DOMINICA IN PALMIS – Květná neděle

Albrecht Dürer  Sv. Jan vidí Nový Jeruzalém  1498 

Láska k Ježíšovi a vražedná lhostejnost

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Radost z královského a mesiášského uvítání Ježíše v branách Jeruzaléma, když přijíždí od Betanie a Betfage na oslátku, střídá v liturgii této neděle „palmových ratolestí to, co samy naznačují: mučednictví, či přesněji řečeno, obětní smrt Ježíšovu, její předzvěst v druhé části mše svaté katechumenů, při níž se zpívají nebo čtou Pašije.

V římské liturgii se slavil slavný vjezd již okolo devátého století. Převzali jej z liturgie jeruzalémské katolické církevní obce, kde již od dob, kdy Církev mohla svobodně slavit svatá tajemství, se od čtvrtého století konal zvyk, že jeruzalémský arcibiskup, patriarcha, na místě, kde Ježíš nasedl na oslátko, učinil stejně a vjížděl na něm do bran města.

Mezi chvalozpěvem na Ježíše, na jeho skryté božství, které se projevuje v pokoře přijetí utrpení a obětní smrti, a evangeliem – pašijemi podle sepsání svatého Matouše, zpíváme o této neděli Tractus, kterým je žalm o utrpení Mesiáše – Ježíše: jeho slova plná opuštěnosti, v níž nás On, jako člověk navštěvuje, jako Boží Syn posiluje: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“.

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11091

Otec Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

6. neděle postní - Květná neděle

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? 

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!" 

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. 

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc! 

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva."

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
   Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

 Svatý týden je pro nás křesťany nejdůležitějším týdnem roku. Nabízí nám příležitost ponořit se do ústředních událostí Vykoupení, opětovně prožít velikonoční Tajemství, velké Tajemství víry. Od zítřka počínaje mší na památku Večeře Páně nám slavnostní obřady pomohou živě rozjímat o utrpení, smrti a vzkříšení Páně během posvátného Velikonočního Tridua, osy celého liturgického roku. Božská milost kéž nám otevře srdce pro pochopení nezměrného daru, jímž je spása, které se nám dostalo Kristovou obětí. Tento obrovský dar nám podivuhodně podává hymnus z listu Filipanům (srov. 2,6-11), který jsme během postní doby několikrát rozjímali. Apoštol probírá podstatně a zároveň účinně celé tajemství dějin spásy, připomíná pýchu Adama, který ačkoli není Bohem, chtěl být jako Bůh. A proti této pýše prvotního člověka, kterého všichni ve svém vlastním bytí trochu pociťujeme, klade pokoru pravého Syna Božího, který se stal člověkem, neváhal na sebe vzít všechny slabosti lidského bytí kromě hříchu a sestoupil až do hlubin smrti. Po tomto sestupu do nejzazší hloubky utrpení a smrti, pak následuje jeho povýšení, pravá sláva, sláva lásky, která šla až do krajnosti. A proto je správné,  jak říká Pavel, aby při Ježíšově jménu pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk vyznal ke slávě Boha Otce: Ježíš Kristus je Pán!? (2,10-11).

Svatý Pavel těmito slovy naráží na Izaiášovo proroctví, kde Bůh říká: Já jsem Pán, každé koleno na zemi i nebi přede mnou poklekne (srov. Iz 45,23). A toto, jak říká Pavel, platí pro Ježíše Krista. On ve své pokoře, v opravdové velikosti svojí lásky skutečně je Pánem světa a před ním skutečně musí pokleknout každé koleno. Jak podivuhodné a zároveň překvapivé je toto tajemství! Nikdy nebudeme moci rozjímat o této skutečnosti dostatečně. Ježíš, třebaže Bůh, nechtěl své božské výsady vlastnit výlučně, nechtěl použít svou existenci Boha, svou slavnou důstojnost a svou moc jako nástroj triumfu a znamení odstupu od nás. Naopak, přijetím ubohé a slabé lidské podmíněnosti, vyprázdnil sebe sama. Pavel tady používá velmi hutné řecké slovo kénosis, aby tento Ježíšův sestup zdůraznil. Božská forma (morphé) se v Kristu ukrývá za lidskou formou, totiž za naší realitou, poznačenou utrpením, ubohostí, našimi lidskými omezeními a smrtí. Radikální a pravé sdílení naší přirozenosti, sdílení všeho s výjimkou hříchu, jej přivedlo na hranici, jež je znamením naší konečnosti, až k smrti. To všechno ale nebylo plodem temného mechanismu slepé osudovosti: byla to spíše svobodná volba velkodušného přijetí Otcova spásonosného plánu. A smrtí, které vyšel vstříc, dodává Pavel, byla smrt na kříži, tedy ta nejvíce ponižující a degradující, jež by bylo možno si představit. Toto všechno učinil Pán světa z lásky k nám, z lásky chtěl vyprázdnit sebe sama a stát se naším bratrem; z lásky sdílel naši situaci, která je vlastní každému muži a každé ženě. V souvislosti s tím píše jeden velký svědek východní tradice, Theodor z Cyru: Jsouce Bohem z přirozenosti a rovný Bohu, nepovažoval to za něco velkého, jak to dělají ti, kterým se dostalo cti, převyšující jejich zásluhy, ale ukrytím svých zásluh, zvolil nejhlubší pokoru a přijal formu lidského bytí.  (Komentář k listu Filipanům, 2,6-7).

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka.

Hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život. 

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Záko-na hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: ,,Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." 

Už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. 

Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabas-trovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdyko-li chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k po-hřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." 

Slíbili Jidáši Iškariotskému, že mu dají peníze. 

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyše-li, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. 

Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka? 

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci ( Ježíše ) : "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a ( tam ) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. 

Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí. 

Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: ;,Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: ,,Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." 

To je mé tělo. To je má krev, (krev) smlouvy. 

Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, ( krev ) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového ( plodu ) budu pít v Božím království." 

Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš. 

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: ;,Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu od-pověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. 

Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. 

Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,,Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. 

Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš." Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: ,,Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce." 

Chopte se ho a obezřetně ho odveďte. 

Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: ,Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!"  A když ( Jidáš ) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl ;,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý. 

Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: ;,My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, ( postavil se ) doprostřed a zeptal se Ježíše: ,,Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: ,,Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl: ,,Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích. Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: ,,Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu:,,Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. 

Neznám toho člověka, o kterém mluvíte. 

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!" Ale on to zapřel: "Nevím ani nerozumím, co povídáš." Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich." Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!" On se však začal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: ,Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč. 

Chcete, abych vám propustil židovského krále? 

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: "Ty jsi židovský král?" On mu odpověděl: "Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. 

O svátcích jim ( vladař ) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. 

Pilát se jich znovu zeptal: ,,Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? "Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl:"Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho! "

Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

Upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. 

Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. 

Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota. 

Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. 

Byl počítán mezi zločince. 

Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zlo-čince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." 

Jiným pomohl, sám sobě pomocí nemůže. 

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali:,,Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. 

Ježíš vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" 

 Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Chvíle tiché modlitby vkleče 

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" 

 Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. 

Josef přivalil před vchod do hrobky kámen. 

Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen. 

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

S pohledem na Tvůj kříž Tě přijímám,

Ježíši, Synu Davidův

a Synu Krále veškerenstva.

I Tvůj pohled je zaměřen na Tvůj kříž,

ldyž vjíždíš do Jeruzaléma.

Tichá lhostejnost těch,

kdo mají rádi více to, co pomíjí,

se promění v jejich frenetický křik před Pilátem: „Ukřižuj!“

Proto vidíš svůj kříž.

Okolo Tebe jsou zvláště ti, kdo se přišli podívat na Tvého přítele Lazara

po jeho zmrtvýchvstání – oč slavnější bude Tvé  vzkříšení přítele Lazara

a každého, kdo žil víru v Tvém společenství Církve, na konci časů.

Ti nadšeně vítají Tebe, Mesiáše.

I kdyby tušili či věřili Tvým proroctvím o ukřižování a zmrtvýchvstání,

vidí vše ve světle tajemství zmrtvýchvstání:

Tvou láskyplnou – vůči Lazarovi i vůči nim – péči božského Paidagoga

jsou připravováni,

aby uviděli Mesiáše umírajícího na kříži

a mohli se připojit k vyznání pohana a budoucích křesťanů z pohanství:

„Ty jsi opravdu Syn Boží,

jehož tělo o Velkém pátku vidí mrtvé na golgotském kříži!“

Pak může u těch, kdo byli trestuhodně lhostejní,

vystřídat vinu jejich pokání za hřích,

které svou krví smýváš ze zatvrzelých srdcí.

Amen.

Pátá neděle postní „Judica me“ - Smrtelná

„…a židé, kteří v Ježíše měli uvěřit, se chopili kamenů, aby jej kamenovali“

Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zatírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.

Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven jako člověka podlehnout. Od místa pokušení Jej vede a uvádí na svou pravici.

Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon - často skrývali svou sebeláskou a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.

O. Vladimír Mikulica

Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:

Drazí bratři a sestry,

Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákoníci a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.

Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.

Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;

conf.: S. Aurelius Augustinus  Comment. In Ioannem, 33,5;

srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;

srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;

srov.: List na zahájení Kněžského roku)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle postní

Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na odpuštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího jsou  zachránění z rukou faraona a jeho vojska, ti leží mrtví...již nevstanou – dokud pro Hebreje a pro ně nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."

Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.

Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem 

Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 


Poznat na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího, Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do Filip. 

Bratři! 
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. 


Ježíš, Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. 
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" 
    Odpověděla: "Nikdo, Pane." 
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.

V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem - jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!

Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků,  z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.

Epištola:

Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlením“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v závěru úryvku listu Židům:

„Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“

Evangelium:

Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.

Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židy, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávají, jako každá hádka, blížící se smrt.

V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.

„Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.

V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:

Vyhrožují, že Tě zabijí,

Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.

Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali

jako obětinu v prostorách chrámu.

Zde je místo, kde se mají stávat svatými,

a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:

chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,

které podobně popravovali;

Toho, na nějž se tolik těší,

jako na svého osvoboditele a zachránce:

a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!

Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,

dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat

a zadost učinit:

příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.

Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,

že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,

když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -

Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,

to, že Zákon je nemůže spasit,

pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;

v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,

ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,

a chce odpustit i jim:

níkoli však satanu a démonům,

kteří o odpuštění nestáli a nestojí.

Při pohledu na Tvůj zahalený kříž

mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,

zahaleného ve Svaté hostii,

ve Svaté oběti a obětině

A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:

„Jdi, a více nehřeš!“

Nyní mně dáváš sílu

žít svatě,

nechat se vést Tvým Duchem:

nehřešit.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nemocný a bezmocný „filantrop“

Dominica „LAETARE“ - Čtvrtá neděle postní

LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle postní ve svých mešních textech přináší radost do města Božího, do Církve: Syn otrokyně, jak rozvíjí svatý Pavel v listu do Galácie nauku o přirozenosti a milosti, žil a žije jako každý judaista před konverzí či pohan před přijetím kázání o naplnění příslibů daných Abrahámovi v Ježíši Kristu; žije podle těla, a proto věci duchovní pokládá za tělesné. To se týká zvláště rozlišování mezi chlebem a tělem Kristovým, jak o něm hovoří Ježíš ve své obsáhlé katechezi o Nejsvětější svátosti oltářní v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana – nyní čteme její začátek, kdy Ježíš zkouší apoštola Filipa a nechává svatého Ondřeje, aby uvedl prostředníka – chlapce s nepatrnou částí pokrmu pro nesmírný zástup hladových, kteří vyšli slyšet Boží slovo a uvidět zázrak Proroka, Božího Syna – Ježíše.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

4. neděle postní

Chrám, který Ježíš vyčistil, byl několik set let předtím znesvěcen. „Nebylo léku,“ píše svatopisec druhé knihy Kronik, z níž je dnešní úryvek. Nebylo léku pro vyvolený lid. Nepomohlo vyvolení – hřích jej převážil. Vyvolení se stali naopak oněmi posledními, jak Ježíš několikrát zákoníkům a farizeům řekl.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. 
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Vyhnanství z ráje, které následovalo po hříchu Adama a Evy má své konsekvence v dějinách lidstva a zvláště vyvoleného lidu: za znesvěcení svatyně, za znesvěcení chrámu, jímž je Trojjediný Bůh a jímž se má v Ježíši Kristu stát každý křesťan, přichází trest vyhnanství, exkomunikace judaismu jako celku – do babylonského vyhnanství. Odtud zpívá svatý Žalmista tklivou píseň pokání, jež jediné vede k útěše a později k radosti.

Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás! 

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery. 

Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!" 

Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice! 

Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti. 


Nikoli skutky podle Desatera či Pentalogu, nikoli život podle litery, ale život podle Slova a v moci Logu, v Ježíši Kristu přináší spásu. Ten život přijímáme vírou v Jeho zmrtvýchvstání. Proto čteme v listu svatého apoštola Pavla Efezanům o nesmírném bohatství Boží dobroty. 

Bratři! 
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. 
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. 

Na naší cestě k Velikonocům, řekl před několika lety o postní neděli Laetare Svatý otec Benedikt XVI., jsme došli ke čtvrté neděli postní. Je to putování spolu s Ježíšem pouští, tedy doba, ve které se více naslouchá Božímu hlasu, a strhávají se masky pokušením, které promlouvají v našem nitru. Na horizontu této pouště vystupuje kříž. Ježíš ví, že představuje vrchol jeho poslání. Kristův kříž je vskutku vrcholem lásky, která nám uděluje spásu. On sám to říká v dnešním evangeliu podle sepsání svatého Jana: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Tento odkaz se týká události, která se stala během exodu z Egypta. Izraelité byli napadáni jedovatými hady a mnozí umírali. Bůh proto nařídil Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vztyčil jej na kůl. Pokud byl někdo uštknut hadem, měl pohlédnout na měděného hada a tak být uzdraven. Také Ježíš bude povýšen na kříž, aby každý, kdo je v nebezpečí smrti kvůli hříchu, s vírou pohlédl na Toho, který zemřel pro nás, a byl spasen. „Bůh – píše svatý Jan – přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“.

Svatý Augustin to komentuje: „Lékař přichází nemocného léčit. Pokud se někdo nedrží lékařova předpisu, sám se vydává záhubě. Spasitel přišel na svět… Pokud nechceš, aby tě zachránil, sám sebe odsuzuješ“. Je-li tedy nekonečná ona milosrdná láska Boha, který dal svého Jednorozeného Syna, aby spasil náš život, pak je rovněž obrovská naše odpovědnost. Každý totiž musí uznat, že je nemocen, aby mohl být uzdraven.

Politici, starozákonní „duchovenstvo“ i lid se dopustili nevěry. Napodobovali pohanský způsob života. A to vedlo ke znesvěcení toho nejcennějšího, čím byl a co skrýval v sobě jeruzalémský chrám. Sekularizace byla příčinou, že Trojjediný Bůh dopustil zkázu chrámu, poslal své Slovo, které ukázalo moc těch, kdo chrám znesvětí rukama pohanů, zboří a židy uvrhnou do exkomunikace v Babyloně.

Cesta zpět vede k uznání tohoto stavu a jeho příčin jako vlastního i společného hříchu.

Každý musí vyznat svůj hřích, aby Boží odpuštění dané na kříži, mělo účinky v jeho srdci a v jeho životě. Svatý Augustin píše dále: „Bůh odsuzuje tvoje hříchy, a pokud je odsoudíš i ty, sjednocuješ se s Bohem… Jakmile se ti začíná nelíbit, co jsi učinil, začínají tvoje dobré skutky, protože odsuzuješ svoje špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním tvých špatných skutků“. Někdy má člověk raději temnoty než světlo, protože lpí na svých hříších. Avšak jedině otevřeností vůči světlu, jedině upřímným vyznáním vlastních vin Bohu přichází pravý pokoj a pravá radost. Proto je důležité přistupovat pravidelně ke svátosti smíření, zvláště v postní době, abychom obdrželi Pánovo odpuštění a zintenzivnili cestu svého obrácení.

Ježíš řekl Nikodémovi: 
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. 
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16103;

S. Aurelius Augustinus, In Ioannem 12,12,…13

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Přicházíš nyní nasytit nás:

ty, kdo v zástupech přicházeli za Tebou,

aby slyšeli Slovo, Logos, Ježíši:

aby Tebe slyšeli a poznali v přijetí Tvého slova proměňující a uzdravující moc.

Nyní – od středy týden po neděli Laetare – budou pozváni k nasycení

jako zástup pěti tisíc mužů – a při nasycení mají poznat,

že rozmnožuješ svůj chléb, své slovo:

mají přijmout Evangelium, Symbolon a Tvou modlitbu k Otci v Duchu Svatém.

Od tohoto dne bude Tvůj Duch rozmnožovat tyto pozemské dary,

které v sobě skrývají Jeho proměňující moc.

Zároveň jsou varováni, aby tyto dary neznesvětili, nezprofanovali.

Pak by následovali osud židů, kteří ztratili chrám, vlast a možnost Ti obětovat.

Pokud by se připodobnili kultuře smrti prostředí, v němž žijí,

stali by se bezmocnými a nemocnými filantropy,

kteří nyní ničí Tebe, Chrám a Tvou Církev v Evropě.

Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Dominica „OCULI MEI“ - Třetí neděle postní:

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třetí neděle postní otevírá v katechumenátu druhý stupeň přípravy ke křtu: začíná velkým exorcismem, vyčištěním duše od působení ducha zla a iluminacemi – přijímáním světla Ducha svatého a péčí o uchování „komnaty duše“ v duchovní čistotě – a to se děje upevněním a rozvinutím znalostí tajemství víry při biskupských skrutiniích, zkouškách duchovní zralosti kandidátů křtu. Skrutinií bývalo původně sedm a začínaly touto nedělí.

Proto v epištole do Efezu, kterou čteme v dnešní liturgii,  zdůrazňuje svatý apoštol Pavel nezbytnost věrnosti úkolu, který jsme na sebe přijali ve křtu svatém: uchovat čistotu duše i těla. Mezi hříchy, které tuto věrnost obzvláště narušují, uvádí smilstvo a lakotu,  nepřekročitelné překážky spásy, které ponižují  lidskou důstojnost  a probouzejí Boží hněv. Jsou to i za našich dnů ty hlavní neřesti, které nejvíce vládnou tímto světem. K nim patří podle apoštola zábavy, které podněcují smyslnost, vyjadřování a zlehčování, ironizování, které nemají v životě křesťana místo.

Na exorcismus připravuje i dnešní evangelium. Náš Pán Ježíš uzdravuje němého posedlého a připojuje závažné varování před opětovným pádem do moci ďábla, který se nechce jen tak vzdát své kořisti a dosahuje pak často nových ještě větších úspěchů. Nevydávejme ďáblu příbytek, který si v nás připravil Pán, jehož moc je svrchovaná.

3. neděle postní v cyklu B

Ve čtení z druhé knihy Mojžíšovy klade Bůh prostřednictvím svatého Mojžíše několik slov, které se stávají smlouvou, základem Tóry - stavebními kameny Chrámu, jímž je Ježíš.

    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Sthám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvé-ho Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." 

Slova, která dává Bůh, jsou slovy věčného života, protože vycházejí z Tóry, z Chrámu, kterým je Vtělený Logos, Slovo – Boží Syn. Proto svatý Žalmista zpívá:

Pane, ty máš slova věčného života. 
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.

Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
 

Moudrost Boží – Logos Boží, Kristus Ježíš je „slabý“ v očích tohoto světa a silný v očích toho, který uvěřil a přijal sílu Jeho Ducha. O tom svědčí ve čtení z prvního listu Korinťanům svatý apoštol Pavel:

Bratři!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

Spolu se svými učedníky, řekl o Květné neděli před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., vystoupil Ježíš s rostoucím zástupem poutníků z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.

Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody - záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům . Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.

To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z církve všechno to, co Mu protiřečí?

Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.

V evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme o vyčištění chrámu – na rozdíl od ostatních evangelistů – na začátku Ježíšovy veřejné činnosti, jako o jednom ze sémeion, které poukazuje na vzkříšení Ježíše. On sám předpovídá, že vstane z mrtvých a vede nás k podílu na vzkříšení cestou očisty od všeho, co v chrámu naší duše je propadlé nečistotě těch, kdo obchodují s duší a tělem. 

   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" 
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku. 

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Květnou neděli, Náměstí svatého Petra 16. 3. 2008; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9222 )

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nepotřebuješ zkoumat lidské srdce,

víš, co je v člověku,

Ježíši, čistící chrám v Jeruzalémě i chrám mé duše poté,

co jsi čistý chrám svého těla po třech dnech opět vystavěl.

Nikdo Tě nemusí poučovat,

víš o naší touze po věčné lásce

i o démonech, kteří k ní uzavírají cestu:

obojí je v našem srdci;

„síla“ slabochů i touha se pro Tebe obětovat,

zcela se Ti zasvětit – přijmout Tvou slabost v Gethsemanech i na kříži.

Pak se projeví Boží moc,

poté se staneme chrámem Tvého Ducha.

On zkoumá – scrutatur – i nejzazší komnaty naší duše,

jím se máme nechat vést,

abychom dobře zkoumali úmysly bližních

– od nejbližších až po „vzdálené politiky“ –

abychom se nenechali démonem předstírajícím sílu oklamat

a nepodpořili svým hlasem rozklad katolické víry

v našich rodinách,

manželstvích,

v zasvěceném celibátním životě,

ve farnosti,

v našem českém národě.

Amen.