Očistec, nebe, peklo

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Liturgie této neděle, řekl při své promluvě před sedmi lety Svatý otec Benedikt XVI., nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izaiáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izaiáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.

Ježíš v evangeliu mluví o odpovědi, která je dána Bohu, představovaného jistým králem, jenž zve k účasti na jeho hostině. Pozváni jsou mnozí, ale stane se něco neočekávaného. Účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena.

Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi. Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání. Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci a proto jej ze slavnosti vykáže.

Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

XVIII. neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého

Introit mešní slavnosti této neděle hovoří o prorocích, jejichž pravdomluvnost se má ukázat – a podle zaměření všech textů osmnácté neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého – nejpozději" v poslední den".

Naše naděje je posilována Božím slovem, abychom si stále uvědomovali, že vše čím se máme zabývat, má být hodnoceno, a ceněno podle vztahu k věčnosti, u jejichž bran se budeme i zodpovídat za všechny své myšlenky, slova, skutky i opominutí tohoto trojího.

V evangeliu, řekl před dvanácti lety ve své promluvě Svatý otec Benedikt XVI., představuje různá uzdravení vykonaná Kristem...dnes je to ochrnutý, jehož na lehátku čtyři lidé přinášejí k Ježíšovi, který - když vidí jejich víru - říká ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy". Tím dává najevo, že chce uzdravit především ducha. Ochrnutý je obrazem každé lidské bytosti, které hřích zabraňuje svobodně se pohybovat, kráčet po cestě dobra, dávat ze sebe to nejlepší. Vždyť také zlo, jež se v duchu uhnízdí, svazuje člověka osidly lži, hněvu, závisti a jiných hříchů a krok za krokem ho ochromí. Proto Ježíš, vyvolávaje pohoršení přítomných zákoníků, nejprve říká: "Odpouštějí se ti hříchy," a teprve potom, aby dokázal, že má moc odpouštět hříchy, kterou mu udělil Bůh, dodává: "Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů," a zcela ho uzdravuje. Poselství je jasné: člověk ochromený hříchem potřebuje Boží milosrdenství, které mu přišel darovat Kristus, aby celá jeho existence mohla po uzdravení srdce znovu rozkvést.

Také dnešní lidstvo nese znamení hříchu, jenž mu zabraňuje nadále rozvíjet ony hodnoty bratrství, spravedlnosti, pokoje, které si vytyčilo ve slavnostních prohlášeních. Proč? Co ho blokuje na jeho pouti? Co ochromuje tento všestranný lidský rozvoj? Dobře víme, že z historického hlediska existuje celá řada příčin a že problém je složitý. Avšak Boží slovo nás vybízí, abychom se na svět dívali s vírou a důvěřovali Ježíši, stejně jako lidé, co nesli ochrnutého, že pouze on může opravdu uzdravovat.

Hlavním záměrem mých předchůdců, zvláště milovaného Jana Pavla II., bylo přivést lidi naší doby k Ježíši Kristu Vykupiteli, aby je mohl na přímluvu Neposkvrněné Panny Marie uzdravit. I já bych chtěl pokračovat na této cestě. Zvláště v první encyklice " Deus caritas est " jsem zamýšlel ukázat věřícím i celému světu Boha jako pramen autentické lásky. Pouze Boží láska může ozdravit srdce člověka a pouze tehdy, když se uzdraví srdce, ochromené lidstvo může povstat a kráčet dál. Boží láska je pravá síla, která obnovuje svět. Prosme společně o přímluvu Panny Marie, aby se každý člověk otevřel lásce milosrdného Boha a aby tak lidská rodina mohla být uzdravena od všech forem zla, které ji trýzní.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXVI. neděle

Ve čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy slyšíme až – pro nevěřícího v působení Ducha Svatého v plné Boží svobodě – zarážející svědectví o tom, jak působí Duch Boží prostřednictvím litery Zákona pro ty, kdo přijímají svatodušní tradici Starého zákona: jsou předzvěstí těch, kdo přijmou apoštolskou tradici Ducha Svatého Zákona nového v katolické Církvi, když uvěří kázání apoštolů, biskupů, kněží, kteří ji po výtce předávají ve slovech mešní konsekrace.

   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. 
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"

Duch oživuje literu Zákona, může tak činit ovšem jen v srdcích, která nejsou zpupná, jak zpívá svatý Žalmista:

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci. 

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. 

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. 

Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty! 

Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu. 


Na cestě k nebeské hostině nemusí dojít – nemusí vstoupit těsnou branou – boháč a ten, kdo "byl na peníze": člověk bez lásky k Bohu, který se ukázal v Ježíši z Nazareta, vtělil se jako Druhá božská osoba do Něj, do v chudobně narozeného, do "ekonomicky nezajištěného" Služebníka Božího, Božího Syna, který se nám stal v Církvi prvním bližním a dává svého Ducha blaženosti právě chudým. Proto svatý Jakub ve svém listu varuje boháče, kteří mohli sejít na scestí:

   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. 
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání. 

Důrazná slova Ježíšova v evangeliu podle sepsání svatého Marka rovněž ukazují nebezpečí z opuštění cesty hledání pravdy, pokoje, spravedlnosti a lásky: jedno z nebezpečí vyplývá z neschopnosti rozlišovat mezi Duchem Ježíšovým a duchem tohoto světa, dokonce před neschopností vidět působení Ducha Božího před "hranicemi Církve", před křtem, před příchodem Ježíše - Božího Syna – a nakonec i po Jeho příchodu v tomto světě jako maják navigující každého, aby do katolické Církve vstoupil a zachránil svou duši.

   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem." 
   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. 
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne." 

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svavé v Lamezia Terme 9. X. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15300;

Svatý Řehoř Veliky, Homilia 38,9)

Otec Vladimír Mikulica

Vytrvalost až do konce

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Dnešní lidstvo, řekl Svatý otec Benedikt XVI., nese znamení hříchu, jenž mu zabraňuje nadále rozvíjet ony hodnoty bratrství, spravedlnosti, pokoje, které si vytyčilo ve slavnostních prohlášeních.

Víme, že tyto hodnoty "rovnost, svornost, bratrství..." vložil do vínku mnohým scestným hnutím v Církvi prostřednictvím svých propagátorů ten, kdo na sebe bere škrabošku anděla světla. A tak "světlo", osvícenství v "tmářských" dobách se stalo příčinou násilného oddělení světla od temnoty, noci ode dne: pod rouškou líbivých ideálů, znečištěných pýchou, vneslo rozdělení mezi nejbližší: v Církvi, v rodině, ve společnosti. Dokonce na sebe i dnes toto hnutí bere na sebe úlohu nadřazeného soudce – nad Bohem i nad svobodou člověka a usurpovaným právem odsuzuje oba extrémy, do nichž se samo propadá: svobodu a pevný řád, takže vzniká v tomto hnutí slepenec, který si samo nechce přiznat, slepenec neomarxismu a neofašismu, jak před několika dny výstižně odhalil toto nechtěné tajemství ve své promluvě Otec Petr Piťha.

Již od počátku řízené ilegální migrace přes těmi, kdo ji měli střežit opuštěné hranice Evropské unie, Církev in capite et in multis membris v Evropě zopakovala chybu, jíž se v politice dopustila vícekrát v historii. Ve Francii před "revolučním" rokem 1789, v době nástupu Napoleona Bonaparte, v období před "revolučním" rokem 1848, v době Bachova "absolutismu", v Rusku před událostmi v roce 1905 a 1917, před první a druhou světovou válkou.- Nezazněl "in capite et in membris multis" rozhodný hlas, v dané chvíli vyžadující nekompromisnost. Nezazněl hlas smiřující německy a česky mluvící katolíky na území tzv. První československé republiky, nezazněl hlas vyzývající k pokání tyto Němce a Čechy po skončení hrozné Druhé světové války jako možné řešení poválečného uspořádání poměrů v republice, ale především v Církvi. Nezazněl hlas smiřující po agresi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 na území tehdejší takzvané "socialistické" Československé republiky, agresi nominálních či latentních Slovanů vůči nám – též Slovanům – k usmíření mezi nimi a námi.

Nezazněla výzva k pokání a usmíření po tzv. "něžné revoluci" v roce 1989.

Stejně nezazněl hlas, který by jasně odkryl současné temné pozadí – ekonomické, ale především pyšné – ďábelské řízené demagogie národů Evropy, vedené ekonomickou mafií.

Ďábel miluje rozdělení.Nechali jsme se rozdělit. Ďábel nenávidí jednotu a proces sjednocování, nechali jsme jej pomluvit.

"Kdo vytrvá až do konce, bude spasen," říká náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. On nás vede k principu jednoty a sjednocujícího procesu, který "je vyčleněn" z vlivu ďábla a všech, kdo mu ochotně či neochotně slouží. 

Tím principem je On – Bůh a člověk, který v sobě nese sjednocení božského a lidského světa, věcí viditelných i neviditelných. On se proto narodil v Betlémě, aby přinesl lásku, kterou nikdo nemůže obrátit v nenávist, jen ďábel a ti, kdo se rozhodli mu sloužit.

A tak v dějinách – v rozhodujících i "oddychových" dobách světci obraceli svá srdce k principu, původci sjednocení a cenili si nejvíce – opět principielně – jednoty své duše s Trojjediným Bohem; obraceli k Němu srdce zatvrzelých hříšníků – zatvrzelých proto, že hříšníky byli i oni sami, hříšníky "in conversione continua".

Naproti tomu ti, kdo podněcovali tzv. "náboženské" či ekonomické války, byli vždy ti, jimž se pokání, lítosti nad službou satanu nedostávalo; ti v kritické chvíli kajícnost odmítli.

Na maličkostech se poznává velikost a hloubka rozdělení, které působí duch zla.

Předvolební období rozvířila v naší zemi (ale přenesla se i do sousedních "vesnic" Evropské unie) debata, zda přijmout nebo nepřijmout padesát syrských sirotků údajně trpících v řeckých "detenčních" zařízeních pro asylanty.

Pozoruhodným završením – i odpovědí na otázku proč jsme rozděleni a jaká vede cesta ke sjednocení, je odpověď Velvyslanectví Syrské arabské republiky na dotaz ohledně přijetí těchto – zatím imaginárních - padesáti sirotků na území ˇČeské republiky". Prohlášení, uveřejněné na serveru Pravdivě.eu bylo jako pravé ověřeno i telefonickým dotazem, a tak byla jeho důvěryhodnost a autenticita potvrzena. Byla tím potvrzena i naše nedůvěra a falešné myšlení a vyjadřováním v jehož zajetí se již namnoze nacházíme – a slova od syrské autority – ať je oním státním úředníkem křesťan či muslim – nás mají jako čistější voda vnikající do našich kalů – zahanbovat a vést k lítosti nad rozdělením a neschopností se sjednocovat s Ježíšem, který říká, abychom v životě v Jeho království lásky, pokoje a spravedlnosti vytrvali až do konce, do Jeho slavného příchodu, kdy přijde soudit živé i mrtvé.

O. Oldřich

Velvyslanectví Syrské arabské republiky v Praze - oficiální vyjádření ke kauze "sirotci".

Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí je věc českých úřadů, a tato iniciativa vysílá v podstatě symbolické gesto na nesprávném místě. Syrský zákon neumožňuje adopci sirotků do zahraničí. Řada českých aktivit k pomoci sirotkům, nebo uprchlíkům, se uskutečnilo ve formě podpory na území Sýrie, kde se nachází stovky sirotčinců a miliony vnitřních uprchlíků. Proto, pokud někdo má upřímně zájem o pomoc, tak správná cesta je pomoc na území Sýrie, protože syrští sirotci nejsou na prodej. Chtěli bychom také poukázat, že v sociálním životě v Sýrii a syrských tradicích, díky rodinným vazbám, je celkem dost dobře fungující mechanismus v péči o sirotky.
Kromě organizací podporovaných státem, ministerstvem sociálních věcí, jsou další dobročinné organizace řízené náboženskými centry, křesťanské a muslimské, které pečují o sirotky v Sýrii. Myslíme si, že by bylo lepší, aby politici vytvářeli prostředí, které by umožnilo sirotkům a uprchlíkům vrátit se zpátky na území Sýrie, kde je pro ně daleko lepší životní prostředí. A také, aby se Evropské instituce podílely na obnově terorem zničené infrastruktury v Sýrii, aby lidé ze Sýrie nadále neměli zapotřebí Sýrii opouštět.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Sedmnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole píše svatý Pavel z římského vězení. Podílí se na "zelenočtvrteční prorocké hostině" Ježíšově. Patrně měl možnost, jako mnozí jiní vězni v poutech, jak nás o tom i zpravuje Tradice – slavit Nejsvětější eucharistii. A ve stejném duchu jako Ježíš při Poslední večeři se modlí za jednotu církevní obce: vybízí ji, aby žila v lásce a pokoji. Tato jednota je nezbytná, protože ďáblovo působení prncipielně poznáváme při rozdělení ve víře.

V Evangeliu se našeho Pána a Vykupitele Ježíše škodolibě ptají na přikázání lásky. A On jim s láskou odpovídá a nařizuje jim lásku, kterou projevil a nabízí všem, kdo jej křižovali – a to jsou všichni hříšníci, tedy všichni lidé kromě Panny Marie.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXV. neděle

Smrt proroka – v tomto případě mluvícího pravdu – má být zkouškou pro víru bezbožných. Zkouškou, která je jejich svévolným hazardem se spásou jejich duší i rouháním vůči Bohu.

- Ve čtení z knihy Moudrosti slyšíme prorocky slova těch, kdo k smrti odsoudili Ježíše, svého Soudce v Poslední den.

Bezbožníci řekli:     "Číhejme na spravedlivého, podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. 
   Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda nalezne ochranu, jak říká."

Ty, Bože, volá svatý Žalmista, se postarej o mé právo. Volá i jako prorok s vírou v budoucí vzkříšení, která dá svatým Ježíš Zmrtvýchvstalý: "Pán mě udržuje naživu.!"

Bože, zachraň mě pro své jméno, svou mocí mi zjednej právo! Bože, slyš moji modlitbu, popřej sluchu slovům mých úst! 

Neboť povstali proti mně zpupní lidé, násilníci mi ukládali o život, na Boha nebrali ohled. 

Hle, Bůh mi pomáhá, Pán mě udržuje naživu. Budu s radostí přinášet oběti, chválit tvé jméno, Hospodine, že je dobré. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Jakuba slyšíme usvědčující slova o "konfliktních žádostech", které jsou v srdci toho, kdo se odvrátil od cesty Ježíšova a Otcova Ducha v Církvi. Prosba v modlitbě pak je špatná: "prosíte špatně"; není vyslyšena – duch zla tak ještě podryje víru, která by jinak vedla dotyčného ke spáse v Poslední den.

Milovaní! 
   Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kde jaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká. Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji semeno, jehož plodem je spravedlnost. 
   Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi" Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše. 

Ježíš, náš Pán a Vykupitel, ukazuje v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka těm, kdo se povyšují a také těm, kdo tomuto konfliktu "z žádosti a rozkoše" jsou přítomni, dítě jako vzor důvěry, podřízenosti, posvátného řádu, Božího dětství, které vede k věčné spáse.

   Ježíš a jeho učedníci sestoupili s hory a procházeli Galilejí, ale on nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: "Syn člověka bude vydán lidem do rukou, a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane." Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat. 
   Potom přišli do Kafarnaa. Když byl v domě, zeptal se jich: "O čem jste cestou rozmlouvali?" Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší. 
   Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech." 
   Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: "Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal." 

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně 19. 2. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5343)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Vyvolil sis Ježíši, Hostiteli mé duše,

tuto chvíli, toto místo a slova,

která mé duši svěřuješ,

abych nyní – při mystické svatební hostině, na niž jsi mne pozval -

s Tebou obnovil ztracenou jednotu, ztracený Ráj,

abych opět vstoupil plně do Tvého království na této zemi,

do nitra Církve, kde jsi Ty, Otec a Duch, andělé, svatí...

Abych vstoupil do místa prosyceného Tvou láskou,

do místa sjednocení s Tebou v Duchu Svatém,

do místa radosti Otce,

který chce – a činí tak – "multos"

přivést k návratu do vyššího stavu, než byl Ráj,

k vyšší apokatastasi,

než je představována popírači Tvého nepřítele satana.

Vyvolil si nás, svaté hříšníky,

vyvolil sis slabé, ale jen kající,

a proto silné, vědomé si svých slabostí,

ale přenášející sílu Tvého a Otcova Ducha do tohoto světa

- nejprve do církevních společenství

a přichází usmíření a sjednocení

- poté do občanských společností a iniciativ:

a přichází pravé prorocké slovo, často nekompromisní,

které vede k pokání, k obrácení k Tobě

k usmíření a sjednocení křesťanů a občanů:

slovo dobré politické volby,

slovo Tvé vítězné strany v "polis" a především v Církvi,

strany, jež jako jediná ve volbách již zvítězila

nad duchem rozdělení;

vítězství nad ním jsi již přinesl na tuto zemi.

"Kdo vytrvá" – kdo meč,

jejž jsi přinesl,

neodloží mezi věci, které "nepotřebuje";

kdo vytrvá až do konečného konfliktu

v hodině posledního rozhodnutí,

Posledního soudu,

"bude spasen".

Amen.

Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dosáhnout? - Ježíšovo slovo, slovo Vtělené Boží moudrosti zaznívá pro mnohé dost drsně: "Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé!...Ty však pojď a následuj mne!"

Toto slovo zaznívá v současné "situaci v Církvi", jak charakterizovala stav, v němž se nachází mnozí učedníci Ježíše Krista, "Rada devíti kardinálů" – lépe řečeno ke krizi v duších a tělech představitelů Církve a církevních společenství, ke krizi v Církvi, která se ovšem nedotýká Církve samotné, ale jejích členů. A krize, jak s oblibou říkával podnikatel pan Jan Antonín Baťa – v jeho uvažování a vyjádření krize hospodářská – žádnou krizí vlastně není. Jedná se jen o amorálnost těch, kteří způsobili rozvrat ekonomiky, v tomto, našem případě církevních obcí a duchovního života, o každého hříšníka, jenž ohrozil cestu ke spáse své i svěřených.

A že zdaleka "situace" nekončí, potvrzuje zpráva italského deníku "Il Fatto Quotidiano". Slibuje, že bude přinášet jmenné seznamy členů vatikánské sodomitské "lobby".

Jak se máme k tomuto problému postavit? Jeden biskup v germanofonní diecézi prosí věřící, aby nevystupovali z Církve. Atmosféra ve Spojených státech amerických už graduje do správného vyústění krize. Toto samotné slovo originálně znamená posouzení situace. Kardinálové a biskupové a desetitisíce signatářů žádají jasné posouzení situace v církevních společenstvích a posouzení situace rozvratu morálky v Církvi. A tím poslali jasný vzkaz; Boží slovo, které odsoudí a ukáže cestu ke spáse, kterou nám Ježíš náš Pán přinesl.

Máme se tady ptát na Boží slovo: ve svém srdci, ve své rodině a farnosti, ve svém společenství, ve své diecézi...A to je slovo plné útěchy pro pokorné, kteří chtějí přijmout Boží milost, Boží pomoc. Slovo, které nepomlouvá, neomlouvá a obviňuje podle návodu samotného Ježíše Krista a nikoli podle nevěřícího světa.

Svatý Filip Neri mohl také odsuzovat život představitelů Církve, kteří i v Římě žili rozmařile a nemravně. Místo toho vyzval Římany, aby se s ním sešli na noční modlitby v kostele: modlil se společně s katolickými křesťany za obrácení jejich představených. Mnozí odešli: protestovali proti jejich hříchu – tak vznikla protestantská církevní společenství. Mnozí z Církve neodešli. Zůstali. Vybrali si cestu pokory, cestu spásy pro sebe i pro ty, představené, jejichž hříchy právem nenáviděli. Vytrvalou modlitbou a nočním postem nenáviděli!

A pro ty – na obou stranách: na straně zneužívajících i zneužitých – kteří se takto neobrátili, platilo a platí Ježíšovo slovo: "Nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé." A poslední slovo jako šance: "Ty však pojď a následuj mne!"

Otec Oldřich

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Texty této neděle jsou již zaměřeny k věčnému životu, kde nás čeká Soudce: Bůh. Otec, který chce v Ježíši Kristu každého přijmout jako syna mladšího - marnotratného - i konvertujícího navenek předtím "způsobného" staršího syna; a Duch Svatý, který pronáší již nyní soud nad křesťany "v sedmi církevních obcích" i nad "jejich svícny".

Všichni se máme podle slov a vůle Trojjediného Boha sejít u Něj. "Jen" mnozí však přijmou Jeho slovo a budou spaseni.

Proto se náš Spasitel a Přítel Ježíš modli za jednotu Církve. A modlí se za ni při první nejsvětější chvíli ještě velkopáteční oběť Ježíšovu a nedělní vzkříšení prorocky anticipující zelenočtvrteční mše svaté, při Poslední večeři.

O této poslední hostině, transubstanciaci spojené s modlitbou za jednotu Církve řekl ve své promluvě Svatý otec Benedikt XVI:

Drazí bratři a sestry!
„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět“ – těmito slovy zahájil Ježíš obřad své poslední hostiny a ustanovení posvátné eucharistie. Ježíš vyšel této chvíli vstříc a toužil po ní. Ve svém nitru očekával chvíli, v níž se daruje pod způsobami chleba a vína svým učedníkům. Očekával tuto chvíli, která měla být jakousi mesiášskou svatbou, proměnou darů země a sjednocením se svými učedníky, aby je přetvořil a zahájil tak transformaci světa.

V Ježíšově touze můžeme rozpoznat touhu Boha samého, Jeho lásku k lidem, ke stvoření; lásku čekající; lásku, která očekává moment sjednocení; lásku, která chce přitáhnout lidi k sobě, aby tím splnila touhu samotného tvorstva, které očekává zjevení synů Božích. Ježíš po nás touží, očekává nás. A toužíme po Něm doopravdy i my? Nosíme v sobě přání se s Ním setkat? Dychtíme po Jeho blízkosti, abychom byli jedno s Ním, který se nám dává v posvátné eucharistii? Anebo jsme lhostejní, nezúčastnění a plní něčeho jiného?

Z podobenství o hostinách víme, že Ježíš ví o existenci prázdných míst, tedy negativních odpovědí, nezájmu o Něho a o Jeho blízkost. Prázdná místa na Pánově svatební hostině, ať už s omluvami nebo bez, jsou pro nás již delší dobu nejenom podobenstvím, nýbrž aktuální skutečností právě v těch zemích, kterým projevil svoji blízkost zvláštním způsobem. Ježíš věděl i o hostech, kteří přišli a nebyli oděni do svatebních šatů, neměli radost z jeho blízkosti, plnili jenom zvyklost, ale jejich životní zaměření bylo zcela jiné.

Svatý Řehoř Veliký klade v jedné ze svých homilií otázku: Jací jsou lidé, kteří přicházejí bez svatebních šatů? Co jsou ony svatební šaty a jak je lze získat? Jeho odpověď zní: Ti kteří jsou povoláni a přicházejí, mají jakousi víru a tato víra jim otevírá bránu. Chybí jim však svatební šaty lásky. Kdo nežije víru jakožto lásku, není připraven na svatbu, a je vykázán ven. Eucharistické společenství vyžaduje víru, ale víra vyžaduje lásku. Jinak je mrtvá i jakožto víra.

Ze všech čtyř evangelií víme, že Ježíšova poslední hostina před Utrpením, byla také dějištěm zvěsti. Ježíš s naléhavostí opět podal nosné prvky svého poselství. Slovo a svátost, poselství a dar jsou vzájemně neodlučné. Během poslední hostiny se však Ježíš především modlil. Svatý Matouš, Marek, Lukáš používají dvou slov, kterými popisují Ježíšovu modlitbu v ústředním bodu této Večeře: eucharistesas a eulogesas – vzdát díky a požehnat. Vzestupný pohyb díkůvzdání a sestupný pohyb požehnání jdou pospolu. Transsubstanciační slova jsou součástí této Ježíšovy modlitby. Jsou to slova modlitby. Ježíš přetváří v modlitbě svoje Utrpení na dar Otci pro lidi. Toto přetvoření Jeho utrpení v lásku propůjčuje proměňující sílu darům, v nichž dává Ježíš sebe samého. Dává je nám, abychom byli my i svět přetvořeni. Vlastním a posledním účelem eucharistické transformace je naše vlastní proměna na společenství s Ježíšem Kristem. Cílem Nejsvětější eucharistie je nový člověk, nový svět, jaký se může zrodit jedině z Boha působením Služebníka Božího.

Od evangelisty Lukáše a zejména od svatého Jana víme, že Ježíš ve své modlitbě během Poslední večeře také úpěnlivě prosil Otce a v jeho prosbách se odrážejí výzvy jednak k tehdejším jeho učedníkům, ale i k učedníkům všech dob. Chtěl bych nyní poukázat jenom na jednu prosbu, kterou - podle Jana - Ježíš opakoval ve své Velekněžské modlitbě čtyřikrát. Jak naléhavě ji ve svém nitru musel pociťovat! Ježíš říká výslovně, že tato prosba neplatí jenom pro tehdy přítomné učedníky, ale směřuje ke všem těm, kteří v Něho uvěří.

Prosí, aby se všichni stali jedno „jako ty, Otče, jsi ve mně a já v tobě… aby svět uvěřil“. Jednota křesťanů může existovat jedině tehdy, jsou-li křesťané vnitřně sjednoceni s Ním, s Ježíšem. Víra a láska k Ježíši, víra v jeho bytí sjednocené s Otcem a otevřenost v jednotě s Ním jsou podstatné. Tato jednota tedy není jenom vnitřní, mystická. Musí se stát viditelnou, natolik viditelnou, aby představovala pro svět důkaz Ježíšova poslání Otcem. Proto má tato prosba skrytý eucharistický smysl, na který zřetelně poukazuje Pavel v prvním listu Korinťanům: „Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“. S Nejsvětější eucharistií se rodí Církev. My všichni jíme tentýž chléb, přijímáme totéž tělo Páně a to znamená, že On každého z nás otevírá na přesah sebe samého. A všechny nás sjednocuje On. Svatá Eucharistie je tajemstvím vnitřní blízkosti a společenství každého jedince spolu s Pánem. A současně je viditelnou jednotou všech. Nejsvětější Eucharistie je svátostí jednoty. Dosahuje trojičního tajemství a zároveň tak vytváří viditelnou jednotu. Řekněme to ještě jednou: Svatá Eucharistie je nejosobnějším setkáním s Pánem a přesto není nikdy pouhým úkonem individuální zbožnosti. Nutně ji slavíme společně. V každém společenství je Pán naplno. Ve všech společenstvích je však jeden jediný. Proto jsou nezbytnou součástí eucharistické modlitby Církve tato slova: „v jednotě s naším papežem a s naším biskupem“. Není to zevnější dodatek k tomu, co se děje uvnitř, nýbrž nezbytný výraz samotné eucharistické reality. Jmenujeme papeže a biskupa jménem: jednota je zcela konkrétní, má jména. Tak se jednota stává viditelnou, stává se znamením pro svět a představuje konkrétní kritérium pro nás.

Svatý Lukáš nám uchoval jeden konkrétní prvek Ježíšovy modlitby za jednotu: „Šimone, Šimone, satan si vás vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom až se obrátíš, utvrzuj své bratry“. Dnes opět bolestně zakoušíme, že satanovi bylo dovoleno tříbit učedníky viditelně před celým světem. Víme, že Ježíš se modlí za víru Petra a jeho nástupců. Víme, že Petr, který na rozbouřených vodách dějin kráčí vstříc Pánu a kterému hrozí, že se utopí, je stále znovu podpírán a veden rukou Páně. Potom však následuje oznámení a pověření: „Ty až se obrátíš…“ Všechny lidské bytosti kromě Panny Marie mají neustálou potřebu konverze. Ježíš předpovídá Petrovi jeho pád i jeho obrácení. Od čeho se měl Petr obrátit? V počátcích svého povolání, zděšen Pánovou božskou mocí i vlastní ubohostí, Petr prohlásil: „Pane, odejdi ode mne: jsem člověk hříšný!“ V Pánově světle rozpoznává svou nedostatečnost. Právě takto, v pokoře toho, kdo ví, že je hříšník, je povolán. A stále znovu musí tuto pokoru objevovat.

U Cesareje Filipovy nechtěl Petr připustit, že by Ježíš měl trpět a být ukřižován. Bylo to neslučitelné s jeho obrazem Boha a Mesiáše. Ve večeřadle nechtěl dovolit, aby mu Ježíš umyl nohy. Nehodilo se to do jeho pojetí Mistrovy důstojnosti. V Getsemanské zahradě tasil meč. Chtěl dokázat svoji odvahu. Před služkou však prohlásil, že Ježíše nezná. V té chvíli to pokládal za nepatrnou lež, potřebnou k tomu, aby mohl zůstat nablízku Ježíšovi. Jeho heroismus se zhroutil v plytkém snažení o místo ve středu dění. Všichni se musíme stále znovu učit přijímat Boha a Ježíše Krista takového, jakým je, a nikoli takového, jakým bychom jej chtěli mít. Také my nechceme připustit, že bude bezmocný v tomto světě. Také my se skrýváme za záminky, když se příslušnost k Němu stává příliš drahou a příliš nebezpečnou. Všichni potřebujeme obrácení, které přijímá Ježíše v jeho bytí Bohem a bytí člověkem. Potřebujeme pokoru učedníka, který plní Mistrovu vůli. V této chvíli Jej chceme prosit, aby ve vhodné chvíli pohlédl svýma blahosklonnýma očima také na nás jako na Petra a obrátil nás.

Petr, konvertita, je povolán utvrzovat své bratry. Není druhotné, že mu byl tento úkol svěřen ve večeřadle. Služba jednotě má své viditelné místo ve slavení posvátné eucharistie. Drazí přátelé, pro papeže je velkou útěchou vědět, že se při každém eucharistickém slavení všichni za něho modlí; že se naše modlitba pojí s Pánovou modlitbou za Petra. Jedině díky modlitbě Pána a církve může papež plnit svůj úkol utvrzovat bratry – pást Ježíšovo stádce a být zárukou oné jednoty, která se stává viditelným svědectvím Ježíšova poslání Otcem.

„Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka“. Pane, ty jsi toužil po nás, po mě. Ty toužíš mít podíl s námi ve svaté eucharistii, sjednotit se s námi. Pane, vzbuď také v nás touhu po Tobě. Posilni nás v jednotě s Tebou a mezi námi. Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil. 
Amen

                    

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestnáctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole píše svatý Pavel z římského vězení. Podílí se na "zelenočtvrteční prorocké hostině" Ježíšově. Patrně měl možnost, jako mnozí jiní vězni v poutech, jak nás o tom i zpravuje Tradice – slavit Nejsvětější eucharistii. A ve stejném duchu jako Ježíš při Poslední večeři se modlí za jednotu církevní obce: vybízí ji, aby žila v lásce a pokoji. Tato jednota je nezbytná, protože ďáblovo působení prncipielně poznáváme při rozdělení ve víře.

V Evangeliu se našeho Pána a Vykupitele Ježíše škodolibě ptají na přikázání lásky. A On jim s láskou odpovídá a nařizuje jim lásku, kterou projevil a nabízí všem, kdo jej křižovali – a to jsou všichni hříšníci, tedy všichni lidé kromě Panny Marie.

                                

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXIV. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy proroka Izajáše mluví ústy Evangelisty Starého zákona Mesiáš – Kristus. Svatý Izajáš propůjčil svá ústa ústům Božího Syna, Boha, jehož jménem mluví o utrpení nevinného Ježíše. Smysl a cíl oběti je vysvobodit vinné - nás – z pozemských trápení, která bez spojení s Ježíšovou smrtí na kříži nemají hodnotu a vedou ke smrti.

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. 
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. 
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! 
   Hle - Pán, Hospodin, mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

Hospodin, Hospodář nad pozemskými a nebeskými statky a dobry je Bůh. On se stará o naši cestu, abychom přijali osvobození od "smyček podsvětí". Proto poslal svého Syna Ježíše, aby pro nás připravil svobodu, svobodné Království, které se po naší smrti rozvine, když On jako soudce Posledního dne řekne: "Pojďte, požehnaní,...konali jste skutky milosrdenství, plnili jste přikázání lásky k Trojjedinému Bohu i k bližnímu, přijali jste vírou ve vzkříšení mého Syna Ducha Svatého, - a přijímali jste Jej ve svátostech – pojďte usednout v nebi po mé pravici. - Takto implicitně zpívá Žalmista o Posledním soudu:

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Miluji Hospodina, neboť slyšel můj prosebný hlas, neboť naklonil ke mně svůj sluch v den, kdy jsem ho vzýval: 



Obepjaly mě provazy smrti, dostihly mě smyčky podsvětí, uvízl jsem v tísni a trýzni. Hospodinovo jméno jsem vzýval: "Ach, Hospodine, zachraň mi život!"


Hospodin je milostivý a spravedlivý, Bůh náš je milosrdný. Hospodin chrání prosté lidi; pomohl mi, když jsem byl v bídě. 

Vždyť vysvobodil můj život ze smrti, mé oči ze slz, mé nohy z pádu. Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 


Skutky, za něž jsou při Posledním soudu odměněni spravedliví, a proto mohou vstoupit do věčné blaženosti, jsou skutky konané z víry ve vzkříšení Ježíše Krista, z lásky k Němu. Proto by jinak byla víra ve vzkříšení – podmínka pravé lásky – mrtvá, kdyby se neprojevovala skutky, jak píše svatý Jakub ve své epištole:

   Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: "Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" - ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? 
   Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: "Ty máš víru, a já mám skutky." Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru. 

Cestu víry, která je předpokladem pravé lásky vedoucí k věčnému přebývání v Lásce, jíž je Bůh a která osvobozuje od sebelásky, k níž vede satan; tuto cestu víry na Petrovi – budoucím papeži vyžaduje Ježíš, dříve než jemu a Církvi přikáže milovat Boha a bližního. Proto jej i nás v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka vybízí: "Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!"

   Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: "Za koho mě lidé pokládají?" 
   Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků." 
   Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš!" 
   Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. 
   Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské." 
   Zavolal si lidi i své učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho." 

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté na památku Večeře Páně, Bazilika svatého Jana na Lateránu 21.4. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=2174;3;

(srov. List Římanům;;

Balage-Cruifixion-Watermarked;;

Sv. Pavel. Dřevoryt z Melantrichovy Bible (1570)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Jednotu ve společenstvích Církve mezi pohoršujícími a pohoršenými

můžeš nastolit jen Ty,

Ježíši, skrytá sjednocující sílo v Nejsvětějším tajemství,

který jsi řekl,

"...a blahoslavený, který se nepohorší nade mnou!"

- Mezi pohoršujícími

dávajícími amorální příklad těm, jež takto strhávají ke hříchu:

v případě současné "situace"- krize v Církvi k sodomii;

a mezi pohoršovanými a pohoršenými,

kteří jsou strženi k tomuto hříchu

a nemají dost sil Tvého Ducha,

aby statečně jako i dětští světci pohoršení, hřích, odmítli:

jako svatá Maria Goretti

od budoucího v celibátu a řeholi svatě žijícího Alessandra;

aby toto "Ne!" k hříchu sodomie řekli dokonce i mučednickou smrtí pro Tebe,

pro Tvou Církev, kterou si připravuješ, aby byla celá "bez poskvrny a vrásky",

jak píše svatý apoštol Pavel právě o milostném vztahu

- jako v manželství mezi mužem a ženou -

o Církvi jako ideálu všech čistých milostných vztahů mezi budoucím otcem a matkou.

Proto píše Tvůj přítel svatý Řehoř Veliký,

že na Tvou svatební hostinu na této zemi,

na slavnost Nejsvětější eucharistie,

nestačí vstoupit bez svatebních šatů

- s "jakous takous" vírou v Tebe a v Tvou svátostnou přítomnost -

ale rovněž s láskou k Tobě,

aby manželství duše s Bohem, s Tebou, s Božím Synem,

mohlo nést ovoce obrácení u těch, kdo byli amorálností sodomitů pohoršeni,

či těm, kdo se jí dopouštěli:

jednotu s Tebou,

který oba kajícníky uvedeš na cestu "zlepšení"

- opaku pohoršení:

na cestu svatosti jako svatou Marii Goretti a Alessandra

na cestu opětného sjednocení s Tebou a s Církví,

Jen takto lze od Tebe ve Tvé Církvi,

získat svatební šat,

abychom již nyní – in primitiis – zde na zemi v Církvi

- ani navěky -

neskončili na místě,

kde je "pláč a skřípání zubů",

ale na Tvé svatební hostině v nebi;

na cestě svatosti, polepšení,

aby všichni v církevních společenstvích uvěřili!"

Amen.