Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zatírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.
Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven jako člověka podlehnout. Od místa pokušení Jej vede a uvádí na svou pravici.
Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon - často skrývali svou sebeláskou a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.
O. Vladimír Mikulica
Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:
Drazí bratři a sestry,
Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákoníci a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.
Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.
Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.
(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;
conf.: S. Aurelius Augustinus Comment. In Ioannem, 33,5;
srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;
srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;
srov.: List na zahájení Kněžského roku)
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
5. neděle postní
Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na odpuštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího jsou zachránění z rukou faraona a jeho vojska, ti leží mrtví...již nevstanou – dokud pro Hebreje a pro ně nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!
Tak
praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách
stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné
reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli,
dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co
se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí,
což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti.
Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu
na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého
vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude
hlásat mou chválu."
Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.
Velkou věc s námi udělal
Hospodin, naplnila nás radost.
Když Hospodin
přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla
naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Tehdy
se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!"
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás
radost.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění
údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s
jásotem
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno
k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Poznat
na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho
zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího,
Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do
Filip.
Bratři!
Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným
poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho
všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat
Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost,
která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává
tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a
spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho
zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i
já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i
vzkříšení z mrtvých.
Tím neříkám,
že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech
sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil
Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to
uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu
se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou
odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.
Ježíš,
Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o
této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí
stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova
zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš
bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem
ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany
vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se
rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého
líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:
Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil
v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil
je.
Tu k němu učitelé Zákona a
farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství.
Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla
dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně
nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou
otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho
obžalovat.
Ježíš se však sehnul a
psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat,
vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať
první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem.
Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed,
až zůstal on sám a žena před ním.
Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli?
Nikdo tě neodsoudil?"
Odpověděla:
"Nikdo, Pane."
Ježíš řekl:
"Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "
SVATÁ
LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:
Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.
V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem - jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!
Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků, z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.
Epištola:
Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlením“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v závěru úryvku listu Židům:
„Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“
Evangelium:
Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.
Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židy, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávají, jako každá hádka, blížící se smrt.
V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.
„Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.
V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:
Vyhrožují, že Tě zabijí,
Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.
Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali
jako obětinu v prostorách chrámu.
Zde je místo, kde se mají stávat svatými,
a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:
chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,
které podobně popravovali;
Toho, na nějž se tolik těší,
jako na svého osvoboditele a zachránce:
a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!
Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,
dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat
a zadost učinit:
příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.
Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,
že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,
když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -
Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,
to, že Zákon je nemůže spasit,
pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;
v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,
ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,
a chce odpustit i jim:
níkoli však satanu a démonům,
kteří o odpuštění nestáli a nestojí.
Při pohledu na Tvůj zahalený kříž
mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,
zahaleného ve Svaté hostii,
ve Svaté oběti a obětině
A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:
„Jdi, a více nehřeš!“
Nyní mně dáváš sílu
žít svatě,
nechat se vést Tvým Duchem:
nehřešit.
Amen.
