4. neděle po Epifanii
Čtení
z knihy proroka Jeremiáše.
Za
krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě
utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z
mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem
tě ustanovil.
Přepásej
svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se
jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi.
Já
totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a
bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím
knížatům, proti jejím kněžím i lidu země.
Budou
proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou -
praví Hospodin abych tě vysvobodil."
Žl
71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a
Odp.:
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.
K
tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své
spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch
a zachraň mě!
Odp.
Buď
mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje
skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky
bezbožného.
Odp.
Vždyť
tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V
tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls
mým ochráncem.
Odp.
Má
ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu
vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až
dosud hlásám tvé podivuhodné činy.
Odp.
Čtení
z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři!
Usilujte
o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější
cestu.
Kdybych
mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako
znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat,
rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět,
a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale
neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro
druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to
neprospěje.
Láska
je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se
nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a
jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží,
má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když
lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří,
nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.
Láska
nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už
nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše
poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde
to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné.
Když
jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě,
usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko
dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně,
ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom
nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává
mne.
Nyní
trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich
je láska.
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?"
Řekl
jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám
sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že
se stalo v Kafarnau."
Dále
řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve
svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v
izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na
tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale
k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v
Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za
proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze
Sýrie."
Když
to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se,
vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo
vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel
jejich středem a ubíral se dál.
Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“; svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“. Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“. „Není to syn Josefův?“, což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?
Ano, tak se domnívají, spíše tápou: Kdo je Ježíš, kterého od dětství známe? Jedna strana synagogálního shromáždění je v úžasu nad jeho slovy vedena předtuchou: Což on není více než syn Josefův? - Druhá, více zaslepená duchem tohoto světa, klade tu samou otázku ve zlém: Není to syn Josefův? V pochybnosti nejen o Jeho božství, ale i o Jeho lidském poslání. Ježíš dává odpověď oběma stranám. Skrytou v osobě, která přesahuje Eliáše i Elizea, která jde sloužit mimo rodný kraj, i pohanům, která je vlastním lidem pronásledována. Tímto skrytým vyznáním, jež má svůj počátek v citaci ze svitku proroka Izaiáše, kterou Ježíš vztahuje v této synagoze na sebe: „Duch Páně je nade mnou!“, náš Pán implicitně vyznává: Jsem Boží Syn!
A tak, a také proto, dříve, než Pán Ježíš poprvé vstoupí do jeruzalémského chrámu, způsobí roztržku v nazaretské synagoze.
Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“.
Pilát nakonec patří k těm, kdo jej „ze skály svrhnou“: nechá jej na mediální (a korupční, jak zdůrazňuje filmové ztvárnění Pašijí od Mela Gibsona) nátlak židů ukřižovat. Mohl mít pochybnosti…, ale mohl se také domnívat – až do určité, pro svůj pozemský a posmrtný život rozhodující chvíle – že Ježíš je syn tesařův.
Pilát mohl být – jak i vyprávění evangelistů naznačují – nejprve na oné straně „nazaretských synagogálních otců“, kteří byli zaujati jeho slovy a začínali mu fandit, obdivovali jej a zpočátku by jim přišlo naprosto proti mysli se snažit jej svrhnout ze skály, vyhrožovat mu smrtí. Nakonec se i Pilát přidává na stranu satana, který ústy duší, které mu propadly, volá na Piláta, jako na příznivě nakloněnou stranu synagogy: „Ukřižuj!“
Ano, Ježíše chtějí svrhnout ze skály ti, kdo z otázky „Není to syn Josefův?“ nepokročí k vyznání: „Není! Je Mesiášem! Synem Božím!“
Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska...se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.
Vrcholná služba ve společnosti je papežství, episkopát, presbyteriát...tak tato nejvyšší, nejhlubší a nejdůležitější „profese“, povolání, ukazuje cestu k následování těm, kterým je svěřena moc být autoritou ve světě, v říši, včele každého národa, obce. Jistěže si nesmíme papežství a další služby v Církvi plést se samotnou Boží dokonalostí principu a charakteru každé takovéto jednotlivé služby. To bychom si jako ona pyšná princezna nikdy dobře v životě ani přátele nevybrali ani je po smrti nenašli.
Proto při napodobování a následování příkladu duchovní služby je každý politik, ten kdo nese zodpovědnost za Boží cestu svých bližních, postaven do podobného konfliktu – a to samotným Ježíšem a Jeho Církví – jako synagogální otcové při Jeho lektorské a prorocké službě v rodné nazaretské synagoze.
V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.
O Vánocích jsme poznávali Ježíšovo lidství a dnešní evangelium nás zkouší, zda máme tuto víru Panny Marie. Jinak bychom dopadli jako ti, pro které skončili vánoce o vánocích. Ti jsou schopni svrhnout Ježíše ze skály svého života.
"...Sou to prostě a jednoduše vánočky (bábovky)."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17788;
(srov. Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI. L´infanzia di Gesù,11;
O.
Vladimír Mikulica
MODLITBA
Nešlo Ti,
Ježíši, synu Panny Marie
a Synu Boží,
o bezkonfliktní vystupování:
nejsi vtělením humanity,
ale vtělením Boha.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,
ve kterých nám ukazuje eskalaci konfliktu v nazaretské synagoze,
již působíš Ty.
Dnes ji působí Tvůj Duch:
V Evropě, kde mnozí křesťané sami snímají kříže z veřejných budov,
z úřadů, učeben a dokonce z kostelů, z míst modlitby
(nebo je dokonce na místě své modlitby ani nechtějí mít)
přichází trest za toto „svržení ze skály“:
Odstranění křížů z míst, kde je Církev
díky Tvému Duchu
zakořeněna křesťanstvím v evropské kultuře,
způsobuje uhynutí těchto kořenů:
nenesou v nás a mezi námi plody Tvého Ducha.
Pak nejsme schopni ty, kdo přicházejí jako nájezdníci
a ničitelé Tvého kříže,
přivést ke křtu,
protože se klamně domníváme, že jsme Tebe, Tvůj kříž,
zničili pod Skálou svržení:
Ty však,
syn nikoli Josefův, ale Boží,
neviditelně procházíš
jako milosrdný Soudce naším středem!
Amen.
