Slovo "král" a tedy i "království" se odvozuje od slavného vládce Druhé západořímské říše – Karla Velikého. Má vyjadřovat nový druh vlády, nový druh "císařství – impéria": nové jméno, nový obsah. V tomto případě to znamená, že noví římští císařové jsou již králi na místě, jako zástupci, Vládce – Pána Ježíše Krista, v něhož uvěřili oni "i jejich dům" – jejich říše, jako celek, i když odstředivé tendence proti křesťanství a proti katolické nauce zmítaly nitrem těchto vládců i jejich říší nadále; a také pohanství i židovství a nakonec i islám narušoval tuto jimi kýženou pozemskou jednotu lidu a území, které spravovali.
Můžeme tedy slovo "království" považovat za název státního celku, který se odlišuje od pohanských, židovských a islámských říší ve Středomoří.
Proto se zpětně setkáváme i v Písmu Svatém a Tradici s označením Ježíše Krista jako Krále – krále králů, i když by nám, pokud bychom uvažovali osvícensky, mohlo toto označení připadat anachronické.
Má naopak svou hloubku. Ukazuje – činností překladatelů a vykladatelů Tradice a Písma - na "polis", politiku, která neznechucuje, neodrazuje, na duchovní společenství Církve, které je - a to bylo a je stále - kamenem úrazu pro nevěřící v lidství a božství Ježíše Krista, lépe řečeno, ve spojení Boha a člověka v osobě Ježíšově. Proto je církevní společenství na této zemi tolik opomíjeno, pohrdáno, pronásledováno.
Otec Oldřich
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Království, Regnum, patří mezi první témata, o nichž náš Pán začínal na počátku své veřejné činnosti na této zemi mluvit a zvát k následování. Ti, kteří jej před dvěma tisíci lety ve Svaté zemi, v Palestině, poprvé poslouchali, mohli mít při vyslovení slova "království" podobné pocity a myšlenky, jako další a další generace. Reminiscence na království bez spravedlivého a milosrdného krále, císařství bez císaře, který by reprezentoval Boží atributy, demokracii bez demokratů...
Přesto za Ježíšem pro Jeho slova o království táhly obrovské zástupy lidí. Vnímali osobnost Ježíše, z nějž vycházela síla a světlo Ducha Svatého a právem se ti, kdo jej následovali a naslouchali Mu těšili na království, které bude duchovně, morálně a společensky a dokonce i politicky mocné. Ježíš jim ovšem vyvracel jejich politické pojetí křesťanství tím, že ukazoval na blížící se "polis", jíž je Církev, vtělení Božího království na zemi.
Současně ukazoval do budoucna či lépe do hloubi, k poslednímu cíli dějin, kterým bude Jeho definitivní a věčné království. On stál na počátku spolu s Otcem, když byl stvořen svět, a plně zjeví svojí vládu na konci časů, až bude soudit všechny lidi.
Proto, jak uvedl Svatý otec Benedikt XVI., říká učedníkům na Olivetské hoře několik dní před zrozením Církve:
„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou Církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná, katolická a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice."
ZÁVĚR LITURGICKÉHO ROKU V RITU ANTIQUIOR:
Slavnost Ježíše Krista Krále Universa, kterou jsme v Ritu Antiquior slavili poslední neděli v měsíci říjnu, otevírá období doby předadventní. Eschatologický pohled, který, jak čteme v komentáři k evangeliu o Království podle sepsání svatého Jana, kde Evangelista popisuje rozhovor Ježíše s Pilátem, nám tuto perspektivu přibližuje. "Moje království není z tohoto světa". A současně Ježíš – Král stojí před prokurátorem: Jeho království je přítomné v tomto světě, ale není z něj zrozené.
Celé tajemství Království je se skrývá a vyplývá z tajemství Nejsvětější Trojice.
Království, nezrozené, nevzniklé či dokonce neustanovené či neprosazené v tomto světě, je v čase počato. Zraje, jak náš Pán Ježíš mluví o tajemství hořčičného zrnka, a rodí se o Letnicích.
Pozemské dějiny Království nám velkolepým obrazem podává Epištola z knihy Zjevení svatého Jana, kterou čteme v Ritu Antiquior o slavnosti Všech svatých.
Předpovídá tresty, které dopadnou na všechny pronásledovatele Církve. Své vyvolené však Bůh uchrání a vyvede je z hříšného světa, který propadne trestu. Označení tajemnou pečetí, darem Ducha Božího, se otevírá hlubší život v tajemství Nejsvětější Trojice na této zemi: ve svatém křtu a biřmování. Tato pečeť je zvláštní ochranou věrných, všech světců Starého i Nového zákona. Dvanáct starozákonních kmenů, jednotlivě vyjmenovávaných podle jejich patriarchů, představuje budoucí patriarchy s jejich patriarcháty: místní církve, které vedou k Církvi, do Království.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
Slavnost
Ježíše Krista Krále
Putování
Království, jímž je Církev na této zemi, k naplnění na
věčnosti v Církvi vítězné, ke společenství oslavených v
nebi, komentuje dnešní první čtení z knihy proroka Daniela Svatý
otec Benedikt XVI.,
"Prorok
Daniel předpovídá moc tajemné osobnosti mezi nebem a zemí: „Hle,
s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až
k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc,
sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny a
jazyky: jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království
nebude zničeno“.
Jsou to slova, která líčí krále, jenž vládne od moře k moři
až na konec země absolutní mocí, která nemůže být zničena.
Tato prorokova vize, mesiášská vize, je osvícena a uskutečněna
Kristem. Moc pravého Mesiáše, moc, jež nezaniká a nikdy nebude
zničena, není mocí pozemských království, která povstávají a
padají, nýbrž mocí pravdy a lásky. Tak chápeme, že království,
které Kristus hlásal v podobenstvích a zjevil otevřeně a
výslovně před římským prokurátorem, je královstvím pravdy,
tím jediným, které dává všem věcem jejich jas a velikost.
Díval
jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel
někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku,
přivedli ho k němu.
Byla
mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy,
kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho
království nebude zničeno.
Moc
a síla, jejíž projevy svatý Žalmista vidí, ve své době, v
dějinách vyvoleného národa a prorocky i v blížící se
budoucnosti, mají mesiánské stigma: znamení. divy a zázraky v
přírodě, při ochraně vyvoleného lidu, vůči jeho nepřátelům
v jeho úzkostech a utrpení dávají tušit a prorocky vidět moc a
sílu, která se ukáže v království Ježíšově na zemi a po
Jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení ve vítězném Království
v nebi:
Hospodin
kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se
mocí.
Dal
světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna,
jsi od věčnosti.
Tvé
výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost,
Hospodine, na věčné časy.
"Ve druhém čtení praví autor Apokalypsy, že také my máme podíl na Kristově královské hodnosti. Ve zvolání adresovaném „Tomu, který nás miluje, který nás svou smrtí zbavil našich hříchů“, prohlašuje, že On „z nás udělal královský národ a kněze Boha, svého otce“. Také zde je zřejmé, že jde o království založené na vztahu k Bohu, k pravdě a nikoli o politické království. Svou obětí nám Ježíš otevřel cestu ke hlubokému vztahu k Bohu; v Něm jsme se stali adoptivními dětmi a tak se nám dostalo účasti na jeho kralování nad světem. Být Ježíšovými učedníky tedy znamená nenechat se omámit světskou logikou moci, nýbrž vnášet do světa světlo pravdy a lásky Boží. Autor Apokalypsy potom rozšiřuje pohled na druhý příchod Ježíše, který bude soudit lidi a ustanoví navždy království Boží, a připomíná nám, že podmínkou nastolení tohoto království je obrácení jakožto odpověď na Boží milost. Je to mocná výzva určená všem a každému: stále znovu se ve svém životě obracejme k Božímu království, Boží vládě a Pravdě. Denně Je vzýváme v modlitbě „Otče náš“ slovy „přijď království tvé“, jimiž jako bychom Ježíši říkali: Pane učiň, ať jsme tvými, žij v nás, shromáždi rozptýlené a trpící lidstvo, aby bylo v Tobě podrobeno Otci milosrdenství a lásky."
Ježíš
Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad
pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od
našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a
kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky!
Amen.
Hle,
přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho
probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano,
amen.
Já
jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který
přijde, Vševládný.
"V
evangelním úryvku vzatém z Janova evangelia se Ježíš nalézá v
pokořující situaci obžalovaného, který stanul před římskou
mocí. Byl uvězněn, zbit, zesměšněn, a nyní jeho nepřátelé
doufají, že dosáhnou Jeho odsouzení k smrti ukřižováním.
Římský prokurátor se ujímá vyšetřování a táže se Ježíše:
„Ty jsi židovský
král?“.
Odpovědí na tuto otázku Ježíš objasňuje povahu svého
království i samotného mesiášství, kterým není světská moc,
nýbrž služebná láska. Prohlašuje, že Jeho království
absolutně nemá být směšováno s jakýmkoli politickým
královstvím: „moje
království není z tohoto světa. … není odtud“.
Je zřejmé, že Ježíš nemá žádnou politickou ambici. Po rozmnožení chlebů jej lid nadšený zázrakem chtěl prohlásit králem, aby vyvrátil římskou moc a ustavil nové politické království, které mělo být oním tolik očekávaným Božím královstvím. Ježíš však ví, že Boží království je zcela jiného druhu, nezakládá se na zbraních a násilí. Rozmnožení chlebů se tak na jedné straně stává znamením Jeho mesiášství, ale na druhé představuje v Jeho působení také určitý předěl. Od tohoto momentu je stále zřetelnější cesta na kříž. Tam, ve svrchovaném úkonu lásky zazáří slíbené království, Boží království. Zástup však nechápe, je zklamán, a Ježíš vystupuje na horu, aby se modlil. V podání o Umučení vidíme, že i učedníci, přestože spolu s Ježíšem žili a naslouchali Jeho slovům, mysleli také na politické království, založené silou. V Getsemanech Petr vytasil meč a začal bojovat, ale Ježíš ho zastavuje. Nechce být hájen zbraněmi a násilím, nýbrž zdánlivou slabostí lásky, která dává život. Boží království je naprosto odlišné od pozemských království.
A
proto před Ježíšem, který je bezbranným, křehkým a pokořeným
mužem, užasne Pilát, který je mužem moci. Užasne, protože
slyší mluvit o království a služebnících, a klade otázku,
která mu připadá paradoxní: „Ty
jsi tedy přece král?“
Jakým králem může být muž v takovéto situaci? Ježíš však
odpoví kladně: „Ano,
já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na
svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy,
slyší můj hlas“.
Ježíš mluví o králi, o království, ale nevztahuje se k vládě,
nýbrž k pravdě. Pilát nechápe. Copak může existovat moc, která
se nezíská lidskými prostředky? Moc, která neodpovídá logice
vlády a síly? Ježíš přišel zjevit a nastolit nové království,
Boží království; přišel vydat svědectví pravdě o Bohu, který
je láska a který chce založit království spravedlnosti, lásky a
pokoje. Kdo je otevřen lásce, slyší toto svědectví a přijímá
je vírou, aby vešel do Božího království."
Pilát
řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš
odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o
mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj
národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses
dopustil?"
Ježíš
na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby
moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece
bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není
odtud."
Pilát
se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš
odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a
proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý,
kdo je z pravdy, slyší můj hlas."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, baz. sv. Petra 24. 11. AD MMXII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17485
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Kéž se vláda Tvá nad tímto světem k Tobě navrátí,
Ježíši, Vládce na silami dobra i zla.
Svatý Jan líčí tvé triumfální svědectví při výslechu u Piláta,
které je plné protikladů ukazujících na propastný rozdíl
mezi Tvou vládou a vládou,
již si osobuje člověk ve své pýše nad dobrem a zlem ve světě.
Proto nás učíš v modlitbě nejprve prosit za očištění,
posvěcení Tebe ve světě,
proto i před Pilátem stojíš v plné pokoře své moci na tímto světem:
nakonec i spoutaný, zbičovaný, zneuctěný,
pro vyznání, že jsi Vládce nad světem a nad námi.
Proto také neprojevíš svou moc
a nepozveš ani na pomoc svou armádu: legie andělů:
abys nám dal svobodou,
jíž jsme zneužili v osobě Adama a Evy v ráji,
opět svobodně vstoupit do Tvého království,
pod Tvoji vládu
a vyznat Tebe.
Pokorně, tedy ne o samotě,
ale před shromážděním, které jsi o Letnicích založil,
že jsi Pán, Vládce našeho života a říci:
"Bud naším Pánem, buď nám v Církvi
vůdcem do nebe a do nové země,
kam se Tvá vláda pně navrátí."
Amen.
