Texty mešních čtení dnešní neděle hovoří o bídě a ubohosti člověka a zároveň představují osobností, které v takovém prostředí, jež by jiné deptalo, sílí a stávají se bojovníky a reformátory ve vlastním srdci a osobním životě.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Rozjímání textů dnešní neděle nás vede k pohledu na pyšné znalce Zákona a farizeje. Ježíš se k nim obrací již podruhé v krátké době – v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše - s tvrdou kritikou.
V současné krizi společenství Církve se máme ptát Ježíše, jak jednat, jak se "na Jeho místě" vyjádřit, jakým způsobem odsuzovat hříchy své i bližních, zvláště, když jde o představené Církve.
Vodítkem jsou nám dnes slova svatého evangelia, jimiž Ježíš odkrývá pokrytectví znalců Starého zákona a farizejů.
V jeho stopách, vedeni Jeho příkladem šli všichni praví reformátoři Církve a kritici neřestného způsobu života. Světci. Oni jsou nám v různých obdobích církevních dějin inspirací, jak Ježíšova slova uvádět do života, do vyznání víry i do účinné kritiky tak, že se osvědčíme jako ti, kdo při vší obraně Božích práv v církevních společenstvích a ve světě zůstávají, podle závěrečné výzvy Ježíšovy v dnešním evangeliu, pokorní, kteří se nechávají povýšit nakonec Ježíšem v nebi a nečekají povýšení či neusilují o něj v Církvi a ve společnosti.
Jedním z takových reformátorů Církve byl svatý Řehoř Veliký, jehož svátek jsme nedávno slavili.
V době po rozkladu "Římské evropské unie" a útoků dobyvatelů z Afriky a Asie na zdevastovanou a mravně zpustlou Evropu věnoval i jako papež své úsilí o duchovní a mravní úroveň biskupů a kněží. Jeho pastorální spisy byly příručkami, "Kazatelnami", "Homiletickými směrnicemi", případně "Ordinariátními oběžníky" nejen v době starověku a středověku, ale patřily do knihovniček či sakristií duchovních pastýřů až do doby nedávné - a dej, Pane, aby – jako aktivní odpověď na morální krizi církevních společenství - opět patřily!
Svatý otec Benedikt XVI. se asi před deseti lety věnoval při Generální audienci osobě tohoto světce. Řekl: "Vrátím se (po týdnu) k mimořádné postavě papeže Řehoře Velikého, abychom přijali z jeho bohaté nauky další osvícení. I přes rozmanité závazky, jež se pojily s jeho funkcí římského biskupa, nám zanechal četná díla, z nichž Církev v následujících století brala plnými hrstmi. Kromě rozsáhlé korespondence " Registr, o kterém jsem mluvil minulou katechezi a jež obsahuje více než 800 dopisů " zanechal nám především spisy exegetické povahy, mezi nimiž vynikají Komentář ke knize Job, známý pod latinským názvem Moralia in Job, Homilie na Ezechiela a Homilie na Evangelia. Dále pak významné dílo hagiografické povahy Dialogi, které Řehoř napsal k povzbuzení langobardské královny Teodelindy. Hlavním a nejznámějším dílem je bezpochyby Regula pastoralis, kterou papež napsal na počátku svého pontifikátu se zřetelně programovým cílením.
Chceme-li zběžně probrat tato díla, musíme nejprve zaznamenat, že Řehoř se ve svých spisech nikdy nesnaží vytyčovat nějakou "svoji" nauku, svou originalitu. Spíše má v úmyslu nechat znít tradiční nauku Církve, chce být jednoduše ústy Krista a jeho Církve na cestě, kterou je třeba projít směrem k Bohu. Příkladné jsou v této souvislosti jeho exegetické komentáře. Byl vášnivým čtenářem Bible, k níž přistupoval s cíli nikoli pouze spekulativními. Měl za to, že z Písma svatého musí křesťan brát netoliko teoretické poznatky, ale spíše každodenní potravu pro svou duši, pro svůj lidský život v tomto světě. Například ve svých Homiliích na Ezechiela klade silný důraz na tuto funkci posvátného textu. Přistupovat k Písmu svatému kvůli uspokojení vlastní touhy po poznání, znamená upadat do pokušení pýchy a vystavovat se riziku sklouznutí do hereze. Intelektuální pokora je primární pravidlo pro každého, kdo se snaží v posvátných textech proniknout nadpřirozené skutečnosti. Pokora, samozřejmě, nevylučuje seriózní studium. Aby však toto studium bylo duchovně prospěšné a umožnilo dosáhnout skutečné hloubky textu, stává se pokora nepostradatelnou. Pouze s tímto vnitřním postojem lze účinně naslouchat a nakonec vnímat hlas Boží. Z druhé strany, jde-li o Slovo Božím, pak porozumění nebude ničím, pokud nepovede k činům. V homiliích na Ezechiela se nalézá jedno pěkné vyjádření, podle něhož "kazatel musí své pero namočit do krve svého srdce, aby mohl dosáhnout až k uším bližního". Čteme-li tyto homilie, vidíme jasně, že Řehoř psal skutečně krví svého srdce a proto k nám dodnes promlouvá.
Toto pojednání rozvíjí Řehoř také v Komentáři ke knize Job, kde ve stopách patristické tradice zkoumá posvátný text ve třech dimenzích jeho smyslu: dimenzi literární, dimenzi alegorické a morální, jež jsou dimenzemi jediného smyslu Písma svatého. Řehoř nicméně spatřuje mírnou převahu v morálním smyslu. V této perspektivě předkládá své myšlení za pomoci několika příznačných dvojčlenů " vědět-konat, mluvit-žít, poznat-jednat " jimiž naznačuje dva aspekty lidského života, které by měly být komplementární, ale které se nezřídka stanou protichůdnými. Morální ideál " komentuje " spočívá vždycky v uskutečnění harmonické integrace slova a činu, myšlení a závazku, modlitby a věnování se povinnostem vlastního stavu: to je cesta k uskutečnění oné syntézy, díky níž božství sestupuje do lidství a člověk se pozvedá až ke ztotožnění s Bohem. Velký papež načrtává úplný projekt života autentického věřícího. Komentář ke knize Job proto během středověku představoval jakýsi druh Summy křesťanské morálky.
Značným významem a krásou se vyznačují také Homilie na Evangelia. První z nich byla pronesena v bazilice sv. Petra během adventní doby roku 590 a tedy pár měsíců po zvolení na Petrův stolec a poslední byla pronesena v bazilice sv. Vavřince na druhou neděli po Letnicích roku 593. Papež kázal lidu v kostelech, kde se slavila tzv. statio " zastavení, což byly zvláštní modlitební ceremonie během významných liturgických období nebo o svátcích titulárních mučedníků. Inspirativní princip, který spojuje tato různá vystoupení, je syntetizován ve výrazu "praedicator" " kazatel. Nejenom Boží služebník, ale také každý křesťan má za úkol být "kazatelem" toho, co zakusil ve vlastním nitru podle příkladu Krista, který se stal člověkem, aby všem přinesl zvěst spásy. Horizont tohoto úkolu je eschatologický. Očekávání naplnění všech věcí v Kristu představuje myšlenkovou konstantu velkého papeže a stává se inspirujícím podnětem veškerého jeho myšlení a každé jeho činnosti. Odtud vyplývají jeho neustálé zmínky o bdělosti a nasazení v dobrých skutcích.
Snad nejorganičtějším textem Řehoře Velikého je Regula pastoralis, napsaná v prvních letech jeho pontifikátu. Tady se Řehoř snaží načrtnout postavu ideálního biskupa, učitele a vůdce svého ovčince. Ilustruje proto závažnost úřadu pastýře církve i povinnosti, které obnáší, a připomíná, že ti, kteří nejsou k tomuto úkolu povoláni, ať jej nevyhledávají s nedbalostí, a ti, kteří jej přijali bez potřebné reflexe, ať ve svém nitru pocítí náležité rozechvění. Vrací se pak ke svému oblíbenému tématu a tvrdí, že biskup je nejprve povýtce "kazatel" a jako takový musí být především příkladem pro druhé, tak aby jeho jednání mohlo být pro všechny opěrnou instancí. Účinná pastorační činnost pak vyžaduje, aby znal její adresáty a svá vystoupení přizpůsobil situaci každého. Řehoř se také věnuje popisu různých kategorií věřících pronikavými a přesnými postřehy, které mohou opravňovat tvrzení těch, kteří v tomto díle spatřují také psychologické pojednání. Je odtud zřejmé, že skutečně znal svůj ovčinec a mluvil zcela k lidu své doby a svého města.
Velký papež přitom klade důraz na to, že pastýř má povinnost každodenně uznávat vlastní ubohost, aby vykonané dobro v očích nejvyššího Soudce nezmařila pýcha. Proto je závěrečná kapitola Regule věnována pokoře: "Dostaví-li se uspokojení z dosažení mnoha ctností " píše " je dobré uvažovat nad vlastními nedostatky a pokořit se; namísto přemýšlení o vykonaném dobru je třeba uvažovat o tom, co bylo opominuto". Všechny tyto hodnotné postřehy dokazují vznešené pojetí, které měl svatý Řehoř o péči o duše, kterou označoval za "ars artium", umění všech umění. Regula byla natolik úspěšná, že byla záhy, což je dosti zřídkavé, přeložena do řečtiny a anglosasštiny.
Významné je také další dílo " Dialogi, kde svému příteli a jáhnovi Petrovi, domnívajícímu se, že soudobá zkaženost mravů už nedovoluje zrod světcům jako v dobách minulých, Řehoř dokazuje opak. Svatost je vždy možná. I v dobách svízelných. Dokazuje to na životních příbězích lidí své doby nebo jen nedávno zesnulých, kteří by mohli být docela dobře označeni za svaté, i když nebyli kanonizovaní. Vyprávění doprovázejí teologické a mystické reflexe, které z knihy činí výjimečný hagiografický text, schopný oslovit celé generace čtenářů. Obsah čerpá z živého lidového podání a má za účel povzbudit a formovat, přitáhnout pozornost čtenáře k řadě otázek, jako např. smysl zázraku, výklad Písma, nesmrtelnost duše, existence pekla, představy posmrtného světa, tedy témata, jež měla zapotřebí náležitá vysvětlení. Kniha II. je cele věnována postavě Benedikta z Nursie a je jediným starobylým svědectvím o života tohoto svatého mnicha, jehož duchovní krása vystupuje z tohoto textu v plné zřejmosti.
V teologickém pojetí, které Řehoř podává ve svých dílech, jsou minulost, přítomnost i budoucnost relativizovány. Větší platnost má pro něho celé rozpětí dějin spásy, které se mezi temnými stránkami času nepřestávají odvíjet. Je příznačné, že do této perspektivy uprostřed Komentáře ke knize Job zasazuje zprávu o konverzi Anglů. Spatřoval v tom událost, představující pokrok Božího království, o němž pojednává Písmo, a proto ji právem mohl zmínit v komentáři k jedné posvátné knize. Podle něho se mají hlavy křesťanských společenství snažit vykládat dění ve světle Božího Slova. V tomto smyslu cítil velký papež povinnost směrovat pastýře a věřící na jejich duchovní cestě k osvícené a konkrétní lectio divina " četbě Písma - zasazené do kontextu vlastního života.
Ještě než skončíme je třeba se zmínit o vztazích, které papež Řehoř pěstoval s patriarchy Antiochie, Alexandrie i samotné Konstantinopole. Vždy se snažil rozpoznávat a respektovat jejich práva, varoval se jakýchkoli zásahů, kterými by byla omezena jejich legitimní autonomie. A třebaže se svatý Řehoř v kontextu historické situace postavil proti titulu "ekumenický" ve vztahu k patriarchovi Konstantinopole, nečinil tak, aby omezil či popřel jeho legitimní autoritu, ale poněvadž měl starost o bratrskou jednotu universální církve. Činil tak především ze svého hlubokého přesvědčení, že pokora by měla být základní ctností každého biskupa a tím spíše patriarchy. Řehoř zůstal ve svém srdci prostým mnichem a proto byl rozhodně proti vznešeným titulům. Chtěl být " řečeno jeho vlastními slovy " servus servorum Dei " služebník služebníků Božích. Toto označení, které používal, nebylo v jeho ústech zbožnou formulí, ale pravým projevem jeho způsobu života a jednání. Byl vnitřně zasažen pokorou Boha, který se v Kristu stal naším služebníkem, omyl nám a omývá naše nečisté nohy. Proto byl přesvědčen, že zvláště biskup, by měl tuto pokoru Boha napodobovat a tak následovat Krista. Jeho přáním bylo žít opravdu jako mnich. V neustálé rozmluvě se Slovem Božím, ale z lásky k Bohu se dovedl stát služebníkem všech. V dobách plných soužení a utrpení uměl být "služebníkem služebníků". A právě proto, že jím byl, je veliký a ukazuje i nám míru opravdové velikost."
LITURGICKÁ
MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Patnáctá neděle po seslání Ducha Svatého
Na Poslední soud odkazují slova Apoštolova z dnešní perikopy Epištoly do Galácie:
"Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat, neboť co kdo zaseje, to bude i sklízet."
Modleme se za ty, kdo se posmívají Církvi a oběti Ježíše Krista za naše hříchy, kdo popírají obětní charakter mše svaté, abychom jim byli příkladem těch, kdo zasévají slova víry, vnuknutá Duchem Svatým, a vyjadřující pravý smysl a hloubku oběti Ježíšovy, Jeho lásku před těmi, kdo dosud tajemství Církve nepoznali a odsuzují ji při pohledu na hříšníky, kteří se v Církvi scházejí, aby jim bylo odpouštěno.
Svatý Pavel rovněž vybízí, abychom byli v Církvi sjednoceni, v listu do Efezu píše o Církvi jako o manželství Pána – Kyria Ježíše a každého pokřtěného. Manželé a rodina mají nejvíce držet pohromadě, přednostně si prokazovat dobro, nést spolu dobré i zlé, pak teprve, ze síly takového manželství a rodiny, se máme starat o ty, kdo s námi do naší duchovní rodiny katolických křesťanů nepatří:
"Dokud máte čas, prokazujte dobro všem, zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny."
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
XXIII. neděle
Ve čtení z knihy proroka Izaiáše slyšíme slovo o přírodě a přirozenosti, která se mocí "odvety božské" proměňuje. Ve stavu, kdy vše zmírá postiženo zhoubným suchem, přichází přebytek vláhy: vysušená země se Božím zásahem stane hojným prameništěm jako močál: prosyceným vodou. To je slovo pro malomyslné, kteří nevěří v proměnu své duše a těla z nízkosti, ubohosti a hříchu ke svatosti.
Řekněte
malomyslným: "Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší
odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás! " Tehdy
se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých.
Tu
poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na
stepi vyprýští vody, potoky na poušti.
Vyprahlá
země se změní v močál, a žíznivá půda v prameny vod.
Utlačených
a ponížených se ujme Kyrios – Pán, který stvořil tento svět,
Ježíš Kristus, jenž je vykoupil a Duch Svatý, který zpřítomňuje
dílo vykoupení: ponížené - a pokorné – povýší. Ze slov
bolesti a pokorných modliteb vytryskne chvalozpěv, jenž nám dnes
tlumočí trpící a vítězný svatý David: "Duše
má, chval Hospodina!
Hospodin zachovává věrnost navěky,
zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin
vysvobozuje vězně.
Hospodin otvírá oči slepým,
Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé,
Hospodin chrání přistěhovalce.
Hospodin podporuje
sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout
na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení."
Je
hrozné, když pýcha povyšování pronikne – jakoby zadními
vrátky – do Církve, v níž původně všichni přece ve svatém
křtu začínají v ponížení a pokoře svůj pozemský a věčný
život. Pro ty, kdo zpychnou jsou posíláni proroci katolické
Církve. Reformátoři, kteří se od těch, kteří Církev ničí a
trhají, liší pokorou. Vlastní ponížeností. Takoví reformátoři
jdou do nebe a vedou s sebou ty, jimž jako svatý Jakub v dnešním
čtení spasitelně hrozí, když ostře vytýkají povýšenost a
pýchu.
Moji bratři, s vírou v našeho božského Pána Ježíše Krista nesmíte spojovat stranictví k lidem. Když k vám do shromáždění vejde muž se zlatými prsteny na rukou, ve skvělém oděvu, a vejde také chudák v obnošených šatech, vy jste samá pozornost k tomu, který je nádherně oblečen, a řeknete mu: "Prosím, posad' se tady na čestné místo." Ale tomu chuďasovi řeknete: "Ty stůj tamhle" nebo ;,Sedni si tady u mých nohou." Neděláte tak rozdíly navzájem mezi sebou, nestáváte se soudci podle špatných zásad?
Poslyšte, moji milovaní bratři! Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?
Ubohým člověkem z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka. který nemohl mluvit a neslyšel, byl hluchoněmý, jehož k Ježíšovi přivedli spoluobčané z Desetiměstí, z kraje v té doby již dost zpohanštělého. Ježíš Kristus jej uzdravil: i na území Dekapole se rozšířilo Jeho království. Ježíš jim však nařizuje, aby o znamení, jímž je toto uzdravení, mlčeli. - Tak přechází tento zázrak Ježíšův do ritu Effatha v katechumenátu, kdy je každý – mocí, kterou svěřil Ježíš své Církvi, osvobozen, aby mohl slyšet ve slovech Církve Ducha Svatého a vyznávat svou svobodu v Božím Synu - Ježíšovi.
Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.
Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: "Effatha! ", to znamená: "Otevři se!" A otevřel se mu sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.
Ježíš jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali.
Byli celí užaslí a říkali: "Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!"
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra,Vatikán 4. června AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9619)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Sestoupil jsi do bídy hříšného srdce,
Ježíši, ač Boží Syn,
sám ses ponížil
a vzal jsi na sebe podobu a úděl otroka, vyhnance a veřejného hříšníka.
Plni hříchu proti Duchu Božímu Tě dokonce obvinili ze spojení s ďáblem.
Do takové hloubky temných mocností jsi sestoupil,
abys odtud vysvobodil ty, kteří v Tebe
jako v Mesiáše a Božího Syna uvěřili
a kteří se stali pastýři podle Tvého Srdce:
svatý Řehoř Veliký, papež
je vzorem pro celé "generace" papežů
a sám popisuje ideálního biskupa a kněze
ve své Regula Pastoralis:
svatostí života usvědčovat ty pastýře Církve,
kteří se chovají jako Tebou kritizovaní hosté
deroucí o se první místa u stolu,
kde ses rozhodl zasednout Ty:
na posledním místě ukřižovaného a trpícího,
ale zmrtvýchvstalého:
jenž je nadějí i pro nás i pro ně,
že v duchovním boji čeká toho,
kdo jej statečně podstupuje
"zesílení" duše:
vítězství "vnitřního člověka",
který se teprve v této chvíli má stát pravým reformátorem
každého nemocného společenství Církve.
Amen.
