Satan před žní Ježíšových apoštolů
LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
5. neděle v cyklu B
Pohanský život, který staví na přirozenosti a přírodě je vzápětí konfrontován s nudou, neřestí a prázdnotou života a nakonec s často předstíraným překonáním „záhrobí“. Upřímný a spravedlivý pohan Job, jak čteme dnes v knize, v níž k nám v prvním čtení mše svaté promlouvá, se staví vůči prázdnotě života tváří v tvář tajemství neštěstí a smrti. Jen tak lze zatoužit po Vykupiteli z této zakleté osudovosti.
Job
řekl: "Což nejsou svízele údělem člověka
na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
Jak
otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak
jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně
přiděleny.
Když uléhám, říkám
si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do
úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou
bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již
nikdy neuzří štěstí."
Utrpení
Joba je svatopiscem líčeno jako nepředstavitelně neúnosné.
Přesto nakonec Job „vzdal Bohu chválu“. Utrpení tohoto
pomazaného, který jakoby vybočovalo z linie trpících Božích
služebníků, Izraele, tím, že je vztahována na každého
trpícího vyvoleného i z pohanů, opěvuje svatý král David:
ve svém žalmu zpívá o příchodu Krista, jenž uzdraví
v Kafarnau, v Jeruzalémě, v Samaří, ano i na
„konci židovského světa“ v pohanském Týrsku a Sidónsku.
Zpívá:
Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.
Chvalte
Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý,
zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje
rozptýlené z Izraele.
Uzdravuje ty, jimž puká
srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich
nazývá jménem.
Velký je náš Pán a přemocný,
jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné
však ponižuje k zemi.
Obdivuhodná,
jobovská slova pokory čteme dnes v listu svatého Pavla
Korinťanům: staví se „apoštolsky“ na místo Joba, aby nikoli
Jobovým či svým, ale Ježíšovým utrpením zachránil mnohé. Je
hlasatelem zmrtvýchvstání Krista. Věří v Ježíše,
v Božího Syna a má svou apoštolskou moc z jeho slabosti
i z Jeho božství. Pro může tolik - nikoli psychologickou
empatií, ale Duchem Svatým – při svém apoštolátu
pomáhat.
Bratři!
Že
hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako
povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat,
kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto,
že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen.
Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to
nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium
poskytuje.
Jsem nezávislý na všech, a
přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal
tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych
získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj
zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych
zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.
Se syny Zebedeovými, které právě povolal od sítí, aby byli rybáři lidí, vstupuje dnes Ježíš, jak čteme v evangeliu podle sepsání svatého Marka, patrně poprvé do domu dalšího z nově povolaných, do domu Šimona. Jedná se asi o dům zámožného „měšťana“ a obchodníka, vedoucího rybářské firmy. A učedník Ježíšův a později průvodce svatého Petra, svatý Jan Marek, nás ihned seznamuje s rodinou budoucího prvního papeže. Ježíš přináší požehnání jeho nemocné příbuzné.
Po Ježíšovi, uvedl ve své katechezi o knížeti apoštolů Svatý Otec Benedikt XVI., je v novozákonních spisech nejznámější a nejvíce citovanou postavou právě Petr - mnohokrát je zmiňován pod jménem Pétros, „kámen, skála“, což je řecký překlad aramejského jména Kefa, jež mu dal sám Ježíš, jak několikrát dokládají především listy svatého Pavla; je zmiňováno jeho původní jméno Šimon, jež je pořečtěnou formou původního hebrejského jména Simeon - Janův syn nebo v aramejské formě bar-Jona, syn Jonášův. Šimon pocházel z Betsaidy, městečka ležícího na východním břehu Galilejského moře, odkud pocházel také Filip a přirozeně i Ondřej, Šimonův bratr. Z jeho řeči byl patrný galilejský přízvuk. I on byl rybářem stejně jako jeho bratr, s rodinou Zebedea, jejímiž členy byli Jakub a Jan, vedl malý rybářský podnik na Genezaretském jezeře. Musel proto žít v určitém hmotném blahobytu. Upřímný náboženský zájem ho donutil odebrat se s bratrem až do Judska, aby naslouchal kázáním Jana Křtitele.
Jako věřící Hebrej byl přesvědčen o tom, že Hospodin je živou součástí dějin jeho lidu, a trápilo ho, že neviděl jeho mocné působení v událostech, jichž byl tenkrát svědkem. Byl ženatý a jeho tchyně, kterou jednoho dne uzdravil Ježíš, žila v městečku Kafarnaum, v domě, kde pobýval i Šimon, když byl zrovna ve městě.
Nedávný archeologický výzkum pod osmihrannou mozaikou malého byzantského kostelíku umožnil vynést na světlo stopy ještě starobylejšího kostelíka zřízeného právě v tomto domě, což dosvědčují nápisy na stěnách vzývající Petra. Podle evangelií je Petr jedním z prvních čtyř učedníků Ježíše Nazaretského, k nimž se později připojuje pátý - podle zvyku každého rabína mít pět učedníků (srov. povolání Léviho, jak o něm čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše). Když Ježíš k pěti učedníkům přidal dalších sedm, to, že jeho poslání je něčím zvláštní, se stalo zřetelným: On přišel, aby shromáždil eschatologický Izrael, symbolizovaný číslem dvanáct podle počtu izraelských kmenů.
V předpostní
době Církev předkládá k rozjímání, k přípravě na
Oběť Ježíšovu při mši svaté, texty o Jeho království, které
On začíná šířit prostřednictvím Ducha svatého. Staví se tak
pevně proti utrpení, jež jako Jobovy rány doléhá více či méně
na každého člověka, na utrpení, které se dotýká jeho nově
povolaných apoštolů i jejich rodin, které zasahuje Církev.
Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova
a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní
pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka
přestala a ona je obsluhovala.
Když
nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné
a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho
nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů.
Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo
je.
Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a
vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon
se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni
tě hledají!"
Odpověděl jim:
"Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal,
protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou
Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Generální audience 17.
května AD MMVI: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=5889)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Jako bylo mnoho zrn sebráno, rozmělněno
a z mouky připraven chléb ke konsekraci,
tak, Ježíši, vstupující do Oběti mše svaté,
přebývající od transubstanciace ve Svaté Hostii,
jsi vstoupil – byl mocí Otcova Ducha a mocí Syna počat – do tohoto světa:
Jako jediné zrno již zázrakem panenství připravené samo žít
a samo padnout do půdy
a začít umírat pro nás,
abychom se mohli skrze Tvou smrt na kříži znovu narodit.
Celý Tvůj život na této zemi, život zrna, které vstoupilo do země
a zde na ní s námi přebývalo,
je provázen útoky satana,
který chce ještě před Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním,
před vzejítím nového klasu z Tebe zrna
– jímž je o Letnicích zrozená Církev –
zničit Tebe a Tvé učedníky i jejich život s Tebou,
život ze semena sedmera svátostí Církve.
Až do žní necháváš jej působit.
Nyní vycházejí ženci – andělé, nesoucí od vinného lisu,
v němž jsi Ty, zmučený a zkrvavený ranami pro naše nepravosti,
kalichy Tvé krve - mocí Ducha zpřítomněné Poslední večeře,
aby dali napít těm, kdo, konali dobro – a vedli je do Království,
ty, co konali zlo - kajícné - do očistce a nekající do pekla.
Amen.
