„Neboj se malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá Království!“ – Tato Ježíšova slova, jak je čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, charakterizují poslední velikonoční neděli před slavností Seslání Ducha Svatého.
Ve chvíli Seslání bylo skutečně učedníků málo. Ale poté, co obdrželi Království – byli naplněni Duchem Ježíšova vzkříšení – rychle stoupnul jejich počet na tři tisíce. Nepočítaje katechumeny: ty, kterých se dotkl Duch Boží, a začali se připravovat k přijetí znovuzrození.
Oněch devět dní čekání na Ježíšův pokyn shromážděných učedníků v jeruzalémské Horní místnosti na desátý den, na den vylití Ducha Svatého, můžeme spolu s nim i prožívat. Spojit se s nimi v touze po příchodu slíbeného Utěšitele. A v posledku po Parúsii, návratu Ježíše Krále Univerza, na vrchol útěchy.
K témuž nás vedou i liturgické biblické texty této neděle. Ano, sestoupí Duch Svatý, dá útěchu. A bude jí třeba, protože malé a sílící stádce bude prožívat – podle Ježíšova proroctví – mnohá utrpení a těžké zkoušky v Církvi i ve světě. Apokalypsu.
Mystická poslední kniha Nového zákona představuje novénu – přípravu, kterou bychom měli v probíhajících devíti dnech podstoupit, knihu rozjímat, v Duchu Svatém jí porozumět a podle jejích prorockých slov jednat.
Proto bude spis svatého Jana Apokalyptika, Proroka, jak je jinak nazýván, leitmotivem poselství, jež podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. nás může připravit, abychom s užitkem prožili obnovu svatodušní víry, přijali zbraně Ducha a byli oním třebas malým, ale duchovně silným stádcem.
Svatého
Jana, autora knihy Zjevení, uvedl papež Benedikt XVI.,
můžeme také nazvat „prorokem z Patmosu“, protože jeho postava
se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se podle
autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec „pro hlásání
Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi“. Právě na Patmosu
Jan „upadl v den Páně do
vytržení“, měl velkolepé
vize a slyšel mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila
dějiny církve a celou západní kulturu. Součástí našeho jazyka
se například stala slova z názvu jeho knihy
jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když
nesprávně, myšlenku hrozící katastrofy.
Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1. století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží, je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují. Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši, jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý. On je vítěz!
Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a číst ji. Dějiny zůstávají nerozluštitelné, nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jenž tehdy prožívaly asijské církve, když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel. Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa Církev zakouší. Jsou to utrpení, která si Církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest. Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu, směřuje i silně obrazný Janův jazyk.
Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy, která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou Církev, Boží lid všech dob, Církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, Církev, jež je pronásledována, se nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.
Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti, stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: „Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“. Stojíme zde před typickým křesťanským paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už tajemně vepsáno do radosti, která prýští z naděje. Právě proto Jan, prorok z Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: „Přijď, Pane Ježíši!“. Je to jedna z ústředních modliteb rodícího se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: „Marana tha“. A tato modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ má mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také modlitbou eucharistickou: „Přijď, Pane, nyní!“. A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď definitivně!“. Tato modlitba má i třetí význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!“ A tak se spolu se svatým Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se křesťanstvím modleme se i my: „Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už dnes, ať zvítězí pokoj!“ Amen.
V katechezích při generálních audiencích se Svatý otec Benedikt XVI. věnoval „škole modlitby“. V jedné z nich ukázal, jak právě Apokalypsa svatého Jana učí tajemství modlitby. Tím se nám odhaluje i část roušky, jak se modlitba rodící se Církev v Horní místnosti.
Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté, rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní přání: “Blaze předčitateli i posluchačům tohoto proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“. Z neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se pozvolna stává naší.
První část Apokalypsy předkládá v postoji modlícího se shromáždění tři různé fáze: První tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“. Lektor pokračuje zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá a když slyší jmenovat Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá následující modlitbou chvály: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen." Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista, patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu přiznává „slávu a moc“ ke spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl sílu, naději a spásu.
Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění, upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním životě. Praví: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v prsa všechna pokolení na zemi“[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“ – vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus vystoupil na nebesa „v oblaku“, symbolizujícím jeho transcendenci, a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do Nebe. Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví svatý Jan ve čtvrtém evangeliu, „budou hledět na toho, kterého probodli“. Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování, a „budou se bít v prsa“ jako ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění, aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a odpovídá: “Ano, Amen!“. Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci. Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.“ Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot. Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.
Druhá fáze modlitby shromáždění vztah s Ježíšem Kristem ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství, které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem. Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ a je „den Páně“, neděle, kdy se slaví Vzkříšení. A sv. Jan byl „uchvácen Duchem“ [před českým překladem „upadl do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému, pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá, vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.
Jan slyší „mocný hlas jako zvuk polnice“, hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ v Malé Asii a skrze ně všem ostatním Církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz „hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus, odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promlouvá ze svých Nebes, ze své transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění. Jan se obrací, „aby se podíval po tom hlase“ a spatřuje „sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“, termín Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s rozsvícenými svícemi označují Církev všech dob, která se modlí při liturgii: Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech bělostných jako sněhobílá vlna“, symbol Boží věčnosti a Vzkříšení. Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která oživuje jeho smlouvu s člověkem. A tutéž spalující intenzitu lásky čteme v pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho oči jako ohnivý plamen“. Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat zlo jako „stravující oheň“. Tak také Ježíšovy „nohy“ kráčející, aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“. Hlas Ježíše Krista se pak podobá „hukotu množství vod“, zní jako mohutný hřmot „slávy Boha Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok Ezechiel. Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený Ježíš činí pro svou Církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše držícího Církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“. Jan je natolik unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a padá jakoby byl mrtev.
Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat jeho poselství církvím. Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti, vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.
Ve třetí a poslední fázi první části Apokalyps lektor předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob. Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“: „Drž pevně, co máš“; „vejdi do sebe a jednej jako dříve“; „Buď tedy horlivý a dej se na pokání“... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se Církev přijímá Pánovo slovo, je proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak to Ježíš žádá, když sedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“. Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.
Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život obdařuje jasem, nadějí a silou.
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Generální audienci, Aula Pavla VI. 23. 8. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=6351;
a z katecheze věnované modlitbě v Apokalypse při Generální audienci v aule Pavla VI.5. 9. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17025)
Otec Vladimír Mikulica
LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
V První epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce svéh duchovního Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.
V Evangeliu nám Pán opakuje svůj příslib Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o mně. Ale je na učednících, aby se k tomuto svědectví s veškerou rozhodností připojili. Nebudou mít na růžích ustlán, čeká je nelítostné pronásledování: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.
To je současně návod, na co máme myslet při připravě na příchod Ducha Svatého. Duch Svatý bude seslán, aby vytvořil z tohoto společenství Církev jakožto jedno jediné mystické tělo Kristovo. Bude to den narozenin Církve, pro kterou bude Duch jejím nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je jediná cesta, jak prospět světu. Proto secreta nám vyprošuje, aby nás svatá mešní oběť očistila a dodala nám sílu nadpřirozené milosti.
