O svátku Obrácení svatého Pavla, který budeme v tomto týdnu slavit, vrcholí naše modlitby za návrat do Církve těch, kdo ji opustili či byli vychováni v odloučenosti od jejího plného společenství.
Proto také tento týden modliteb začal příznačně svátkem Římského stolce svatého Petra, který jsme slavili 18. ledna. (Na rozdíl od svátku Stolce svatého Petra v Antiochii 22. února).
Čtení ze Skutků apoštolů, připadající podle obou katolických ritů – Misálu Pavla VI. i Ritu Antiquior – na tento den, popisuje událost konverze svatého Pavla před branou do Damašku, která je signifikantní pro cestu konverze k ekuméně katolické Církve:
osvětluje pravý význam a stupně slova „dialog“.
První dialog před Damašskou branou začíná s pronásledovatelem, pomlouvačem a nenávistníkem katolické Církve sám Ježíš: „Proč mne, Šavle, pronásleduješ?“
Pak teprve nadchází druhý dialog svatého Pavla s těmi, kdo jej dovedli do damašské Přímé ulice, poté s představiteli katolické Církve, které si náš Pán Ježíš k tomu vyvolil: následuje modlitba a charismatické uzdravení, katecheze a křest u Ananiáše v domě Judy v Přímé ulici – ve společenství Církve.
Až teprve po těchto dvou „dialozích“ je nyní již svatý Pavel zmocněn Duchem Božím, aby hlásal evangelium v synagogách židům, rozmlouval s nimi - vedl dialog - o naplnění jejich víry v Mesiáše, Krista, jímž je zmrtvýchvstalý Ježíš z Nazareta.
Židé, kteří kázání apoštola Pavla o zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřili, poznali pak díky Duchu Božímu, který v nich před křtem a po něm začal působit, ony první dva „šavlovsko-pavelské dialogy v Církví: hloubku Magisteria. Poznání, že v nauce Církve je obsaženo plně to, co jen zčásti poznávali v nauce judaismu, a hloubku rozhovoru s Trojjediným Bohem. Modlitbu, v níž dostává každý, kdo přijímá její nejsilnější formu, rozhovor s Ježíšem po Svatém přijímání, vhled do tajemství, která naplňují duši nevýslovnou radostí a štěstím, že ji může předávat druhým.
Tím tajemstvím je podíl na vzkříšení.
Ti židé, kteří kázání svatého Pavla neuvěřili, zůstali na prvním stupni „dialogu“. A tento stupeň vede nazpět, k uzavření se do ghetta, do sebe, k monologu, k drtící sebelásce.
Podobně ovšem dopadli i křesťané, kteří původně uvěřili, a později víru ztratili nebo zapřeli: rozešli se s Církví, ztratili schopnost kontaktu s Věčnou moudrostí, jíž je Ježíš, a se zmrtvýchvstáním v Jeho Duchu. „Rozvedli se“ nebo se „nechali rozvést s Církví“, ztratili domov, v němž je zmrtvýchvstání.
Před týdnem jsme rozjímali o hrozném hříchu takzvaného „rozvodu“.
Podobný „rozvod“ nastal již v prvních apoštolských dobách v Církvi. Listy Miláčka Páně, svatého Jana, dosvědčují tuto krizi v duchovním manželství křesťanů, katolíků, s Ježíšem a Jeho Církví. První list končí varováním: „Děti, chraňte se model!“
Modlářství patřilo mezi nejtěžší hříchy již v prvotní Církvi.
Cesta pokání – i za hříchy předků – je vyznačena trojím dialogem v dnešním prvním čtení.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
„...křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schémat. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu dělit se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.
Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.“
(Úryvky z projevu Svatého otce Benedikta XVI. na ekumenickém shromáždění v Praze 27. 9. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz)
O. Vladimír Mikulica
KATECHEZE - LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:
Pohled na Ježíše očima víry
vede k sebekritice novověku
a sebekritice novověkého křesťanství
Samotný ekumenismus spočívá v „poselství Církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost.“
“Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu1. Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?
Svatý otec Benedikt XVI. v projevu pro představitele křesťanských společenství, shromážděné spolu se zástupci židovské obce na pražském arcibiskupství dne 27. září 2009
1 srov. Spe salvi, 22
2 srov. Caritas in veritate,
Čtení
ze Skutků apoštolů:
Pavel
promluvil k lidu:
"Já
jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady
v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský
zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká,
jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení
až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy.
To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich
jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se tam, abych
i odtamtud přivedl svázané křesťany do Jeruzaléma k
potrestání.
Když
jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku - bylo to kolem
poledne - náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na
zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: 'Šavle, Šavle,
proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl: 'Kdo jsi, Pane?' A
on mi řekl: 'Já jsem ježíš Nazaretský, kterého ty
pronásleduješ.' Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo,
ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se:
'Pane, co mám dělat?' Pán mi odpověděl: 'Vstaň a jdi do
Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.'
Protože jsem od jasu toho
světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem
přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž
zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech
tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: 'Bratře Šavle, ať
zase vidíš!' A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho.
On pak řekl: 'Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys
poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní
hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl
a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno,
dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.'"
Jděte
do celého světa a hlásejte evangelium.
Chvalte
Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Neboť
mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost
trvá navěky.
Slova
svatého evangelia podle Marka:
Když
se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl
jim:
"Jděte
do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří
a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude
zavržen.
Ty, kdo uvěří,
budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé
duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když
vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné
budou vkládat ruce, a uzdraví se."
SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:
Proti sílící tendenci „udělat ze všech světových náboženství jedno“ zaznívá Boží slovo ve Skutcích apoštolů při obrácení svatého Pavla. To slovo zní z nebe. „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“
To slovo říká Ježíš v oslňujícím světle Ducha Svatého.
Sráží Šavla s koně.
Podobně byli zasaženi všichni, kdo se cítili „být na koni“ a chtěli všechna světová náboženství podřídit své představě Boha. Již samotná představa Boha je přece zavádějící a klamavá.
Mnozí na rozdíl od svatého Pavla dopadli ve své snaze tragicky. Z posledních kapitol historie lze připomenout ty, kdo církevní obce pronásledovali, vyhlazovali „ohněm a mečem“ v démonické úzkosti krále Heroda, ale i ty, kdo zatím navenek do podobné pasti nepadli úplně, ale kráčejí k ní: hnutí Unitarie, hnutí New Age, sekulární judaismus a mnohé další.
Nejtragičtěji ovšem končí „křesťané v rozvodovém řízení“. Ti, kdo ztratili víru, již při pádu před Damašskou branou z milosti Boží přijal svatý Pavel.
Stávají se šiřiteli opačné cesty „dialogu“, který tolik proklamovali a proklamují, a proto klamavě propagují: Od rozhovoru s tím, kdo nesdílí jejich názor, k uzavření se před Duchem Božím, který mluví v moudrosti svatých apoštolů, ke ztrátě schopnosti naslouchat Trojjedinému Bohu, odpovídat a v Jeho síle jednat.
Jejich pád z dialogu k monologu prosycenému sebeláskou může pod zdáním křesťanské či dokonce katolické autenticity víry vydávat falešné svědectví o Nejsvětější Trojici, o Ježíši Kristu, o Duchu Svatém, o pravosti modlitby, o spáse.
Místo aby se mezi pohany šířila pravda o Trojjediném Bohu a jeho spásná nauka, potlačuje se pohanskými pověrami, rozmělňuje a špiní víra Božího lidu.
Věřícího takové lži a rouhání naplňují rozhořčením. Nové lidské výmysly jej urážejí a ponižují. Proto i ekumenismus, o němž podobně jako o Trojjediném Bohu oklamáni předsudky hovoří a podle svých slov vzhledem k němu destruktivně jednají, nehledá Boží slávu, ale vlastní pohodlí, zbavuje náročnosti plného katolického života, odmítá námahy a obětí pro šíření Ježíšova království.
Odtud vchází falešná ideologie přizpůsobování se těm, kdo mají jiný názor: opak dialogu.
Přizpůsobení nauky Církve názorům, které ji rozvracejí, vede k rozvratu morálky u biskupů, kněží, manželů v rodinách a farnostech.
Věříme v Nejsvětější Trojici: Otec Bůh poslal svého Syna Ježíše v moci Ducha Svatého Jej reprezentuje Církev v mysteriích, svátostech.
Křtem jsme zasvěceni tajemství Nejsvětější Trojice.
Nemůžeme proto tvrdit, že máme společného Boha spolu s ostatními světovými náboženstvími či sektami. To by bylo explicitní zapření víry.
Proto i reakce ostatních náboženství – jak jsme toho svědky nyní v Evropě v islámu – přichází církevní obce zničit: „mírovou“ cestou: populačním nahrazením obyvatelstva, které rezignuje na plodnost ve svých manželstvích a rodinách, nahrazením křesťanů, kteří se zpronevěřili manželskému slibu, že přijmou děti od Boha ochotně a budou je vychovávat podle Božího zákona – zákona evangelia; anebo vyhlazovací cestou, jak se o to ve světě i v Evropě snaží tzv. Islámský stát.
Temnotu v nauce a mravech, která mu v církevních obcích jde vstříc, přemáhá světlo živé víry, živých církevních obcí: Poslání, které přijala Církev od svého Zakladatele a Vykupitele, bylo jednoznačné a jasné: „Jděte do celého světa. Hlásejte evangelium. Získejte mi za učedníky všechny národy.“
Tuto výzvu a svěřené poslání naplnil svatý Pavel po svém obrácení u Damašku pravým dialogem s judaismem, s pohanstvím a s katolíky, kteří se odloučili od Církve: i svou mučednickou smrtí.
O. Oldřich
Čtení
ze Skutků apoštolů.
Šavel
soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel
k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagógy
v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i
ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma.
Když
byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo
světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký
hlas: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?"Zeptal
se: "Kdo jsi, Pane?"
Ten
odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.
Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat."
Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní
slova.
Slyšeli
sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal se země. Oči měl
otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do
Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil.
V
Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve
vidění promluvil: "Ananiáši! " On odpověděl: "Prosím,
Pane."
Pán
mu řekl: "Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam
v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se
modlí."
Šavel
uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a
vkládá na něho ruce, aby zase viděl.
Ananiáš
odpověděl: "Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla
způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I
tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají
tvé jméno."
Ale
Pán mu řekl: "Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si
vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům.
Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět."
Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se
slovy: "Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti
ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti
Ducha svatého." V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí,
zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu
síly.
Pak
pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v
synagógách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.
Všichni,
kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "Copak to není ten, který
se snažil zničit v Jeruzalémě ty, kdo vzývají toto jméno? A
copak sem nepřišel právě na to, aby je v poutech odváděl k
velekněžím?"
Šavel
však vystupoval s rozhodností stále větší a židy v Damašku
přiváděl z míry, když dokazoval, že Ježíš je Mesiáš.
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Ježíši, Slovo, Logos dialogu lásky Nejsvětější Trojice,
jen pokorný posluchač neofyty svatého Pavla v damašské synagoze,
schopný sebekritického pohledu na sebe
i na církevní společenství či na judaismus,
může pochopit, že jsi Kristus, nad nímž je Duch Boží
a uvěřit v Tebe.
Ovocem jeho víry je rozhovor s Tebou,
dialog s Věčnou moudrostí.
V něm jej vedeš k přijetí Tvého Ducha ve svatém křtu;
a pokřtěné při mši svaté po vyjití ze synagogy
k mešní slavnosti:
setrvat na cestě spásy.
Amen.
