XII. neděle v cyklu B
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"
Právě jsme slyšeli evangelium, rozjímá o dnešních mešních liturgických biblických čteních Svatý otec Benedikt XVI., o utišení bouře, ke kterému je přiřazeno krátké, ale pronikavé čtení z knihy Job, ve kterém se Bůh zjevuje jako Pán moře:
Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou přikryl jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."
Ježíš pohrozil větru a nařídil moři, aby se utišilo, což vypadá jakoby bylo ztotožněno s démonickou mocí. A skutečně podle toho, co nám říká první čtení a následující žalm, je v Bibli moře považováno za hrozivý, chaotický a potenciálně ničivý prvek, který může ovládnout, opanovat a umlčet jedině Bůh, Stvořitel. Je tu však jiná síla ´- pozitivní síla - která hýbe světem, schopná transformovat a obnovit stvoření: síla lásky Kristovy, agape tou Christou, jak ji nazývá svatý Pavel v druhém listu Korinťanům. Nikoli tedy nějaká bytostně kosmická síla, nýbrž božská, transcendentní. Působí i v kosmu, ale sama o sobě je Kristova láska mocí „jinou“ a tuto její transcendentní jinakost Pán projevil o svých Velikonocích, „svatostí“ „cesty“, kterou zvolil, aby nás osvobodil od nadvlády zla, jako k tomu došlo při exodu z Egypta, kdy nechal židy projít skrze vody Rudého moře. „Bože - volá žalmista - svaté je tvé chování... Mořem vedla tvá cesta, tvá stezka spoustami vod“.
Svatost této cesty - exodu - vede z pout faraona, jenž předobrazuje satana utopeného v křestním prameni ve chvíli ponoření katechumena, který se předtím knížete temnoty odřekl: satan je tak symbolizován faraonem v duchovním smyslu.
Ježíš ve Velikonočním tajemství prošel propastí smrti, poněvadž Bůh chtěl takto obnovit svět: smrtí a vzkříšením svého Syna, který „umřel za všechny aby všichni mohli žít „pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých" a nežijí už sami pro sebe.
Smrt egoismu a vítězství Ježíšovo přijímá křtěnec ve chvíli, kdy vystupuje z křestního pramene a je pomazán olejem - Duchem svatým. On, Duch Boží, vstupuje do osvobozené duše jako utěšitel i jako ten, který uvádí do plné pravdy.
Slavnostní gesto utišení rozbouřeného moře je jasným znamením Kristovy vlády nad negativními mocnostmi a dává vytušit jeho božství: „Kdo to asi je - ptali se bázliví a užaslí učedníci - že ho poslouchá i vítr a moře?". Jejich víra ještě není pevná, formuje se; je to směsice strachu a důvěry. Ježíšova důvěrná oddanost Otci je však totální a ryzí. Proto díky této moci lásky může během bouře spát v naprosté jistotě, že je v náruči Boží. Přijde však chvíle, kdy také Ježíš zakusí strach a úzkost. Když přijde jeho hodina, pocítí na sobě veškerou tíhu hříchů lidstva jako náraz vln, řítících se na Něho. Ta bouře bude skutečně strašlivá, nikoli kosmická, ale duchovní. Bude to poslední vyhrocený útok zla proti Božímu Synu. Ani v té chvíli však Ježíš nepochybuje o moci Boha Otce a jeho blízkosti, třebaže musí plně zakusit rozdíl mezi nenávistí a láskou, lží a pravdou, hříchem a milostí. Zakoušel toto drama v sobě samém drásavým způsobem zejména v Getsemanech, těsně před zatčením, a potom během celého utrpení až do smrti na kříži. Ježíš byl v té chvíli jednak v naprosté jednotě s Otcem, Jemu plně oddán a jednak v solidaritě s hříšníky jakoby odloučen, cítil se jakoby Jím byl opuštěn.
Bouře lží se zvedá ve chvíli, kdy Ježíš je s námi; tehdy jej ovšem pozemskýma očima, očima těla, vidíme spícího na bárce našeho života. Oči víry, vzdálené od jakékoli malověrnosti, naproti tomu vidí již předem moc, jíž Ježíš disponuje.
21.6. JEŽÍŠ VÍTĚZ III
Někteří svatí prožili intenzivně a osobně tuto Ježíšovu zkušenost. Otec Pio z Pietralciny je jedním z nich. Prostý muž, prostého původu, „uchvácený Kristem“ - jak píše o sobě svatý Pavel - aby z něho byl vyvolený nástroj nepomíjivé moci jeho Kříže: moci lásky k duším, odpuštění a smíření, duchovního otcovství, faktické solidarity s trpícími. Stigmata, která jej poznamenala na těle, ho vnitřně sjednotila s Ukřižovaným-Vzkříšeným. Autentický následovník svatého Františka z Assisi si stejně jako on osvojil zkušenost apoštola Pavla, jak o tom on sám píše ve svých listech: „Byl jsem ukřižován s Kristem, a nežiji už já, ale žije ve mne Kristus"; anebo: „v nás působí smrt, ve vás život“. Není to odcizení, ztráta osobnosti: Bůh nikdy neničí to lidské, ale proměňuje svým Duchem a směřuje ke službě jeho plánu spásy. Otec Pio si zachoval vlastní přirozené dary i svůj vlastní temperament, ale všechno obětoval Bohu, který si tím mohl svobodně posloužit, aby prodloužil dílo Kristovo: zvěstoval evangelium, odpouštěl hříchy a uzdravoval nemocné na těle i na duchu. Jako Ježíš podstoupil opravdový boj, radikální zápas, tak také Otec Pio musel bojovat nikoli proti pozemským nepřátelům, nýbrž proti duchu zla. Největší „bouře“, které jej ohrožovaly, byly útoky ďábla, před nimiž se bránil „Boží zbrojí“, „štítem víry“ a „mečem Ducha, kterým je Boží slovo". Zůstal spojen s Kristem a měl neustále na zřeteli hlubinu lidského dramatu, a proto se obětoval a obětoval mnohá svá utrpení, dovedl se stravovat ve službě nemocným a poskytovat jim úlevu, což je přednostním znamením Božího milosrdenství, jeho království, které přijde, ba už je ve světě, vítězství lásky a života nad smrtí. Vést duše a poskytovat úlevu v utrpení - tak lze shrnout poslání svatého Pia z Pietralciny, jak o něm řekl také Boží služebník papež Pavel VI.: „Byl mužem modlitby a utrpení“.
Utrpení bez modlitby vede ke lžím, konfliktům a válkám. Jedna z nich - občanská válka na východní Ukrajině je toho rovněž smutným dokladem: podobně jako před a během války na Balkáně na začátku devadesátých let minulého století, tak i nyní bylo zřízeno "ministerstvo pravdy", které má za úkol prostřednictvím článků v médiích, jak bylo dokonce předem inzerováno, "obracet veřejné mínění", tak, aby občané ještě více toužili "nenávidět nepřítele", aby toužili po válce. Jistě nejde o ministerstvo pravdy, ale polopravdy, protože tyto články vycházejí z často pravdivé události, již podávají - podobně jako tomu bylo u přemlouvání Evy a Adama satanem v ráji - tak, že zapojují části pravdy do mašinerie nenávisti a touhy zabíjet druhé. Tak poznáváme ducha zla po ovoci, podle článků a zpráv, které vybízejí k nenávisti a válce.
Drazí přátelé, bratři kapucíni, členové modlitebních skupin a všichni věřící ze San Giovanni Rotondo, řekl na tomto místě papež Benedikt XVI. o odkazu Otce Pia pro dnešní napjatou dobu, vy jste dědici Otce Pia a odkazem, který vám zanechal, je svatost. V jednom svém listu píše: „Zdá se, že Ježíš nemá jinou starost nežli posvětit vaši duši“ .To byla vždycky jeho první starost, jeho kněžská a otcovská úzkost, aby se lidé vrátili k Bohu, aby mohli zakusit jeho milosrdenství a zcela obnoveni, znovu odhalili krásu a radost z toho, že jsou křesťany, že žijí ve společenství s Ježíšem, že patří k jeho církvi a praktikují evangelium. Otec Pio přitahoval na cestu svatosti svým vlastní svědectvím, svým příkladem ukazoval na kolej, která k ní vede: modlitba a láska. Především modlitba. Jako všichni velcí muži Boží, Otec Pio se sám - duší i tělem - stal modlitbou. Jeho dny byly živým růžencem, tzn. neustálou meditací a asimilací Kristových tajemství v duchovním spojení s Pannou Marií. To vysvětluje, proč v něm byly tak jedinečně zároveň přítomny jak nadpřirozené dary, tak lidská konkrétnost. A všechno mělo svůj vrchol ve slavení Mše svaté: tam se plně spojoval s Pánem, usmrceným a vzkříšeným. Z modlitby jako ze stále živého pramene, prýštila láska. Láska, kterou nosil v srdci a předával druhým byla plná něhy, stále pozorná k reálné situaci lidí a rodin. Zejména nemocným a trpícím zprostředkovával přednostní lásku Kristova Srdce, v němž má původ i formu projekt velkého díla věnovaného „úlevě v utrpení“. Nelze pochopit, ani náležitě interpretovat tuto instituci, pokud se odtrhne od jejího inspirujícího zdroje, kterým je evangelní láska, oživovaná modlitbou...
Slavná nemocníce v San Giovanni, již P. Pio založil, je tak jednou z odpovědí na nemoci naší krize a rozpadu "našeho" systému. Postavil proti bouřím , které zraňují a usmrcují ústav, který vychází z uzdravující moci Ježíše umučeného a zmrtvýchvstalého.
Spolu se svatým Františkem, Madonou, které P. Pio tak miloval a umožnil milovat v tomto světě, ať nad vámi všemi bdí a stále vás chrání. A potom i v bouřích, které se mohou nečekaně dostavit, budete moci zakoušet vanutí Ducha svatého, které je silnější než každý protivítr a žene loďku církve i každého z nás. Proto máme žít v ustavičném pokoji, pěstovat v srdci radost a vzdávat Bohu díky. „Jeho láska trvá navěky“.
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při návštěvě místa působení P. Pia z Pietralciny v San Giovanni Rotondo; zdroj: www.radiovaticana.cz;
papež Pavel VI., Ke kapitulním otcům, 20. února 1971;
svatý P. Pio z Pietralciny,Epist. II, str.155)
O. Vladimír
MODLITBA
Moc rozbouřeného moře,
Ježíši, Utišiteli tohoto živlu,
vzbuzuje strach
- Tvůj Duch Utěšitel úlevu
a posílení ve víře slabých, malověrných.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž ukazuje pravý zdroj i cíl této moci
v tajemství Tvého umučení, smrti a zmrtvýchvstání.
Jen služebníci, apoštolové, ministři Tvé pravdy,
mohou podobně jako světec P. Pio,
zastavit lživou propagandu těch,
kdo lační po majetku a krvi bližního:
přemoci propagandu strachu
a přivést kající hříšníky do bárky Církve,
k tolik potřebné, spasitelné bázni před Tebou,
k Tobě, Pánu nad živly
i nad lidskými životy.
Amen.
