1. neděle postní v cyklu B
Náš
Pán Ježíš přišel přemoci satana. Nejen v ráji ovládl
duch zla pro hřích pýchy prarodičů jejich duši, ale zbavil je
ráje. Dnešní čtení z první knihy Mojžíšovy vyjadřuje Boží
příslib, že vyhnání z ráje bude mít své hranice:
nepovede k destrukci celého lidského pokolení – i několik
spravedlivých může být počátkem nové civilizace - Ježíš
Mesiáš, Kristus přichází tuto civilizaci vzkříšení pevně
zasadit do bezpečného místa a tím je nová smlouva s Ním,
potvrzená Jeho krví: Nejsvětější eucharistie. Ta je vyšším
stupněm návratu do ráje, k Bohu Otci v síle Ducha,
který při proměňování působí.
Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s
vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky,
s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z
archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic,
co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa,
aby zpustošila zemi."
Bůh dodal:
"Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i
mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků
svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když
nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na
svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým
tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila
každé tělo.
Žalmista
jakoby v reminiscenci na Noeho, který dbal na to, aby jeho
jednání odpovídalo tomu, co po něm v životě žádá Bůh,
vybízí, abychom šli cestou Noeho: svatého Jana Křtitele, Panny
Marie a v posledku všech svatých, kteří v síle Ducha
s Ježíšem zvítězili nad pokušitelem a nenechali se
odvrátit od cesty do nebe:
Všechno
tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní
tvou smlouvu.
Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě
o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi
Bůh, můj spasitel.
Rozpomeň se, Hospodine, na své
slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj
na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost,
Hospodine!
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje
hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné
učí své cestě.
Svatý
Petr v druhém čtení z jeho prvního listu odkrývá tajemství
šeólu, zavržení i očistce. Píše o těch, kteří mohli
očekávat „zprávu“ – evangelium, které jim přinesl Ježíš
na Bílou sobotu. Katastrofa, při níž na rozdíl od Noeho a
několika jeho příbuzných nepřežili, se stala pro ně – jako i
pro další „katechumeny“ šancí se nechat očistit ke svobodě,
kterou náš Pán přinesl přemožením satana a smrti duším
uvězněných.
Milovaní!
Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za
nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle
těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a
přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli
poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával,
zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní
zachránilo skrze vodu.
Voda, která
tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že
by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo
čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše
Krista.
On se odebral do nebe, je po Boží
pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.
Dnes
je první neděle postní, uvedl
před devíti lety posvátný text o pokušení Svatý otec Benedikt
XVI. a evangelium nás hutným a
strohým stylem svatého Marka uvádí do atmosféry tohoto
liturgického období: „Duch
vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl
pokoušen od satana“. Ve
Svaté zemi na západ od řeky Jordán a od oázy v Jerichu se
nachází Judská poušť, která se skalnatými vrchy zvedá do výše
takřka 1000 metrů nad mořem směrem k Jeruzalému. Ježíš se po
přijetí křtu od Jana vydal do této samoty veden Duchem svatým,
který na Něm spočinul, zasvětil a zjevil Ho jako Božího Syna.
Na poušti v místě zkoušky, jak ukazuje zkušenost Izraelského
lidu, se v celé své dramatičnosti vyjevuje skutečnost kenose,
vyprázdnění Krista, který se svlékl ze své božské podoby. On,
který nehřešil a nemůže hřešit, podrobuje se zkoušce, a proto
může mít soucit s naší slabostí. Nechá se pokoušet satanem,
odpůrcem, který se od počátku staví proti spásonosnému Božímu
plánu s lidmi.
Ve stručném vyprávění se před touto nejasnou a temnou postavou, jež se snaží pokoušet Pána, jakoby letmo objevují andělé, zářivé a tajemné postavy. Evangelium říká, že andělé Ježíšovi „sloužili“; jsou kontrapunktem satana. „Anděl“ znamená „poslaný“. V celém Starém zákoně nacházíme tyto postavy, které ve jménu Božím lidem pomáhají a vedou je. Stačí připomenout Knihu Tobiáš, v níž se objevuje postava anděla Rafaela, který asistuje v mnoha událostech hlavnímu protagonistovi. Ubezpečující přítomnost Pánova anděla provází Izraelský lid na všech jeho dobrých i špatných stezkách. Na prahu Nového zákona je Gabriel poslán oznámit Zachariášovi a Marii radostné poselství, které je na počátku naší spásy; a anděl, jehož jméno není podáno, upozorňuje Josefa a usměrňuje ho ve chvílích nejistoty. Sbor andělů sděluje pastýřům dobrou zprávu o Pánově narození a budou to také andělé, kteří zvěstují ženám radostnou zvěst vzkříšení. Na konci časů budou andělé provázet Ježíše při jeho příchodu ve slávě. Andělé slouží Ježíšovi, který je jim zajisté nadřazen, a tato jeho důstojnost je zde v evangeliu jasně, byť diskrétně prohlášena. I v situaci krajní chudoby a poníženosti, když je pokoušen satanem, Ježíš zůstává Božím Synem, Mesiášem a Pánem.
Duch
vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl
pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu
sloužili.
Když byl Jan Křtitel
uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží
evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží
království. Obraťte se a věřte evangeliu."
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně,
1. 3. AD MMIX: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10904
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Ihned na začátku Tvého evangelia,
jak je sepsal svatý Marek,
jsi, Ježíši,
učiteli vítězného duchovního boje o pevný postoj proti satanovi,
o ryzí morálku,
nazýván Božím Synem.
Nyní, při popisu Tvého čtyřicetidenního postu, který trval dni a noci,
jsi dokonce samotným satanem vyznáván jako Syn Boží
– i když formou pokušení, hypoteticky.
Hypotéza se stává - byla jí od hříchu Adama i satana –
prostředkem duchovního boje,
který satan v této poslední, novozákonní době užívá.
Zlehčuje Tvou moc, čistotu Tvých úmyslů, špiní ideály,
pomlouvá je právě svými „hypotézami“.
Tak zlehčuje především Tvé božství:
proto je otcem lži, ironie v poklasickém smyslu, profanace a sekularizace
v Církvi a ve společnosti.
Někteří světci v dobách takovéhoto vnitřního pronásledování Církve satanem
odcházeli do samoty, na Tvou Qaranténu,
Někteří katoličtí křesťané na cestě svatosti
odcházejí na delší či kratší exercicie a rekolekce,
aby se mohli vrátit do víru duchovního boje
o svou spásu a svých bližních v Církvi a ve společnosti posíleni.
Jiní užívají
– jako v době útoku na našeho pastýře –
Otce kardinála Dominika – osvědčenou duchovní zbraň proti satanu:
modlitební procesí.
Tak se obrací pomluvy v požehnání pro pomluveného,
zdánlivý úspěch v očích tohoto světa v krach pomlouvačů,
jímž je chceš zachránit:
dovést ke kajícnosti tím,
že se pomlouvače zavčas odřeknou
a přijmou spásu v tomto mysteriu:
Tebe místo satana.
Amen.
