SLOVO K NEDĚLNÍM MEŠNÍM TEXTŮM PAPEŽE BENEDIKTA XVI.: PŘÍPRAVA NA ADVENT:

Oběť

32. neděle v mezidobí v cyklu A

Tajemství života po smrti, víra v něj, se odkrývá ve vypjatých chvílích zvláště výrazně. V prvním čtení z Druhé knihy Makabejské je líčeno mučení sedmi statečných, ale především v posmrtný život hluboce věřících makabejských bratří a zvláště jejich matky.

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit (božské) zákony otců."
   Druhý pak v poslední chvíli řekl: "Ničemo, bereš nám přítomný život, ale král všehomíra vzkřísí nás k věčnému životu, protože umíráme za jeho zákony."
   Po něm byl týrán třetí. Když ho požádali, hned vyplázl jazyk, (který mu chtěli uříznout,) nebojácně vztáhl ruce na oheň a neohroženě řekl: "Dostal jsem je z nebe, ale kvůli Božím zákonům se o ně nestarám a doufám, že je znovu od něho obdržím." Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.    Když zemřel, dali se do stejného mučení a týrání čtvrtého, který krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! "

Až procitnu, Pane, nasytím se pohledem na Tebe, zpívá Žalmista prorocká slova o procitnutí po smrti: v případě věřícího, toho, kdo se nechal skrýt ve stínu perutí – a to je kříž Ježíšův, Jeho obět za naše hříchy, Jeho předrahá krev vylitá roo čistu od hříchů ve svatém křtu. V případě nevěřícího, jak jsme slyšeli z úst makabejského chlapce, vzkříšení nebude k životu – ale k zavržení.

Až procitnu, Pane, nasytím se pohledem na Tebe!

Slyš, Hospodine, spravedlivou žádost, všimni si mého nářku, popřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů!

Mé kroky pevně setrvaly na tvých stezkách, nezakolísaly mé nohy. Volám k Tobě, protože mě vyslyšíš, Bože, popřej mi sluchu, slyš mé slovo!

Opatruj mě jako zřítelnici oka, do stínu svých perutí mě ukryj. Já však ve spravedlnosti uzřím Tvou tvář, až procitnu, nasytím se pohledem na Tebe.

Není dáno věřit všem, píše Apoštol v Druhém listu Soluňanům. Jsou také lidé zvrácení a zlí. Těm Apoštol nepíše. Obrací se na věřící. Vybízí je k modlitbě, k šíření Božího slova.

K jaké modlitbě by vybízel lidi zvrácené a zlé, jaké Boží slovo by jim napsal, řekl? - Jen Církev může ústy Apoštola říci: "Opust tuto svázanou, posedlou duši, satane! Netrap ji již více. Jménem Ježíše Krista, jenž se za ni obětoval, jenž za ni prolil svou svatou krev, Ti přikazuji: Vyjdi z ní a víe jí neškod!"

Bratři !
Náš Pán Ježíš Kristus i Bůh, náš Otec, který nás miloval a ve své dobrotě nám dal nepomíjející útěchu a radostnou naději - on sám ať vás potěší a utvrdí v každém dobrém činu i slovu.
Bratři, modlete se za nás, aby se Boží slovo dále šířilo a bylo přijímáno s úctou, jak je tomu i u vás, a abychom byli osvobozeni od lidí zvrácených a zlých, neboť věřit není dáno všem. Ale Pán je věrný: on vás bude sílit a chránit od zlého. Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus.

Ve slovech evangelia podle svatého Lukáše zaznívá provokativní a usvědčující otázka saduceů, kteří dnes pokoušejí Božího Syna Ježíše, Zmrtvýchvstalého, aby jim nedlouho před svým vzkříšením odhalil, v co nevěří: tajemství posmrtného života.

Ano, náš Zachránce z temnoty smrti jim odhalí poněkud roušku posmrtného života: "...ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení." - ale současně je vybídne, aby oni, saduceové sestoupili "z pohanského fíkovníku" své pýchy, jež je vede k nevěře ve vzkříšení, a vydali se cestou lásky k Němu, Božímu Synu, jak budou moci slyšet od letniční hlavy Církve papeže Petra o Seslání Ducha Ježíšova od Otce: "On – Otec Božího Syna - přece není Bohem mrtvých, ale živých – vzkřísil mocí svého Ducha jako prvního svého Syna z mrtvých - neboť všichni žijí pro něho."

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!"
   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho."

Poslání každého křesťana je žít plně pro Ježíše na této zemi, a tím žít, jak je to možné, co nejplněji pro budoucí vzkříšení, se nejsilněji a nejhlubším způsobem uskutečňuje v liturgii. Při mši svaté, kdy se pro každého, kdo s touto živou vírou v život, který náš Pán Ježíš na této zemi dává, začíná podílet na proměně, již slavnost vzkříšení, mše svatá, nabízí.

I dnes můžeme setrvat v zamyšlení připravujícím nás na prožití liturgie podle instrukce Otce kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, jak jsme ji na základě slov Ježíšových o Zacheovi a k Zacheovi, pokorném celníku, mohli rozjímat před týdnem – a tématem byl impulz Otce kardinála pokorně vyjít ze sakristie, s modlitbou touhy "Introibo ad altare Dei", s kajícností se - celebrant i Boží lid obráceni k Pánu jedním směrem – vyznat ze svých hříchů v úkonu kajícnosti.

Právě úkonu kajícnosti a obětování se týká podnět Otce kardinála Roberta, aby v novém vydání Římského misálu měl celebrant možnost modlit se tyto dvě části mše svaté buď ve "starobylé formě", jak sám prefekt Kongregace uvádí, či podle Ordo Novus. Obě liturgické reformy se přitom navzájem ozřejmují, napsal v červenci minuého roku kardinál Robert Sarah ve vatikánských novinách L´Osservatore Romano, a to v kontinuitě bez rozporu. Pokud žijeme v duchu, potom přestane být liturgie místem rivality a kriticismu. A v konečném důsledku jako dovolení zúčastnit se té liturgie, která "se slaví ve svatém městě, novém Jeruzalémě, kam směřujeme jako poutníci, kde sedí Kristus po pravici Boha jako služebník svatyně a pravého stánku."

Úkon kajícnosti svatopetrské tradiční liturgie následuje po modlitbě touhy po Trojjediném Bohu "introibo ad altare Dei", přičemž je zahájen prosbou o svatodušní pomoc, vyznáním víry v ni: "Adiutorium nostrum in nomine Domini" – "Qui fecit coelum et terram". - "Naše pomoc je ve jménu Páně" – "jenž stvořil nebe i zemi".

Poté se vyznává nejprve kněz a lid se po vyznání hříchů za něj – častěji ústy asistence – přimlouvá.

Pak se vyznává lid a na závěr přímluvné modlitby za věřící prosí celebrant za prominutí – ´pro indulgentia´ – o rozhřešení a odpuštění hříchů. Následuje společná modlitba víry v odpuštění kněze a Božího lidu. Na závěr úkonu kajícnosti se kněz obrací k našemu Pánu s prosbou o vstup do Svatyně svatých a v následující modlitbě prosí tuto Církev vítěznou o přímluvu a uctívá relikvie světců.

Spojitost a důležitost úkonu kajícnosti a obětování ukazují i dvě čtení z liturgie Slova, mše svaté katechumenů, dnešní předadventní neděle: evangelium o sedmi bratřích, implicitně spravedlivých a radujcích se se vzkříšeným Ježíšem v nebi, a obětní smrt sedmi bratří, statečných Makkabejských.

Právě oni ukazují cestu do nebe věrností "zákonům, tradici", jejich "otců": "Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso."

Jejich oběť, jejich obětování, popisované slavnostní martyrologickou formou smrti spravedlivých Staré smlouvy, je předobrazem, ale i liturgickým návodem oslavy odsouzení, bičování a korunování trnovou korunou našeho Spasitele Ježíše: je sedmistupňovým obětním úkonem Božího Syna, jenž se vydává do Getseman, aby nás spasil, je sedmerou bolestí Prostřednice Ducha Božího, Panny Marie. Jejím prostřednictvím můžeme i plně porozumět offertoriu, "sedmi stupňům" obětování Ježíše a výzvě, abychom se s Ním při tomto obětním výstupu na Golgotu spojili při mešním obětování. Příkladem nám mohou být takoví celebranti mše svaté jako svatý Pater Pio či papež Jan XXIII., kteří tyto stupně prožívali ve spojení s Ježíšem a s jeho fyzickým a psychickým utrpením.

Starobylá forma mešního obětování začíná v tomto duchu modlitbou "Přijmi, svatý Otče, tuto neposkvrněnou obětinu..." "Suscipe sancte Pater.."Těmito slovy se projevuje tajemné spojení Ježíše, Božího Syna s Otcem, kněze s Vykupitelem, Obětnkem.

K tomu píše kardinál Robert Sarah: "Uviesť do činnosti liturgiu totiž nie je ničím iným ako uviesť do činnosti dielo Krista. liturgia je v svojej podstate „actio Christi“. Je „vykupiteľským dielom Krista Pána a dokonalej oslavy Boha."Je to On, kto je veľkňazom, pravým subjektom, skutočným vykonávateľom liturgie.

Ak nie je s vierou prijatý tento základný princíp, je tu velká hrozba zredukovať liturgiu na čisto ľudskú činnosť - seba-oslavu spoločenstva. Naopak, skutočná činnosť Cirkvi spočíva vo vstupovaní do činnosti Krista. V zjednotení seba samého s dielom, ktoré On prijal ako poslanie od Otca. Tak „sme dostali plnosť Božieho kultu“ pretože „jeho ľudská prirodzenosť, v jednote s osobou Slova, bola nástrojom našej spásy." Cirkev, Telo Kristovo, sa preto musí stať v jej úlohe nástrojom v rukách Slova. Toto je zmysel chápania koncilového pojmu „participatio actuosa.“ Znamená pre Cirkev stať sa nástrojom Krista – kňaza, s úmyslom podielu na jeho trojičnom poslaní. Cirkev sa aktívne zúčastňuje liturgického úkonu Krista do tej miery, v akej je Jeho nástrojom. Hovoriť v tomto zmysle o „slávení komunity“ nie je zbavené dvojznačnosti a vyžaduje rozvahu.

„Aktívna účasť“ (participatio actuosa) by potom nemala byť zamýšľaná ako potreba niečo fyzicky robiť. V tomto bode bolo učenie koncilu mnohokrát deformované. Ide skôr o to, aby sme dovolili Kristovi uchvátiť nás a zjednotiť s jeho obetou. Liturgická „účasť“ musí byť potom považovaná za milosť od Krista, ktorý „vždy pridružuje k sebe Cirkev.“ Je to On, ktorý vlastní iniciatívu a primát. Cirkev „vzýva svojho Pána a skrze neho vzdáva kult večnému Otcovi.“

Z tohoto důvodu požaduje prefekt Kongregace pro bohoslžbu a svátosti "ticho při určitých částech liturgie", které není bezduchým mlčením, ale tichem, které vychází z adorace, z niterného setkání s Trojjediným Bohem.

Má být opakem hluku, o němž píše: "„Ticho ani hluk nie sú čnosťami“, hovorí Thomas Merton, „ale trvajúci nepokoj, zmätok a hluk v modernej spoločnosti či pri afrických eucharistických sláveniach sú výrazom atmosféry najvážnejších hriechov, bezbožnosti a zúfalstva. Svet propagandy a nekonečných hádok, urážok, kritizovania či neustálych otrasov je svetom, v ktorom život nie je hodnotou žitia. Omše sa stávajú zmäteným lomozom, modlitbami vonkajšieho alebo vnútorného hluku.“ V našich sláveniach riskujeme zanechanie Božieho priestoru. Riskujeme pokušenie Židov na púšti. Pokúsili sa vytvoriť si kult podľa ich vlastného významu a miery, no nezabúdajme, že skončili zdrvení pred bôžikom zlatého teľaťa. Je čas počúvať koncil. Liturgia je „je predovšetkým uctievaním Božej velebnosti. Má pedagogickú hodnotu len v tom zmysle, keď je celkom zameraná na oslavu Boha a Božského kultu. Liturgia nás skutočne stavia do prítomnosti Božského transcendentna. Skutočná aktívna účasť znamená obnoviť v nás samých onen „zázrak“, ktorý mal pápež sv. Ján Pavol II. toľko na mysli. Tento svätý zázrak, táto radostná bázeň, vyžadujú naše stíšenie sa pred Božským majestátom. Často zabúdame, že posvätné ticho je jedným z prostriedkov naznačených koncilom, ktorý podporuje činnú účasť."

Kňaz sa musí tiež stať takýmto nástrojom, ktorý dovolí Kristovi žiariť cez neho. Celebrant nie je reprezentantom zábavy,nemôže pozerať na popularitu v zhromaždení tým, že sa postaví pred neho ako hlavný rečník. Naproti tomu, ak vstupuje do zmyslu koncilových myšlienok, robí seba samého neviditeľným – zanecháva centrálne miesto eucharistickému Kristovi.

Toto je první ze sedmi stupňů obětního úkonu, který se při mši svaté stává svatopavelským vyznáním: "Již nežiji já, ale žije ve mne Kristus."

Pro toto vyznání a pro adhortativní slova z vatikánské kongregace platí výzva ze závěru dnešního úryvku Apoštoláře v druhém čtení:

"Spoléháme na vás, že s pomocí Páně děláte a budete dělat, co vám nařizujeme. A Pán ať řídí vaše srdce k Boží lásce a k tomu, abyste byli trpěliví tak, jako byl Kristus."

srovn: http://www.lifenews.sk/content/cardinal-sarah-

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23189

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23567

http://www.liturgie.cz/clanky/reforma-reformy.html

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Na sedmistupňovou horu sedmera bolestí své matky a Matky Církve, Panny Marie,

vystupuješ, Ježíši,

k oběti člověka a Božího Syna na Golgotě:

jdeš vstříc pýše Adama a těch, kdo jej v hříchu následují – lidskému pokolení,

jež je dnes v posvátných perikopách reprezentováno sedmi spravedlivými Starého zákona,

bratry Makkabejskými, kteří zvěstují