Prožíváme čas od zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které slavíme od Vigilie svaté velké noci a připomínáme si jej zvláště během následujících čtyřicet dní, kdy se zvláštním způsobem nebe dotýkalo země, když se Ježíš, Boží Syn, ukazoval u hrobu svatého Josefa z Arimatie, ve Večeřadle, na cestě do Emauz, u břehu Tiberiadského moře a v dalších zjeveních těm, kteří se Jemu odevzdávali - vzdávali se kvůli tomu, aby Jej mohli následovat, svého povolání, společenského postavení, majetku, peněz. Také se - podle Tradice – ukázal náš Pán své Matce, Bohorodičce Panně Marii, svobodné od hříchů a závislostí.
Těch závislostí, které zatěžují a zotročují mnohé, kteří touží – marně - po štěstí. Ti prozíravější nacházejí správný směr pro své osvobození – zaměřují se na posmrtný život, často ve své otrocké slepotě na úkor života pozemského.
Přesto je třeba se s bolestí ptát:
Kolik lidí touží po štěstí po smrti, kolik lidí hledá kontakt se záhrobím?
Kolik lidí propadá – v touze po svobodě a zdraví – démonům? Kolik je schopno se oddat spiritismu v jakékoli formě, třebas i rozhovoru se zemřelými „jen“ na hřbitově, bez víry, bez rozhovoru s Ježíšem vzkříšeným?
Ježíš vstal z hrobu a ukázal svět, jenž je za Jeho hrobem, za Golgotou. Ukazoval zvláště tento svět po čtyřicet dní svým učedníkům – těm, které od démonů a závislostí předem osvobodil.
Proto se neukázal svým nepřátelům ani nepřátelům rodící se a zrozené Církve; nepřátelům, mezi něž patřil Šavel z Tarzu.
Jej očistil zvláštním, mimořádným a milostiplným způsobem. V jednom okamžiku nastalo pro pronásledovatele křesťanů tříleté období, jímž prošli jeho předchůdci, dvanáct apoštolů.
Šavel z Tarzu okusil „svůj hrob“ judaismu s jeho přikázáními, předpisy a ustanoveními, až ve chvíli, kdy oslepl: bezmocnost, nemoc jeho těla byla předzvěstí smrti v oné chvíli u Damašku, když byl Boží mocí sražen z koně.
Prožil smrt ovšem mystickou, křestní, již prožívalo ostatních Dvanáct – po odchodu Jidáše implicitně se svatým apoštolem Matějem - v celém tříletí s Ježíšem, naplněném při mytí nohou o Poslední večeři a v celém Triduu. Šavel nyní u Damašku prožívá symbolon, reálnou zkratku tří apoštolských let, navíc s přijetím Kříže – slepoty a bezmocnosti, která jej odkazuje na církev v Damašku, kde bude uzdravující mocí Ježíšovou - vkládáním rukou Církve uzdraven. Zde prohlédne a je znovuzrozen – pokřtěn.
ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:
Čtvrtá neděle po Velikonocích
V consacramentum, sousvátosti křtu, znovuzrození, a biřmování, naplnění Duchem Svatým, působí Duch Ježíše, Božího Syna, kterého On seslal od Otce. Tak působil, když Ježíše vzkřísil třetího dne po ukřižování z mrtvých, tak působil, když se Ježíš zmrtvýchvstalý ukazoval po čtyřicet dní svým učedníkům, tak působil, když On sám začíná působit v duších a vést svou rodící se církev v devíti dnech, kdy apoštolové s učedníky se mu po nanebevstoupení Ježíšově začali otevírat, aby Jej desátého dne o Letnicích přijali jako nebeský dar.
Tato neděle – čtvrtá po Oktávu velikonočním – je znamením onoho consacramentum, spojení svátosti křtu a biřmování: zachycuje přechod od zjevování se těla Ježíšova k poznávání Chrámu Ducha svatého, jímž je Církev plně pokračující v osvobozování, uzdravování, exorcismech, pomazáních, darech a charismatech, jimiž Duch vede ke znovuzrození, aby mohl pokřtěného naplnit svou mocí.
Nauka o poslání Ducha Svatého platí pro nás stejně jako pro apoštoly. Duchu Svatému je svěřeno vedení Církve, jejímž je vládcem a také je inspirátorem a zdrojem křesťanského života pro každého pokřtěného zrozeného z vody a Ducha Svatého.
V Epištole svatého Jakuba čteme apoštolovo varování před neschopností jednat podle Božího slova, před neschopností přijímat na modlitbě podněty Ducha Svatého. To, co brání duši a mysli, je „nečistota“, “všechny pozůstatky špatnosti“, které je třeba před apoštolským rozesláním a Letnicemi odstraňovat.
V Evangeliu podle sepsání svatého Jana podmiňuje Ježíš Kristus příchod Ducha Svatého svým odchodem. „Smutek, který nyní prožíváte, je podíl na mém kříži,“ říká implicitně a hovoří i o smutku Šavla z Tarzu a všech, kdo dosud Ježíše jako Pána svého života v Duchu svatém nevyznali a nepřijali.
ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY cyklu B:
5. neděle velikonoční
První
čtení ze Skutků apoštolů předkládá podivuhodné a překvapivé
vyprávění svatého Barnabáše církevní obci i Církvi. Popisuje
setkání Šavla z Tarzu se zmrtvýchvstalým Ježíšem.
Církev
vzešlá ze zázraku křtu našeho Pána a Spasitele v řece Jordánu
ze zázračné proměny při Poslední večeři a z boku mrtvého
těla Ježíšova na kříži, naslouchá v prostoru a v novozákonním
čase naplněném zázraky slovům, která podivuhodně naplňují
tradici Ducha Svatého, jenž zpečetil čtyřicetidení, v němž se
Pán a Přítel myjící nohy svým učedníkům ukazuje
zmrtvýchvstalý svým nejbližším - nyní překvapivě a v tomto
ohledu poprvé jejich nepříteli a především nepříteli Církve
- právě se z krve a vody Ježíše Krista v Církvi rodícímu
svatému Pavlovi, jemuž navíc svěřuje poslání být jeho
apoštolem u všech národů.
Když
přišel Šavel do Jeruzaléma, chtěl navázat styk s učedníky,
ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je
učedníkem.
Ujal
se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak
Šavel viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku
neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s
nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu
Páně. Také rozmlouval s židy mluvícími řecky a přel se s
nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři
dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili
do Tarsu.
V
té době měla církev pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku.
S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla
přispěním Ducha svatého.
Velké
shromáždění, v němž bude Šavel z Tarzu chválit svého
Zachránce od slepoty duchovní - a slepota ze světla, jež předtím
nenáviděl, jej zastřela při setkání se Světlem světa, Ježíšem
- je varováním pro ty,kdo by se oddávali cestě nenávisti vůči
Světlu, je vyléčena svatým křtem. V Damašku svatý Pavel
prohlédl: o této události i o všech modlitbách za uzdravení a
exorcismech prorocky zpívá svatý David:
Budu
tě chválit, Hospodine, ve velkém shromáždění.
Své
sliby splním před těmi, kdo ctí Hospodina.
Chudí se najedí do sytosti,
kdo hledají Hospodina, budou ho chválit:
"Navěky ať žije vaše srdce!"
Rozpomenou
se, k Hospodinu se obrátí všechny končiny země,
před ním se skloní všechna lidská pokolení.
Jen jemu se budou kořit všichni, kdo spí v zemi,
před ním se skloní všichni, kdo sestupují v prach.
I
má duše bude pro něho žít, mé potomstvo bude mu sloužit.
Bude vyprávět o Pánu příštímu pokolení,
lidu, jenž se narodí, budou hlásat jeho spravedlnost:
"To udělal Hospodin!"
Svatopavelské
a svatojanské obce zakládal Duch Svatý kázáním evangelia na
území Malé Asie, v dnešním Turecku. Odtud plynoucí jednota -
lidsky nevytvořitelná a nepochopitelná - Miláčka Páně a jeho
největšího nepřítele, se nese i první epištolou svatého
apoštola Jana, kterou píše, podobně jako ve své Apokalypse,
sedmeré Církvi – tedy i těm, kdo podobně jako svatý Pavel měli
„rodové kořeny“ judaistického či pohanského zranění ve své
duši. Toto bylo jednou provždy vyléčeno ve svátostii
znovuzrození, a proto mohou maloasijské a posléze všechny
církevní obce milovat přátele i nepřátele činem. Svědomí jim
již nic nevyčítá nad míru kajícnosti, která vede k horlivé
lásce k Ježíšovi a bližním.
Děti,
nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho
poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí,
když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a
lépe než naše svědomí.
Milovaní,
jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry
v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože
zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé.
A
to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna
Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo
zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že
v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.
Ze zahrady, v níž byl hrob svatého Josefa z Arimatie, vyšel Ježíš ve chvíli svého zmrtvýchvstání, opustil hrob a vyšel touto zahradou.
Podobně vystupoval vzhůru zahradou Božího lisu, lisu Božího hněvu, Getsemanskou, aby byl po modlitbě odevzdanosti zrazen Jidášem, horlivě bráněn Šimonem Petrem, opuštěn svými učedníky. Podle tradice se dodnes ukazují prastaré olivy, které míjel.
Ježíš předtím tuto svou cestu předpovídá při kázání a v modlitbě po Poslední večeři.
Dvakrát rovněž hovoří o ovoci této cesty na Horu oliv a k lisu Božího trestu, který vezme na sebe: o olivovém oleji Ducha svatého
V
dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana prorokuje
o vinném kmeni. O zahradě, kde roste, a kde Otec vinař dbá o jeho
utrpení a slávu: prořezává ratolestí, aby mohly nést ještě
více ovoce: náš Vykupitel nehovoří již o jediné cestě utrpení
o cestě lisu na olivy (gethseman), ale o „ovoci“, o užitku,
který z něj vzejde, o míze Ducha svatého, novém oleji, jímž
pomaže i ty, kdo jej jako lis drtlili, mučili a zabíjeli.
Vinice, vinný kmen a vinař jsou jedním ze symbolů dějiny spásy Božího krlovství.
O
preexistenci vinného kmene, o Logu, Boží moudrosti, Božím Synu,
hovoří obdobně prorocky svatý Izajáš v Písni o vinici, již
nalezneme v úvodní části jeho knihy.
Toto
slovo, jak uvedl v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt
XVI., začíná jako milostná píseň:
Bůh si vysadil vinici - to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu,
jeho lásky k Izraeli, který si On vyvolil...Bůh vlil člověku,
stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost
milovat také Jeho samého, svého Stvořitele. V milostné písni
proroka Izajáše chce Bůh promlouvat k srdci svého lidu - a také
k srdci každého z nás. „Stvořil
jsem tě, ke svému obrazu a podobě“,
říká nám. „Já sám
jsem láska a ty jsi můj obraz“,
do té míry, ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v
níž mi odpovídáš láskou. - Bůh nás čeká. Chce být námi
milován ... On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc.
Dostane se mu odpovědi? Nebo se s námi stane to, co s vinicí, o
které Bůh u proroka Izajáše říká: „Čekal,
že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“.
Není náš křesťanský život často daleko spíš octem než
vínem? Sebelítost, konflikty, lhostejnost?...
Prorok jménem Božím však hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok - by se projevily ve spravedlnsoti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.
Mysterium iniquitatis, tajemství zplanění dobré vinné révy, podává proměněný obraz vinné révy v Ježíšově podobenství, které v době tříletého vyučování a očišťování svých Dvanácti a Sedmdesáti přednesl učedníkům: v podobenství o zlých vinařích.
V tomto evangeliu, řekl papež Benedikt XVI, vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majiteli, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Tórou, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci. Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána - a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám na obtíž. Buď se z Něj udělá zbožná fráze, nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Boha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, ale pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání „kanci z lesa“.
...Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanstvím, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Jeho narození, po Kristu. Tímto evangeliem Pán volá také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: „Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa“. I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: „Pomoz nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posil naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!“
V dnešním evangeliu, v podobenství o vinném kmeni. Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“. Izrael je v Bibli často přirovnáván k vinnému kmeni, který nese hojné ovoce, pokud je věrný Bohu, ale pokud se od Něho vzdaluje, stává se neplodným, neschopným přinášet „víno k radosti lidského srdce“, jak praví Žalmista. Pravou Boží vinicí, pravým vinným kmenem je Ježíš, který nám svou obětí lásky dává spásu, otevírá nám cestu, abychom byli součástí této vinice. A jako Kristus zůstává v lásce Boha Otce, tak učedníci moudře očišťováni Mistrovým slovem, jsou-li s Ním hluboce sjednoceni, stávají se plodnými ratolestmi, které přinášejí bohatou sklizeň.
Svatý František Sáleský píše: „Větve sjednocené a spojené s kořenem nesou plody nikoli svou vlastní silou, nýbrž mocí kmene a my jsme byli sjednoceni láskou se svým Vykupitelem jako údy s hlavou; a proto dobré skutky, které od Něho čerpají svou hodnotu, zasluhují život věčný“.
V den našeho křtu nás Církev naroubovala jako ratolesti na Ježíšovo velikonoční tajemství, na samotnou jeho Osobu. Z tohoto kořene dostáváme drahocennou mízu, abychom měli účast na božském životě. Jako učedníci také my za pomocí pastýřů církve rosteme v Pánově vinici a jsme spojení Jeho láskou. „Je-li ovocem, které máme nést, láska, pak předpokladem pro ni je právě toto „zůstávání“, které má hluboce co dělat s vírou, neopouštějící Pána“. Je nezbytné zůstávat vždycky ve spojení s Pánem, záviset na Něm, protože bez Něho nemůžeme činit nic . V jednom listu adresovaném Janovi Prorokovi, který žil v poušti Gaza v 5. století, klade jeden věřící následující otázku: „Jak skloubit dohromady to, že člověk je svobodný, a že nemůže bez Boha nic učinit?“ A zmíněný mnich odpovídá: „Pokud člověk zaměří své srdce k dobru a žádá od Boha pomoc, dostane se mu sil nezbytných k tomu, aby svůj skutek vykonal. Svoboda člověka a moc Boží postupují společně. Je to možné, protože dobro pochází od Pána, ale vykonávají jej věřící. Opravdové „zůstávání“ v Kristu je zárukou účinnosti modlitby, jak říká cisterciácký opat Guerric (Werich) z Igny: „Pane Ježíši… bez tebe nemůžeme činit nic. Ty jsi totiž pravý zahradník, tvůrce, pěstitel a strážce své zahrady; rozséváš svým slovem, zavlažuješ svým duchem a svou mocí dáváš růst“.
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Já
jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na
mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce,
čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím
slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (
zůstanu ) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe,
nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
Já
jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v
něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic.
Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne,
seberou ji, hodí do ohně - a hoří. Zůstanete-li ve mně a
zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a
dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a
osvědčíte se jako moji učedníci."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při zahájení biskupského synodu o Eucharistii 2. října AD MMV, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=4582;
a z promluvy před Regina caeli, Náměstí svatého Petra 6, května AD MMXII, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16366;
svatý František Saleský, Pojednání o lásce k Bohu, XI,6;
Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI, Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str.185;
srov.: svatý Jan Prorok, Epištola 763;
opat Gueric z Igny, Sermo ad excitandam devotionem in psalmodia, SC 202)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Pláňetem a zlým vinařem na vinici Tvé Církve
byl Šavel z Tarzu,
Ježíši, pravý vinný kmeni,
z něhož vzcházejí živé ratolesti plné mízy Ducha Svatého:
Tví apoštolové -
Jedenáct spolu se svatým Matějem,
svatý Barnabáš a nakonec svatý Pavel.
Těchto svých Dvanáct
jsi činil svědky svého zmrtvýchvstání ve čtyřicetidení,
než jsi jim na hoře nad zahradou Listu oliv, lisu Božího hněvu,
dal moc od zloby,
již satan z dopuštění Božího působí v lidských duších,
osvobozovat: vyučováním ve jménu Nejsvětější Trojice,
znovuzrozením v jejím Jménu.
Oni po Seslání Božího Ducha vyšli a všude kázali;
u Damašku kázal Tvůj Duch,
když jsi oslovil zlého dělníka na vinici:
„Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“
Tak povzbuzuješ dodnes nás, své učedníky,
abychom věřili v podivuhodné působení Tvého a Otcova Ducha
u Damašku - v našem kázání evangelia,
v této chvíli,
kdy jako míza vstupuje do naší duše
a naplňuje nás vzkříšením
skrývajícím Tvé nanebevstoupení a Letnice o této mši svaté
a zvláště Tvůj kříž – Kříž svatého Pavla.
Amen.
