Vyznání hříchů svatému Janu Křtiteli
„Tröstet, tröstet mein Volk,“ „Těšte, těšte můj lid,“ zaznívají tóny Händlova mistrovského díla o Mesiáši - Ježíši, jenž dává každému věřícímu svého Ducha - Utěšitele.
Evangelium této druhé, svatojanské neděle adventní nám prezentuje postavu svatého Jana Křtitele, který se podle slavného Izaiášova proroctví stáhne do ústraní Judské pouště a svým kázáním volá lid k obrácení, aby se připravil na blížící se příchod Mesiáše.
Přísnou postavu Předchůdce Páně nám představuje evangelista Matouš takto: „V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království“. Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za jeho hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně“. Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. ‚Před Bohem‘ - říkal - ‘se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet „ovoce hodné obrácení“.
Přísná, ale pravdivá slova zaznívají v návaznosti na první neděli adventní, kdy se otevírá v pokladu Božího slova poznání o velikosti touhy po pravdě, lásce, spravedlnosti a blažené kráse, kterou již ve svých ‚prvotinách‘ - svátostných mysteriích - připravil Bůh těm, kdo Jej milují: vrcholí v blížících se „nových nebesích a nové zemi“, připravených pro ty, kdo Boha s touto touhou očekávají.
„Jan Křtitel mluví i nadále prostřednictvím evangelia a napříč staletími ke každé generaci. Jeho jasná a tvrdá slova jsou léčivá více než kdy jindy pro nás, muže a ženy naší doby, v níž způsob, jakým se prožívají a vnímají vánoce, často trpí materialistickou mentalitou. ‚Hlas‘ velkého proroka nás žádá, abychom připravovali cestu Pánu, který přichází do dnešních pouští, vnějších i vnitřních pouští, jež žízní po živé vodě, kterou je Kristus.“
Ve svatojanských stopách jdou ti, kdo - označování již v prvokřesťanských spisech za proroky - ukazují stejně jako on na Ježíše - skrytými či viditelnými oběťmi plnými lásky k Němu slovy posledního prorokova Starého a prvního Nového zákona: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“
„Ježíšův předchůdce, jenž stanul mezi Starým a Novým zákonem, je jako hvězda, která předchází Slunce, Krista, Toho, na kterém podle dalšího Izaiášova proroctví - „spočine Duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem“.
Jedním z následovníků Předchůdce Ježíše Krista je „Svatý muž“, světec z maloasijské Myry - biskup Mikuláš (Nikolaus, ‚Klaus‘), první výrazná postava, již slavíme v tomto druhém adventním prorockém týdnu. Ten, který vynikal láskou k chudým, k těm, kdo se ocitli v těžké sociální nouzi „nutící“ vlastní děti zaprodat prostituci, což je samo o sobě obviněním Satana v našem srdci; tento Svatý muž dokáže vykoupit třemi hroudami zlata z moci Ducha zla, aniž by, věren stopám Ježíšovým, jenž je zanechal zapsány jako naše hříchy v písku této země, odsuzoval děti upsané zaprodávání duše i těla. I v tom je prorokem Ježíše Krista: Jeho golgotské oběti za každého hříšníka.
A tento svatý člověk v předvečer svých nebeských narozenin (slavených příznačně v západní Církvi v den přenesení jeho relikvií), přijíždí do každého evropského města - tedy právě mezi ty, kdo o jeho příjezd mají zájem (a zvláště má jeho návštěva efekt tam, kde se náležitě zpytováním svědomí na jeho příchod připraví) - na náměstí, či na náves doprovázen čertem - démonem třímajícím v ruce kromě pekelného či očistcového vaku i černočernou knihu našeho svědomí - a rovněž andělem, jenž jako náš „dobrý strážný průvodce vnuká našemu srdci dobré či proti zlu pevně odmítavé myšlenky.
„Svatý Řehoř Veliký k tomu říká, že Jan Křtitel „káže pravou víru a dobré skutky, aby se síla milosti projevila, světlo pravdy osvítilo, cesty k Bohu se urovnaly a v duši se rodily ctnostné myšlenky ze slyšení Slova, které přivádí k dobrému“.
Právě tak je svatý Mikuláš všelidově přijímán - a to i v postateizované předmoderní společnosti - jako skvělý vzor katolického biskupa a kněze, jehož nekompromisní řeč vůči dobru v tomto světě je „Ano“ a vůči zlu „Ne“.
Stejné biskupy a kněze právem čekají všichni po pravé lásce toužící, a proto k vyznání svých hříchů otevření „věřící“ i „nevěřící“.
Jim jsou adresována slova papeže Benedikta XVI., která pronesl na počátku Roku kněží:
„Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává ‚funkčnost‘, by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí.
Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, ‚obětují sami sebe jako „oběť živou, svatou a Bohu milou“. Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé církve podává nekrvavě a svátostně v eucharistii, dokud sám Pán nepřijde.“
To je tedy ona podstata svatosti, jež z příjezdu biskupa Mikuláše činí příjezd „Svatého muže“ mezi nás, hříšné, toužící po vyznání hříchů, které budou vodou Jordánu smyty z naší duše.
„Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou ‚promluvou‘. Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné.“
Jednání Božího Syna, jež po očištění od hříchu, po křtu či následné svátosti smíření, dobře vykonané svaté zpovědi, na sebe přijímáme, patří proto Jemu a činí z nás tak adoptivní Boží děti, šťastné z dárků, jimiž nás on - prostřednictvím svých andělů zahrnuje. Nejcennějším darem je přitom Slovo, vtělený Logos Boží.
„Křesťanské kázání neproklamuje ‚slova‘, ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“. Kněz se nemůže pokládat za ‚pána‘, nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, …je „hlasem“ Slova: „Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!“.
Pro Boží děti, jako pro děti ve farnosti, tak utkvívá až k branám věčnosti vzpomínka na „pana biskupa, faráře či kaplana“, jenž - počínaje svatými obrázky konče svátostným pomazáním před jejich smrtí - rozdával: - nikoli sebe, ale Boží lásku, jež plně přišla na zem v Ježíši Kristu a projevuje se takto mocným působením Jeho Ducha.
„Být „hlasem“ Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné „ztracení se“ v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: „Ne co já chci, ale co ty chceš“. Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.“
Druhou slavností svatojanského týdne, plného vybídek k obrácení, je pohled na Neposkvrněné Početí - uchránění od dědičné Adamovy viny - Matky Boží Panny Marie. Ona ve své ‚ontologické‘ čistotě ukazuje pravou touhu srdce, jejímž ovocem jsou rozdávající ruce svatého biskupa a rozzářené oči dítěte uchráněného po svém vyznán í hříchů před ďábelským měšcem, přijímajícího třebas na první pohled nepatrné dárky: dané s láskou.
„Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí - od srdce k srdci - s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.“
(z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus, nám. sv. Petra5. 12. 2010 AD;
na generální audienci, na náměstí. sv. Petra, 24. 6. 2009 AD;
a před modlitbou Anděl Páně 9. 12. 2002AD;
Verbum Domini, 28)
Romano Guardini La santa notte. Dall´avvento all´Epifania, Brescia, 1994, str. 13)
zdroj: www. radiovaticana.cz)
P. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Stejnými slovy jako Tvůj přítel Jan Křtitel,
hovoříš Ježíši o příchodu Božího království:
„Přiblížilo se,“ zaznívá na počátku
- poté, co ses vrátil veden Duchem svatým z pouště pokušení;
a později, když pokušení ke hříchu, jehož ses nikdy nedopustil, vrcholí
- na golgotském kříži:
v tu chvíli i pohanský setník vyznává: ‚Je zde‘ -
Boží království, Boží Syn takto umírá;
a pro naši poušť,
jež je podrobně vypsána v osobní černé knize,
kterou drží naši démonové,
zaznívá jasná naděje:
Ty, Spasitel, přicházíš ze svobody Boha
ke každému člověku v jeho radostech a úzkostech,
v jeho zřejmých poznatcích,
v jeho rozpacích a pokušeních,
ve všem tom, co tvoří jeho přirozenost a jeho život,
když se vydá od méně šťastného přijímání Božích dárků:
od svatého přijímání
k blaženějšímu dávání v čistotě duše Panny Marie - k předávání Božích darů.
Amen.
