Nemocný a bezmocný „filantrop“
Dominica „LAETARE“ - Čtvrtá neděle postní
LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Čtvrtá neděle postní ve svých mešních textech přináší radost do města Božího, do Církve: Syn otrokyně, jak rozvíjí svatý Pavel v listu do Galácie nauku o přirozenosti a milosti, žil a žije jako každý judaista před konverzí či pohan před přijetím kázání o naplnění příslibů daných Abrahámovi v Ježíši Kristu; žije podle těla, a proto věci duchovní pokládá za tělesné. To se týká zvláště rozlišování mezi chlebem a tělem Kristovým, jak o něm hovoří Ježíš ve své obsáhlé katechezi o Nejsvětější svátosti oltářní v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana – nyní čteme její začátek, kdy Ježíš zkouší apoštola Filipa a nechává svatého Ondřeje, aby uvedl prostředníka – chlapce s nepatrnou částí pokrmu pro nesmírný zástup hladových, kteří vyšli slyšet Boží slovo a uvidět zázrak Proroka, Božího Syna – Ježíše.
LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:
4.
neděle postní
Chrám,
který Ježíš vyčistil, byl několik set let předtím znesvěcen.
„Nebylo léku,“
píše svatopisec druhé knihy Kronik, z níž je dnešní
úryvek. Nebylo léku pro vyvolený lid. Nepomohlo vyvolení –
hřích jej převážil. Vyvolení se stali naopak oněmi posledními,
jak Ježíš několikrát zákoníkům a farizeům řekl.
Všechna
knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností.
Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který
si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců,
posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým
lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům,
pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův
hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili
Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce
vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty.
Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele,
kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do
zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo
pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu
za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala,
až se naplnilo sedmdesát let.
V prvním
roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského
krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými
ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém
království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království
země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu
vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi
ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do
Jeruzaléma!
Vyhnanství
z ráje, které následovalo po hříchu Adama a Evy má své
konsekvence v dějinách lidstva a zvláště vyvoleného lidu:
za znesvěcení svatyně, za znesvěcení chrámu, jímž je
Trojjediný Bůh a jímž se má v Ježíši Kristu stát každý
křesťan, přichází trest vyhnanství, exkomunikace judaismu jako
celku – do babylonského vyhnanství. Odtud zpívá svatý Žalmista
tklivou píseň pokání, jež jediné vede k útěše a později
k radosti.
Vyslyš
nás, Pane, a vysvoboď nás!
U
babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali
na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Neboť
tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás
sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám
ze siónských písní!"
Jak bychom mohli
zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe
zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Ať
se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám
přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Nikoli
skutky podle Desatera či Pentalogu, nikoli život podle litery, ale
život podle Slova a v moci Logu, v Ježíši Kristu
přináší spásu. Ten život přijímáme vírou v Jeho
zmrtvýchvstání. Proto čteme v listu svatého apoštola Pavla
Efezanům o nesmírném bohatství Boží dobroty.
Bratři!
Nekonečně
milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli
mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s
Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží
dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s
ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň
i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase
ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a
to pro Krista Ježíše.
Té záchrany
docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou,
je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl
chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k
dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak
uskutečňovali ve svém životě.
Na naší cestě k Velikonocům, řekl před několika lety o postní neděli Laetare Svatý otec Benedikt XVI., jsme došli ke čtvrté neděli postní. Je to putování spolu s Ježíšem pouští, tedy doba, ve které se více naslouchá Božímu hlasu, a strhávají se masky pokušením, které promlouvají v našem nitru. Na horizontu této pouště vystupuje kříž. Ježíš ví, že představuje vrchol jeho poslání. Kristův kříž je vskutku vrcholem lásky, která nám uděluje spásu. On sám to říká v dnešním evangeliu podle sepsání svatého Jana: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Tento odkaz se týká události, která se stala během exodu z Egypta. Izraelité byli napadáni jedovatými hady a mnozí umírali. Bůh proto nařídil Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vztyčil jej na kůl. Pokud byl někdo uštknut hadem, měl pohlédnout na měděného hada a tak být uzdraven. Také Ježíš bude povýšen na kříž, aby každý, kdo je v nebezpečí smrti kvůli hříchu, s vírou pohlédl na Toho, který zemřel pro nás, a byl spasen. „Bůh – píše svatý Jan – přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“.
Svatý Augustin to komentuje: „Lékař přichází nemocného léčit. Pokud se někdo nedrží lékařova předpisu, sám se vydává záhubě. Spasitel přišel na svět… Pokud nechceš, aby tě zachránil, sám sebe odsuzuješ“. Je-li tedy nekonečná ona milosrdná láska Boha, který dal svého Jednorozeného Syna, aby spasil náš život, pak je rovněž obrovská naše odpovědnost. Každý totiž musí uznat, že je nemocen, aby mohl být uzdraven.
Politici, starozákonní „duchovenstvo“ i lid se dopustili nevěry. Napodobovali pohanský způsob života. A to vedlo ke znesvěcení toho nejcennějšího, čím byl a co skrýval v sobě jeruzalémský chrám. Sekularizace byla příčinou, že Trojjediný Bůh dopustil zkázu chrámu, poslal své Slovo, které ukázalo moc těch, kdo chrám znesvětí rukama pohanů, zboří a židy uvrhnou do exkomunikace v Babyloně.
Cesta zpět vede k uznání tohoto stavu a jeho příčin jako vlastního i společného hříchu.
Každý musí vyznat svůj hřích, aby Boží odpuštění dané na kříži, mělo účinky v jeho srdci a v jeho životě. Svatý Augustin píše dále: „Bůh odsuzuje tvoje hříchy, a pokud je odsoudíš i ty, sjednocuješ se s Bohem… Jakmile se ti začíná nelíbit, co jsi učinil, začínají tvoje dobré skutky, protože odsuzuješ svoje špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním tvých špatných skutků“. Někdy má člověk raději temnoty než světlo, protože lpí na svých hříších. Avšak jedině otevřeností vůči světlu, jedině upřímným vyznáním vlastních vin Bohu přichází pravý pokoj a pravá radost. Proto je důležité přistupovat pravidelně ke svátosti smíření, zvláště v postní době, abychom obdrželi Pánovo odpuštění a zintenzivnili cestu svého obrácení.
Ježíš
řekl Nikodémovi:
"Jako Mojžíš
vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka,
aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť
tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale
aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen;
kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno
jednorozeného Syna Božího.
Soud pak
záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději
tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž,
kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho
skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu,
aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16103;
S. Aurelius Augustinus, In Ioannem 12,12,…13
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Přicházíš nyní nasytit nás:
ty, kdo v zástupech přicházeli za Tebou,
aby slyšeli Slovo, Logos, Ježíši:
aby Tebe slyšeli a poznali v přijetí Tvého slova proměňující a uzdravující moc.
Nyní – od středy týden po neděli Laetare – budou pozváni k nasycení
jako zástup pěti tisíc mužů – a při nasycení mají poznat,
že rozmnožuješ svůj chléb, své slovo:
mají přijmout Evangelium, Symbolon a Tvou modlitbu k Otci v Duchu Svatém.
Od tohoto dne bude Tvůj Duch rozmnožovat tyto pozemské dary,
které v sobě skrývají Jeho proměňující moc.
Zároveň jsou varováni, aby tyto dary neznesvětili, nezprofanovali.
Pak by následovali osud židů, kteří ztratili chrám, vlast a možnost Ti obětovat.
Pokud by se připodobnili kultuře smrti prostředí, v němž žijí,
stali by se bezmocnými a nemocnými filantropy,
kteří nyní ničí Tebe, Chrám a Tvou Církev v Evropě.
Amen.
