Před úterní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie předchází druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktáv této slavnosti: tajemství dějin, jež začínají „v mysli Boží od věčnosti“ úradkem připravit pro Zachránce člověka a kosmu z moci zla, Ježíše, Jeho Syna, tu, která Jej počne, aniž by byla zatížena budoucím hříchem Adamovým.
Od stvoření neviditelného světa, od stvoření věcí viditelných, od Ráje, se pak rozvíjí dějiny kosmu, který je poté zasažen hříchem andělů a hříchem člověka.
První čtení slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie otevírá pohled na tragédii uprostřed krásy Edenu. Představuje pád prvních lidí do hříchu. A dává zaznít „protoevangeliu“, naději, příslibu o vítězství nad satanem, jehož prostřednicí bude z potomstva Evy, jak ji už přímo v liturgii vyznáváme: Panna Maria.
24. prosince budeme slavit svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.
V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, jíž se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.
KOMENTÁŘ
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA
XVI.
"Tajemství Mariina Neposkvrněného Početí, které dnes slavíme, řekl Svatý otec Benedikt XVI., nám připomíná dvě základní pravdy naší víry: především prvotní hřích a potom jeho přemožení Kristovou milostí, oslnivé vítězství, které vznešeně září v Nejsvětější Panně. Existence toho, co církev nazývá prvotní hřích je, bohužel, zdrcujícím způsobem evidentní, podíváme-li se kolem sebe a především, zahledíme-li se do sebe. Zkušenost zla je totiž tak značná, že se vnucuje sama sebou a budí v nás otázku: odkud pochází? Pro věřícího je tato otázka ještě hlubší: pokud Bůh, který je absolutní Dobrota, stvořil všechno, odkud přichází zlo? První stránky Bible odpovídají právě na tuto základní otázku, která interpeluje každou lidskou generaci, a vypráví o stvoření a pádu prarodičů. Bůh stvořil všechno, aby to existovalo, a zejména člověka stvořil ke svému obrazu, nestvořil smrt, která vstoupila na svět skrze závist ďábla, jak čteme na začátku knihy Moudrosti."
Vzpoura proti Bohu, ďábelský podvod, oklamání člověka a svedení ke vzpouře, jak pokračuje dál papež Benedikt XVI., "je drama svobody, kterou Bůh z lásky přijímá do všech důsledků, přitom však slibuje, že se z ženy narodí syn a rozdrtí hlavu starému hadovi."
Již od počátku má tedy tento "úradek věčný" - jak by řekl Dante - svou "stanovenou mez": Ženu předurčenou stát se matkou Vykupitele, matkou Toho, který se ponížil až do krajnosti, aby nám vrátil naši původní důstojnost. Tato Žena má v Božích očích jedinou tvář a jméno: "milostiplná" - tak ji nazývá anděl, jenž ji navštívil v Nazaretě. Je to nová Eva, nevěsta nového Adama, určená k tomu, aby byla matkou všech vykoupených. Takto to napsal svatý Ondřej Krétský: "Theotókos, Bohorodička Maria, společné útočiště všech křesťanů, byla první, jež byla vysvobozena z prvotního pádu našich prarodičů".
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
V Epištole do Říma píše Apoštol o Církvi, o živém společenství, kde je základem vztahů vztah k Ježíši Kristu. Pak v takovém společenství ožívá všechno - zapsané slovo Tradice v Písmu svatém: vede k trpělivost, přináší útěchu, vlévá naději. Láska a oddanost k Ježíši Kristu přináší ovoce: schopnost se s láskou ujímat potřebných, přinášet radostnou zvěst těm, kdo jsou z příbuzenstva i ze zvlažnělých členů Církve od Něj daleko.
Svatý Jan Křtitel, jedna z ústředních postav Adventu dává v Evangeliu odpověď kněžím, levitům a farizeům které poslali židé z Jeruzaléma s dotazem, zda je on očekávaný Mesiáš. Odkazuje na proroctví Izajášovo. A když se ptají na křest, sám prorokuje o Mesiáši, který bude křtít Duchem.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:
II.
neděle adventní
Radostná
zvěst přichází ve chvíli, kdy židé sejmou roucho žalosti a
pozvou od východu a západu – pohany - k přijetí Mesiáše -
Ježíše z Nazareta.
Prorok Baruch svým slovem posiluje kroky svatého Petra do Césareje Přímořské a svatého Pavla do Antiochie.
Svlékni
ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se
v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh.
Přioděj
se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy
Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj
jas.
Neboť
navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a
„Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se
na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které
se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ.
Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z
tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě,
nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal
snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na
rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také
lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano,
Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho
velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho
prýští.
Na Siónu byli židé zajati jako Adam v Ráji: satanem. Nyní se Sión a Ráj mají stát místem návratu. Tak zpívá svatý Žalmista:
Hospodin
s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost.
Když
Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách.
Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný
jásotu.
Tehdy
se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“
Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás
radost.
Hospodine,
změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v
slzách, žnout budou s jásotem.
Vycházejí
s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem
přinesou své snopy.
Svatý
Pavel se v listu do Filip modlí za místní křesťany, aby byli
připraveni pro "onen den Kristův"
– aby čistotou jen zářili: tak vejdou do věčného světla s
Ježíšem, Božím světlem.
Bratři!
Ve
všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny.
Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v
rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který
ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista
Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně
hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc
a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek,
abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez
hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků,
vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a
slávě.
"Během adventní doby," komentuje Svatý otec Benedikt XVI úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše, "vystupují do popředí zvláštním způsobem dvě postavy, které připravují Mesiášův příchod: Panna Maria a Jan Křtitel. Dnes nám svatý Lukáš představuje posledně jmenovaného, a líčí ho jinak než ostatní evangelisté. „Všichni čtyři evangelisté kladou na počátek Ježíšova působení postavu Jana Křtitele, jehož představují jako předchůdce. Svatý Lukáš odsunul do pozadí spojitost mezi těmito dvěma osobami a jejich posláním… Ježíš a Jan jsou totiž uvedeni do vzájemného vztahu již během svého početí a narození“ .
Toto rozvržení pomáhá chápat, že Jan jakožto syn Zachariáše a Alžběty, kteří byli oba z kněžského rodu, je nejenom posledním z proroků, ale představuje tak samo starozákonní kněžství a připravuje lidi na duchovní kult Nové smlouvy, který zavedl Ježíš. Svatý Lukáš navíc vyvrací jakýkoli mýtický výklad, kterému jsou evangelia nezřídka podrobována, a Křtitelův život zakotvuje historicky, když píše: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem … za velekněží Annáše a Kaifáše“. Do tohoto historického rámce je zasazena vskutku obrovská událost Kristova narození, kterou však současníci vůbec nevnímali. Velikáni dějin jsou u Boha pouze dekorací těch maličkých!
Jan Křtitel se označuje za „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky“. Hlas pronáší slovo, ale v tomto případě má přednost Slovo Boha, které sestupuje v poušti na Zachariášova syna Jana. Ten má veliký úkol, ale vždycky ve vztahu ke Kristu. Svatý Augustin komentuje: „Jan je hlasem. O Pánu se však praví: „Na počátku bylo Slovo“. Jan je hlasem, který utichá, Kristus je Věčné Slovo, které bylo na počátku. Je-li hlasu odňato slovo, co zbývá? Prázdný zvuk. Hlas bez slova je možné slyšet, ale nepovznáší srdce“. Na nás je dnes, abychom uslyšeli onen hlas, a Ježíšovi, jenž je Slovem, které zachraňuje, dali v srdci prostor a přijetí. Přichystejme se, abychom očima víry v této adventní době spatřili Boží spásu v nuzné betlémské jeskyni. V konzumní společnosti, kde jsme pokoušeni hledat radost ve věcech, nás Jan Křtitel učí žít podstatně, abychom Narození Páně vnímali nejenom vnějškově, ale jakožto slavnost Božího Syna, který přišel, aby přinesl lidem pokoj, život a pravou radost."
V
patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl
místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji,
jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě,
Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše
a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn
Zachariášův.
Šel
do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly
odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše:
„Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte
mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý
pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty
hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží
spásu.“
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 8. 12. AD MMVIII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10509
Dante Alighieri, Ráj, XXXIII, 3;
svatý Ondřej Krétský, Homilie IV o Narození Páně, PG 97,880A;
a z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 9. 12. AD MMXII;
; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17544;
(Benedetto XVI., L´infanzia di Gesu, 23, 27-28;
S. Aurelius Augustinus, Sermone 293,3)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Z Ráje na poušť světa konzumu, hříšného světa,
světa zahleděného do sebe,
a proto odsouzeného
ke staré zemi a starým nebesům,
jsi Bože Otče, Stvořiteli, svým a Duchem svého Syna
poslal Adama. našeho prvního praotce.
A ze světa, v temnotě hříchu jsi vyvedl proroka Jana na poušť.
On ukázal cestu kněžím, levitům a horlivcům pro dodržování judaismu,
nechal je přijít k sobě do okolí Jordánu,
na poušť z Jeruzaléma,
aby se zorientovali,
aby zjistili, že Jeruzalém je příčinou a důsledkem této pouště:
jejich život ve hříchu horlivosti pro pozemské i duchovní věci,
které od Tebe odvádějí.
Mají pohlédnout do svých srdcí
a současně číst Slovo, slyšet Tvůj hlas:
svědomí, stvořený svět, Písmo a Tradice,
již nyní reprezentuje Tvůj Jan,
protože učí najít, poznat Mesiáše!
mají vyjít z pouště až poté,
kdy poslechnou Tvůj hlas a dají se na pokání!
Mají ve svém srdci, ve svém životě a v judaismu
uvidět starého Adama, hříšníka,
a zatoužit po křtu Janově a po Tvém křtu,
Ježíši, křtící Duchem Svatým,
učící opouštět v Janovi neklid tohoto světa
a vstoupit na poušť – ke svátosti smíření
a odtud do ráje: do společenství Církve,
která v Adventu věnuje čas bdění, modlitbě a rozjímání.
Už neulpívá v moci nákupních center
– shonu po hmotných věcech,
ale touží po Tvém Duchu:
po Ráji.
