Podzim "starých struktur" - naděje jara svatodušního mládí

I církevní rok má svůj podzim.

Dobu, kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které "vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.

Proto je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků – světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima" jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.

Texty této neděle zaměřují náš pohled na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí, který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.

Tak naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem, touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.

Tento pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této zemi přinášet oběť lásky.

Obojí je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol, projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch, kdo theosis prožívají zde na zemi.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nastala chvíle, řekl před několika lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: "Mystérium Bílé soboty".

Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.

Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: "Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali"¹. V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".

Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!" Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.

Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i "negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho" vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.

V tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: "do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: "Passio Christi. Passio hominis."

Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti", který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtrnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla," začíná úryvek z Epištoly svatého Apoštola Galaťanům.

Uvádí téma, které čteme i v Evangeliu této neděle: je třeba se rozhodnout a stále se rozhodovat mezi dvojím, vzájemně opačným zaměřením života. Mezi Bohem a mamonem.

Pro konvertitu je jediným cílem Trojjediný Bůh. Cestě k Němu vše podřizuje, i když musí na této pozemské pouti bojovat "dobrý boj víry", jak píše na jiném místě Apoštol: rozhodovat se ve velkých věcech – zvláště pro své povolání – a pak i ve věcech drobných, aby právě v maličkostech osvědčil svou věrnost.

Základním povoláním každého člověka je dar znovuzrození. Jde o rozhodnutí vyžadující z podstaty svátosti, v níž jde o věrnost Bohu, nekompromisnost, která se má projevit ve všech sférách života konvertity. Věrnost Ježíši Kristu, s Nímž nejintenzivněji žijeme v Církvi, se pak – díky této neústupnosti "mamonu" se pak projeví ve všech rovinách života. Nekompromisnost je zároveň "kamenem, o který se naráží", či , který rozráží, rozděluje, odděluje a nezaměnitelně odlišuje: dílčí rozhodnutí vedou člověka buď k sjednocení s Ježíšem díky daru nového narození z vody a z Ducha Svatého nebo jej oslabují či zapírají. Každý den tak nastupuje člověk svým rozhodováním cestu milosti, lásky Boží či hříchu. Cestu do nebe či do očistce nebo do zavržení. Každý přitom touží po nebi, ať si to přiznává či zastírá, a zavržení se – právem – bojí.

Ovšem – z pohledu toho, který se ke konverzi teprve rozhoduje nebo má rozhodnout, či toho, který svůj život hodnotí v pokušení anebo dokonce ve vyjádření toho, který chce ˇsestoupit´do prostředí nevěry těch, kdo se dosud k Ježíši Kristu neobrátili a neodevzdali Mu svůj život - Apoštol v listu do Galácie píše, že "tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo."

Na jiném místě – ve svém listu do Říma - svatý Pavel píše slova, jejichž obdobu, avšak již jako naukový souhrn a odpověď Církve, známe z počátku Katolického katechismu: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci". A vysvětluje tento zdánlivý dualismus, či lépe řečeno dualismus, jemuž propadá ten, kdo dosud je dezorientován: "Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který ve mně sídlí." A na druhou stranu opět na tomto místě dále píše: "Má vnitřní bytost radostně souhlasí s Božím zákonem....Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?

Klade otázku, která v upřímně vyjádřené touze po vítězství Božího Ducha v životě člověka jej vede ke konverzi: vybízí, abychom se vydali cestou Ježíšovou – poprvé či pokaždé, když se rozhodneme pro život pod nadvládou těla, pro život ve hříchu:

"Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista našeho Pána."

V Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, v úryvku z Ježíšova Horského kázání, opět slyšíme o "těle": "Nedělejte si starosti...o své tělo. ...Kdo z vás si může svým staráním prodloužit život o jedinou píď?"

Náš Přítel a Pán Ježíš nás těmito slovy vede k jasnému poměřování při rozhodnutí ohledně zabezpečení se na zemi: ´Pod jediným zorným úhlem uvažujte a rozhodujte´. "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – ´hledejte plný život v mé Církvi a žijte jej: žijte "spravedlivě", vedeni Duchem´ - "a toto všechno" - ´co budete jíst, pít, do čeho se odívat...´ - vám bude přidáno."

Náš Spasitel, učitel moudrosti, tím i říká: ´Nežijte v dualismu hmoty a ducha! - nemůžete přece "sloužit Bohu i mamonu!", tedy dvěma pánům: mně a světu.´

Je třeba se jasně rozhodnout. To platí nejprve pro ty, kdo se dosud neobrátili celým srdcem k Ježíši Kristu v Jeho Církvi; rozhodnout se pro konverzi.

Poté se každodenně rozhodovat – ve smyslu benediktinského "conversio continua" – pro to, co je pro nás skutečně správné, pravé a užitečné. Pak přijmeme od Ducha Svatého pravé poznání Ježíše, poznáme Jeho vykupitelskou moc od ducha zla a na věčnosti Otcovo království, které o Letnicích začalo v Církvi.

Proto je třeba bojovat proti pýše a egoismu, odmítnout léčku nepřítele spásy, který nabízí falešnou touhu překonat falešný dualismus – čili vzdání se duchovního vítězství – touhu smířit a sjednotit nesmiřitelné a nesjednotitelné. Místo lásky k duchovnímu boji o uchování Ducha Božího, Ducha lásky v našich srdcích a v srdci místní církve nám satan nabízí lásku k sobě navzájem, humanismus, který nastoluje falešný dojem jednoty mezi všemi.

Největším pokrytectvím je přitom předstírání jednoty mezi těmi, kdo ji nikdy nemohou vytvořit – a to je vposledku rozdíl mezi nebem a peklem: mezi těmi, kdo jdou k Bohu a mezi těmi, kdo vzdorně odmítají se Mu podřídit; mezi všemi, kdo jdou Boží cestou i těmi, kdo jdou cestou satanovou, cestou, na níž - podle ducha zla - není nutné usilovat s láskou o pravdu, kterou je Ježíš.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXII. neděle

Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.

   Mojžíš řekl lidu toto: 
   "Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji. 
   Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."


"Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:


"Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku? 

Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá. 

Nečiní příkoří svému bližnímu, netupí svého souseda. Nešlechetným člověkem pohrdá, ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. 

Kdo nelichvaří svými penězi a nebere úplatky proti nevinnému. Kdo takto jedná, nikdy nezakolísá! 


"Slovo, které bylo do nás vloženo jako semeno" je především slovo znovuzrození: "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." "Je to prvotina" podílu na novém stvoření každého vykoupeného svatou krví Ježíšovou. Církevní společenství i každý jeho člen by ovšem byli – i po znovuzrození – jako "bez Ducha", kdyby se toto slovo, které jsme přijali – třebas jako malí prostřednictvím svých rodičů a kmotrů, Církve – neprojevilo našimi skutky, jimiž vyjadřujeme víru a plníme přikázání lásky k Trojjedinému Bohu a k bližnímu, jak čteme v listu svatého apoštola Jakuba:

Bratři moji nejmilejší! 
   Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením. On rozhodl, že nám dá život slovem pravdy, abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil. Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši. To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe. 
   Zbožnost ryzí a bezvadná před Bohem a Otcem je toto: ujímat se sirotků a vdov v jejich tísni a uchovat se neposkvrněný od světa. 

Slova dnešního úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka jako by byla přímou odpovědí na současnou krizi nikoli papežství, ale nejvyšších představitelů Církve v oblastech, kde je krize církevních společenství zrcadlem, ale i "promotorem" krize společnosti, která opustila katolickou víru a tím i morálku a hlásá názory proti posvátnosti manželství muže a ženy, proti rodině, proti počatému životu, proti péči o trpící a umírající.

Kultura smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství, pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od Církve očekávají spásu své duše.

"Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí: "Pane Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"

   Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob. 
   Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?" 
   Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského." 
   Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje." 

(Z meditace Svatého otce Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května AD MMX;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=12757)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Tvůj Otec učinil spolu s Duchem

jedinou inkarnaci:

povolal Tebe, Boží Synu,

abys vstoupil do lůna přečisté Panny:

"zasel do ducha".

I Ty, Ježíši, Logos Otce,

učíš celým svým pozemským životem

zasévat do ducha:

učíš apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,

učíš ty, které jsi jako Zachea vyhledal,

učíš ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho

– svatého Matouše povolal k životu podle Ducha,

učíš ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,

abys je o znovuzrození, fótismatu poučil

a připravil je na jeho přijetí.

Tvá Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům

nabídla setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.

O jejích služebnících,

kteří se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku

zasévajícím smrt do jejich vlastních těl

- vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -

na rozdíl od manželů

zasévajících do ducha při posvátném spojení k početí nového života,

říkáš ústy apoštola:

"Nemylte se, s Bohem nejsou žerty!

Co kdo zasel, to také sklidí,

kdo seje do svého těla,

kdo seje do těla,

z těla sklidí

věčnou záhubu."

Kajícnost a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,

odvádí Tvé služebníky od cesty záhuby

a jejich pohoršlivý příklad

vzbudí proroky

obnovy Církve:

adorace Tvého těla.

Amen.

1Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439

Kompromis a nevěra

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třináctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatého apoštola Pavla Galaťanům slyšíme výčitku, že se katoličtí křesťané, jimž sloužil v Duchu Ježíšově, odvrátili od cesty Božího Ducha a uvěřili falešným hlasatelům evangelia. 

Cele dosavadní dějiny Církve jsou přehlídkou duchovního boje, v němž mnozí v cestě za pravdou, kterou poznali v Ježíši Kristu, Božím Synu, zbloudili, vedeni démonem pýchy, zapřením života podle křestní milosti.

Evangelium o vděčném Samaritánovi, který vyznává Ježíše jako Božího Syna, je zahanbující jak pro devět ostatních malomocných z pomezí mezi Galilejí a Samařskem v době Ježíšově, tak i pro mnoho věřících, kteří žijí na pomezí mezi falešným učením, které proniká do jejich církevního společenství i do jejich srdcí, aniž by se mu bránili a – podle slov svatého Augustina – nenáviděli blud a přitom milovali bludaře. Ať jsou to falešné nauky vcházející ze samotného křesťanství – čehož předobrazem mohou být ortodoxními židy ze společenství starozákonního lidu vylučovaní Samaritáni; či hříšný život těch, kdo se oddali konzumnímu pohanskému životnímu stylu, jehož obrazem – pro ortodoxní židy – mohli být v době Ježíšově právě namnoze zpohanštělí Galilejci.

Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem malomocného - Samaritána - který je naplněn radostnou zdravou vděčností vůči Kristu za dar záchrany, a hledá osobní setkání s Ním, aby Mu poděkoval liturgicky, formou ritu, a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu - životem nevděčným a zákonicky smutným.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXI. neděle

Ve čtení z knihy Jozue je nástupce Mojžíšův, vůdce do země zaslíbené, předobrazu Církve Ježíšovy, postaven před rozhodnutí jít k Bohu, jenž připravuje příchod Svého Syna Ježíše Krista, přebývání Ducha Svatého v duši každého vykoupeného, či se vydat cestou, na níž mu hrozí, že sice získá zemi, ale ztratí nebe.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue vše-mu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chce-me sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"

Ten, kdo by chtěl svůj život s Bohem postavit pouze na prožitku Jeho přítomnosti, je svatým Žalmistou varován: "Boží hněv stíhá ty, kdo páchají zlo!"

Ten, kdo je rozhodnut jít cestou plnění Boží vůle, může v Duchu Svatém "okusit a vidět", jak je Ježíš dobrý.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. 

Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj. 

Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena. 

Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají. 


Svatý Pavel v listu do Efesu představuje jako primární rovinu rozhodování se pro Boha rovinu působení Ducha Svatého, a proto představuje Církev jako posvátný svazek.

Církev je po výtce průsečíkem rozhodování pro Boha nebo proti Bohu. Je viditelným a slyšitelným znamením spásy, ale také kamenem, o který narážejí ti, kdo by v sepětí, v manželství, jak svatý Apoštol přirovnává ke vztahu muže a ženy posvátné spojení Církve a Ježíše Krista, svolili k rozvodu.

Bratři! 
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. 
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. 
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. 

Evangelium této neděle podle sepsání svatého Jana, uvádí perikopy liturgických mešních čtení Svatý otec Benedikt XVI., je závěrečnou a vrcholnou částí Ježíšovy promluvy v kafarnaumské synagoze den po té, kdy nasytil tisíce lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš odhaluje smysl tohoto zázraku, to znamená, že se naplnil čas příslibů. Bůh Otec, který manou živil Izraelity na poušti, nyní poslal Jeho, Syna, jako pravý Chléb života, a tímto chlebem je Jeho tělo, Jeho život, podaný v oběť za nás. Je tedy třeba přijmout Jej vírou, nepohoršovat se nad Jeho lidstvím. Je třeba „jíst jeho tělo a pít jeho krev“, a tak v sobě mít plnost života.

Víra v zázrak – v transsubstanciaci - stojí v kontrastu k nevěře v realitu zastřenou konzumním životním stylem. Proto je tento způsob života nazýván "kulturou smrti". Vede ke smrti. Už samotné rozhodnutí k němu je rozhodnutím začít "odumírat", ztrácet život, radost z něj, radost z Ježíšovy přítomnosti. Proto nás On vede k oběti. Nejprve ke své oběti od zázračného rozmnožení chlebů a ryb, k oběti, již musí snášet pro lhostejnost ke zlu projevenou levitou a knězem přepadený, oloupený a polomrtvý u cesty z Jeruzaléma do Jericha, jak jsme o této kultuře smrti mohli rozjímat v evangeliu předminulé neděle, tak i – podle evangelia minulé neděle - k oběti jediného z deseti uzdravených malomocných, jen on je schopen prvního a základního kroku katolické eucharistie: projevit vděčnost Ježíši Kristu a především víru v Něj.

Všimněme si, že těch nevděčných je většina – devět. Tak je i často většina těch, kdo se vydávají cestou odmítání obětí a vposledku odmítání vrcholu všech obětí – Nejsvětější eucharistie.

Náš Pán Ježíš přesto nejde cestou "snížení laťky" nároku na víru a oběť svých posluchačů, Jeho "aggiornamento", Jeho zprostředkování víry do všedního života není jejím popíráním. Nehledá přízeň zástupů. Učí je hledat Boha v Nejsvětější Trojici.

Je zřejmé, že účelem této promluvy není budit souhlas. Ježíš to ví a činí tak záměrně. Byl to vlastně určitý kritický moment, přelom v jeho veřejném působení. Lidé i samotní učedníci Jím byli nadšeni, když konal zázračná znamení. Také rozmnožení chlebů a ryb bylo jasným zjevením Mesiáše, takže hned poté chtěl zástup přivést Ježíše v triumfálním průvodu a prohlásit za Izraelského krále. Nebyla to však jistě vůle Ježíše, který právě onou dlouhou promluvou utlumil nadšení a vyvolal mnohý nesouhlas. Když totiž vysvětluje obraz chleba, prohlašuje, že byl poslán vydat svůj život a kdo jej chce následovat, musí se s Ním osobně a hluboce sjednotit účastí na Jeho oběti lásky. Proto Ježíš ustanovil při Poslední večeři svátost eucharistie, aby Jeho učedníci – a to je rozhodující - mohli mít v sobě Jeho lásku a jako jediné tělo sjednocené s Ním prodlužovat ve světě Jeho tajemství spásy.

Pak – plni Jeho lásky – mohou o svém Příteli a Pánu svědčit. Říkat všem, že On je pravda.

Nebát se říci pravdu o Něm i za cenu, že "nezískají" pro Církev druhé. Ty získá jen Duch Svatý, jehož budou plni, pokud Jeho působení nebudou zhášet, v srdcích pokorně pravdu hledajících.

Po vyslechnutí této promluvy lidé pochopili, že Ježíš není Mesiášem, jakého chtěli a který by očekával pozemský trůn. Nehledal konsensus, aby mohl získat Jeruzalém. Chtěl dokonce jít do Jeruzaléma, aby mohl sdílet osudy proroků a dát svůj život za Boha a lid. Ony chleby rozdané tisícům lidí neměly vyvolat triumfální průvod, ale předpovědět oběť kříže, na kterém se Ježíš stal chlebem, tělem a krví obětovanými jako výkupné. Ježíš tedy pronesl onu promluvu, aby zástupům odňal iluze a především, aby přiměl učedníky k rozhodnutí. A mnozí z nich Jej skutečně přestali následovat.

Nechme se také opět udivit Kristovými slovy. On je zrnem padajícím do půdy dějin, je prvotinou nového lidstva, osvobozeného od hříchu a smrti. Objevme znovu krásu svátosti eucharistie, která vyjadřuje veškerou pokoru a svatost Boha, když se stal maličkým. Bůh se stal maličkým, zlomkem veškerenstva, aby všechny smířil ve své lásce.

   Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" 
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dří-ve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." 
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" 
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo 19. 8. AD MMXVII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16928;

a z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán 2. 9. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11724)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nebeská harmonie,

soulad poznání, obětující se lásky

a Slova, které se stalo tělem v Nazaretě,

nejposvátnější Obětinou na golgotském kříži

a tělem po proměně chleba,

- tak vstupuješ, Ježíši, do mého těla,

do mé duše

ve chvíli, kdy lze nejvíce Boha poznat,

setkat se s Ním a milovat Jej,

jak je to jen na této zemi možné.

Poznávat, začít rozumět Otcově lásce,

která Tě vydala do rukou nás, hříšníků,

milovat Tebe,

poté, co jsme se rozhodli pro přijetí Boží lásky

- Osoby Ducha Svatého;

obětovat se, vykonat velký čin víry,

spojit se s Tvou Golgotou na oltáři:

oslavit Ducha Svatého,

aby On se oslavil na nás.

Jeho sláva v duši svatých

je poznání a přijetí víry v Tvé vzkříšení,

Poznání spojené s láskou,

která říká pravdu,

a proto s láskou, která dokáže odpouštět,

jakos Ty odpustil svým mučitelům na kříži,

a poznání, které vede k činu:

rozhodnut se pro Tvou cestu

víry a morálky

bez jediného kompromisu.

Tak budu moci na cestě Božího,

Tvého a Otcova Ducha,

přemáhat tělo, svět a ďábla.

Amen.

Samaritán

Tuto neděli jsme slyšíme v perikopě Ritu Antiquior v evangeliu Ježíšův příběh o Milosrdném Samaritánovi, který naplnil nejvyšší přikázání: lásky k Bohu a bližnímu, jak nás učí Ježíš, náš Pán, a jak Duch Svatý, který je vylit do našich srdcí, nám dává schopnost milovat.

Dnes Ježíšovo vyučování k cestě lásky k Bohu a bližnímu pokračuje vyprávěním svatého evangelisty Lukáše o Ježíšově pouti do Jeruzaléma. Prochází hraničním územím mezi Samařskem a Galilejí. Než vstoupí do jedné místní vesnice, jde mu naproti skupina deseti malomocných. "Mistře," volají, "Ježíši! Smiluj se nad námi!"

Jsou odsouzeni k smrti těla i ke smrti společenské, k izolaci a především, bez víry v Ježíše Spasitele, ke smrti věčné.

Přichází lékař jejich duší.

Ježíš je posílá ke kněžím, aby se podrobili zkoušce, zdali patří ještě mezi nečisté.

Jak jdou k nim, po cestě, jsou očištěni.

Jeden z nich zpozoruje, že je zdráv. Vrací se k Ježíši, Uzdraviteli, aby nejdříve, než splní Jeho pokyn jít ke starozákonním kněžím, poděkoval Jemu, Božímu Synu, jak Jej vyznává projevem božské úcty vůči Němu, padnutím tváří na zem.

Jen on vzdá Bohu chválu. Ostatních devět pouze "poslechne" a opominou osobní setkání a vyjádření vděčnosti Ježíšovi.

Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem radostné zdravé vděčnosti Ježíši Kristu za dar záchrany a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvanáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Slova úryvku dnešní neděle z druhé Epištoly do Korinta navazují na předchozí Apoštolovy myšlenky. Jeho odvážné tvrzení, že Korintští jsou listem, který on napsal svou rukou, má základ nikoli v našich ctnostech a "práci na sobě", ale v milosti. Duch Boží září z tváře toho, kdo prožil alespoň nepatrnou výseč z onoho Apoštolova: "žít ve spojení s Kristem", z Ježíšova diptychu skrytého v Evangeliu, v podobenství o Milosrdném Samaritánovi:

Judaismus je náboženství vedoucí k odsouzení, křesťanství ke spravedlnosti – k ospravedlnění!

To je plná odpověď pro zákoníka, jenž se chtěl před Ježíšem sám ospravedlnit.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XX. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Přísloví vybízí Moudrost, předobrazně vtělená Boží moudrost, Ježíš Kristus, aby ji každý přijímal při duchovní hostině, po zpřítomnění Jeho Kalvárské oběti po proměnění chleba v Jeho tělo a vína v Jeho krev:

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: 
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě po-znání choďte!

Okusit moudrost, vtělenou moudrost Boží, jíž je Ježíš, může plně jen ten, kdo Jej přijímá jako Chléb života. Proto prorocky zpívá svatý Žalmista o chvalozpěvu Nejsvětější Trojice při mši svaté:

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina. 

Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?

Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj! 


Chvalozpěvy a duchovní písně, o nichž píše svatý apoštol Pavel Efesanům, zaznívají vrcholně při oslavě Ježíše – Chleba života, v oběti a díkůčinění Svaté eucharistie.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. 
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. 

Pokračování Ježíšovy katecheze o Něm - Chlebu života, o zpřítomňování Jeho vzkříšení při každé mši svaté, následuje po týdnu i v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana.

Svatý Basil Veliký podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. plně otevírá pohled na tajemství Ježíšovy svátostné přítomnosti. Nejprve vyznává víru v Nejsvětější Trojici:

"Především  (je důležitý) poukaz na tajemství Boha," řekl papež Benedikt XVI., "které zůstává pro člověka tím nejdůležitějším a nejživotnějším vztažným bodem. Otec je "počátkem všeho a příčinou existence toho, co existuje, kořenem všeho živého" a především je "Otcem našeho Pána Ježíše Krista". Dospějeme-li prostřednictvím stvoření k Bohu, "uvědomíme si jeho dobrotu a jeho moudrost". Syn je "obrazem dobroty Otce a pečetí formy, která je mu rovna" . Svou poslušností a utrpením vtělené Slovo uskutečnilo poslání Vykupitele člověka .

Hovoří též široce o Duchu svatém, jemuž věnoval celou knihu. Učí nás, že Duch oživuje Církev, naplňuje ji svými dary, činí ji svatou. Skvoucí světlo božského tajemství se zrcadlí na člověku, Božím obrazu, a pozvedá jeho důstojnost. Pohled na Krista dává plné pochopení důstojnosti člověka. Basil to vyjadřuje zvoláním: "Člověče, uvědom si svou velikost zvážením ceny, která za tebe byla dána: pohleď na cenu svého vykoupení, a poznej svou důstojnost!". Především křesťan, který žije ve shodě s Evangeliem, uznává že všichni lidé jsou si vzájemně bratry a že život je rozdělováním dober, obdržených od Boha, takže je každý odpovědný za druhé, a kdo je bohatý, musí být "vykonavatelem příkazů Boha dobrodince". Všichni si musíme pomáhat a spolupracovat jako údy jediného těla."

Tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství lásky Otce a Syna, tajemství pouta této lásky, jímž je "nexus amoris", Osoba Ducha Božího, přivádí toho, kdo ji poznává, k lásce vůči bližnímu. Slovo Ježíšovo z evangelního úryvku minulé neděle, dvanácté po slavnosti Seslání Ducha Svatého, vede Ježíšem Kristem ospravedlněného Samaritána "spontánně" ke skutku lásky vůči polomrtvému člověku, aniž by si to "uvědomoval", podobně jako ti, kdo konají skutky milosrdenství v Ježíšově podobenství o Posledním soudu, o ovcích a kozlech, o povýšení po pravici Boží či odsouzení do zavržení na levici.

"V tomto bodě dovedl ve svých homiliích Basil použít i silných, odvážných slov. Kdo totiž chce podle Božího přikázání milovat Boha a bližního jako sebe samého, "nesmí mít víc než, kolik toho má jeho bližní".

V době hladu a pohrom svatý biskup vášnivými slovy vybízel věřící, "aby nebyli krutějšími než zvěř" přivlastňováním si toho, co je společné, a soukromým vlastněním toho, co je všech". Hluboké Basilovo myšlení vychází dobře najevo v této sugestivní větě: "Všichni nuzní hledí na naše ruce, jako my sami hledíme na Boha, když jsme v nouzi". Zcela zasloužená je chvála, kterou o Basilovi po jeho smrti vyslovil Řehoř Naziánský: "Basil nás přesvědčil, že my, jelikož jsme lidé, nesmíme pohrdat lidmi, ani ostouzet Krista, společnou hlavu všech, naší nelidskostí vůči lidem; spíše máme v neštěstí těch druhých obdarovat sami sebe a půjčit Bohu naše milosrdenství, protože milosrdenství potřebujeme". Slova velmi aktuální. Vidíme, že svatý Basil je skutečně jedním z Otců sociálního učení Církve."

Každodenní sílu takto, v moci Nejsvětější Trojice milovat, čerpáme z tajemství, kde nejvíce působí: z tajemství Nejsvětější eucharistie.

"Basil nám kromě toho připomíná, že k tomu, abychom v sobě udrželi naživu lásku k Bohu a k lidem je nezbytná Eucharistie, pokrm vhodný pro pokřtěné, schopný sytit nové energie, vycházející ze Křtu. Je to důvod k nezměrné radosti, moci se účastnit Eucharistie, ustanovené "k nepřetržitému uchovávání vzpomínky na toho, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás". Eucharistie, obrovský dar Boží, chrání v každém z nás památku křestní pečeti a dovoluje nám žít v plnosti a věrnosti k milosti Křtu. Proto svatý biskup doporučuje časté, i denní svaté přijímání: "Přijímat i každý den svaté tělo a krev Kristovy je dobré a užitečné, poněvadž on sám říká jasně: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný". Kdo by tedy pochyboval o tom, že stále přijímání během života není plný život?" Eucharistie je jedním slovem nutná k tomu, abychom přijali pravý život, život věčný.

Dnešní evangelium Ritu Antiquior předkládá Ježíšův další příběh – o Samaritánovi, jejž uzdravil, očistil z malomocenství. Ten dokáže uzdraven dobře rozlišit, rozhodnout se svobodně - i když by podle Ježíšova slova měl jít, aby se ukázal kněžím – nejprve se vrátit a poděkovat Mu. Vyznat víru v Něj a projevit hlubokou vděčnost, předstupeň Svaté eucharistie, k níž připravuje život ctností, který vyzdvihuje svatý Basil ve svém slovu mládeži, a zároveň schopnost těchto ctností svobodně – podle Ducha – užívat.

"Basil se přirozeně zajímal také o onu vyvolenou část Božího lidu, kterou představuje mládež, budoucnost společnosti. Jí adresoval Promluvu o způsobu, jakým může být pohanská kultura té doby užitečná. S velkou vyvážeností a otevřeností uznává, že v pohanské klasické literatuře - řecké i latinské - existují příklady ctností. Tyto příklady správného života mohou být užitečné pro mladého křesťana při hledání pravdy a správného způsobu života. K tomu je zapotřebí vzít si z textů klasických autorů to, co je náležité a shodné s pravdou. Tímto kritickým a otevřeným postojem, ve kterém jde o rozlišování v pravém a vlastním smyslu slova, mládež roste ve svobodě. Ve svém proslulém příměru ke včelám, které sbírají z květů pouze to, co se hodí na med, Basil doporučuje: "Jako včely, které dovedou z květů vydobýt med, a na rozdíl od jiných živočichů, kteří se omezují na potěchu vůní a barev květů, tak je to i s těmito spisy.. je možné z nich vytěžit potěšení ducha. Musíme využívat ony knihy podle příkladu včel. Ty nejdou na všechny květy bez rozdílu, a ani z těch, na které usednou, si nesnaží odnést všechno, ale vybírají pouze to, co slouží ke zhotovení medu, ostatní ponechávají. A my, jsme-li moudří, vezmeme si z oněch spisů pouze to, co se nám hodí a shoduje se s pravdou, a ostatní ponecháme". Basil doporučuje mladým lidem zejména růst ve ctnostech, ve správném způsobu života: "Zatímco totiž ostatní dobra" přecházejí od jednoho ke druhému jako při hře v kostky, tak jedině ctnost je dobrem nezcizitelným, a zůstává na celý život i po smrti".

   Ježíš řekl zástupům: 
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?

Ježíš jim řekl: 
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. 
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. 
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, 1. 8. AD MMVII; ;http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=8181;

Anaphora sancti Basilii;

svatý Basil Veliký, (In Psalmum 48,8: PG 29,452b;

svatý Basil Veliký, Hom.6 de avaritia: PG 32,1181-1196;

svatý Basil Veliký, Hom. 15,2 de fide: PG 31,465c;

svatý Basil Veliký, Contra Eunomium 1,14: PG 29,544b;

svatý Basil Veliký. In Psalmum 48,8: PG 29,452ab, srovn. též: De svatý Basil Veliký.

vatý Basil Veliký. Baptismo 1,2: SC 357,158;

svatý Basil Veliký, Ep. 203,3;

svatý Basil Veliký. G 31,281b;

svatý Basil Veliký. Hom. tempore famis: PG 31,325a;

svatý Řehoř Naziánský, Oratio 43,63: PG 36,580b;

srov. svatý Basil Veliký. De Baptismo 1,3: SC 357,192;

svatý Basil Veliký. Moralia 21,3: PG 31,741a;

svatý Basil Veliký. Moralia 80,22: PG 31,869b;

svatý Basil Veliký. Ep. 93: PG 32,484b;

srov. svatý Basil Veliký. Moralia 21,1: PG 31,737c;

srov. svatý Basil Veliký. Ad adolescentes 3; 4, 5)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jen Ty dokážeš pravdivě a dokonale

poděkovat svému a našemu Otci,

který je v nebesích,

Ježíši, Otče všech samaritánů.

Jen Ty můžeš stát nad zákonem

prohlašujícím – ústy starozákonních kněží -

nadřazenost nad Zákonem

a přednost mše svaté – díkůčinění, Nejsvětější eucharistie

před každou lidskou institucí.

- Ty jsi na znamení této svrchovanosti

slavil samaritánský hod Beránka velikonočního,

kdy ses za nás – na Zelený čtvrtek a Velký pátek -

zcela obětoval,

abys ukázal, že jen Ty,

Ježíši, miluješ až do krajnosti:

jediný Ty,

nenecháš jediného hříchem

a ranami démonů

polomrtvého u cesty z Jeruzaléma do Jericha

ležet nevšímavě u cesty

– bez milosrdné na věky zachraňující lásky.

Všem se nabízíš jako Samaritán,

odvržený staršími a zákoníky i farizeji

na okraj jejich náboženské společnosti;

Ty, centrum vesmíru, stvořeného i nestvořeného.

Amen.