevěřili svému
poslání. Cesta zpět, k přijetí povolání nevede jinudy než
opět přes kříž. Ovšem Ježíšův – kříž Boha a
člověka. Pán
Ježíš se představil světu jako služebník, zcela se zřekl sebe
samého a snížil se až k tomu, že dal nejvýmluvnější lekci
pokory a lásky na kříži. Z jeho příkladu vyplývá životní
výzva: „Kdo je
mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem“.
Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné
mezi národy. Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže
neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému
jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou.
Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o
Zákon, porušili jste smlouvu s Lévim - praví Hospodin zástupů.
Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem,
poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste
nebyli nestranní. Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás
jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní, a tak znesvěcujeme
smlouvu našich otců?
Žalmista
zpívá o pokoře duše, která jako dítě v klíně matky
nachází útěchu v závislosti na svých rodičích: ukazuje
na Boží dětství a na uzdravující úplnou závislost na Bohu.
Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokojil Hospodine, mé
srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými
věcmi, pro mě nedostižnými.
Spíše
jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně;
jako dítě, tak je má duše ve mně.
Doufej, Izraeli,
v Hospodina, nyní i navěky.
Čtení
z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům v
liturgii této neděle vybízí, abychom brali evangelium „ne
jako slovo lidské, ale jako slovo Boží“.
Takto můžeme s vírou přijmout ta varování, která Ježíš
adresuje našemu svědomí, abychom jim přizpůsobili svoje jednání.
Bratři!
Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká
svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději
nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní
život. Tak velice jsme si vás oblíbili.
Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající
námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli
na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.
A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás
uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské,
ale jako slovo Boží - vždyť jím skutečně je. A protože
věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.
Slova
svatého evangelia podle Matouše zachycují v dnešním úryvku
Ježíšovu výtku zákoníkům a farizeům, kteří měli ve
společnosti roli mistrů, že jejich jednání bylo v otevřeném
rozporu s učením, které důrazně předkládali druhým. Ježíš
zdůrazňuje, že „mluví, ale
nejednají“; ba dokonce „svazují
těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale
sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“.
Dobrou nauku je třeba přijmout, ale hrozí, že bude kompromitována
nedůsledným počínáním. Proto Ježíš říká: „Dělejte
a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků
nejednejte“. Postoj Ježíše je
přesně opačný: Praktikuje jako první přikázání lásky,
kterému učí všechny, a může tak říci, že jeho břemeno
netíží a netlačí, protože nám pomáhá, abychom jej nesli
spolu s Ním.
V souvislosti s učiteli, kteří omezují svobodu druhých ve jménu své vlastní autority, poukazuje svatý Bonaventura na to, kdo je opravdovým mistrem, když říká: „Nikdo nemůže učit, ani jednat, ani dosáhnout poznatelné pravdy bez přítomnosti Syna Božího. „Ježíš sedí na učitelském stolci jako větší Mojžíš, který rozšiřuje Smlouvu na všechny národy“). On je naším pravým a jediným Mistrem! Jsme proto povoláni následovat Syna Božího, Vtělené Slovo, které vyjadřuje pravdu jeho učení skrze věrnost Otcově vůli darováním sebe samého. Blahoslavený Antonio Rosmini píše: „První mistr formuje všechny ostatní mistry, stejně jako formuje samotné učedníky, protože jedni i druzí existují pouze na základě moci onoho prvního tichého, ale mocného učení“. Ježíš rozhodně odsuzuje také domýšlivost a podotýká, že jedná-li člověk proto, aby „se ukazoval před lidmi“, vydává se napospas lidskému uznání a ohrožuje hodnoty, které zakládají opravdovost lidské osoby.
„Každý musí v životě nalézt svoje správné místo. Ale jaké místo je opravdu správné?“ Na tuto otázku odpovídal papež Benedikt XVI. v homilii na nedělní evangelium, ve kterém Ježíš každému radí, aby si na hostině, kam byl pozván, vybíral poslední místo. „Nějaké místo se může jevit jako velmi dobré, ale může se ukázat, že je velmi nedobré,“ začal emeritní papež svou promluvu. Učedníci se dokonce na Poslední večeři přeli o ta nejlepší místa, zatímco Ježíš se prezentoval jako služebník. On, narozený ve chlévě a popravený na kříži, pokračoval dále Svatý otec Benedikt XVI., ukazuje, že správné místo je to, které je blízké Jemu, podle Jeho míry“. Apoštol, tedy Kristův vyslanec, je „podle mínění tohoto světa poslední“ a právě proto je Ježíši nablízku: „Kdo se v tomto světě a v těchto dějinách ocitne vpředu a dosáhne na první místa, musí vědět, že je v nebezpečí, musí si více hledět Pána, brát si míru podle Něho, měřit se vzhledem k odpovědnosti za druhé, musí se stát tím, kdo slouží, usedá u nohou druhého a tak žehná a je požehnán.“
Ať je tedy místo, které nám dějiny přiřknou jakékoliv, rozhodující je – zdůraznil dále papež Benedikt XVI. – odpovědnost před Ním, odpovědnost za lásku, spravedlnost a pravdu. V evangeliu nám Pán připomíná, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, poznamenal emeritní papež a dodal: „Kristus, Boží Syn, sestupuje, aby nám sloužil, a v tom spočívá podstata Boha, že se totiž sklání k nám: je láskou, přitakává trpícím, povyšuje z ponížení:
My jsme na Kristově cestě, na správné cestě, pokud se na Jeho místě a jako On snažíme stávat lidmi, kteří »sestupují«, abychom se stali opravdu velkými Boží velikostí, která je velikostí lásky.“
„Kříž, pokračoval Svatý otec Benedikt XVI., je posledním místem, a Ukřižovaný nemá žádné místo, je bez místa, byl svlečen, stal se nikým, a přece evangelista Jan spatřuje v tomto extrémním ponížení opravdové povýšení:
„Tímto způsobem je Ježíš nejvýše, je na výši Boha, protože výše Kříže je výší Boží lásky, výší zřeknutí se sebe samého a odevzdání druhým. Toto je místo Boží, a my chceme prosit, aby nám, každému jeho vlastním způsobem, dával toto tajemství povýšení a ponížení stále více chápat a pokorně přijímat.“
Svatý otec Benedikt XVI. potom zmínil radu, kterou na hostině Ježíš dává, totiž nehledět na případné výhody a zvát mrzáky, chromé a chudé, protože Ježíš činí totéž, když „zve na Boží hostinu nás“ a tím ukazuje, co to znamená gratis. Ekonomie se právem zakládá na komutativní spravedlnosti, na do, ut des. Avšak i v této oblasti zůstává něco, co je zdarma, neboť žádná společnost nemůže růst, aniž by něco promíjela. Ty největší věci v životě, tedy láska, přátelství, dobrota, odpuštění, však ani zaplatit nelze, „jsou gratis, stejně jako se Bůh dává gratis nám“:
„Tak také v boji za spravedlnost ve světě, nesmíme nikdy zapomínat na tuto gracióznost Boha, neustálé dávání a přijímání, a musíme stavět na skutečnosti, že nás Pán obdarovává, že existují dobří lidé, kteří nám dávají gratis svoji dobrotu, snáší nás bez náhrady, mají nás rádi a jsou k nám dobří gratis. My potom máme přibližovat svět Bohu tím, že rozdáváme tuto gracióznost, abychom se Mu stali podobnými a otevřeli se Mu.“
Papež Benedikt XVI. se pak v samotném závěru zastavil u liturgie, u prostoty křesťanské liturgie, která je „nezměrně velkolepá“, protože nás pojí se šiky andělů a svatých ve slavnostní radosti z Boha. A Kristova krev, která je středem mše svaté, „uvádí do tohoto radostného Božího shromáždění. Tato Krev je Jeho láska, Boží hora, a otevírá nás Boží slávě“.
Ježíš
mluvil k zástupům i ke svým učedníkům:
"Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové.
Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich
skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká
a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se
jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají
jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť
široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech,
mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v
synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé
říkají 'Mistře'.
Vy však si
nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni
jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden
je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel',
jenom jeden je váš Učitel - Kristus.
Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se
povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 30. 10. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15410
a v promluvě 2. 9. AD MMXIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18792
svatý Bonaventura, Sermo I de Tempore, Dom. XXII post Pentecosten, Opera Omnia, IX, Quaracchi, 1901, str. 442;
Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 58;
blahoslavený Antonio Rosmini, Idea della Sapienza, 82, in: Introduzione alla filosofia, vol. II, Roma 1934, str. 143)
O. Vladimír
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Jediný „Rabbi“ – Mistr je Tvůj svatý Duch,
a tak máme, Ježíši, jediný učiteli,
oslovovat Otce – Stvořitele
ve svých pozemských a duchovních otcích:
v rodičích a kněžích i biskupech.
Jsi jediný Učitel, a dnes v evangeliu varuješ zákoníky a farizeje,
aby si nepřisvojovali učitelský úřad,
který náleží Duchu svatému – Mistru, Magisteru v Magisteriu Církve.
Varuješ tak před pokrytectvím –
odkrýváš tajemství Nejsvětější Trojice, které nemůže poznávat ten,
kdo se vyvyšuje a činí ze sebe jediného otce – duchovního či pozemského,
jediného učitele,
jediného správce Magisteria.
Nyní Tě přijímáme:
ve Svatém svatých,
na tváři Tebe, světle tváří všech svatých,
se zrcadlí Duch Boží.
Dáváš nám podíl na této kontemplaci,
která pod září Tvého vzkříšeného těla,
pod nestvořeným světlem této svaté Hostie odkrývá
– na rozdíl od pokrytců –
kříž: Tvých pět svatých,
nezemským světlem zářících ran,
které vyzývají:
„Vrať se zpátky k Božímu povolání
být, otcem rodiny, knězem, učitelem, biskupem!“
- k pokornému sklonění se pod katolickou naukou Ducha svatého -
„Vrať se v síle tohoto svatého přijímání ¨
ke smyslu svého života: k mému kříži!“
Amen.
