KOMENTÁŘ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Evropský dům", jak rádi nazýváme tento kontinent, bude pro všechny vděčně obývaným místem pouze tehdy, bude-li vybudován pevný kulturní a morální základ společných hodnot, které čerpáme z našich dějin a z našich tradic. Evropa nemůže a nesmí zapřít své křesťanské kořeny, které představují dynamickou složku naší civilizace na cestě třetím tisíciletím.

Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. k poslancům a diplomatům, Vídeň - Hofburg 7. září AD MMVII

1/ Vesele zpívejme, Boha Otce chvalme, že nám Syna svého Jednorozeného dal na vykoupení národa lidského.

2/ Krista čtvero příští Písmo svaté jistí: nejprvnější v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté o vzkříšení.

3/ Proč nejprv přišel k nám a narodil se nám, praví svaté Čtení: by kázal spasení, k pokání nás volal, mnohé uzdravoval.

4/ Druhý příchod Jeho do srdce lidského: mocí svého slova nás utvořit znova; tluče u tvých dveří, každý mu otevři.

5/ Třetí příchod čeká při smrti člověka: proto velí bdíti a střízlivě žíti, neboť člověk neví, kdy se smrt dostaví.

6/ Čtvrtý příchod bude, až den soudný přijde: v onu slavnou dobu vstanou mrtví z hrobu; tu by rád nejeden skryl se před svým Pánem.

7/ Proto se připravme, špatnosti se zbavme: v svatém obcování a v pravém pokání v modlitbách trvejme, tak Pána čekejme.

8/ Rač, Pane, popřáti v Tvé pravdě vždy státi, abychom v ní bděli a Tebe viděli, Pána milostného, v den příchodu Tvého.

Adventní píseň z kancionálu

"Pak jsem uviděl bělostný trůn, velmi velký, a toho, který na něm seděl. Před jeho pohledem zmizela země i nebesa, a nezůstalo po nich stopy. A viděl jsem mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy.

Také jiná kniha, kniha života, byla otevřena. A ti mrtví byli souzeni podle toho, co v těch knihách stálo, každý podle svých skutků.

Moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, i Smrt a Podsvětí vydaly svoje mrtvé, a každý byl souzen podle svých skutků. Pak Smrt a Podsvětí byly vhozeny do ohnivého močálu. To je druhá smrt: ohnivý močál. O kom se zjistilo, že není zapsán v knize života, byl vhozen do ohnivého močálu.

Potom jsem spatřil nová nebesa a novou zemi-..."

"Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly."

Z knihy Zjevení svatého apoštola Jana

Evropa žije v hříchu, který z ní učiní poušť.

Máme v nebi světce, patrony Evropy – svatého Benedikta z Nursie, Otce západního mnišstva; svaté slovanské věrozvěsty Cyrila a Metoděje, svatou Kateřinu Sienskou, svatou Brigitu Švédskou, svatou Terezii Benediktu od Kříže – k nim se máme obracet s prosbou o přímluvu, od nich máme čerpat životní příklad k obrácení se k Ježíši Kristu, našemu Spasiteli.

V Adventu, který je původně postním obdobím, se připravujeme na Jeho příchod, na náš soudný den, den soudu. Návštěva svatého Mikuláše nám k tomu pomáhá. Čert po světcově levici otevírá černou knihu našich hříchů a čte z ní. Má připravený řetěz na spoutání a pytel, ve kterém odnáší nekající z tohoto světa. Tak se na pokyn světce podílí na Boží očistě světa. Anděl po pravici naopak čte ze zlaté knihy dobrých skutků.

Některé z těchto skutků – a tedy i modliteb - nás teprve připravují na obrácení k Ježíši Kristu, nemají ještě tu moc zlomit okovy neřesti a pomoci našim blízkým tak, aby byli šťastní. Některé naše dobré skutky už zachraňující milost Ježíšova příchodu na svět šíří dál do rodin a společnosti.

K těmto dobrým skutkům nám svatý Mikuláš dává nakonec své spasitelné napomenutí a požehnání: abychom Boží milost v každém že čtyř Ježíšových příchodů přijali, abychom se v ní upevnili a rozmnožili ji v Církvi bojující v našem okrsku země – v Evropě.

A zasloužili si patřit k Církvi vítězné: "Kdo zvítězí, bude tedy oblečen do bílého; jeho jméno nevymažu z knihy života, ale budu se k němu znát před svým Otcem a jeho anděly."

To Vám vyprošujeme v letošním Adventu – přípravě na příchod našeho Spasitele Ježíše Krista a na oslavu Jeho narození o letošních Vánocích.

V Olomouci, v den oslavy svatého indiána Juana Diega L.P. 2021

Otec Vladimír s bratry akolyty z Lipce

(Na obrázku zprava doleva: svatý Metoděj, Svatý Cyril, svatý Benedikt - 

Blahoslavená Panna Maria - Bohorodička -  svatá Brigita Švédská, svatá Kateřina Sienská, svatá Terezie Benedikta od Kříže; svatí patronové Evropy s Matkou Boží a narozeným dítětem Ježíšem.

Obrázek ikony vydaný Biskupskou konferencí evropských biskupů.)

(Obrázek nakreslil John Armstrong. Představuje Matku Boží Pannu Marii s patrony Evropy nad mapou "sub"kontinentu. Svatý Benedikt je znázorněn u levé, západní strany mapy, svatý Cyril na východní, jak píše záznam o obrácení Slovanů k našemu Pánu Ježíši Kristu. Za ním v pozadí vpravo stojí jeden z otců myšlenky politického, ale především křesťanského sjednocení Evropy, pan Robert Schuman.)

Noční bdění, modlitby a mešní oběť neděle Panny Marie Královny Adventu

Prastará prvokřesťanská tradice vycházející nejen ze skutečnosti, že neděle byla v době pronásledování Církve v prvních třech staletích - a v muslimských zemích je tomu dodnes - pracovním dnem, ale především z tradice dlouhé jak putování lidstva samotného, z reality setkání duše s Trojjediným Bohem. Z odvěkého poznání, že pro duši je nejpříznivější, když vše ztichne, když je ticho a noc zastře pohled na rozptylující věci pozemského světa. Tehdy se duše člověka může usebrat a soustředit na jediný bod, na jediné základní vodítko k naslouchání – a tím je kříž, ozářený svící, tím je ikona ozářená nadzemským světlem, tím je Ježíš v Nejsvětější svátosti oltářní.

Proto, dříve než přistoupíme o Svaté betlémské noci k betlémům, které se stavějí až na Štědrý den, a než do jeslí vložíme figurku Ježíška, což se děje při Půlnoční mši svaté, kdy je figurka Dítěte Ježíše požehnána a přinesena po mši svaté ve slavnostním průvodu do betléma v kostele; zasvěcovali křesťané od prvních dob noc před čtvrtou nedělí adventní posvátné vigilii: přípravě duše, aby byla schopná prostřednictvím znamení a symbolů, v podobě od slavné betlémské bohoslužby svatého Františka z Assisi i prostřednictvím figurky znázorňující Spasitele v betlémě, uvidět při adoraci jesliček nejprve božský svět a jeho prostřednictvím prchavou pozemskou realitu.

Pokud bychom tento postup obrátili či posvátnou vigilii poslední adventní vigilie vynechali, dochází ke krizi víry, jaké jsme nyní často svědky: pozemský svět, pozemské události narození Ježíše Krista již není člověk schopen duší vnímat, nepoznává Boží svět, znesvěcuje jej, strhává jeho zdání či tušení do "svého" světa, z nějž už není schopen k Trojjedinému vystoupit. Topí se pak ve zbožných kazatelských, modlitebních a katechetických frázích, které oprávněně odpuzují každého, kdo hledá spásu v Ježíši Kristu. Přivolává oprávněnou nenávist k Církvi a její pronásledování.

Vigilie uvádí do reality, jejímž prostřednictvím viděl prorok svatý Izajáš Boží paprsek – průnik do Božího světa - v němž se připravoval příchod Krista - Mesiáše, Ježíše z Nazareta. Čte se rozjímavě, v určité formě lectio divina, patero prorokových slov.

Poté následuje chvalozpěv, uvedený krátkým čtením, obojí z knihy proroka Daniela, který je jistou analogií třetího čtení a chvalozpěvu velikonoční vigilie. Lid, který prošel vodou křtu do stadia čtyřicetiletého očistného putování do Země zaslíbené, je nyní zastoupen třemi statečnými vyznavači, kteří jsou ve své víře v jediného Boha právě v ohni, který vystřídal vodu Rudého moře, přiváděni k setkání v tomto očistném ohni do společenství se Synem člověka, s Druhou Boží osobou, která je vede ke chvalozpěvu, jenž se následně zpívá, v síle Ducha, Třetí Boží osoby. Pak následuje čtení z epištoly svatého Apoštola Soluňanům: prostřednictvím viditelného světa a jeho "ta eschata" – posledních věcí - jsou budoucí ostiáři, lektoři, akolyté, jáhnové a kněží spolu věřícími vedeni k pohledu na Ježíše Krista jako Pána nade vším.

A evangelium – jako pevný základ pro adoraci - seznamuje v popisu svatého Lukáše s historickým rámcem, časovým i místním, do nějž poslal Bůh v moci Ducha Svatého, který zastínil počínající Bohorodičku Pannu Marii, svého Syna Ježíše. - Naplnila se všechna proroctví o Něm.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Do mé paměti se nesmazatelně zapsala chvíle," řekl ve své homilii před patnácti lety Svatý otec Benedikt XVI., kdy jsem slyšel jeho slova: "Mariam Sanctissimam declaramus Matrem Ecclesiae", Nejsvětější Marii prohlašujeme Matkou Církve... Ano, můžeme říci, že Maria je nám blízká jako žádná lidská bytost, protože Kristus je pro lidi člověkem a celé jeho bytí je "bytí pro nás". Kristus jako Hlava, říkají Otcové, je neoddělitelný od svého Těla, jímž je církev, jakoby spolu s ním tvořila jediný živý subjekt. Matka Hlavy je zároveň Matkou celé církve, zřekla se sama sebe, bezvýhradně se oddala Kristu a s Ním je nám dávána jako dar. Vždyť čím víc se člověk dává, tím víc nachází sama sebe.

... 2. Vatikánský koncil měl vyjádřit svůj názor na institucionální složky Církve: na biskupy a na Petrova nástupce, na kněží, na laiky a řeholníky, vzhledem k jejich společenstvím a vztahům mezi nimi; měl popsat putující Církev, "v níž jsou i hříšníci, ale zároveň je svatá, byť stále potřebuje očišťování... Avšak tento "petrovský" rys Církve je zahrnut v onom "mariánském". V Marii, v Neposkvrněné, se setkáváme s podstatou Církve nedeformovaným způsobem. Od ní se musíme učit, abychom se i my sami stali "církevními dušemi"; takto se vyjádřili Otcové, abychom i my, podle slova svatého Pavla, mohli stanout před tváří Pána "neposkvrnění", jak On nás chtěl mít od počátku.

Musíme se však ptát: co znamená "Maria, Neposkvrněná"? Má nám tento titul co říci? Dnešní liturgie nám vysvětluje obsah tohoto slova dvěma velkými obrazy. Především je tu úchvatné vyprávění o zvěstování Panně Marii, nazaretské Panně, o příchodu Mesiáše. Andělův pozdrav je utkán nitěmi Starého Zákona, zvláště proroka Sofoniáše. Ukazuje nám Marii, pokornou ženu z venkova pocházející z kněžského rodu, která v sobě nosí velké kněžské dědictví Izraele, jako "svatý pozůstatek" Izraele, na něž se proroci odvolávali ve všech dobách soužení a temnot. V ní je přítomen pravý Sion, onen čistý a živý příbytek Boha. V ní přebývá Pán, v ní nachází místo svého odpočinku. Ona je živý dům Boha, jenž nebydlí v kamenných budovách, ale v srdci živého člověka. Ona je výhonek, který v temné zimní noci dějin vyraší ze pokáceného Davidova kmene. V ní se naplňuje slovo žalmu: "Země vydala svou úrodu". Ona je ratolest, z níž vyroste strom vykoupení a vykoupených. Bůh neselhal, jak se mohlo zdát již na počátku dějin s Adamem a Evou nebo během babylonského vyhnanství a jak se znovu zdálo v Mariině době, kdy se Izrael definitivně stal nedůležitým národem v okupované oblasti s velmi málo rozeznatelnými znameními jeho posvátnosti. Bůh neselhal. V pokorném domku Nazareta žije svatý Izrael, čistý pozůstatek. Bůh spasil Svůj lid. Z pokáceného stromu nově zazáří jeho dějiny a stanou se novou živou silou, která zaplaví svět a bude mu udávat směr. Maria je svatý Izrael, ona říká své ano Pánu, dává se plně k Jeho dispozici a stává se tak živým chrámem Boha.

Druhý obraz je mnohem složitější a temnější. Tato metafora převzatá z knihy  Genesis  k nám promlouvá z dávné minulosti a jen s obtížemi může být objasněna; pouze díky uplynulým stoletím bylo možno začít lépe chápat, o čem pojednává. Je předpovězeno, že během celé historie bude nadále pokračovat boj mezi člověkem a hadem, totiž mezi člověkem a mocnostmi zla a smrti. Je však také předpovězeno, že "potomstvo" ženy jednoho dne zvítězí a rozdrtí hlavu hada, smrti; je předpovězeno, že potomstvo ženy - a v něm právě žena a matka - zvítězí, a tak skrze člověka zvítězí Bůh. Budeme-li s věřící a modlící se Církví naslouchat tomuto textu, pak můžeme začít chápat, co je to prvotní hřích, dědičný hřích a také co nás před tímto dědičným hříchem může ochránit, co je to vykoupení.

Co je tedy na této stránce popsáno? Člověk nedůvěřuje Bohu. Chová v sobě podezření, že ho Bůh vlastně o něco v životě připravuje, že Bůh je protihráčem, co omezuje naši svobodu, a že lidskými bytostmi plně budeme pouze tehdy, když se ho zbavíme, totiž že pouze tímto způsobem můžeme být zcela svobodní. Člověk žije v podezření, že Boží láska vytváří závislost, a aby byl plně sám sebou, je nutné se této závislosti zbavit. Člověk nechce od Boha přijímat svou existenci a plnost svého života. Sám chce ze stromu poznání získat moc utvářet svět, stát se bohem - pozvedaje se na Jeho úroveň - a přemoci smrt a temnoty. Nechce se zabývat láskou, jež se mu nezdá důvěryhodná, a spoléhá pouze na poznání, protože to skýtá moc. Spíše než po lásce dychtí po moci, díky které chce svůj život sám vzít do vlastních rukou. A při tomto počínání se spoléhá spíše na lež než na pravdu, a tím se jeho život propadá do prázdna, do smrti. Láska není závislost, nýbrž dar, který nám dává žít. Svoboda lidské bytosti je svobodou bytosti omezené, a je tedy sama omezená. Můžeme jí čerpat pouze jako svobody sdílené, ve svobodném společenství; jen pokud žijeme spravedlivým způsobem jeden s druhým a jeden pro druhého, pak se může svoboda rozvíjet. Správně žijeme, žijeme-li podle pravdy svého bytí, to znamená podle Boží vůle. Protože Boží vůle není pro člověka nějakým donucovacím prostředkem pocházejícím zvnějšku, ale vnitřním rozhodnutím jeho přirozenosti, do něj vepsaným rozhodnutím, jež jej činí obrazem Boha, a tím svobodnou bytostí. Žijeme-li v protikladu s láskou a v protikladu s pravdou - v protikladu s Bohem - pak se navzájem ničíme a ničíme svět. Pak nenacházíme život, ale jednáme v zájmu smrti. To vše se prostřednictvím nesmrtelných obrazů vypráví v příběhu prvotního hříchu, kdy byl člověk vyhnán z pozemského Ráje.

Drazí bratři a sestry. Uvažujeme-li upřímně o sobě a o našich dějinách, musíme prohlásit, že toto vyprávění nepopisuje pouze počátek dějin, nýbrž dějiny všech dob, a že všichni v sobě nosíme kapku jedu, jež nás nutí přemýšlet způsobem popsaným obrazy knihy  Genesis. Tuto kapku jedu nazýváme prvotní hřích. Právě ve svátek Neposkvrněného Početí v nás vyvstává podezření, že člověk, který vůbec nehřeší, je v podstatě nudný, že v jeho životě něco chybí - jakýsi dramatický rozměr být nezávislý, že součástí pravého lidství je svoboda říci ne, sestoupit dolů do temnot hříchu a chtít dělat všechno podle svého, že pouze takto lze dokonale využít veškerou šíři a hloubku našeho lidství, být doopravdy sami sebou, že musíme tuto naši svobodu podrobit zkoušce a jít i proti Bohu, abychom se opravdu plně stali sami sebou. Stručně řečeno, myslíme si, že zlo je v podstatě dobré, že ho aspoň trochu potřebujeme, abychom zakusili plnost bytí. Myslíme si, že Mefistofeles - pokušitel - má pravdu, když říká, že je silou, "která chce vždy zlo, a vždy koná dobro". Myslíme si, že paktovat se trochu se zlem, vyhradit si trochu svobody vůči Bohu je v zásadě dobré, ba dokonce nezbytné.

Díváme-li se však na svět kolem sebe, vidíme, že tomu tak není, že zlo je ve skutečnosti vždy jedem, člověka nepovznáší, ale vždy ho snižuje a pokořuje, nečiní ho větším, čistším a bohatším, naopak mu škodí a činí ho menším. To musíme pochopit zvláště v den Neposkvrněné, člověk, který se zcela odevzdá do Božích rukou, se nestává Boží loutkou, nudnou, se vším souhlasící osobou, neztrácí svobodu. Pouze člověk, jenž se Bohu zcela oddá, nalezne pravou svobodu, svobodu dobra v celé své obrovské a tvořivé šíři. Člověk, který se obrací k Bohu, se nestává menším, nýbrž větším, protože se díky Bohu a spolu s Ním stává velkým, stává se božským, stává se opravdu sám sebou. Člověk, jenž se svěřuje do Božích rukou, se nevzdaluje od ostatních tím, že se stáhne do své soukromé spásy, právě naopak, jen tehdy jeho srdce procitá a on se stává vnímavým a tudíž vlídným a otevřeným.

Čím je člověk blíže Bohu, tím je blíže lidem. Vidíme to na Panně Marii. To, že je v naprosté blízkosti Boha, je důvodem, proč je tak blízká lidem. Proto může být Matkou poskytující veškerou útěchu a pomoc, matkou, na niž se kdokoliv může obrátit ve své slabosti a ve svém hříchu, kdykoli bude potřebovat, protože ona má pochopení pro všechno a je pro všechny otevřenou silou tvořivé dobroty. Do ní Bůh vštěpuje svůj obraz - obraz Toho, jenž jde za zbloudilou ovečkou až do hor a je ochotný hledat ji v trní hříchů tohoto světa a snášet ostny trnové koruny těchto hříchů, aby ji pak položil na svá ramena a odnesl ji domů. Jako Matka plná soucitu je Maria předchůdkyní Syna a jeho trvalým portrétem. A tak vidíme, že také obraz Bolestné, Matky, která sdílí utrpení a lásku, je pravým obrazem Neposkvrněné. Tím, že tvoří jednotu bytí a cítění spolu s Bohem, se její srdce rozšířilo. V ní se k nám Boží dobrota velmi přiblížila. Tak stojí Maria před námi jako znamení útěchy, povzbuzení a naděje. Obrací se k nám slovy: "Měj odvahu více se odvážit s Bohem! Zkus to! Neměj strach! Měj odvahu riskovat s vírou! Měj odvahu riskovat s dobrotou! Měj odvahu riskovat s čistým srdcem, zadej si s Bohem a uvidíš, že se díky tomu tvůj život stane naplněným a osvíceným, vůbec ne nudným, nýbrž plným nekonečných překvapení, protože nekonečná dobrota Boha se nikdy nevyčerpá."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Epištola je ranní mše o čtvrté neděli adventní je převzata z kvatembrové soboty, z původní vigilie, o níž je výše: svatý Pavel píše "Nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který nejen osvítí všechny věci v temnosti, ale uvede najevo záměry srdcí. Pak se každému dostane od Boha chvály."

Evangelium je rovněž totožné s evangeliem z vigilie této neděle.

Svatý Jan v historické době, dosvědčené svatým evangelistou Lukášem, vyzývá: "Připravte cestu Pánu" – vyzývá k přípravě na otevření srdce pro Království, v němž se nová nebesa a nová země spojí.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

IV. neděle adventní

Svatý prorok Micheáš podobně jako Předchůdce Páně několik staletí po něm, vymezuje historické místo, kde se Kristus Ježíš narodí:

Toto praví Hospodin: 
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ 

Muž, kterého si Otec Bůh před věky věků, jejž zrodil, "vychoval", je Jeho Syn, Ježíš z Nazareta; tak zpívá prorok- Žalmista:

Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit! 

Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 

Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. 


V listu Židům čteme o úběžníku, vrcholu výchovy, jímž je oddané plnění Otcovy vůle Synem: o dostižném vzoru pro ty, kdo v dříve často posmívané mystice nacházejí vzor pro výchovu sebe i svěřených.

Bratři! 
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za břich jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. 


V evangeliu podle Lukáše jde Panna Maria, sjednocena s vůlí Ducha Svatého, jenž v ní zázračně působí, sloužit své bližní – svaté Alžbětě. Obě poznávají radost svých dětí a okoušejí plody věrného plnění vůle Trojjediného Boha: nečekaný chvalozpěv duše.

   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. 8. 12. AD MMV; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=4941;

(LG , 8;

J.W.Goethe,  Faust I,3)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Od Štědrého dne, připomínky Tvých a našich prarodičů, Adama a Evy,

od prvního dne, šestého v pořadí chvalozpěvu na stvoření,

jsi vše chtěl naplňovat štědrostí

svého Otce, který spolu s Tebou, svým Synem, a Duchem Svatým;

štědrostí je naplněn Ráj,

kde bylo všeho dostatek,

i lásky, která korunovala a korunuje celé Vaše stvoření

s výjimkou z řádu, možností odchýlit se,

možností obrátit se zpátky k destrukci

harmonie vztahů mezi Stvořitelem a tvorem,

mezi manžely Adamem a Evou,

mezi jejich dětmi Kainem a Ábelem,

mezi krásou Ráje a utrpením vyhnanství z něj:

implicitně mezi tělem oslaveným, blaženým

a tělem odporným, zavrženým.

Na Štědrý postní den se otevírá pohled na hloubku a nesmírnost

lásky Otce k lidstvu

- poslal archanděla do Nazareta,

poslal ke oslavě Jména sbory andělů do Betléma,

poslal Tebe, připraveného pro neposkvrněné a panenské početí,

poslal svědky Tvého božského narození z Ducha,

aby se stali mučedníky,

a tak se prokletí Štědrého dne

proměňuje Tvým příchodem na svět v požehnání Štědrého večera

pro mnohé, kteří přijmou Tvého a Otcova Ducha

po nocích bdění a modliteb

ve znovuzrození a v mešní oběti.

Amen.

Radost žida, pohana i křesťana, který se obrátil k Ježíši, svému Spasiteli

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvojí radost představují evangelia tohoto třetího adventního týdne: radost Panny Marie, která se nejprve při zvěstování archanděla Gabriela ulekla, co má znamenat pozdrav: "Zdrávas Maria, milosti plná...", a pak vyslovila souhlas s Božím plánem v jejím životě. - Duše je nejšťastnější, když žije podle Boží vůle.

O zvěstování čteme v každé votivní, rorátní mši svaté k Panně Marii a o navštívení o kvatembrové mši svaté v pátek.

Druhou radost prožila Panna Maria společně se svým a s Božím Synem Ježíšem při navštívení svaté Alžběty. Radost prožívají obě děti, jež svatá Panna a rovněž zázračně plodná Alžběta nesou pod svým srdcem, a tato radost se přenáší do jejich pozdravu a do Mariiny modlitby.

Dalším svědkem radosti tohoto svatodušního týdne neděle Gaudete – "Radujete se" – a novény, která jí jako bezprostřední duchovní příprava na vánoční slavnosti začíná, je svatý Pavel. Jeho slova – výzvu k radosti z Ducha - se modlíme ve zpěvu Introitu a v prvním čtení této adventní neděle. V posledním, šestém čtení slavné sobotní kvatembrové mše svaté čteme úryvek z listu Apoštola do Soluně. Jeho klidná i varující slova o Parusii vrcholí vyznáním vítězství našeho Vykupitele Ježíše nad bezbožníkem v Poslední den, a to bude počátek nekončící radosti Ježíšových vítězů.

Celé období adventní novény je vzácnou příležitostí se ztišit. Prožít závěr Adventu v úplném opaku, jímž je shon, který chce jen konzumovat, přijímat. Ježíš, náš Zachránce, nás volá, abychom šli cestou, na niž lze záchranu přijmout, a to je cesta lásky. Láska je dávání. Je blaženější než cesta braní.

Dejme našemu Příteli Ježíši svůj čas, otevřeme Písmo svaté, zvláště slova proroka Izaiáše čteme ve mších svatých letos posledního adventního týdne, do nějž jsou vetkány suché, kvatembrové dny, kdy můžeme zvláště ve spojení s našimi ostiáři, lektory, akolyty, exorcisty, jáhny a kněžími prožívat duchovní obnovu.

V Epištole z listu Filipanům slyšíme: "O nic nepečujte úzkostlivě". V době, kdy ruch okolo nás přetéká starostmi, zní slovo Apoštola jako očistná harmonie lásky, která má pro bližního vždy čas. Nejblíže nám je Ježíš. On je první z bližních. Uvítejme Jej již nyní ve ztišení, v modlitbě, ve své duši. Zrodí se v ní radost Ducha. S druhými se o ni rozdělíme jako svatý Pavel: "Radujte se", řekneme smutným a ustaraným a s Jeho slovem vstoupí do srdcí našich bližních, příbuzných a přátel světlo, radost. Pak naše společná radost u štědrovečerního stolu a při Půlnoční bude radostí andělů i pastýřů: Gloria in Excelsis Deo: budeme naplněni radosti vyznávat vděčnost Otci, že dal betlémské narození svému Synu. A v našich srdcích bude působit jejich Duch, Duch radosti ze zakoušené Boží přítomnosti

Evangelium podle sepsání svatého apoštola Jana svědčí židovským předákům ústy svatého Jana Křtitele, že Ježíš Mesiáš přišel. Je tu, aby vás zachránil, říká jim implicitně svatý Jan. A po vykupitelské smrti a zmrtvýchvstání Ježíšově apoštolova slova se nesou již v síle Ducha Svatého: Ježíš je zde mezi vámi. Pojďte Jej přijmout v mešní oběti. Učte se od Něj milovat Boha a bližního. Budete naplněni radostí a druhým budete zdrojem radosti, Ježíšovým světlem.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

III. neděle adventní

Ve čtení z knihy proroka Sofoniáše je vybízen k radosti starozákonní Izrael. Obětí Ježíšovou, i odmítnutím této oběti ze strany části židovstva, se tato radost – i výzva k ní - přenesla na novozákonní Církev. Trest, který vedl ke smutku, je zrušen: ten, kdo se zasvětil Ježíši Kristu jako svému Spasiteli, již není pod nadvládou ďábla, který trestá smutkem ze zavržení.

Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem, jeruzalémská dcero! Zrušil Hospodin tvůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin izraelským králem, zla se už neboj! V onen den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se, Sióne, ať nejsou tvoje ruce malátné! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, plesá nad tebou v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou jásá jako ve dnech svátku.

Žádná obava a úzkost neovládá duši konvertity k Ježíši, Božímu Synu. I když jsme dále slabí a hříšní, jsme na cestě záchrany. "Bez obavy můžeme doufat," zpívá jménem Církve svatý Žalmista.

Plesejte a jásejte,neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména! 

Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele. 


Čas čekání na příchod Ježíše – na Jeho trojí - příchod byl a je očekáván na modlitbách a v síle Ducha, který hovoří prostřednictvím proroků. Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům jsme vybízeni, abychom i na Ježíšův čtvrtý příchod čekali podobně.

Bratři! 
   Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. 
   Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. 

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Evangelium této třetí neděle adventní," komentuje úryvek evangelia podle sepsání svatého Lukáše Svatý otec Benedikt XVI. dnešní liturgii slova, "opět představuje postavu Jana Křtitele a líčí, jak promlouvá k lidem, kteří k němu přicházejí k řece Jordán, aby se nechali pokřtít. Poněvadž Jan štiplavými slovy všechny vybízí, aby se připravili na příchod Mesiáše, někteří se ptají: „Co máme dělat?“ Tyto dialogy jsou velice zajímavé a vykazují velkou aktuálnost.

První odpověď je určena celému zástupu. Křtitel říká: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně“.Tady můžeme vidět kritérium spravedlnosti sycené láskou; láska nutí věnovat pozornost druhému a jít vstříc jeho potřebám, namísto hledání výmluv na obranu vlastních zájmů. Spravedlnost a láska nestojí proti sobě, nýbrž obě jsou nezbytné a vzájemně se doplňují. „Lásky – caritas – bude vždy potřeba, a to i v té nejspravedlivější společnosti, protože se „vždycky budou vyskytovat také situace materiálního nedostatku, v nichž je nezbytná pomoc jako výraz konkrétní lásky k bližnímu” .

Druhou odpověď dává Jan několika „celníkům“, tedy výběrčím daní pro Římany. Už jen proto se celníky pohrdalo, ale také proto, že často zneužívali svého postavení, aby kradli. Křtitel jim neříká, aby změnili zaměstnání, ale aby nežádali více, než kolik bylo stanoveno. Prorok ve jménu Božím nežádá výjimečná gesta, ale především poctivé plnění vlastních povinností. A prvním krokem k životu věčnému je vždycky dodržování desatera. V tomto případě sedmého přikázání: „Nepokradeš“.

Třetí odpověď patří vojákům, další kategorii, která má určitou moc a je tedy pokoušena ji zneužívat. Vojákům Jan říká: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem“. Také tady konverze začíná od poctivosti a respektu vůči druhým. Tento ukazatel platí pro všechny, zvláště pro ty, kteří nesou větší odpovědnost.

Vezmeme-li do úvahy celek těchto dialogů, zarazí nás značná konkrétnost Janových slov. Protože nás Bůh bude posuzovat podle skutků, je třeba, abychom právě jimi, svými činy prokazovali, že plníme Jeho vůli. A právě proto jsou ukazatele podané Křtitelem stále aktuální. I v našem tolik komplikovaném světě by se věci měly mnohem lépe, kdyby každý dodržoval tato pravidla jednání."

   Lidé se ptali Jana Křtitele: „Co máme dělat?“ 
   Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ 
   Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil obilí na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“ 
    Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 16. 12. AD MMXII;

papež Benedikt XVI. Encyklika Deus caritas est, 28)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

"Co máme dělat?" - to je otázka,

která dává pozemský smysl slovům kázání svatého Jana Křtitele,

Ježíši, Slovo, Logos, radosti Otce i Ducha Svatého.

Na tuto božskou, svatodušní a obětní radost

ovšem slova svatého Jana teprve připravují:

snímají tíži a zábrany se radovat,

které přináší špatný životní styl židů, vojáků, celníků

i farizeů, proselytů

a budoucích konvertitů z pohanství,

Po křtu Janově a po Tvém křtu v Církvi teprve zakusí radost,

jíž je konverze k Tobě, Ježíši, křtící Duchem svým a Otcovým.

Radost z přátelství s Tebou, radost z nevýslovné lásky,

již můžeme již na této zemi prožívat,

vedla konvertity z židovství – první apoštoly, proselyty -

a konvertity z pohanství k oplátce tak nevyslovitelně proměňující oběti,

jíž je Tvůj kříž:

šli do vlastních rodin, do nepřátelského židovského i pohanského prostředí,

šli i na mučení pro věrnost přátelství s Tebou a Tvou Církví.

A dnes nám z nebe mohou říci: "Gaudete in Domino!" -

"Radujte se v Duchu Svatém!"

- z Tvé oběti, z daru Otcova,

který Tě mocí Ducha vzkřísil z mrtvých!

Amen.

Z pouště vychází obnova Církve a společnosti

Před úterní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie předchází druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktáv této slavnosti: tajemství dějin, jež začínají „v mysli Boží od věčnosti“ úradkem připravit pro Zachránce člověka a kosmu z moci zla, Ježíše, Jeho Syna, tu, která Jej počne, aniž by byla zatížena budoucím hříchem Adamovým.

Od stvoření neviditelného světa, od stvoření věcí viditelných, od Ráje, se pak rozvíjí dějiny kosmu, který je poté zasažen hříchem andělů a hříchem člověka.

První čtení slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie otevírá pohled na tragédii uprostřed krásy Edenu. Představuje pád prvních lidí do hříchu. A dává zaznít „protoevangeliu“, naději, příslibu o vítězství nad satanem, jehož prostřednicí bude z potomstva Evy, jak ji už přímo v liturgii vyznáváme: Panna Maria.

24. prosince budeme slavit svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, jíž se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Tajemství Mariina Neposkvrněného Početí, které dnes slavíme, řekl Svatý otec Benedikt XVI., nám připomíná dvě základní pravdy naší víry: především prvotní hřích a potom jeho přemožení Kristovou milostí, oslnivé vítězství, které vznešeně září v Nejsvětější Panně. Existence toho, co církev nazývá prvotní hřích je, bohužel, zdrcujícím způsobem evidentní, podíváme-li se kolem sebe a především, zahledíme-li se do sebe. Zkušenost zla je totiž tak značná, že se vnucuje sama sebou a budí v nás otázku: odkud pochází? Pro věřícího je tato otázka ještě hlubší: pokud Bůh, který je absolutní Dobrota, stvořil všechno, odkud přichází zlo? První stránky Bible odpovídají právě na tuto základní otázku, která interpeluje každou lidskou generaci, a vypráví o stvoření a pádu prarodičů. Bůh stvořil všechno, aby to existovalo, a zejména člověka stvořil ke svému obrazu, nestvořil smrt, která vstoupila na svět skrze závist ďábla, jak čteme na začátku knihy Moudrosti."

Vzpoura proti Bohu, ďábelský podvod, oklamání člověka a svedení ke vzpouře, jak pokračuje dál papež Benedikt XVI., "je drama svobody, kterou Bůh z lásky přijímá do všech důsledků, přitom však slibuje, že se z ženy narodí syn a rozdrtí hlavu starému hadovi."

Již od počátku má tedy tento "úradek věčný" - jak by řekl Dante - svou "stanovenou mez": Ženu předurčenou stát se matkou Vykupitele, matkou Toho, který se ponížil až do krajnosti, aby nám vrátil naši původní důstojnost. Tato Žena má v Božích očích jedinou tvář a jméno: "milostiplná" - tak ji nazývá anděl, jenž ji navštívil v Nazaretě. Je to nová Eva, nevěsta nového Adama, určená k tomu, aby byla matkou všech vykoupených. Takto to napsal svatý Ondřej Krétský: "Theotókos, Bohorodička Maria, společné útočiště všech křesťanů, byla první, jež byla vysvobozena z prvotního pádu našich prarodičů".

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole do Říma píše Apoštol o Církvi, o živém společenství, kde je základem vztahů vztah k Ježíši Kristu. Pak v takovém společenství ožívá všechno - zapsané slovo Tradice v Písmu svatém: vede k trpělivost, přináší útěchu, vlévá naději. Láska a oddanost k Ježíši Kristu přináší ovoce: schopnost se s láskou ujímat potřebných, přinášet radostnou zvěst těm, kdo jsou z příbuzenstva i ze zvlažnělých členů Církve od Něj daleko.

Svatý Jan Křtitel, jedna z ústředních postav Adventu dává v Evangeliu odpověď kněžím, levitům a farizeům které poslali židé z Jeruzaléma s dotazem, zda je on očekávaný Mesiáš. Odkazuje na proroctví Izajášovo. A když se ptají na křest, sám prorokuje o Mesiáši, který bude křtít Duchem.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

II. neděle adventní

Radostná zvěst přichází ve chvíli, kdy židé sejmou roucho žalosti a pozvou od východu a západu – pohany - k přijetí Mesiáše - Ježíše z Nazareta.

Prorok Baruch svým slovem posiluje kroky svatého Petra do Césareje Přímořské a svatého Pavla do Antiochie.

 
   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. 
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. 
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští. 

Na Siónu byli židé zajati jako Adam v Ráji: satanem. Nyní se Sión a Ráj mají stát místem návratu. Tak zpívá svatý Žalmista:

Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. 

Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy. 


Svatý Pavel se v listu do Filip modlí za místní křesťany, aby byli připraveni pro "onen den Kristův" – aby čistotou jen zářili: tak vejdou do věčného světla s Ježíšem, Božím světlem.

Bratři! 
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. 

"Během adventní doby," komentuje Svatý otec Benedikt XVI úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše, "vystupují do popředí zvláštním způsobem dvě postavy, které připravují Mesiášův příchod: Panna Maria a Jan Křtitel. Dnes nám svatý Lukáš představuje posledně jmenovaného, a líčí ho jinak než ostatní evangelisté. „Všichni čtyři evangelisté kladou na počátek Ježíšova působení postavu Jana Křtitele, jehož představují jako předchůdce. Svatý Lukáš odsunul do pozadí spojitost mezi těmito dvěma osobami a jejich posláním… Ježíš a Jan jsou totiž uvedeni do vzájemného vztahu již během svého početí a narození“ .

Toto rozvržení pomáhá chápat, že Jan jakožto syn Zachariáše a Alžběty, kteří byli oba z kněžského rodu, je nejenom posledním z proroků, ale představuje tak samo starozákonní kněžství a připravuje lidi na duchovní kult Nové smlouvy, který zavedl Ježíš. Svatý Lukáš navíc vyvrací jakýkoli mýtický výklad, kterému jsou evangelia nezřídka podrobována, a Křtitelův život zakotvuje historicky, když píše: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem … za velekněží Annáše a Kaifáše“. Do tohoto historického rámce je zasazena vskutku obrovská událost Kristova narození, kterou však současníci vůbec nevnímali. Velikáni dějin jsou u Boha pouze dekorací těch maličkých!

Jan Křtitel se označuje za „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky“. Hlas pronáší slovo, ale v tomto případě má přednost Slovo Boha, které sestupuje v poušti na Zachariášova syna Jana. Ten má veliký úkol, ale vždycky ve vztahu ke Kristu. Svatý Augustin komentuje: „Jan je hlasem. O Pánu se však praví: „Na počátku bylo Slovo“. Jan je hlasem, který utichá, Kristus je Věčné Slovo, které bylo na počátku. Je-li hlasu odňato slovo, co zbývá? Prázdný zvuk. Hlas bez slova je možné slyšet, ale nepovznáší srdce“. Na nás je dnes, abychom uslyšeli onen hlas, a Ježíšovi, jenž je Slovem, které zachraňuje, dali v srdci prostor a přijetí. Přichystejme se, abychom očima víry v této adventní době spatřili Boží spásu v nuzné betlémské jeskyni. V konzumní společnosti, kde jsme pokoušeni hledat radost ve věcech, nás Jan Křtitel učí žít podstatně, abychom Narození Páně vnímali nejenom vnějškově, ale jakožto slavnost Božího Syna, který přišel, aby přinesl lidem pokoj, život a pravou radost."

   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův. 
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 8. 12. AD MMVIII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10509

Dante Alighieri, Ráj, XXXIII, 3;

svatý Ondřej Krétský, Homilie IV o Narození Páně, PG 97,880A;

a z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 9. 12. AD MMXII;

; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17544;

(Benedetto XVI., L´infanzia di Gesu, 23, 27-28;

S. Aurelius Augustinus, Sermone 293,3)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Z Ráje na poušť světa konzumu, hříšného světa,

světa zahleděného do sebe,

a proto odsouzeného

ke staré zemi a starým nebesům,

jsi Bože Otče, Stvořiteli, svým a Duchem svého Syna

poslal Adama. našeho prvního praotce.

A ze světa, v temnotě hříchu jsi vyvedl proroka Jana na poušť.

On ukázal cestu kněžím, levitům a horlivcům pro dodržování judaismu,

nechal je přijít k sobě do okolí Jordánu,

na poušť z Jeruzaléma,

aby se zorientovali,

aby zjistili, že Jeruzalém je příčinou a důsledkem této pouště:

jejich život ve hříchu horlivosti pro pozemské i duchovní věci,

které od Tebe odvádějí.

Mají pohlédnout do svých srdcí

a současně číst Slovo, slyšet Tvůj hlas:

svědomí, stvořený svět, Písmo a Tradice,

již nyní reprezentuje Tvůj Jan,

protože učí najít, poznat Mesiáše!

mají vyjít z pouště až poté,

kdy poslechnou Tvůj hlas a dají se na pokání!

Mají ve svém srdci, ve svém životě a v judaismu

uvidět starého Adama, hříšníka,

a zatoužit po křtu Janově a po Tvém křtu,

Ježíši, křtící Duchem Svatým,

učící opouštět v Janovi neklid tohoto světa

a vstoupit na poušť – ke svátosti smíření

a odtud do ráje: do společenství Církve,

která v Adventu věnuje čas bdění, modlitbě a rozjímání.

Už neulpívá v moci nákupních center

– shonu po hmotných věcech,

ale touží po Tvém Duchu:

po Ráji.

Amen.