Ježíš
řekl zástupu:
"Boží království je
podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je
vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak.
Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas,
pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned
člověk vezme srp, protože nastaly žně."
Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo
jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko:
Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi,
ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní
rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho
stínu."
Mnoha takovými podobenstvími
jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k
nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno
vysvětloval.
Neděle po Oktávu Božího těla vede ve svém textu z Apoštoláře k pohledu na tělo oslavené, duchovní; na budoucnost těla. Přivádí nás, kteří jsme v našeho Pána Ježíše uvěřili k jeho eucharistickému tělu, jež v předstupni oslavení našich těl přijímáme. Svatý Apoštol píše:
A
proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v
domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se
přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal
odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.
Dobrou cestu, cestu Božího království, jež nás k oslavenému Božímu tělu vede, popisuje sám Ježíš v dvojím podobenství o Království.
Dnešní liturgie nám nabízí dvě Ježíšova krátká podobenství: o semeni, které samo roste a hořčičném zrnku. Prostřednictvím obrazů ze zemědělského života představuje Pán tajemství Slova a Božího království a ukazuje důvody naší naděje a našeho úsilí.
Právě na základě Ježíšových slov nás evangelisté a apoštolé prvního společenství Církve vybízejí k úsilí, k horlivosti, k duchovnímu boji o věčné hodnoty, bez něhož je vše ztraceno. „Kdo nebojuje, nezvítězí,“ píše svatý Augustin Aurelius.
V prvním podobenství je pozornost soustředěna na dynamismus setby: semeno, které je zaseto do země, klíčí a roste, ať už rolník spí či bdí. Člověk seje v důvěře, že jeho práce bude plodná. Rolník je ve svých každodenních námahách podporován právě důvěrou v moc semene a úrodnost země. Toto podobenství poukazuje na tajemství stvoření a vykoupení, na Boží dílo plodné v dějinách. Bůh je Pánem království, člověk je jeho pokorný spolupracovník, který rozjímá o božském tvůrčím působení, z něhož se raduje a jehož plody trpělivě očekává. Závěr vyprávění nás přivádí k poslednímu Božímu zásahu na konci časů, kdy Bůh plně uskuteční svoje království. Přítomnost je dobou setby a růst zajišťuje Pán. Každý křesťan tedy dobře ví, že musí činit vše, co může, ale že konečný výsledek závisí na Bohu. Toto vědomí je mu oporou v každodenní námaze, zvláště v těžkých situacích. V této souvislosti svatý Ignác z Loyoly poznamenává: „Jednej, jakoby všechno záviselo na tobě, ale věz, že ve skutečnosti všechno závisí na Bohu“.
Tak zní slovo bývalého vojáka „podle těla“, nyní „podle ducha“ - svatého Ignáce do našeho každodenního rozhodování pro duchovní boj a jako impulz k plnému a správnému rozhodnutí pro něj.
Také druhé podobenství využívá obrazu setby. Jde tu však o specifické semeno, hořčičné zrnko, považované za nejmenší ze všech semen. I přes svoji nepatrnost je však plné života. Odumřením se rodí klíček schopný prorazit půdu, vzejít ke slunečnímu světlu a přerůst „všechny jiné zahradní rostliny“. Slabost je silou semene a puknutí je jeho potencí. Tak je tomu s Božím královstvím. Lidsky nepatrná skutečnost, která sestává z chudých v srdci, kteří nedůvěřují ve vlastní sílu, nýbrž v moc lásky Boží a kteří v očích světa nic neznamenají, právě skrze ně vzejde Kristova moc a přetvoří to, co je zdánlivě bezvýznamné.
Z bezvýznamnosti, nepatrnosti a malosti hořčičného zrnka vyrůstá mohutný keř a semeno rozsévače; díky rozsévači, jenž v pokoře seje zrno, může z rukou těch, kdo vědí, že jsou odkázáni na Boží pomoc při sklizni, vzejde nakonec chléb, nad nímž se modlíme u eucharistického i rodinného stolu.
Obraz semena je Ježíšovi obzvláště drahý, protože dobře vyjadřuje tajemství Božího království. Obě dnešní podobenství poukazují na „růst“ a „kontrast“: Růst, ke kterému dochází díky dynamice vepsané do samotného semene, a kontrast, který existuje mezi nepatrností semena a velikostí toho, co produkuje. Poselství je jasné: Boží království, i když vyžaduje naši spolupráci, je především Pánovým darem, milostí, která předchází člověka i jeho práci. Naše nepatrná síla, zdánlivě bezmocná před problémy světa, se nemusí obávat, je-li pohroužena v Boží moc, protože si je jista Pánovým vítězstvím. Zázrak lásky Boží dává vyklíčit a vzejít každému semeni dobra rozsévaném po zemi. Zkušenost tohoto zázraku lásky z nás činí optimisty, navzdory těžkostem, utrpení a zlu, které potkáváme. Semeno klíčí a roste působením lásky Boží.
Svět Boží lásky představuje chléb s pokorou srdce dobývaný ze země. Práce, k níž je Adam povolán i odsouzen, je požehnáním pro přičinlivé a zatracením pro líné.
Chléb, jejž přijímáme bez oběti – a to platí pro Chléb – Boha i pro chléb vezdejší – se stává zkázou pro duši člověka i pro celou jeho „kulturu“, tedy pro vše, co „šlechtí“(colere), produkuje, co na světě koná. Péče o chléb dává tón – falešný či s Božím stvořením a vykoupením, se mší svatou, harmonický tón celé kultuře, celé lidské civilizaci.
Její úpadek reprezentují lidé, jejichž bohem je břicho, kteří myslí, mluví a produkují a přijímají jen v intencích onoho prokletého disharmonického jídla.
Nedávno zveřejněné potíže armády Spojených států amerických, jejíž nemalý počet branců nemůže být přijímán pro tloušťku diskvalifikující pro normativní zařazení do této armády, ukazuje na prohnilost podobné armády Římské říše v době „Pacis Augusti“ a zvláště v následných stoletích, kdy namísto zhýralých „civium Imperii Romani“ museli být do vojska přijímáni příslušníci méně zkažených etnik, otroci, barbaři a bývalí zajatci. Výsledkem nebyla jen jejich povstání a vzpoury, ale i první barbarský král…
Juvenalis ve své desáté knize Satir píše kriticky o volání lidu po „Chlebu a hrách“: političtí svůdcové se dají poznat, že propagují démona požitkářství a odvedení mysli od vážných problémů, s nimiž je třeba se potýkat – bojovat duchovní boj proti neřestem – aby duše mohla být spasena.
V tomto pohledu tkví pravá krize západní civilizace více než ve zvrhlém životě na dluh, na úrok, v lichvě, kterou Církev vždy odsuzovala jako hřích volající k Bohu.
Protiproudem k životnímu stylu, jenž končí smrtí, je úcta k Chlebu života, k oběti Ježíše Krista na kříži a k Oběti mše svaté. Do tohoto protiproudu vstupují, kdo v duchu víry v Ježíše přítomného v Nejsvětější eucharistii dávají podnět k setkání, ad congressum.
V naší zemi můžeme vstoupit do Kongresu Svaté eucharistie pokaždé, když jdeme na mši svatou, když setrváme v adoraci před slavením či po něm. A v tomto duchu jsme našimi biskupy vyzýváni, abychom se spojili jako národ v touze po své záchraně v Eucharistickém kongresu: ve velké společné mši svaté, adoraci a katécheticko-mystagogickém vzájemném vyučování příkladem modlitby i slovem v těchto tajemstvích.
O tomto pravém svatém přijímání – communio a o koinonii Ducha svatého - hovořil před několika lety papež Benedikt XVI. ve svém videoposelství k účastníkům padesátého Eucharistického kongresu v irském Dublinu – v zemi, jež nyní nese i - a právě - v srdcích věřících katolíků smrt místo chleba života po schválení zákonů proti tělu Kristovu a tělu Církve, rodiny schválením jednopohlavních těžce hříšných vztahů.
Téma Kongresu – Společenství s Kristem a mezi námi– nás přivádí k zamyšlení nad Církví jako tajemstvím přátelství s Pánem a se všemi údy Jeho těla. Od nejranějších dob bylo vědomí koinonie či communia jádrem sebeporozumění Církve, vztahu ke Kristu, jejímu zakladateli, a ke svátostem, které slavila, k eucharistii na prvním místě. Ve křtu jsme ponořeni do Kristovy smrti a znovuzrozeni do velké rodiny bratří a sester v Ježíši Kristu. V biřmování dostáváme pečeť Ducha svatého a sdílíme-li eucharistii, vstupujeme už zde na zemi do společenství s Kristem i se sebou navzájem a dostáváme také závdavek věčného života, který očekáváme.
Kongres probíhá v době, kdy se Církev na celém světě připravuje na oslavy Roku víry, který připomene 50. výročí zahájení II. Vatikánského koncilu, události, jež iniciovala nejrozsáhlejší obnovu římského ritu, k jaké kdy došlo. Na základě stále hlubšího doceňování zdrojů liturgie, prosazoval Koncil plnou a aktivní účast věřících na eucharistické oběti. Z odstupu, který dnes máme, a ve světle zkušenosti obecné církve z období, jež následovalo, je zřejmé, že přání vyjádřená koncilními otci ohledně liturgické obnovy byla ze značné části naplněna. Stejně tak je ovšem zřejmé, že došlo k mnoha nepochopením a neregulérnostem. Obnova vnějších forem, jak si ji přáli otcové koncilu, měla usnadňovat přistup k vnitřním hloubkám tajemství. Jejím pravým cílem bylo přivádět člověka k osobnímu setkání s Pánem přítomným v eucharistii, tedy s živým Bohem, aby skrze tento kontakt s Kristovou láskou mohla rovněž růst láska jeho bratří a sester mezi sebou navzájem. Nikoli nezřídka však zůstala revize liturgických forem na povrchní úrovni a „aktivní účast“ byla zaměněna za aktivitu pouze vnější. Na cestě skutečné liturgické reformy tedy stále zbývá mnoho co učinit. Ve světě, který se změnil a stále více lpí na materiálních věcech, se musíme znovu učit rozpoznávat tajemnou přítomnost Zmrtvýchvstalého Pána, který jako jediný může dát našemu životu šířku a hloubku.
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí.
sv. Petra 17. 6. AD 2012
a z jeho vdeoposelství. na
závěr 50. mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu
17. 6. Ad 2012;
srov. Pedro de Ribadaneira, Vita di S.Ignazio di Loyola, Milano 1998)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Chlebe života a záruko radosti nebeské hry Božích dětí,
Ježíši,
konající nejdůležitější práci na tomto svatě
ke získání Tebe- Chleba
– kalvárskou nekrvavou Oběť v rukách svých kněží.
Jeden z nich
nazval posvátné dění při liturgii mešní oběti,
svatou a nebeskou hrou.
Ukázal tak cestu touze dobývat pracně chléb země
a především Chléb života
– získat Tebe;
a to nám – každému člověku – k jeho životnímu štěstí plně stačí.
Otevřel mimo jiné cestu k Druhému vatikánskému sněmu a jeho liturgickým reformám,
do nichž mnozí skládali své naděje v obnovu Církve.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešním podobenstvím o Tvém království
- o semeni a hořčičném zrnku,
na jejichž pozadí je odsouzen démon požitkářství končící západní civilizace
a je jí – podobně jako Římské říši v jejím úpadku – dána naděje
liturgické „Reformy reformy“ tohoto sněmu a jeho i negativních důsledků
vzcházející z podnětu Svatého otce Benedikta XVI.,
která připravuje plným eucharistickým slavením a adorací
prostředí víry a lásky pro ty,
kdo zavčas opustí potápějící se loď,
kterou již jen tíží své tělesné přítomností
- prvotně vahou svých hříchů -
potápějí tělesní požitkáři.
Amen.
