Vzor Dobrého pastýře

                                               Nedělní dopis

Ježíš řekl: 
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. 
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. 
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. --
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce."

Můžeme si představit našeho Přítele a Pána Ježíše Krista, když pronáší podobenství o sobě, jako Dobrém pastýři, že mohlo stačit, aby pokynul svým posluchačům, a ti aby pozdvihli oči a uviděli blízko či v dáli velká stáda bravu spolu s jejich pastýři. Tito pastýři byli se svými stády sžití, trávili s nimi celý den, na noc jim nacházeli úkryt v jeskyních či ohradách a spali v jejich blízkosti. Obětaví pastýři. Ježíš ukazuje na vůdcovství pastýřů, základní princip autority ve společnosti. V jiných oblastech se "pastýři" nazývají různě: ředitel banky, ředitel školy, vedoucí provozu, velící důstojník v armádě, senátor, poslanec, člen vlády, premiér, prezident. A tady nám před očima zcela jasně vyvstává rozdíl mezi Ježíšem – Dobrým pastýřem – a ostatními představiteli, kteří božské dokonalosti nedosahují. Ihned můžeme porozumět, proč Ježíš, náš Pán, ke slovu o pastýřích připojuje varování o těch, kteří zdaleka nejsou nezištní. Vykonávají svou vůdcovskou úlohu pro peníze či jiný osobní zisk, a na rozdíl od jiných pastýřů, kteří neopouštějí své stádo, jsou schopni kvůli penězům a konzumním pozemským požitkům své stádo, své podřízené, zaprodat. Jak moudré a prozíravé jsou ty politické a ekonomické systémy, kde specifická , vybraná, péče o podřízené není odměnována penězi. Tak například římští antičtí senátoři vykonávali své úřady zcela zdarma.

Daleko horší stupen zpronevěření se péči o svěřené, je úloha vlka, o níž Ježíš, náš Spasitel, dnes mluví. To již nejsou pouze lidé, představitelé států, armády, resortů, milující peníze a konzumní životní styl, pro nějž okrádají, obelhávají a vykořistují své podřízené. Jsou to lidé ve vysokých funkcích, až dábelsky posedlí touhou po ovládání druhých a zabíjení těch, kdo jim kladou překážky. Milují válečnou propagandu a mašinerii. V posledku jako řešení svých problémů chtějí válku.

Jak se chránit před slabošskými obchodníky a zlými vlky?

Odpověd¨¨z dnešního evangelia zní: "Vstup do ovčince, žij plně v Církvi, kde ovce znají hlas Dobrého pastýře. Znají jej ti, kdo s Ním byli od počátku Jeho veřejné činnosti, kdo byli svědky Jeho zmrtvýchvstání.- a pak ti, kteří těmto svědkům uvěřili, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých - Ježíš. náš Vykupitel, který říká: "Já za své ovce dávám svůj život". To je pro všechny, kdo žijí v ovčinci, nejlepší průprava, být na kterémkoli místě ve společnosti dobrým pastýřem, podle srdce Ježíšova. Kdo k tomu může lépe formovat osobnost člověka, než Ježíš Kristus, Boží Syn, který nás svou obětní smrtí na kříži osvobodil od moci nevěrného obchodníka a zlého válečníka?

K této formaci a k modlitbě za tuto formaci pro sebe a pro naše veřejné představitele Vám ze srdce žehnám.

Otec Vladimír

Ježíš dává jako dobrý pastýř svým učedníkům sám sebe

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Neděle Dobrého pastýře je neděle nejvyšší dobroty, nejvyšší lásky Ježíšovy k těm, kdo se mu zasvěcují. Dává sebe. Při Poslední večeři. Stvrzuje po tříletém vyučování a přípravě na přijetí Ducha Svatého, že je dobrý Pastýř.

Svatý Otec Benedikt XVI. tuto dobrotu o Poslední večeři ukazuje jako tajemství Ježíšovy přítomnosti – stálých Letnic Ducha svatého při mši svaté:

Ve mši svaté na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek jsem zdůraznil, že v Eucharistii dochází k proměnění darů této země – chleba a vína – za účelem proměny našeho života a tím také proměny světa. Tento večer bych na tuto perspektivu chtěl znovu poukázat.

Dalo by se říci, že všechno vychází ze srdce Krista, který při poslední večeři v předvečer svého utrpení vzdal díky Bohu a mocí svojí lásky tak proměnil smysl smrti, které šel vstříc. Právě fakt, že svátost oltářní přijala jméno „Eucharistie“ – „Díkůvzdání“ – je vyjádřením toho, že změna podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Kristovu je plodem daru, kterým Kristus dává sebe sama, daru Lásky, jež je mocnější než smrt, božské Lásky, která Jej vzkřísila z mrtvých. Proto je Eucharistie pokrmem života věčného, chlebem života. Ze srdce Kristova, z jeho „eucharistické modlitby“ v předvečer utrpení plyne dynamika, která proměňuje realitu v jejích kosmických, lidských i historických dimenzích. Všechno vychází od Boha, ze všemohoucnosti jeho Trojjediné Lásky, vtělené v Kristu. Tato láska prostupuje Kristovo srdce. Proto Kristus dovede děkovat Bohu a chválit Jej i tváří v tvář zradě a násilí, a mění tak věci, osoby i svět.

Tuto proměnu umožňuje společenství, jež je mocnější než rozdělení, společenství samotného Boha. Slovo „společenství“, které v italském jazyce – comunione - označuje eucharistii, v sobě zahrnuje vertikální i horizontální dimenzi Kristova daru. Krásný a velmi výmluvný je pak v italštině výraz ricevere la comunione - „přijmout společenství“, který se vztahuje na přijímání eucharistického pokrmu. Když totiž konáme tento úkon, vstupujeme do společenství s životem Ježíše samého. V posvátné Eucharistii nastává jediné společenství. Jak čteme slova apoštola Pavla adresovaných křesťanům v Korintu: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“.

Svatý Augustin nám pomáhá chápat dynamiku eucharistického společenství, když odkazuje na jedno vidění, které měl a ve kterém mu Ježíš řekl: „Já jsem chléb silných. Vyrosteš a budeš mne mít. Ty neproměníš mne v sebe jako pokrm těla, ale ty budeš proměněn ve mne“. Zatímco tedy pokrm tělesný je asimilován naším organismem a přispívá jeho zachování, v případě Eucharistie jde o odlišný Chléb. Nejsme to my, kdo asimilujeme Jeho, ale On asimiluje nás, takže jsme připodobňováni Ježíši Kristu, stáváme se články Jeho těla, jsme s Ním sjednoceni. Tento přechod je rozhodující. Právě proto, že Kristus nás v eucharistickém přijímání proměňuje v Sebe, je naše individualita tímto setkáním otevřena, osvobozena ze svého egocentrismu a vsazena do Ježíšovy osoby, která je prostoupena trojičním společenstvím. Eucharistie, která nás pojí s Kristem, nás tak otevírá také pro druhé, činí z jedněch články druhých, už nejsme rozděleni, ale jsme jedno v Něm. Svaté přijímání mne tak spojuje s osobou, která je vedle mne a s níž možná ani nemám dobré vztahy, ale také se vzdálenými bratry v každé části světa. Odtud, z Eucharistie se proto odvozuje hluboký smysl sociálního nasazení Církve, jak dosvědčují velcí sociální světci, kteří byli vždycky dušemi velmi silně eucharistickými. Kdo rozpoznává Ježíše ve Svaté hostii, rozpoznává Jej v bratru, který trpí, hladoví, žízní, je cizincem, nemocným, neoblečeným, vězněm; je vnímavým ke každému člověku a konkrétně se zasazuje o všechny, kteří se ocitli v nouzi. Z daru Kristovy lásky tedy vychází zvláštní odpovědnost nás křesťanů při vytváření solidární, spravedlivé a bratrské společnosti. Zejména v naší době, kdy nás globalizace činí jedny na druhých stále závislejšími, se křesťanství může a musí přičiňovat o to, aby tato jednota nebyla budována bez Boha, tj. bez opravdové lásky, což by dalo prostor zmatku, individualismu, svévoli všech proti všem. Evangelium směřuje odevždy k jednotě lidské rodiny, jednotě uložené nikoli shora, ideologickými či ekonomickými zájmy, nýbrž smyslem odpovědnosti jedněch za druhé, protože poznáváme, že jsme články jediného těla, Kristova těla, protože jsme se ze Svátosti oltářní naučili a neustále se učíme, že sdílení a láska je cestou opravdové spravedlnosti.

Vraťme se nyní k samotné události Ježíšovy Poslední večeře. K čemu došlo v té chvíli? Když Ježíš řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je krev, která se prolévá za vás a za mnohé«, k čemu došlo? Ježíš tímto gestem předjímá události na Kalvárii. Z lásky přijímá veškeré utrpení s jeho mukami a násilím až ke smrti na kříži. Tím že jej takto přijímá, proměňuje ho na úkon darování. To je proměna, kterou svět potřebuje, protože ho vykupuje zevnitř, otevírá ho na dimenze nebeského království. Tuto obnovu světa chce Bůh uskutečňovat stále stejnou cestou, kterou šel Kristus, ba dokonce cestou, kterou je On sám. V křesťanství není nic magického. Nejsou tu zkratky, ale všechno postupuje pokornou a trpělivou logikou pšeničného zrna, které odumírá, aby dalo život, logikou víry, která přenáší hory mírnou mocí Boha. Proto chce Bůh nadále obnovovat lidstvo, dějiny a kosmos tímto řetězem proměn, kterých je Eucharistie svátost. Proměněným chlebem a vínem, v nichž je reálně přítomno Jeho Tělo a Krev, nás Kristus proměňuje, asimiluje nás v Sobě, zapojuje nás do svého díla vykoupení, uschopňuje nás milostí Ducha svatého žít podle jeho vlastní logiky darování jako pšeničná zrna, sjednoceni s Ním a v Něm. Tak je zasazována a zraje v brázdách dějin jednota a pokoj, které jsou cílem, k němuž směřujeme podle Božího plánu.

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

VELIKONOČNÍ NEDĚLE – PŘÍPRAVA NA NANEBEVSTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A NA LETNICE

Znovu se o těchto nedělích vracíme k textům Lectionis divinae zelenočtvrteční Getsemanské adorace.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu Svatém v 14. a 16. kapitole evangelia podle sepsání svatého Jana, které se o této svaté chvíli sjednocení s Ježíšem na Olivetské hoře před Jeho zatčením, mučením a popravou čtou, nám o této neděli Dobrého pastýře připomíná péči Ježíše o „Traditio Apostolica“, která je předáním nejen nauky o Duchu Božím, ale především přípravou na předání Ducha od Otce, které On sešle o Letnicích.

Tato Tradice se táhne až do dnešních časů a bude trvat až do konce, protože „pekelné brány Církev nepřemohou“.

Duch Svatý vede Církev, dává jí iluminaci, osvícení, sílu konat v Jeho moci divy, znamení a zázraky a pomáhat nám, kteří jsme Jej přijali, jako – po výtce – pomáhal Ježíšovi jako člověku plnému smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě při modlitbě.

A nadto je Ochráncem, Utěšitelem, ale i Usvědčovatelem tohoto světa, pronikajícím srdce hříšníků k obrácení, je Bojovníkem, pravým Izraelem, jejž vytváří spolu s biřmovanci – rytíři Království.

V Epištole z listu svatého Jakuba dnes čteme, že člověk nemůže udělat nic lepšího, než dát se formovat Bohem, který v nás začal velké dílo a dále je dokonává: nejdříve nás stvořil a pak vykoupil. Je třeba očišťovat náš život a přijímat Boží slovo do svého nitra.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán ujišťuje, že Duch Svatý zjeví věřícím autentické poslání našeho Pána Ježíše Krista ve smyslu jeho vykupitelské smrti: odsoudí nevěřící svět a zjeví spravedlnost Ježíše Krista, kterého Bůh vzkřísil a který se vrací k Otci. Odsoudil satana, který chtěl zabít původce života.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

4. neděle velikonoční

Úryvek ze Skutků apoštolů, uvedl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle Dobrého pastýře, nám představuje svědectví svatého Petra před představenými a staršími lidu Jeruzaléma po zázračném uzdravení chromého. Petr směle tvrdí, že Ježíš „je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní“ a dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“. Apoštol pak interpretuje ve světle Kristova velikonočního tajemství Žalm 118.


   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. 
   On je ten 'kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."

Žalm, který svatý Petr cituje, jak je komentuje papež Benedikt XVI., je naplněn eucharistií, díkůčiněním svatého Davida, Děkuje Bohu, který odpověděl na jeho volání o pomoc a zachránil jej. Tento Žalm praví: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích“. Ježíš učinil právě tuto zkušenost, totiž že byl odvržen představiteli svého lidu, rehabilitován Bohem a stal se základem nového chrámu, nového lidu, který Pánu vzdává díky a přináší plody spravedlnosti. První čtení a responsoriální Žalm 118 mocně odkazují k velikonočnímu kontextu, a tímto obrazem odhozeného a znovu položeného nárožního kamene přitahují náš pohled k zabitému a vzkříšenému Ježíši.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné. 

Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvád-rem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. 


Druhé čtení, vzaté z prvního listu Janova, hovoří o plodu Kristovy Paschy: o našem bytí Božími dětmi. V Janových slovech dosud zní veškerý úžas nad tímto darem: nejenom, že se smíme nazývat Božími dětmi, ale „také jimi jsme“. Synovský stav člověka je vskutku plodem Ježíšova spasitelského díla. On svým vtělením, svou smrtí a vzkříšením a darem Ducha svatého uvedl člověka do nového vztahu s Bohem, svého vlastního vztahu s Otcem. Proto vzkříšený Ježíš říká: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu“. Je to vztah naprosto reálný, ale dosud se plně nevyjevil: tak se stane až na konci, když – dá-li Bůh – budeme patřit na jeho tvář „tak, jak je“.

Milovaní! 
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. 


Letošní úryvek z Janova evangelia obsahuje, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., jádro desáté kapitoly a začíná Ježíšovým tvrzením: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život“. Tady jsme uvedeni přímo do středu, na vrchol zjevení Boha jakožto pastýře Jeho lidu. Tímto středem a vrcholem je Ježíš, který umírá na kříži a vstává z mrtvých třetího dne, je vzkříšen spolu s celým lidstvem, a přivádí tak i nás, každého člověka, na cestu ze smrti do života. Tato událost – Kristova Pascha – v níž se plně a definitivně uskutečňuje pastorační dílo Boží, je obětní událost. Dobrý Pastýř a Velekněz se tedy sbíhají v osobě Ježíše, který za nás položil svůj život.

Ježíš řekl: 
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží. 
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. 
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. 
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce." 

(Srovn.:http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16328;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=14752;

S. Aurelius Augustinus, Conf. VII, 10, 18)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Dobrý pastýř dává život za své ovce,“

prohlašuješ,

Ježíši, obětovaný Beránku Boží,

ve svém podobenství – proroctví o ovčinci: Církvi.

Tu jsi založil na své obětní krvi,

na sestoupení do lůna Abrahámova i do limbu puerorum.

Tu jsi jako hradbou zaštítil svými biskupy a kněžími,

když jsi jim při Poslední večeři

- ve chvíli, kdy jsi je současně konsekroval a posvětil -

dal sám sebe:

tělo a krev Tebe - Božího Beránka,

který snímáš

po sejmutí Tvého těla z kříže a po Tvém slavném zmrtvýchvstání

– hříchy světa:

těm, kdo o Letnicích přijali Tvého a Otcova Ducha,

a těm, kdo tohoto Ducha v Traditio Apostolica

dodnes přijímají.

Přijímají sílu odevzdávat se Tobě

a odříkat se špatných pastýřů,

kteří milují sebe,

a tak nenávidí Boha.

Amen.

Dobrý pastýř

Nedělní dopis

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.    Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." 

Pro mnohé je to, co jsme právě z nedělního Evangelia dočetli, neuvěřitelné. I "nevěřící" může připouštět existenci "záhrobního světa", který se může projevovat nebo být spiritisticky vyvoláván, a dokazovat, že existuje život duše po smrti. Také vážení lidé, kteří si zakládají na své nevěře, dokáží až pověrčivě věřit ve vyvolánání duchů. Dnešní Evangelium je pro takové lidi nepochopitelné a často nepřijatelné. Ježíš Kristus, když se po čtyřicet dní po svém Zmrtvýchvstání ukazuje učedníkům, je vede k poznání, že po své smrti se jim neukazuje jako duch, ale jako ten, který žije dál v těle, které bylo umučeno na Golgotě a nyní je oslaveno. K tomuto poznání vede jako Dobrý pastýř. Písmo svaté, které ukazuje toto Jeho dobré vedení k pravému smyslu a k naplnění pozemského života – ke Vzkříšení v oslaveném těle - je učebnicí pro toho, kdo chce jít do nebe.

Mnozí lidé nazývají Písmo svaté biblí, což do češtiny přeloženo znamená Kniha. Už tímto postojem ukazují na pozemskost svého přístupu k ní a snižují ji na úroven, která nepřijímá zázraky Vzkříšení, oslavení těla. Říkají, že je třeba znát bibli, abychom znali své kulturní dědictví, že je třeba číst bibli, abychom se naučili morálně jednat, nebo dokonce jí čtou, aby v ní našli potvrzení svých myšlenek, plánů, prosazení své vůle. Naproti tomu ti, kteří otevřeli již ne bibli, ale Písmo svaté, jak říkají, jsou již od prvních kapitol Evangelií postaveni před skutečnost zázraků, zvláštní ochrany Boží, otevírá se jim hlubší svět v tomto pozemském životě, který je více světem víry než poznání. Takoví lidé jsou vedeni Písmem svatým a poznávají Ježíše, který již od počátku své veřejné činnosti koná zázraky, proměnuje vodu ve víno, dokazuje svou moc nad přírodními živly; s posvátnou úctou a s vírou – nikoli poznáním - vstupují do světa zázraků a vyznávají, že Ježíš je Boží Syn. V Písmu svatém vrcholí vedení k pravému smyslu života, když Ježíš Kristus, náš Pán, vstane z mrtvých a ukazuje, že je "v dimenzi" pravého a plného světa, v němž naše smrt a náš posmrtný život je zcela spojen s dosavadním životem pozemským. Ano, vrcholem našeho života je oslavení našeho těla a věčná blaženost s Ježíšem podle Jeho slov: "Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen".

Vyprošuji Vám, abyste takto s posvátnou úctou brali do rukou nikoli bibli, ale Písmo svaté, a tak šli cestou spásy.

K tomu Vám žehnám

Otec Vladimír

Utrpení a radost na cestě se zmrtvýchvstalým Ježíšem

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

VELIKONOČNÍ NEDĚLE

– DOBA NADĚJE ZAMĚŘENÉ NA JEŽÍŠE VZKŘÍŠENÉHO

A OČEKÁVÁNÍ „PONOŘENÍ“ DO DUCHA OTCE A SYNA

Andělé, kteří učedníkům říkají, aby nehleděli vzhůru, do nebe, ale aby šli do Galileje, a tak se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem, jsou vyzývání, aby šli na místo, kde předtím Ježíš většinu z nich povolal; tito andělé implicitně vedou následovníky našeho Pána a svědky Jeho vzkříšení k návratu domů, k metanoi vzhledem ke svému původnímu pozemskému povolání, mají znovu přehlédnout místa, kde očekávali slíbeného Mesiáše, a kde se jim dal Ježíš poznat. Nyní zmrtvýchvstalý.

Po tomto návratu domů, kde je čeká náš vzkříšený Pán jsou z Olivetské hory vedeni jeho příkazem do Večeřadla – nového domova – do míst, kde se narodí v Jordáně a na kříži počatá Církev,.

Odtud můžeme pochopit texty, které nám o této neděli v Ritu Antiquior i v Misálu Pavla VI. Církev předkládá.

Hovoří o často strastiplném duchovním boji na této zemi nově zrozené Církve.

Vybízejí ke vztahu ke státnímu i rodinnému zřízení v duchu metanoie, obrácení se k životu se zmrtvýchvstalým Božím Synem Ježíšem.

A rovněž nabízejí apokalyptickou útěchu – zde můžeme sledovat první čtení Liturgie Horarum – první lekce z knihy Apokalypsis svatého Jana.

Pro celé dějiny Církve, včetně nynějších platí tento apokalyptický pohled a jeho rozvíjení prostřednictvím omilostněných světců, mystiků:

Mezi viděními, která měla blahoslavená Kateřina Emmerichová, mají své místo také apokalyptická proroctví o osudu Církve.

„Viděla jsem falešnou církev, do města (Říma) přicházeli bludaři nejrůznějšího typu. ...Místní klérus byl vlažný, viděla jsem velkou temnotu... Zdálo se, že klam se šíří na všechny strany. Celé katolické skupiny byly utiskovány, vyháněny, zbaveny svobody, všude velké utrpení, války a prolévání krve. Divoká a nevzdělaná lůza páchala násilí. Ale to všechno netrvalo dlouho.“

„Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili.“

 

„Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a extravagantní. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová Církev,..ale Bůh měl jiné plány. (22. dubna 1823)

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Ve své první epištole představuje svatý Petr křesťanský životní cíl: Křesťan, který zde na zemi putuje do nebeské vlasti, zachovává věrně všechno, co je mu pro tento život uloženo, protože ví, že právě takto se líbí Pánu. Také každá zkouška má svou hodnotu: právě skrze ně se rodíme k věčnému životu. Křesťanský život plně orientovaný k onomu konečnému cílovému triumfu je bojem za uskutečňování a naplnění té postupné obnovy života, onoho vítězství, které jsme již obdrželi v osobě našeho Spasitele. První papež píše: musíme vést dobrý život mezi pohany, aby v den navštívení velebili Boha za dobré skutky, které na nás pozorují. Naše dobré skutky mají umlčet ty, kteří mají svou falešnou svobodu pouze jako zástěru své vnitřní zloby.

V evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán už připravuje na svůj odchod k Otci. Následovat Božího Syna znamená tedy směřovat k tomu nejlepšímu a nejvznešenějšímu cíli: „Budete plakat a naříkat, a svět se bud radovat, ale váš zármutek se obrátí v radost a tu radost vám nikdo neodejme.“ Tak nás ujišťuje sám Pán Ježíš. Odříkání v praktickém životě vede k opravdové radosti, zatímco rozmařilost a pohodlí končí v beznadějném věčném zármutku.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

3. neděle velikonoční

V prvním čtení ze Skutků apoštolů svatý Petr podstupuje, podobně jako Ježíš, jak je to zvláště popisováno v evangeliu podle sepsání svatého Jana, své spory s židy, s židovskými autoritami. Je pln – po Letnicích - Ducha svatého, Ducha nebojácnosti a výmluvnosti: 

Petr promluvil k lidu: 
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. 
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Žalmy se pro katolické křesťany od prvních dnů od Seslání Svatého Ducha stávají modlitbami sjednocujícími s Ježíšem trpícím a zmrtvýchvstalým. Takto dnes o tomto období prorokuje svatý David:

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! 

Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. 

Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! 

Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!  

Nejtěžším bojem, který ovšem křesťany v Církvi a ve světě čeká, je boj proti vlastním hříchům. Takto své diecézany - a posléze všechny křesťany všech dob - připravuje na nejtěžší boj svatý Jan ve své první epištole:

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. 



Tuto třetí neděli velikonoční, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., se v evangeliu svatého Lukáše představuje zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed učedníků, kteří se kvůli pochybám a strachu domnívají, že vidí ducha.

P: Romano Guardini píše: „Pán se proměnil. Už nežije jako dříve. Jeho existence je nepochopitelná. Přece však tělesná. Obsahuje veškerý jeho život, prožitý úděl, umučení a smrt. Všechno je realita. Je to sice změněná, ale stále hmatatelná realita“ Poněvadž vzkříšení neodstraňuje stopy po ukřižování, ukazuje Ježíš apoštolům ruce a nohy, a aby je přesvědčil, žádá si dokonce něco k jídlu. Učedníci mu tedy „podali kus pečené ryby. On si vzal a před nimi pojedl“. Svatý Řehoř Veliký komentuje: „ryba pečená na ohni nemá poukazovat na nic jiného než na utrpení Ježíše, Prostředníka mezi Bohem a lidmi. On se totiž sklonil k tomu, aby se skryl ve vodách lidského rodu, nechal se chytit do léčky naší smrti a byl jakoby vystaven ohni skrze bolesti, které podstoupil během umučení“.

Díky těmto velmi realistickým stopám učedníci překonali počáteční pochybnost a otevírají se daru víry; a tato víra jim umožní pochopit to, co bylo o Ježíši psáno „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“. Čteme totiž, že Ježíš „jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: «Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstal z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání…, aby všem byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky»“. Spasitel nás ujišťuje o své reálné přítomnosti mezi námi skrze Slovo a Nejsvětější Eucharistii. Jako tedy učedníci z Emauz poznali Ježíše v lámání chleba, tak se také my setkáváme s Pánem ve slavení mše svaté. V této souvislosti pak svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že „je podle víry nezbytné poznávat, že v této svátosti je přítomen celý Kristus, protože božství nikdy neopustilo tělo, které přijalo“.

   Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.    Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." 

(Srovn..: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16282

O. Romano Guardini, Il Signore. Meditazioni sulla persona a vita di N.S. Gesu Cristo, Milano 1949, 433;

Svatý Řehoř Veliký, Homilia in Evangangelium, XXIV, 5;

Svatý Tomáš Akvinský,ST, III, q.76, a.1)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

První pomluva,

podnícená diabolem, vidlicovitě rozdělujícím pravdu,

beroucím na sebe podobu anděla pravdy,

zazněla, Ježíši povzbuzující čtyřicet dní po svém zmrtvýchvstání

své v duši i společensky satanem pronásledované učedníky;

první pomluva zazněla nad Tvým prázdným hrobem:

„Řekněte, že jeho učedníci tělo ukradli!“

Další pomluvy následovaly.

Pro Tvé věřící věrné nastala doba pronásledování,

která bude trvat „až do konce světa“.

Až do konce tohoto světa se budou mocnosti temna namáhat:

lhát, pomlouvat, svádět, vysmívat se Tvému zmrtvýchvstání

a Tvé Církvi, střežící tento poklad víry

ve Tvou přítomnost v této chvíli svatého přijímání

a po celou dobu, kdy je ve svatostánku, v ciboriu, v ostensoriu

Tvé tělo uchováváno,

aby nám bylo – víra v Tebe – nejmocnější ochranou proti útokům

na katolickou víru.

Amen.

Bílá neděle

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Během Jubilea 2000, řekl při své apoštolské návštěvě Polska Svatý otec Benedikt XVI., milovaný Služebník Boží Jan Pavel II. ustanovil, aby se v celé Církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska Stvořitele a Vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář Církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím Svátosti smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými i individuálními. Všechno co, Církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když Církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti.

Dotek s tímto životem v plnosti zažila podle evangelia, které sepsal svatý Jan, Marie z Magdaly a potom Petr a Jan časně zrána prvního dne v týdnu po židovské velikonoční sobotě. Ona pak, když podruhé přišla ke hrobce a již do ní vstoupila, uviděla dva nebeské posly a uslyšela Ježíšův hlas; když se obrátila, uviděla svého Mistra a Pána; poznala Jej, když ji zavolal jménem. Běžela poté vyřídit Jeho slovo o nanebevstoupení k Otci „bratřím“: svatý Petr a Jan se stávají blahoslavenými, kteří „neviděli a přesto uvěřili“ – běží k hrobce, Ježíše již v té chvíli nespatří, pouze prázdný hrob a pohřební roušky. V tu chvíli oba uvěřili.

Večer toho dne je dalším stupněm víry svatých apoštolů Petra a Jana. Náš Pán přichází zavřenými dveřmi a uděluje apoštolům Ducha svatého, aby na jeho místě odpouštěli v Církvi hříchy. Svatý apoštol Tomáš toho dne navečer není přítomen. Nedokáže svědectví ostatních apoštolů o setkání se Zmrtvýchvstalým uvěřit. Chybí mu stupeň víry svatých Petra a Jana. Chybí mu pak i setkání s Ježíšem, jeho poslání, Jeho Dech, tradice Jeho milosrdenství. – Chce se dotýkat zmrtvýchvstalého a oslaveného těla Ježíšova, dříve než bude sám v oslaveném těle. Chce uvěřit v sestoupení Božího Syna na kříž.

Církvi nevěřící Tomáš je prvním z těch, kdo nejsou ve společenství Církve ve chvíli, kdy přichází Ježíš. Může pak být i předchůdcem těch, kdo přestanou chodit do společenství, v němž apoštolé a jejich nástupci konají oběť mše svaté na památku Jeho Poslední večeře, smrti a zmrtvýchvstání; v síle seslání Jeho Ducha. Předchůdcem těch, kdo pro svoji zpozdilost se pak musejí dotknout bolesti Ježíšových ran a sestoupit do utrpení, jež On prožíval: nebýt blahoslavenými; zakusit milující srdce Ježíšovo až po upřímném vyznání tohoto hříchu ve svátosti smíření.

 
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám!“ Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9281

O. Vladimír Mikulica