Druhá neděle po Devítníku Quinquagesima

                                                                        

                                                                                                                     

Chybějí nám světci a učitelé Alexandrijské katechetické školy?

K výbušné pasáži z dokumentu II. vatikánského sněmu počínajícímu slovy Nostra aetate, jenž je desetiletí roznětkou k štěpení Církve na dvě schismatické skupiny, je třeba uvést: Když se řekne negativní výpověď, je třeba – podle mystické stupnice "via positiva, negativa a eminantiae" - připojit i základní, pozitivní výpověď: je třeba onu pasáž doplnit.

Citovaná pasáž - "katolická církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v nekřesťanských náboženstvích a s vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky.... Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka obrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi" (Nostra Aetate,2) - doplněná podle tohoto paradigmatu, by pak zněla:

Katolická Církev odmítá vše z toho, co je lživé a znesvěcující v nekřesťanských náboženstvích a odsuzuje způsoby chování a života, pravidla a nauky...ačkoliv se v něčem mohou shodovat s tím, co věří a předkládá, přece jsou často obrazem bludu, který zatemňuje Boha hledající lidi.

Dokázala v období podobně schismatických třenic mezi skupinami některých mnichů a některých alexandrijských intelektuálů se zdravým intelektem postaveným na zdravém myšlení (zdravé "filosofii" v plném slova smyslu) vyjádřit vztah k nevěřícím v Ducha Svatého, jenž od Ježíše Krista a od Boha Otce přichází, založil Církev a vede ji, naukou o zárodcích ("spermatech") Logu, jímž je Boží Syn Ježíš Kristus.

Dokud tato škola byla vedena Duchem Svatým, neupadla do hereze monofyzitismu. 

                            

Přečtěme si i kritická a varující slova Svatého otce Benedikta XVI. k dokumentu Nostra Aetate.
"...k tomu všemu se (v Nostra aetate) spontánně připojil krátký návod, jak vést dialog a spolupracovat s náboženstvími, jejichž duchovní, morální a společensko-kulturní hodnoty mají být uznávány, chráněny a podporovány. V dokonalém a mimořádně hutném dokumentu tak bylo odkryto téma, jehož důležitost v oné době ještě nebylo možno předpokládat. Je stále zjevnější, jaký úkol v sobě tento text obsahuje, jakou námahu je ještě třeba vynaložit k rozlišování, objasnění a pochopení. V procesu aktivního přijímání zmíněného dokumentu, který je sám o sobě mimořádný, postupně vyšla najevo jedna jeho slabost. Hovoří totiž o náboženství pouze kladně a nedbá nemocných a narušených náboženských forem, které z historického a teologického hlediska nabývají širokého rozsahu – vůči takovémuto vnějšímu či vnitřnímu pojetí náboženství byla křesťanská víra od samého počátku vysoce kritická."

Svatý otec Benedikt XVI. o Druhém vatikánském koncilu 11. 10. AD MMXII;

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17243;

srov. Nostra aetate, 2;

The Holy Trinity (c. 1370), by  Niccolò Semitecolo [public domain / Wikimedia Commons]

https://www.patheos.com/blogs/davearmstrong/2016/02/does-catholicism-equate-allah-yahweh.html)

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slova papeže Benedikta XVI. o nezbytnosti »missio ad gentes«

Synodální otcové vybízejí všechny věřící ke hlásání Božího Slova a zdůrazňují, že i v naší době je nezbytně třeba rozhodného nasazení v missio ad gentes. Církev se žádným způsobem nemůže omezit na pastoraci „údržby“ těch, kteří již Kristovo evangelium znají. Misijní napětí je jasné znamení zralosti církevního společenství.

(Apoštolská exhortace Benedikta XVI Verbum Domini - 3. část, čl 95)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V CYKLU C:

VIII. neděle v mezidobí


V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.

Čtení z knihy Sirachovcovy

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost. 

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha. 

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti. 

Žalm Dobré je chválit Hospodina 

Bratři! 
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi  

    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. 
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. 
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."

Slova svatého evangelia podle Lukáše

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:

O neděli Devítník nás svatý Pavel vybízel duchovnímu boji, o další neděli předpostní doby nás vedl k vytrvalosti v tomto zápasu; dnes nás vybízí, abychom nade všechno toto úsilí měli ve své duši lásku.

Evangelium:

Slepý u Jericha k našemu Pánu Ježíši Kristu zvolal:

Pane, ať vidím!

(httpscommons.wikimedia.orgwikiFileVáclav_Mánes_-_Healing_the_Blind_Man.jpg)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Láska, Tvá ukřižovaná láska,

Ježíši, vidoucí vidoucích,

Králi proroků,

Milovníku člověka,

Tvá láska sňala prázdnotu a temnotu z očí slepce u Jericha,

snímá hříchy světa těch,¨kdo Tebe

spolu se svatým Janem

vyznají jako Božího Beránka,

jenž obětní smrtí vede do Moře krve,

rudého moře křestní koupele,

z níž slepí vycházejí vidoucí: znovuzrození

mocí Tvého a Otcova Ducha.

Na Tvou lásku, na lásku Tebe, člověka a Boha,

vyzpívává svůj chvalozpěv svatý Pavel;

zpívá už o Tvé lásce v Církvi,

o působení Tvého Ducha

ve svátostech, v této svátosti Nejsvětější

a teprve pak v srdcích v Tebe věřících.

Předtím vyzval k duchovnímu boji

a k vytrvalosti,

varoval tak ty, kdo by nerozlišovali mezi chlebem a Tvým tělem,

mezi duchem víry a démonem nevěry,

působícím v cizích náboženských naukách a pohanských bájích,

v modlách, jichž se máme úzkostlivě varovat,

abychom nebyli znovu hříchem uvedeni mezi slepé

mezi vyznavače falešných kultů.

Amen.

Pater Robert z Arbrissel burcuje

"Pater Schwarz zasahuje", Pater Robert z Arbrisel burcuje.

Tak by se dalo přirovnat ve zkratce současné dění ve společnosti a v Církvi: nejprve k hrdinovi detektivních seriálů, neohroženém knězi, který je plně nasazen pro boj proti zločinu – tak by se dala nazvat současná snaha těch, kdo to myslí s očistou Církve upřímně. A posléze – ve druhém stupni nápravy mravů a morálky – ke středověkému světci, který vzešel z kněžského, církevně neplatného manželství, zprvu podléhal církevním představitelům, kteří žili nemorálně a dusili každou reformu Církve, a po své konverzi k Ježíši Kristu se stal drsným vůdcem jejich duchovní proměny a morální očisty: blahoslavený Robert z Arbrissel.

Pater Schwarz, obrazně řečeno, v detektivních příbězích se stává výkonnou jednotkou číslo jedna policejního týmu v jeho vždy o krok zaostávajícím boji proti zločinu a tím i proti zločincům.

Ke zločincům bezesporu patří manželé, kteří páchají zlo na sobě navzájem: porušují manželskou smlouvu a dopouštějí se cizoložství. Tak se zachovali i rodiče budoucího světce Roberta.

Provinili se především na svátostném slibu, ale i na svém dítěti. Podobně dnes jednají rodiče, jimž lze právem vytknout. že svému potomku "zničili život", "zničili dětství", "zničili harmonické dospívání", "zničili schopnost být věrným manželem či být dobrým a v celibátu věrným knězem". Podle těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého ve svátosti křtu, zatížili jej scestnou naukou o "uzdravení rodových kořenů", "tzv. zranění", se kterými by se měl rodiči opuštěný potomek, i když si jej schizofrenně půjčují ob jeden týden, potýkat navěky – či do okamžiku "duchovní" citové erupce. To je ovšem protikřesťanská nauka. Syn kněze Robert ji nepřijal, odvrátil se od ducha zahořklosti, k němuž "rodové kořeny" vedou, obrátil se k Ježíši Kristu, jemu se zasvětil, ne svým pocitům. A zvítězil. Nad sebou a nad svými sobeckými vášněmi, nad vášněmi cizoložství a nemravnosti sexuálních i simonistických, tedy nad vášněmi kariérismu a chtivosti majetku a peněz v tehdejších farnostech a církevních společenstvích.

Pater Schwarz je ovšem v podání režiséra a scénaristy v televizních seriálech představován jinak. Má svou farnost, v ní slouží mše svaté – liturgicky ovšem tu vystupuje jako kněz, který vykonává vnější úkony v duchu protestantského pastora: nestýká se s tajemstvím Nejsvětějším. Jeho "pravý" život: přichází po mši svaté, už dokonce i v sakristii jej dostihuje spojka od detektivního týmu a zdánlivě pravý boj proti zločinu se rozjíždí naplno ...a Pater Schwarz exceluje.

Taková kněžská či biskupská služba sice může v boji proti zločinům u manželů a kněží excelovat podobně, ale tím se projevuje stejně zcela neefektivně v boji proti současné krizi v Církvi a ve společnosti. Nebere v úvahu sociální a především duchovní příčiny těžkých hříchů, které vycházejí z krize rodin a jí "formovaných" vyšších celků, které gradují až do království, států, říší a "svazů".

Jejich základním projevem je porušení manželské věrnosti a odmítnutí zodpovědné péče o vlastní děti. Obojí jsou těžké a neomluvitelné zločiny.

V Církvi, přesněji vyjádřeno v církevních společenstvích, není krize všude. Propuká na místě hříchu, kdy manželé a rodiny špatně, pohoršlivě, vychovali či spíše zanedbali péči o výchovu svých dětí, z nichž mají vzcházet a vycházejí manželé, kněží a členové řeholí.

Mediální kampaň vyvolává dojem, "že všichni jsou hříšní a propadli smrti". Katolických křesťanů je ovšem asi jedna miliarda tři sta milionů, k tomu další stovky milionů odloučených "východních" bratří a sester a protestantů a zdaleka ne všichni žijí ve stavu těžkého hříchu, jak se nám snaží navodit tuto myšlenku mediální propaganda; naopak můžeme vidět zář světla Církve i v Evropě či jiných oblastech, kde je Církev vnitřně i zvenku pronásledována, světlo dobrého příkladu z mnohých manželství a rodin, které žijí ve svatosti, naplňováni Duchem Ježíšovým a Otcovým, vidět přesvědčivý příklad nepoměrného zástupu kněží, řeholníků a řeholnic, kteří žijí svatě.

V "mediálně špatných" církevních společenstvích není dokonce ani krize pouze a právě tam, kde jsou "špatní manželé" či "špatní kněží". Krize je tam, kde je hřích.

Boj proti hříchu se pak může nést v duchu "akce" Patera Schwarze a "jemu podřízeného" detektivního týmu. Výsledek je stejně chabý jako přesvědčení scénaristy a režiséra těchto seriálů o vítězství dobra nad zlem. Nestačí zločince zavřít a potrestat. Je třeba jej přivést k pokání, přivést k Božímu milosrdenství, zachránit mu duši – i kdyby byl popraven – aby se vítězně dokonal boj dobra nad zlem.

S tím souvisí i jasné poznání, že zlo nepochází od manželů, kteří dětem zakazili život, jejich manželství, kněžství či řeholní zasvěcení, takže děti pak jsou amorálními a šíří dále pohoršení ve svém životním stavu.

Zlo pochází od ďábla, který existuje, a působí v duši manžela, kněze a řeholníka a tím spíše - podle Božího slova "nedobře je člověku samotnému" – v duši "singla", který žije úplně sám, nezávislý na přelétavých vztazích.

Zlo pochází od zrady, zlomení znamení věrnosti, z věrolomnosti. Od vztáhnutí ruky a znesvěcení slova zasvěcení ve svátosti manželství či ve svěcení kněží a v konsekraci pro posvátnou pospolitost. Slovo jednou vyřčené, platí. Podle závažnosti slibu přichází z něj požehnání či prokletí na té či oné úrovni.

Snaha očistit Církev od cizoložství, přesněji řečeno od svatokrádežného přijímání svátosti Nejsvětější těmi, kdo jsou ve stavu smrtelného hříchu a dovršují jej svatokrádeží, je proto úspěšná jen u biskupů, kněží a manželů, kteří žijí sami ctnostně. A nejen to: i "liturgicky zbožně" - věří v Tajemství Ježíše a s vírou a této víře odpovídající posvátnou úctou jej přijímají.

Vlastní příklad svatosti je nejpádnější odpověď pro ty, kdo poukazují na to, že právě probíhající synod o ochraně nezletilých před sexuálními predátory z řad kardinálů, biskupů a kněží vedou samotní vlci v rouše beránčím.

Otec Vladimír Mikuliuca

(srovn.: https://www.imdb.com/title/tt0108916/;

https://www.persee.fr/doc/medi_0751-2708_1987_num_6_12_1068;

https://www.hlavnespravy.sk/dominikan-svojou-reakciou-odrovnal-vsetkych-homosexualnych-knazov-nikto-vas-knazstva-nenutil/1678465;

http://www.protiproud.cz/duchovni-svet/4275-sodomske-hrichy-zmenil-snad-buh-nedavno-nazor-otevreny-dopis-papezi-umlci-petr-pavla-soustavne-odmitani-rikat-pravdu-budou-vsichni-krestane-spolupracovat-na-podvodu.htm;

https://web.archive.org/web/20071029053308/http://bigg.host.sk/rodina/homosexstyl.htm;

https://cooperatores-veritatis.org/2019/02/19/intervista-esclusiva-a-roberto-de-mattei-sul-vertice-in-vaticano-dal-21-al-24-febbraio/;

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=burke-a-brandmueller)

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prorocká slova o budoucnosti Církve Josefa kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI.:

“Budúcnosť Cirkvi vzíde z tých, ktorých korene sú hlboké a ktorí žijú plnosťou viery. Nevzíde od tých, ktorí sa prispôsobujú danému momentu alebo od tých, ktorí len druhých kritizujú považujúc seba za meradlo posudzovania vecí.

Obnova nebude pochádzať ani z tých, ktorí si volia ľahšiu cestu, ktorí opúšťajú vieru, vyhlasujú, že všetko, čo kladie požiadavky na človeka, čo požaduje, aby sa človek obetoval, je falošné, nadmerné, tyranské a legalistické. Na druhej strane toto všetko skrýva v sebe pozitívum.

Budúcnosť Cirkvi bude opäť, tak ako tomu bolo v minulosti, určovaná svätcami doby. Sú to tí, ktorých mysle siahajú hlbšie ako sú slogany dňa. Sú to tí, ktorí vidia ďalej ako vidia iní, nakoľko ich životy sú postavené na širšej realite. Nesebectvo, ktorým človek získava slobodu sa dosahuje len konaním malých denných aktov sebazaprenia. Len pomocou tejto osobnej obety sa človeku postupne a pomaly otvárajú oči. Človek vidí len v rozsahu ako žil a trpel. Skutočnosť, že dnešný človek vie sotva vnímať existenciu Boha je preto, že pomocou narkotík a všetkých foriem slasti a opojenia uniká pohľadu do hĺby vlastného bytia. Týmto spôsobom hĺbka nášho bytia zostáva pred nami uzavretá a neznáma. Je pravdou, že človek dokáže skutočne vnímať len srdcom. Preto sme takí slepí!

Ako toto všetko na nás vplýva? Po prvé treba povedať, že všetky tie reči, že Cirkev bude bez Boha a bez viery, sú táraninami. Ľudia nepotrebujú Cirkev, ktorá bude vyznávať len akcieschopnosť a modlitba by mala byť formou politického manifestu. Takáto Cirkev bude nadbytočná a nepotrebná, preto takáto Cirkev zničí samu seba. To, čo zostane je Cirkev Ježiša Krista. Je to Cirkev, ktorá pevne verí, že Boh sa stal človekom a ako obetný baránok za naše hriechy otvoril človeku brány neba. Kňazi, ktorí vidia Cirkev ako politickú inštitúciu, budú nahradení psychoterapeutmi a špecialistami z iných oblastí. Na druhej strane kňaz, ktorý nie je žiadnym špecialistom, ktorý sa na okraji neprizerá na to, čo sa odohráva, kňaz, ktorý sa v Božom mene dáva k dispozícii druhým ľuďom, ktorý pri nich stojí v ich bolestiach, v ich radostiach, v ich obavách a túžbach, takýto kňaz bude určite v budúcnosti potrebný.

Poďme však ďalej. Z krízy dnešnej Cirkvi vzíde Cirkev zajtrajška. Bude to Cirkev, ktorá veľa stratila. Stane sa malou a bude musieť znovu začať akoby od začiatku. Nebude schopná zaplniť a starať sa o všetky tie nehnuteľnosti, ktoré vznikli v čase nadbytku. Priamoúmerne tomu, ako bude klesať počet ich členov, stratí aj veľa zo sociálnych privilégií. Bude pripomínať skôr dobrovoľnícku organizáciu, do ktorej sa vstupuje čisto slobodným a vedomým rozhodnutím.

Na druhej strane ako malé spoločenstvo, bude klásť oveľa vyššie nároky na angažovanie sa svojich členov. Bude musieť objaviť aj rôzne formy služby, aj z radov tých, čo vykonávajú inú profesiu. Vo víre všetkých týchto zmien, Cirkev znovuobjaví to, čo vždy bolo v samotnom strede, vieru v Trojjediného Boha, v Ježiša Krista, ktorý sa stal človekom, v Ducha Svätého a to až do konca časov. Vo viere a modlitbe znovuobjaví sviatostí ako zdroj uctievania Boha a nie ako subjekt liturgického bádania.

Táto obnovená Cirkev bude viac duchovnou Cirkvou. Nebude koketovať s politikou, ani s pravicou, ani s ľavicou. Chodiť na omšu bude ťažké, nakoľko kryštalizácia a ujasnenie učenia, bude stáť veľa vzácnej energie. Stane sa chudobnou a bude to Cirkev zaznávaných a ponižovaných ľudí. Nebude to krátke obdobie. Bude to trvať dlho a to rovnako, ako dlho trval prechod z falošného progresivizmu na prahu Francúzskej revolúcie, kedy sa len ten biskup považoval za múdreho, ktorý si robil posmech z dogiem.

Na prahu 19. storočia dokonca bolo módne povedať z tohto prostredia, že Boh možno neexistuje vôbec. Cirkev vykvitne ako duchovná a jednoduchá. Človek vo svete, ktorý vie plánovať a kontrolovať bude pociťovať úplnú osamotenosť. Vo chvíli, ako človek stratí zo zreteľa Boha, odhalí svoju úbohosť. Tento osamotený človek potom stretne maličkú skupinu veriacich a tá ho osloví. Bude to pre neho nové poznanie. Takto príde k odpovediam na otázky, ktoré si v skrytosti kládol.

Je zrejmé, že Cirkev bude čeliť veľmi ťažkým časom. Skutočná kríza ešte nezačala. Budeme čeliť nepredstaviteľným otrasom. Som si však istý čo z toho všetkého vzíde. Nebude to Cirkev, ktorá má politickú moc, ale má vieru. Nebude to Cirkev, ktorá má významný sociálny status, ale bude sa tešiť z rozkvetu novej viery a duchovnosti.

https://www.svetlosveta.sk/slider/proroctvo-ratzingera-z-roku-1969-o-buducnosti-cirkvi-sa-naplna/

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

7. neděle - Sexagesima

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. 
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. 
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! 
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám." 

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

"Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje!", vytýká "s hanbou" Apoštol ve svém druhém listu do Korinta katolickým křesťanům, že přestali bojovat na straně Ježíšova království, a proto ztratili svobodu. Sám je vzorem statečného boje křesťana, který duchovními zbraněmi slovem i činem bojuje proti zlu, kterým je hřích v srdci člověka.

Náš Pán Ježíš nám v Evangeliu představuje nástrahy, které Božímu království ve světě hrozí: jsou skryté v nás jako v dobrém semeni, které zasel On, dobrý Rozsévač. Pokřtěným se dostalo ve svatém křtu zárodku, semene nesmrtelnosti. Hřích vrací ke smrti, Duch Svatý, daný v tajemství znovuzrození je zhášen.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Svého i našeho Otce,

jenž je na nebesích,

Ducha Svatého, jenž vše oživuje,

sebe, Ježíši, Synu člověka,

přirovnáváš k jednomu z nás,

jenž vyšel rozsévat dobré, ušlechtilé a zdravé semeno.

Jím je fótisma, znovuzrození,

illuminace hříchem Adama ztemnělé duše,

odsouzené ke smrti věčné.

Dobré semeno jsi Ty, Otec a Duch

zasel na Golgotě a v jeruzalémském hrobu vzkříšení.

Dobré semeno jste vložili do své Církve,

dobré semeno je hojně rozséváno,

když křtící v modlitbě,

v Duchu Svatém vyznává Tvé jméno a vede k Otci:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."

Své dobré semeno zničil ďábel hříchem,

Adam poslušností hadu.

V creatione secunda

dobré semeno ničí trní,

vyprahlá mělká půda na skále

a nohy šlapajících po okraji cesty:

ničí jej hřích.

V duchovním probuzení

završeném svátostí smíření,

Ty s Otcem a Duchem Svatým

obnovuješ mysterium znovuzrození,

dáváš sílu k boji proti hříchu a sobeckým vášním

burcuješ duši, aby toužila být světlem, slovem, Tvým skutkem

spásy pro bližní:

vedeš kající k nebeskému setkání

v této chvíli

svatého přijetí Tebe.

Amen.

Volnost,...rovnost, bratrství

VI. neděle – SEPTUAGESIMA - DEVÍTNÍK

Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil s hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.
Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"

Víme velmi dobře, jak dopadne dětská hra, když se děti ve stohu místního jednotného zemědělského konsorcia ujmou sirčiček a škrtnou.

Podobně dopadá snaha nedozrálých lidí, kteří se derou na místa, jež jim nepříslušejí a zacházejí s věcmi, které patří do rukou zkušených a zodpovědných a především zralých osobností.

Pokud se takový nezralý člověk dostane na místo, které mu nepřísluší, pak pod jeho osobnostní a odbornou infantilitou trpí poddaní.

Mnohokrát se toto odehrává v dějinách rodin, rodů, kmenů, obcí, farností, Církve a společnosti, okresů, krajů a státu, národa.

Kam s "neřízenou střelou", kam s polovzdělancem, kam s aktivním jedincem, který je schopen destruovat mnohonásobně více, než, jak se na vojně říkávalo, "rota povalečů"?

Jednoznačná odpověď zní: do školy!

Ovšem jaké.

Ne do takové, která nás učí volnosti, v níž deformovaná svoboda se stává takovou "evropskou hodnotou", že ve škole není možné pro naprostý rozklad morálky nic "mládež naději vlasti" naučit, takže budoucí polovzdělanci se stávají příčinou dalšího rozkladu vlastní svobody.

Do školy života. A tou je iniciace duše, uvedení do hloubky, nebo často spíše do reality života, jenž pochopitelně v irreálním světě "komunikačních prostředků", které jsou často příčinou ztráty schopnosti komunikovat s realitou, bývá zastřena a prohlašována za "irracionální".

Takovou školou je ta, jíž známe z knížek odvahy a dobrodružství, z letních (či zimních) táborů, z duchovních obnov a exercicií.

Jistěže z takových, které nejsou právě zatíženy a postaveny do služeb falešného světa, který volnost postavil nad lásku čili nad oddanost.

Školu "života", která dává smysl škole edukativní, vyvádějící z nevědomosti a ze tmy předsudků, musíme často obtížně hledat a pro sebe i své ratolesti odvažovat více nugetů i kilometrů pro dopravu. Výsledek této oběti je mnohonásobná odměna: volnost.

Ji poznávají děti a mládež. A současně ochranu před zotročením.

O rovnosti mezi pohlavími, o rovnosti mezi náboženstvími, kterou dokonce někteří přisuzují Boží vůli, slyšíme denně dost a dost.

Jakoby potoky krve, svištění gilotin a nářek vězněných a mučených za masonitské francouzské revoluce na konci osmnáctého století pro prosazení modly rovnosti nestačily k poučení. Jakoby se vše muselo znovu v Evropě XXI. století opakovat. Jakoby bychom se nebyli schopni poučit. Jakoby nám chyběla škola "života" a dějin.

Jakoby bychom znovu museli vidět katastrofální destrukci Církve, lépe řečeno nevěře zaprodaných církevních společenství v Evropě v přímém přenosu.

O bratrství a v duchu bratrství hovoří Boží slovo nadcházející šesté neděle po Epifanii. Svatý otec Benedikt XVI. uvedl před několika lety slovo k těm, kdo si již před jeho příchodem říkali "bratře". Slovo k blahoslavenství.

Drazí bratři a sestry,
Liturgický rok je velkou poutí víry, kterou církev koná, následujíc neustále Pannu Marii. O nedělích letošního liturgického mezidobí provází tuto cestu četba Lukášova evangelia, které nás dnes přivádí "na rovinu", kde se zastavil Ježíš spolu s Dvanácti apoštoly a kde se shromáždil velký zástup jeho učedníků a množství lidu z různých krajů, aby Ho uslyšeli. Do tohoto rámce je zasazena zvěst o "blahoslavenstvích". Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí - blahoslavení, kdo nyní hladovíte blahoslavení, kdo nyní pláčete blahoslavení jste, když budou lidé.. tupit vaše jméno - kvůli Synu člověka". Proč je nazývá blahoslavenými? Protože spravedlnost Boží způsobí, že budou nasyceni, že se budou smát, že budou za každé falešné obvinění odměněni. Jedním slovem, protože je už nyní přijímá do svého království. Blahoslavenství se zakládají na skutečnosti, že existuje božská spravedlnost, která povyšuje toho, kdo byl neprávem ponížen a ponižuje ty, kteří se povyšují. Evangelista Lukáš totiž po čtyřech "blahoslavenstvích" dodává čtyři varování: "běda vám, boháči, běda vám, kdo jste nyní nasyceni, běda vám, kteří se nyní smějete, a běda vám, když vás budou všichni lidé chválit", protože - jak praví Ježíš - věci se obrátí: poslední se stanou prvními a první posledními.

Tato spravedlnost a toto blahoslavenství se uskutečňují v "nebeském království" či "Božím království", které bude dovršeno na konci časů a které je již přítomno v dějinách. Kde jsou chudí potěšováni a zváni k hostině života, tam se projevuje Boží spravedlnost. To je poslání, které jsou učedníci Páně povoláni plnit také v nynější společnosti.

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12425

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola neděle Devítníku, jíž začíná předpostní období, vyzývá ústy Apoštola k nastoupení "sportovní" discipliny. Závodu, který probíhá v duchovním životě a je vystaven tvrdší konkurenci: ďáblu. V síle Ducha Svatého je ovšem skryto vítězství. Apoštol přivádí k pramenům, z nichž lze načerpat sílu k tomuto vítěznému zápasu

V Evangeliu slyšíme o několikerém povolání dělníků na vinici zámožného a mocného Pána. Mnohokrát jsme my i naši příbuzní a přátelé vybízení k obrácení od nečinnosti slovem: "Pojď!" - Vyjdi k obětavé službě pro Boha, pro Stvořitele, pro Ježíše Vykupitele, pro Ducha v Církvi.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Na přední místa ve Tvém království,

Ježíši, Vykupiteli od démona pýchy,

se drali Tví učedníci, budoucí apoštolové Jakub a Jan Zebedeovi,

jejich matka se na Tebe v tomto duchu obrací.

Ty jsi přede všemi napomenul,

pokořil jsi je

a oni přijali Tvé osvobozující slovo

vysvětlující a mocí Ducha Boího v oné chvíli očišťující.

Na Tvé místo se stavěli ti, kdo Tě odsuzovali,

nepřijímali Tvé slovo a Tvou moc.

Ti, kdo nevěřili ve zmrtvýchvstání – saduceové,

ti, kdo v ně nevěří.

Ti, kdo po Tvých slovech

od Tebe odcházejícího - s hlubokým smutkem,

protože každá duše touží být spasena.

Ti, kdo Tebe zradili,

a to byl první z nich Jidáš,

který odchází a propadá sebevražednému zoufalství.

Tito nedokončili své vzděláním na rozdíl od Dvanácti

a Dvaasedmdesáti.

A rozhodli se přijmout úděl polovzdělanců,

jímž jsou temnoty vně školy života,

mimo ráj blahoslavených,

mimo ráj věřících a přijímajících Tebe skutečně

v této chvíli, v tajemství Církve.

Amen.

Proroci zániku

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi." 
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Úžas svatého Petra ve chvíli zázračného rybolovu je základním postojem člověka. Formuje lidství. Dává smysl životu. Aristotelés klade úžas do kategorie základní vlastnosti člověka - „Anthropó esti thaumazein“ - člověku je vlastní žasnout.

Ježíš, Spasitel, vede cestou záchrany svatého Petra na počátku, kdy jej zavolal od sítí k rybolovu duchovnímu, k podílu na svém díle spásy: vede jej k plnosti lidství, k úžasu.

Tento charakter povolání apoštola, v případě svatého Petra knížete apoštolů, poznamenává již od časů před narozením Ježíše Krista celou cestu přípravy na jeho příchod: filosofii pohanských národů i moudrost lidu, který si Bůh vyvolil pro příchod Spasitele.

Svatý otec Benedikt XVI. krátce před koncem svého pontifikátu navštívil římský papežský seminář. Přišel se rozloučit s kandidáty kněžského povolání slovem o povolání svatého Petra. Otevřel první epištolu Knížete apoštolů a začal podle řeckého originálního textu rozjímat její první verše, aby ukázal exkluzívní vokaci prvního papeže v souvislosti s povoláním ostatních ke kněžství: vždyť při zázračném rybolovu, jak o něm čteme v evangeliu této poslední neděle po Epifanii, se zmocnil úžas...také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy.

Jednotu kněžstva – a jistě především biskupů – s papežem, vyzdvihl papež Benedikt XVI. také při zmínce o autorství prvního listu svatého Petra: úpadková forma exegeze, postižená touhou co nejčastěji hledat autora každého jednotlivého díla pokud možno odlišného od toho, jemuž bývá spis Tradicí připisován, jakoby přehlédla zmínku v samotném závěru listu, že jde o společné dílo Silvána a papeže. O učednictví svatého Silvána, které jistě - a ze strany svatého Petra záměrně - epištolu obohacuje; a tím o jeho věrném podílu na papežské „encyklice“.

Vždyť oba - papeže i jeho „seminaristu“ - sjednocuje Ježíš Kristus, jejž dnes svatý Petr při zázračném rybolovu s úžasem oslovuje: „Pane!“ - nazývá Jej Pánem svého života: Bohem.

Apoštol Petr v Ježíši Kristu nalezl Božího Mesiáše. O něm řekl později jménem budoucí Církve jako první: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Později ve svých katechezích a ve svých epištolách mluví o tom, že nás uvedl do této víry a o tom, co mu řekl Pán: „Tobě dám klíče nebeského království“ a svěřil svoje stádce po Zmrtvýchvstání, kdy mu třikrát zopakoval „Pas moje stádce, moje ovce“. Mluví také muž, který padl a zapřel Ježíše, ale kterému se dostalo milosti spatřit Ježíšův pohled, byl zasažen ve svém srdci, dostalo se odpuštění a obnovy jeho poslání. Především je však důležité, že tento muž, plný vášně a touhy po Bohu, touhy po Božím království, po Mesiáši, tedy muž, který nalezl Ježíše, Pána a Mesiáše, je také mužem, který zhřešil, padl a přesto zůstal před zraky Páně, stal se zodpovědným za Boží Církev, byl pověřen Kristem a zůstává nositelem Jeho lásky.

Úžas svatého Petra, který umocněje jeho vášeň hledat a chránit spravedlnost, touha po hledání Boha odměněná Jeho nalezením, se vtiskla do myšlení prvotní Církve: první papež byl jejím prvním prorokem a kazatelem. Těmito dvěma „literárními formami“ Ducha svatého položil zároveň základ křesťanské filosofii katolické, a proto univerzální Církve.

Filosofie z tohoto hlu pohledu, ze základní Boží perspektivy, odhaluje Boží slovo „sestoupením“ („seskočením“) z trůnu své, Boží moudrosti mezi lidi: charakterizuje ji celá historie Ježíšova nazaretského Vtělení, betlémského Narození a skrytého života do období veřejného vystoupní a působení. - Bůh přemýšlí ne jako padlý Adam, ale na jeho místě. A připravuje tak intelekt lidstva na přijetí evangelia, které teologicky naplňuje tuto předkřesťanskou filosofii jednotou filosofie a teologie v kázáních a katechezích prvního papeže.

A ukázkou druhého „úhlu pohledu“, který je vlastní zdravé, logické (kata ton Logon Theou) filosofii, je způsob, jak svatý Petr svůj úžas z moci Mesiáše, Božího Syna vkládá do výkladu situace, v níž se sociálně křesťané prvních i následujících časů nacházejí:

...svatý Petr označuje ty, kterým píše slovy „eklektois parepidemois - vyvolení žijící v rozptýlení jako cizinci“. A máme tu opět paradox slávy a kříže: vyvolení, ale i rozptýlení a cizinci. „Vyvolení“ byl titul slávy Izraele. My jsme vyvolení. Bůh vyvolil tento malý národ nikoli proto, že jsme velicí, praví Deuteronomium, ale z lásky. Vyvolení teď Petr přenáší na všechny pokřtěné a obsahem prvních kapitol je právě to, že se pokřtěným dostává privilegií Izraele, jsou novým Izraelem. Zdá se mi, že toto označení stojí za zamyšlení. Jsme vyvolení. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem, chce mne mít knězem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. Chtěl, abych byl nositelem jeho vyvolení, které je vždy také posláním, zejména posláním a odpovědností za druhé. Jsme vyvolení, a máme být vděční a radovat se z této skutečnosti. Bůh myslel na mne, vyvolil mne, katolíka, za nositele svého evangelia, za kněze. Mám za to, že se vyplatí o tom často přemýšlet a účastnit se tak faktu svého vyvolení. Vyvolil mne, chtěl mne, a já nyní odpovídám.

Možná jsme dnes pokoušeni říci: nechceme se radovat z toho, že jsme vyvolení, byl by to triumfalismus. Byl by to triumfalismus, kdybychom si mysleli, že Bůh mne vyvolil, protože jsem tak veliký. Toto by byl skutečně pochybený triumfalismus. Avšak, radost z toho, že mne Bůh chtěl, není triumfalismus, nýbrž vděčnost, a mám za to, že bychom se měli této radosti znovu naučit. Bůh chtěl, abych se narodil, v katolické rodině a poznával Ježíše již od začátku. Je to dar, být chtěný Bohem, takže jsem mohl poznat Jeho tvář, poznat Ježíše Krista, lidskou tvář Boha, lidský úděl Boha v tomto světě! Mít radost, protože mne vyvolil, abych byl katolíkem, abych byl v této Jeho Církvi, kde subsistit Ecclesia unica (subsistuje jediná Církev). Je třeba se radovat, protože Bůh mi dal tuto milost, tuto krásu poznat plnost pravdy Boží, radost Jeho lásky.

Vyvolení je slovem privilegia a pokory zároveň. Avšak slovo „vyvolení“ je doprovázeno výrazem parepidemois, rozptýlení, cizinci. Jako křesťané jsme rozptýleni a jsme cizinci. Vidíme, že křesťané jsou dnes ve světě nejvíce pronásledovanou, protože nekonformní skupinou, protože jsou podnětem proti tendencím egoismu, materialismu, a všech těchto věcí.

Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Misionáři, kteří přišli z Antiochie a z Jeruzaléma do Evropy, přišli jako cizinci. Přišli však především jako hlasatelé evangelia pokoje, usmíření, odpuštění, k němuž dává sílu víra v Ježíše Krista, který se obětoval za nás a pro nás vstal z mrtvých. Jejich poselství zvěstuje usmíření v pozemském životě a blaženost v nebeském: jejich víra je Jeho ovocem – opustili své pozemské povolání a přijali pozemsko-nebeské, přiléhavě vystižené souslovím Ježíšovým zahrnujícím jak rybolov tak i péči o spásu duší. A nadto „nechali všeho a šli za ním.“ Tato oběť lidského života přesahuje lidské schopnosti: ukazuje na Ducha Ježíšova, moc Jeho kalvarské oběti; k ní vede. Zároveň umožňuje koexistenci života na zemi s nebeským životem, v tomto případě in statu viae – svátostným, soužití s hledajícími, soužití domorodců s cizinci, které je předzvěstí nebe a stává se rozvinutím všech dosavadním mohutností duše, jež se pak zrcadlí v rozvinutí kultury každé civilizace.

Křesťané jsou zajisté nejenom cizinci. Existují také křesťanské národy, jsme hrdí, že jsme přispěli k formaci kultury. Existuje zdravý patriotismus, zdravá radost z příslušnosti k národu, který má dlouhou historii kultury a víry. Avšak, jako křesťané jsme vždycky také cizinci podobně jako Abraham, připomíná list Židům. Jako křesťané jsme právě dnes také cizinci. Na pracovištích tvoří křesťané menšinu, ocitají se v situaci odcizení. Je to div, že jedinec dovede ještě věřit a žít za takové situace. Také to patří k našemu životu. Je to forma bytí s Kristem Ukřižovaným, být cizinci, kteří nežijí způsobem stejným jako všichni, ale žijí nebo se alespoň snaží žít podle Jeho Slova uprostřed velké rozmanitosti, v porovnání s tím, co všichni říkají. Právě to je pro křesťany charakteristické. Všichni říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl také?“ Ne, já ne, protože chci žít podle Boha. Svatý Augustin jednou řekl: „Křesťané jsou ti, kteří nemají kořeny dole jako stromy, ale nahoře; nežijí v přirozené gravitaci směrem dolů“. Prosme Pána, aby nám pomáhal přijímat poslání žít v rozptýlení a tedy v určitém smyslu jako menšina; žít jako cizinci a přesto být zodpovědní za druhé a právě tak skýtat sílu k dobru uprostřed našeho světa.

Přijetí křesťanské kultury není věcí osobního svévolného výběru: je odpovědí na povolání od Boha. Jen tudy vede cesta ke znovuzrození:

Znovuzrozeni, vykládá nauku svatého Petra podle začátku jeho první epištoly papež Benedikt XVI., – řecky anagennesas znamená, že být křesťanem není pouhé rozhodnutí mojí vůle, moje idea, že uvidím nějakou skupinu, která se mi líbí a stanu se jejím členem, sdílím jejich cíle atd. Nikoli. Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Znovuzrození se netýká jenom sféry vůle a myšlení, nýbrž sféry bytí. Jsem znovuzrozen, znamená, že stát se křesťanem, je především pasivum. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem. A svoluji k tomuto znovuzrození, nechávám se přetvořit, obnovit a znovuzrodit. To pokládám za velmi důležité. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít. Nikoli: týká se právě hloubky bytí, to znamená, že křesťanský zrod začíná Božím činem, především Jeho činem, a já se nechám formovat a transformovat.

Od chvíle, kdy křesťanská filosofie a teologie katolické Církve předala evropské civilizaci poznání jejích hlubin, kdy ji společně s Petrem zavezla svou loďkou „na hlubinu“, nastalo poslední údobí dějin této kultury a civilizace: proto je možní ji „jen“ předávat a dědit. Tím se ovšem – když si připomeneme příklad spolupráce papeže Petra s učedníkem Silvánem – jen – a právě jen tímto způsobem – prohlubuje.

Druhým slovem v listu svatého Petra je dědictví. Je to velmi důležité slovo Starého zákona, kde je řečeno Abrahamovi, že jeho potomstvo zdědí zemi, a tento příslib stále platí: Budete mít zemi, zdědíte zemi. V Novém zákonu se toto slovo stává slovem, které je určeno nám: my jsme dědici nikoli určitého území, ale Boží země, Boží budoucnosti. Dědictví je věc budoucnosti, a tak nám toto slovo říká, že jako křesťané máme budoucnost: budoucnost je naše, budoucnost je Boží. Jako křesťané víme, že naše budoucnost je naše a že strom Církve není mrtvý, nýbrž stále roste. Máme tedy důvod, abychom se nedávali strhnout proroky zániku - jak říkal papež Jan - těmi, kteří říkají: „Dobře, Církev, je strom, který vyrostl z hořčičného zrnka, rostl dva tisíce let, a nyní má svůj čas za sebou, nyní je čas jeho skonu“. Nikoli. Církev se ustavičně obrozuje, znovu se rodí. Budoucnost je naše. Existuje přirozeně také falešný optimismus a falešný pesimismus. Falešný pesimismus říká, že doba křesťanství se končí. Nikoli, znovu začíná! Falešný optimismus je ten, který nastoupil po Koncilu, kdy se zavíraly semináře a řeholní domy a říkalo se: to nic, všechno jde dobře. Nikoli. Ne všechno jde dobře. Nastává také velký úpadek, nebezpečí. Musíme se zdravým realismem uznat, že takto to nejde. Není dobré, dělají-li se pomýlené věci. Avšak, je třeba mít zároveň jistotu, že pokud Církev tu a tam v důsledku hříchů lidí a jejich bezvěrectví skomírá, současně se znovu rodí. Budoucnost patří skutečně Bohu. To je velká jistota našeho života, velký, pravý optimismus, který známe. Církev je stromem Božím, který žije navěky a nese v sobě věčnost a pravé dědictví: život věčný.

Ten ovšem začíná právě na této zemi, v této kultuře a civilizaci. Proto jej v ní musíme chránit. Chránit evropské hodnoty znamená chránit zdravé myšlení, filosofii, jak nám ji představuje ve svém zvěstování Božího slova, v teologii svatý Petr a jak ji v součinnosti s ním rozvíjí jeho učedníci “Silvánové“ až do dneška. Tím roste a sílí „domorodec“ evropské kultury i její „cizinec“. Vírou v Ježíše Krista, která je zpečetěna křtem, liturgií vrcholící slavením Svatého uprostřed svatých.

A nakonec výraz chráněni vírou - „protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc“. Nový zákon v listě svatého Petra používá vzácné slovo phrouroumenoi, což znamená: „strážci“ a víra je jako stráž, chránící integritu mého bytí. Toto slovo interpretuje především výraz „strážci“, kteří stojí u městských bran a střeží město, aby nebylo napadeno mocnostmi záhuby. Víra je tak „strážcem“ mého bytí, mého života, mého dědictví. Musíme být vděčni za tuto stráž víry, která nás chrání, pomáhá nám, vede nás a skýtá nám bezpečí. Bůh mne nepustí ze svých rukou. Jsme chráněni vírou, tím skončím.
Mluvím-li o víře, musím stále znovu myslet na onu nemocnou, která se uprostřed zástupu dostala k Ježíši, aby se jej dotkla a byla uzdravena. „Pán jí řekl: Kdo se mě to dotknul? Odpověděli mu: Vidíš přece, jak se na tebe lidé tlačí, a ptáš kdo se mě dotkl!“. Pán však ví, že existuje dotyk povrchní, vnější, který skutečně není opravdovým setkáním s Ním. Existuje však způsob, jak se jej dotknout hluboce. A tato žena, se dotkla opravdu: dotkla se nejenom rukou, nýbrž svým srdcem. Obdržela tak Kristovu uzdravující sílu, dotkla se skutečně zevnitř, vírou. To je víra: dotknout se Krista rukou víry, srdcem, a tak přistoupit k síle Jeho života, k Pánově uzdravující síle. Prosme Pána, kterého se můžeme dotýkat stále více, abychom byli znovuzrozeni. Prosme, aby nás nenechal padnout, aby nás držel za ruku a tak nás střežil pro opravdový život.

(Z Lectio divina svatého otce Benedikta XVI. v římském semináři 10. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17812;

srov. Unitatis redintegratio, 4)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nejsi Izraelem, Ježíši - Vykupiteli a Spasiteli, očekávaný prorok,

ale Pán, jemuž Šimon Petr v úžasu vzdává hold

plného poddanství.

Děkujeme Ti za exegezi Svatého otce Benedikta XVI. pro bohoslovce

římského papežského semináře:

on nástupce papeže Petra ukazuje jeho sepjetí se svatým Silvánem,

součinnost při psaní epištoly i při misijní službě rybářů zachraňujících duše.

Povolání, víru i dědictví,

které Kníže apoštolů přijal od Tebe,

předává v nauce oponujícím falešným prorokům zániku křesťanství – Církve:

těm, kdo šíří sebelásku k Moudrosti, zdánlivou filosofii,

ukazuje Tebe ve chvíli neefektivity práce,

již promění úžas nad Tebou a Tvou zázračnou pomocí při rybolovu

- svatopetrskou první filosofií;

těm, kdo šíří sebelásku ve vztahu k Tobě, k Božímu Synu, zdánlivou teologii,

ukazuje své vyznání v Tebe u Caesareje Filippovy

spojené s přijetím slíbené služby papežského Primátu.

těm, kdo šíří sebelásku v jakémkoli ritu, jímž oslavují sebe, zdánlivou liturgii,

ukazuje svatý Petr ritus Znovuzrození,

svatý křest slavený v Tvé Oběti nejsvětější;

těm, kdo šíří sebelásku ve své pomoci bližním, zdánlivou charitu,

ukazuje papež spolu se svým písařem Silvánem

láskyplné a pozemsky nepochopitelné spojení

Tvého misionáře a později křesťana,

cizince na této zemi a současně oddaného vlastence,

ochránce svého národa před ničiteli nacionálních hodnot;

těm, kdo v roli ničitelů Evropanům říkají, že jejich život a život Církve končí,

říci, že naší smrtí pro Tebe,

začíná jejich život s Tebou.

Amen.