Nám v temnotě pohřbeným a ve stínu smrti zamčeným, se rozzářilo z nebe světlo

XXX. neděle v cyklu B

    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" 
    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" 
    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!" 
    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním. 

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Zázrak uzdravení slepého Bartimaia, řekl před třemi lety na závěr synodu biskupů Svatý otec Benedikt XVI., má ve struktuře Markova evangelia významné místo. Je totiž zasazen na konec pasáže nazývané „Výstup do Jeruzaléma“, tedy poslední Ježíšovy pouti na Velikonoce do Svatého města, kde Jej, jak ví, očekává utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Cesta do Jeruzaléma z údolí Jordánu vede přes Jericho a k setkání s Bartimaiem dochází u východu z města, „když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha“, oním zástupem, který zanedlouho při vstupu do Jeruzaléma prohlásí Ježíše za Mesiáše. Právě u této cesty seděl slepý žebrák Bartimaios, jehož jméno znamená „syn Timaiův“, jak podotýká evangelista. Celé Markovo evangelium je jakousi trasou víry, která postupně roste v Ježíšově škole. Učedníci jsou prvními aktéry této objevné cesty, ale jsou tu i další postavy, které zaujímají důležité místo, a Bartimaios je jedním z nich. Je to poslední zázrak, který Ježíš vykoná před svým utrpením a nikoli náhodou se týká slepce, člověka, jehož zrak ztratil světlo. Víme i z ostatních textů, že slepota má v evangeliích zásadní význam. Poukazuje na člověka, který potřebuje světlo Boží, světlo víry, aby opravdu poznal realitu a kráčel cestou života. Podstatné je uznat vlastní slepotu, potřebu světla, jinak slepota potrvá navždy.

Náš Pán a Zachránce Ježíš uzdravuje toho, jenž ztratil světlo. Činí tak před svou smrtí, která je pro našeho Spasitele 'doxa tou Hagiou Pneumatos', vyvrcholením viditelného působení Ducha svatého, zpečetěného kdykoli se během čtyřiceti dnů po svém zmrtvýchvstání ukazuje Panně Marii, ženám a svým učedníkům – a naposled tak činí „neviditelně“ On jako Dárce Ducha od Otce, ale současně zcela markantně a slyšitelně všem, kdo se rozhodli putovat na židovskou slavnost letnic, již Duch Ježíše Spasitele a Otce povýší na Letnice Církve, vloží pečeť na právě zrozenou Církev, která pak může v Jeho moci rukama svých svátostných služebníků „pečetit“ 'in consacramento' křtu a biřmování; Bartimaios je předzvěstí fótismatu, osvícení, jehož se ve křtu a biřmování dostává každému, kdo hříchem prarodičů a každým vlastním hříchem přestal vidět realitu.

Bartimaios je tedy v onom strategickém bodě Markova vyprávění představen jako vzor. Není slepcem od narození, nýbrž přišel o zrak. Je člověkem, který ztratil světlo, je si toho vědom, ale neztratil naději, dovede se chopit příležitosti setkání s Ježíšem a svěřuje se Mu, aby byl uzdraven. Když tedy slyší, že Mistr přechází kolem něho, zvolá: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ a opakuje to hlasitěji. Když jej Ježíš zavolá, ptá se jej, co od Něho chce, odpoví: „Mistře, ať vidím!“. Bartimaios představuje člověka, který rozpoznává svou nemoc a s důvěrou volá k Pánu, že jej uzdraví. Jeho prosba je prostá a upřímná, příkladná a – podobně jako prosba celníka z chrámu „Smiluj se nade mnou hříšným“ – vskutku vstoupila do tradice křesťanské modlitby. Při setkání s Kristem prožitém s vírou Bartimaios obdrží světlo, které ztratil, a zároveň vlastní důstojnost. Staví se na nohy a vydává se na cestu, která má od té chvíle vedení – Ježíše – a je stejná jako ta, kterou se ubírá Ježíš. Evangelista nám pak o Bartimaiovi už nic neříká, ale ukazuje nám na něm, kdo je to učedník: ten, který ve světle víry následuje Ježíše „cestou za ním“.

Výstup do Jeruzaléma, do Města pokoje, jak uvádí svou homilii při zakončení biskupského synodu před devíti lety papež Benedikt XVI., má svou podmínku, „jít touto cestou za Ježíšem“: poznat krizi své duše i prostředí, v němž se nalézáme a přát si jediné: „Kyrie eleison!“, „Pane, Kyrie, smiluj se nade mnou hříšným!“ Jen tak se můžeme zorientovat v každé osobní, rodinné i společenské krizi, jen tak můžeme zastavit její zlo, působení démona, když oslovíme Ježíše, jenž je světlem našeho světa, našeho srdce i společnosti utápějící se v temnotě. Nejhlubší temnotou je přitom nepřiznání si vlastní viny, spoluviny, která často spočívá v naší lhostejnosti ke zlu, jež nás postupně paralyzuje, 'obestírá mrákotami', zastírá mrakem schopnost mysli rozlišovat mezi pravdou a lží. Bartimaios následuje svou kajícností a zvoláním: „Ježíši, synu Davidův, Mistře“, svého budoucího Pána: jde 'cestou za Ním', který je Pravda.

Svatý Augustin v jednom ze svých spisů vyslovuje o postavě Bartimaia velmi zvláštní postřeh, který může být zajímavý a příznačný také dnes pro nás. Svatý biskup z Hippony uvažuje o tom, že Marek právě v tomto případě uvádí nejenom jméno uzdraveného člověka, ale také jeho otce, a dochází k závěru, že „Bartimaios, syn Timaiův byl velmi zámožnou osobností, jejíž bída musela být všeobecně známá a veřejně vyhlášená, protože nebyl jenom slepcem, ale i žebrákem, který sedával u cesty. Z tohoto důvodu chtěl Marek zmínit právě jeho, protože jakožto uzdravený ze slepoty mohl tento zázrak uvést ve známost, protože pověst o neštěstí, které slepce postihlo, byla velká“. Tolik svatý Augustin.

Dále již nerozjímá tento světec o příčinách pádu Bartimaia do chudoby a slepoty. Obojí nastalo – jako Boží dopuštění či trest za hříchy.

Tento výklad, podle něhož Bartimaios byl zámožnou osobností, která upadla do nouze, přivádí k zamyšlení. Vybízí nás k reflexi o tom, že v našem životě existují drahocenné dary, které můžeme ztratit a které nejsou materiální. V této perspektivě by Bartimaios - zamýšlí se dále Svatý otec Benedikt XVI. nad slovy světce se srdcem hořícím láskou k Pánu, Kýriovi Ježíši, a tak ke každému člověku - mohl představovat ty, kteří žijí na územích,...kde světlo víry ochablo. Tedy na místech, kde již bylo hlásáno evangelium, a kde se pokřtění, osvícení Duchem svatým, ponoření do tajemství fótismatu, stali ve svém bohatství a zdraví žebráky a nemocnými. Zde můžeme uvidět povrchní lež této doby: území, kde ještě stojí kostely, kde leckde najdeme dosud v názvech institucí slovo „křesťanský“, obývají většinou ti, kdo jsou takto postižení: stali se Bar – Timai – otcové věřili, byli bohatí a zdraví vírou, oni, jejich synové jsou dnes vybízení, aby u cesty čekali na Ježíše, aby se za Ním mohli znovu – nebo poprvé – vydat, protože se vzdálili od Boha, jehož už nepokládají v životě za relevantního, a sebe mohou tedy pokládat za lidi, kteří ztratili velké bohatství, ztratili vznešenost – nikoli ekonomické či pozemské moci, nýbrž křesťanské důstojnosti; ztratili bezpečnou a pevnou orientaci života a často nevědomky žebrají o smysl života...Je příznačné, že na závěr zasedání biskupského synodu...nám liturgie podává evangelium o Bartimaiovi. Toto Boží Slovo má co říci zvláště nám, kteří jsme se v těchto dnech konfrontovali s naléhavostí zvěstovat nově Krista tam, kde ochablo světlo víry, tam kde oheň Boží jenom doutná a potřebuje být oživen, aby se stal živým plamenem, který dává světlo a teplo celému domu.

Tato slova papeže Benedikta XVI. jsou stejně aktuální i nyní po šesti letech, v době kdy se ti, kdo se dosud Bartimai nestali, chtějí odstranit utrpení ze života katolíků, kteří se dosud mohou ještě nacházet u cesty a čekat na procházejícího Ježíše; těch, kdo mají šanci se stát synem Timaiovým, synem katolického Evropana, který se vrací k pokladu katolické víry a morálky svých otců.

I dnes se objevuje snaha pokryteckou rouškou milosrdenství zahalit utrpení manželů, kteří ztratili bohatství své víry v Ježíše a onemocněli cizoložstvím, či se povážlivě zmocnit pokladu utrpení nemocných – a homosexualita je vážná nemoc pro jednotlivce i společnost – a odvést je od uzdravení, které jim u jejich životní cesty svou cestou výstupu do Jeruzaléma, na kříž a ke vzkříšení nabízí Ježíš: volá je. Říci jako věrný Ježíšův učedník – biskup, kněz - každému z nich: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!"

Bartimaiovi se od Ježíše dostalo opět zraku a přidal se k zástupu učedníků, mezi nimiž byli zajisté i další, kteří byli Mistrem uzdraveni podobně jako on.

Ti všichni se vydali cestou smrti: smrti hříchu, nemoci, chudoby. Ta je skryta ve smrti Ježíšově na kříži. Jen tak lze dosáhnout vzkříšení: svatosti, věčného zdraví, oslavení těla a spásy duše, účasti v nejbohatším království země a nebe: v Jeho království.

A jejich charakteristikou je radost srdce, které spolu se Žalmistou říká: „Velikou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost“. Také my se dnes s radostnou vděčností obraťme k Pánu Ježíši, který je Redemptor hominis a Lumen gentium, a učiňme tak slovy modlitby svatého Klementa Alexandrijského: „Až dosud jsem při svém hledání Boha bloudil. Teď ale, když mne osvěcuješ, Pane, nalézám skrze tebe Boha, přijímám od tebe Otce, stávám se tvým spoludědicem, neboť ses za bratra nestyděl. A tak se zbavme, zbavme zapomnění, které nás dělí od pravdy!

Často je ke zbavení se zapomnění třeba boje. Duchovního boje, jenž se projevuje ve světě. Vzpomeňme na boj svatého Václava, na životní zápas svatého Metoděje, jehož jubileum letos slavíme, vzpomeňme na boje těch, kdo proti temnotám nevěry šířili víru v našich zemích zničených husitskými nájezdníky, vzpomeňme na misionáře, kteří v pobělohorské době na všech stupních našich škol, ve farnostech v rodinách, seminářích vedli k tolik potřebné katolické reformaci proti temnotě, mrákotám lži a pomluv.

Pohleďme na utrpení v Sýrii. Na zemi, která byla podobně jako předtím Irák, Libye či Palestina, rozvrácena těmi, kdo chtěli sloužit pravdě a lži současně. Export zchudnutí a onemocnění či smrti, jež obestírala Bartimaia dříve, než se setkal s Ježíšem, vede nyní k importu temnot do Evropy – a cesta z krize je jediná: Ježíšova cesta prohlédnutí, rozlišení pravdy a lži, voláním k Němu: „Smiluj se, Pane!“

„Pokud jsme svědky,“ uvádí se tato cesta Bartimaiova překvapivě v jednom ze současných hodnocení duchovního boje v pozemské linii, „globálního konfliktu dvou koncepcí rozvoje lidstva, nastíněných v nedávných projevech na půdě Valného shromáždění OSN, a byla-li Sýrie v tomto střetu „novým Stalingradem“, pak rozhodující zbraní zde nejsou supermoderní nadzvukové bombardéry ani satelitně naváděné pumy. Tou nejsilnější zbraní je pravda a otevřenost.“

„Nevědomost, tu temnotu, jež překáží v cestě, jak mrákotu sejměme a Boha, který je skutečným Bohem, nazírejme... Nám v temnotě pohřbeným a ve stínu smrti zamčeným, se rozzářilo z nebe světlo, jasnější než slunce, sladší než život zde“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze mše na zakončení synodu, bazilika svatého Petra 28. 10 AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

S. Augustinus Aurelius, Il consenso degli evangelisti, 2,65, 125;

S. Clemens Alexandrinus, Protreptikos, 113,2-114,1, Pobídka Řekům. Herrmann a synové, Praha 2001, str.173 Praha 2001, str.173;

http://www.eurasia24.cz/nazory/121-rozhodne-v-novem-stalingradu-ruska-superzbran)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tys byl pohřben za hradbami Jeruzaléma,

do nějž spolu se svými učedníky nyní vystupuješ,

Ježíši, Světlo tohoto města,

volající syna Timaiova

z temnoty hrobu hříchu,

z odvrženosti od bohatství Tvého království

ke světlu pravdy,

která zazářila třetího dne od Tvé smrti:

plnou pravdou je Tvé vzkříšení!

Voláš k němu, k sobě ty, kdo jsou pohřbeni v temnotách,

duše v očistci

i očišťované ztrátou bohatství manželství a nemocné homosexualitou.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. při zakončení biskupského synodu před devíti lety,

kdy prorocky ukázal cestu Bartimaiova utrpení manželům,

kteří ve svátosti, již v den svatby přijali, dostali

- a pokaždé ve svátosti smíření a ve svatém přijímání dostávají -

sílu v manželství utrpením posvěcovat sebe a svůj vzájemný vztah,

aby nevedl do temnoty lži, jíž je cizoložství,

ale k Tobě,

jenž s láskou Bartimaia voláš a vracíš mu ztracené manželství duše s Bohem:

světlo poznání a rozlišení pravdy a lži,

nabízíš odpuštění trestu za hříchy - odpustky:

světlo z nebe,

které duši vyvádí z vězení otce lži.

Amen.

Obraz a nápis Boží

Katolický křesťan nese zodpovědnost za svou duši, za její spásu, tím za svůj pozemský život, a tak i zodpovědně jedná vzhledem ke svému životu posmrtnému.

Současně je s touto zodpovědností provázána zodpovědnost za Církev, za životní stav – manželství či celibát, k němuž se buď rozhodl nebo jej svobodně přijal, zodpovědnost za rodinu duchovní a pozemskou, za národ, v němž žije, a pak teprve za "volnost, rovnost, bratrství" mezi národy. - Netřeba snad dodávat, že poctivou péčí o zprvu uvedené závazky každý zmoudří tak, že dotyčnou aklamaci děsivé diktatury francouzské revoluce už chápe a šíří v jejím původním, duchem zla neovlivněném pojetí:

volnost toho, kdo ctí a vede i ostatní k úctě vůči závazkům, jež jej váží k náboženství, manželství, rodině a národu a k povinnostem či právům každého člověka na zemi, ve všech náboženstvích, manželstvích, rodinách a národech;

rovnost již ne podle onoho hořkého vtipu z prostředí, které ji vehementně prosazuje a prosazovalo, že "někteří jsou si rovnější", ale rovnost před Trojjediným Bohem, který v pokřtěných přebývá působením svého Ducha, který se v Ježíši, Synu Božím, za všechny nabídl k oběti a prolil za mnohé svou krev v paláci Antonia, na křížové cestě a na Golgotě;

a bratrství, které může zde na zemi dosáhnout jako svého nebeského předstupně ve společenství hříšných, ale nejmocnějšími duchovními prostředky ke vzkříšení vyzbrojených – v bojující Církvi, která vítězně spěje k Církvi oslavených v nebi.

O zodpovědnosti katolického křesťana a celého společenství Církve vůči "císaři", vůči národu a dokonce i vůči státu, který je ke křesťanské víře nepřátelský, pronesl Svatý otec Benedikt XVI. při návštěvě Francie před deseti lety slova, která měla rozeznít srdce všech v této "nejstarší dceři Církve" i těch, kteří se zvláště během Francouzské revoluce vydali kolektivně cestou vzpoury proti Trojjedinému Bohu:

"Kořeny Francie - tak jako Evropy - jsou křesťanské," řekl tehdy Svatý otec Benedikt XVI. jako odpověď na uvítání francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. "Dostatečně o tom svědčí dějiny: Vaše země již ve svých počátcích přijala poselství evangelia a třebaže se někdy nedostává dokumentů, zůstává faktem, že svědectví o existenci křesťanských komunit v Galii je velmi starobylého data. Nelze si bez dojetí nepřipomenout, že město Lyon mělo svého biskupa již v polovině 2. století a že sv. Irenej, autor spisu Adversus haereses, vydal výmluvné svědectví o síle křesťanského myšlení. Svatý Irenej přišel ze Smyrny, aby zde hlásal víru ve zmrtvýchvstalého Krista. Lyon měl tedy biskupa, jehož mateřštinou byla řečtina. Může existovat krásnější příznak univerzální povahy a určení křesťanského poselství? Církev, usazená ve Vaší zemi již od starověku, zde sehrála svou civilizační roli, a rád bych jí proto na tomto místě vzdal hold. Vy sám jste na to poukázal během své promluvy v Lateránském paláci loni v prosinci. Předávání antické kultury prostřednictvím mnichů, učitelů a písařů, formace srdce a ducha k lásce vůči chudým, pomoc těm nejnuznějším prostřednictvím zakládání četných řeholních kongregací, přínos křesťanů k upevnění pozice galských a později francouzských institucí, to vše je velmi dobře známo a nemusím o tom obšírně pojednávat. Tisíce kaplí, kostelů, opatství a katedrál, které zdobí centra měst nebo samotu vesnic, hovoří dostatečně o tom, jak staří otcové víry chtěli uctít toho, který jim daroval život a uchovává nás v bytí.

Četné osoby se také tady ve Francii věnovaly reflexi o vztazích mezi církví a státem. K problému vztahů mezi politickou a náboženskou sférou však ve skutečnosti Kristus nabídnul základní kriterium, ve kterém se nachází správné řešení. Učinil tak, když odpovídal na otázku, jež mu byla položena, a prohlásil: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu". Nyní se církev ve Francii těší ze svobodného režimu. Dřívější nedůvěra se postupně změnila na klidný a pozitivní dialog, který se stále více konsoliduje. Od roku 2002 slouží dialogu nový nástroj, v jehož přínos mám velkou důvěru, neboť na obou stranách je dobrá vůle. Víme, že některé oblasti dialogu zůstávají i nadále otevřeny a bude třeba je projít a postupně je s rozhodností a trpělivostí vylepšit. Ostatně vy sám, pane prezidente, jste k pojmenování tohoto otevřenějšího porozumění užil výrazu "pozitivní laicita". V této historické chvíli stále užšího prolínání kultur jsem hluboce přesvědčen, že nová reflexe o pravém významu a důležitosti laicity se stala nezbytnou. Základem je totiž z jedné strany důraz kladený na rozlišování politické a náboženské oblasti za účelem ochrany jak náboženské svobody občanů, tak odpovědnosti státu vůči nim, a z druhé strany zřetelnější vědomí nenahraditelné funkce náboženství při formaci svědomí i přínosu, který může mít spolu s ostatními společenskými institucemi při tvorbě základního etického konsensu.

Papež jako svědek Boha, který miluje a zachraňuje, se snaží být rozsévačem lásky (charitas) a naděje. Každá lidská společnost potřebuje naději a tato nezbytnost je ještě silnější v dnešním světě, který nabízí málo tužeb duchovních a málo jistot materiálních. Mládež představuje mou největší starost. Někteří mladí se snaží hledat zaměření, které by jim vyhovovalo, nebo trpí ztrátou opor v rodinném životě. Jiní zase prožívají meze podmiňujícího náboženského komunitarismu. Často se ocitají na okraji a jsou ponecháni sobě samým, jsou křehcí a musí sami čelit realitě, která je překračuje. Je proto nezbytné, nabídnout jim solidní výchovný rámec a povzbudit je, aby respektovali druhé a pomáhali jim a poklidně tak dosáhli dospělosti. Církev v této oblasti může nabídnout svůj specifický přínos. Také sociální situace západního světa, poznamenaného bohužel zamlčovaným nárůstem rozdílu mezi bohatými a chudými, mi dělá starosti. Jsem si jist, že je možné nalézt spravedlivá řešení, která budou překračovat nezbytnou bezprostřední pomoc a zamíří k jádru problému s úmyslem chránit slabé a prosazovat jejich důstojnost. Církev se nezřídka snaží prostřednictvím svých četných institucí a iniciativ i dalších četných sdružení ve Vaší zemi tuto bezprostřední pomoc zajišťovat, příkazy k odstraňování nespravedlnosti jsou však úkolem státu. V mnohem širším rámci také přemýšlím, pane prezidente, o stavu naší planety. Bůh nám velkodušně svěřil svět, který stvořil. Je třeba naučit se jej respektovat a lépe jej chránit. Mám za to, že nadešla chvíle přijít s konstruktivnějšími návrhy, jež by zaručily blahobyt budoucích generací.

Francie...lpí na lidských právech a na jejich prosazování pro blaho jednotlivce i společnosti. Když evropský občan vidí a osobně zakouší, že nezcizitelná práva lidské osoby od početí do přirozené smrti i ta, která se týkají svobodné výchovy, rodinného života, práce a přirozeně také práva náboženská, tedy když evropský občan zaznamená, že tato práva tvoří nerozlučný celek, jsou prosazována a respektována, pak plně pochopí vznešenost budované Unie a stane se jejím aktivním tvůrcem. Úkol, který leží na Vás, pane prezidente, není snadný. Doba je nejistá a je obtížné najít správnou cestu mezi každodenními sociálními, ekonomickými, národními a mezinárodními zákruty. Zejména před nebezpečím opětovného vyvstání staré nedůvěry, napětí a sporů mezi národy, které nyní se znepokojením sledujeme, je Francie, jako země historicky citlivá ke smíření mezi národy, povolána pomoci Evropě budovat pokoj uvnitř jejích hranic i v celém světě. Je důležité prosazovat za tímto cílem jednotu, která nemůže a nechce být uniformní, ale která je schopna zaručit respektování národnostních rozdílů a různých kulturních tradic, jež představují bohatství evropské symfonie, a z druhé strany připomínat, že "sama národní totožnost se nemůže uskutečnit jinak než v otevřenosti k jiným národům a v solidaritě s nimi" (Ecclesia in Europa, 112). Mám plnou důvěru v to, že Vaše země bude stále více přispívat k pokroku tohoto věku směrem ke klidu, harmonii a pokoji.

Otec Oldřich

Evangelium této neděle podle Ritu Antiquior představuje Ježíše již v majestátu Jeho království: Farizeové a herodovci, kteří měli v době Ježíšově nejvíce osvědčovat, že nejsou líni hledat Boha – a našli by Jej opravdu na dosah ruky – pokoušejí Božího Syna: chtějí Jej dostat do léčky, zbavit se nepříjemného a usvědčujícího hlasu svého svědomí.

Majestát Ježíšův paradoxně spočívá v tom, že při rafinované otázce, zda je dovoleno uznat nadvládu císaře okupantské říše, zda je dovoleno platiti mu daň, náš Pán ukazuje duchovní řád pořízený světské moci, ovšem jen natolik, nakolik má být tento řád přiveden ke spáse. Otázka sama o sobě byla velmi výbušnou v této době, protože mnozí - zvláště z řad horlivců pro judaismus a pro přípravu mesiánského království vyvoleného lidu - daň platit odmítali. Odmítali tak popřít, že jsou vyvolením národem určeným poznat a představit světu Krista – Mesiáše – Pána.

Ježíš je jako obvykle nepříjemně překvapí a zaskočí: nechá si na penízu daně ukázat obraz císařův a vyzve je, aby vystoupili na vyšší stupeň svého – pokryteckého – horlení pro Mojžíšský zákon: vložte svou víru, své vyvolení a svou horlivost do zodpovědnosti za svůj stav, za osvědčení života duše ve smrtelném těle, za svůj život v duchovní rodině, v manželství, v pozemské rodině a nakonec ve vztahu k říši – i když je okupantskou mocností – a k samotnému císaři. To říká s plným předzvěděním toho, že Jeho učedníci budou za několik let pro vyznání, že On je Kýrios, kamenováni židy i popravováni pohany, Římany.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Zastavíme se nyní u dnešního evangelia," řekl při jedné ze svých homilií ve Svatopetrské bazilice před devíti lety papež Benedikt XVI. "Jde o text, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání evangelizovat. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost.

Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“

....

(Ohledně) ústřední otázky daní odváděných císaři: Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“ A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá druhá neděle po seslání Ducha Svatého

Povolání vyvoleného národa se přeneslo na znovuzrozené z vody a z Ducha Svatého, na pokřtěné ve jméno Ježíš. On je ten, jak píše Apoštol v Epištole do Filip, "který ve vás toto vynikající dílío započal, přivede vás také k dobrému konci ke dni Krista Ježíše“.

Vroucně si přeje, jak píše dále, aby jeho započaté dílo bylo "naplněno do dne Krista Ježíše". Apoštol se modlí a vybízí Filipany, aby, jak píše: "rostla stále víc a více vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste se dovedli správně rozhodovat abyste čistotou jen zářili a byli bez hříchu". Tak je vede k rozhodování, k moudrosti Ježíšově, s níž dnes odpovídá na záludnou otázku farizejských a herodovských "novinářů", protože i "peníz daně", jak o něm uslyšíme v dnešním evangeliu, má spolu s ostatními "živými, k životu vedoucími skutky víry" patřit do "plné míry skutků vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem. To je cesta k Boží chvále a slávě a do Boží chvály – chvalozpěvu nebešťanů a do do Boží slávy – k vykoupení duše a oslavení těla.

.

Evangelium nám připomíná „den Kristův“, jak jsme o něm slyšeli v Epištole, zvláštním způsobem. Ježíš, náš Vykupitel z moci peněz, tedy i daní, říká: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." Ukazuje cestu do Království, k pochopení, že je králem Univerza, tedy nad královstvím duchovním, i nad pozemskou putující Církví i nad pozemskými státy, i nad prostředky, které je udržují při životě,jenž má jako život podle těla být proměňován a nakonec zcela proměněn v život "podle Ducha".