Když
Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili,
aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě.
Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch
lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil
od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
Když
přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte
sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou
noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím
sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že
se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé
lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě,
až se potápěly.
Když
to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane,
odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž
úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb,
které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří
byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od
nynějška budeš lovit lidi."
Přirazili
s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Úžas svatého Petra ve chvíli zázračného rybolovu je základním postojem člověka. Formuje lidství. Dává smysl životu. Aristotelés klade úžas do kategorie základní vlastnosti člověka - „Anthropó esti thaumazein“ - člověku je vlastní žasnout.
Ježíš, Spasitel, vede cestou záchrany svatého Petra na počátku, kdy jej zavolal od sítí k rybolovu duchovnímu, k podílu na svém díle spásy: vede jej k plnosti lidství, k úžasu.
Tento charakter povolání apoštola, v případě svatého Petra knížete apoštolů, poznamenává již od časů před narozením Ježíše Krista celou cestu přípravy na jeho příchod: filosofii pohanských národů i moudrost lidu, který si Bůh vyvolil pro příchod Spasitele.
Svatý otec Benedikt XVI. krátce před koncem svého pontifikátu navštívil římský papežský seminář. Přišel se rozloučit s kandidáty kněžského povolání slovem o povolání svatého Petra. Otevřel první epištolu Knížete apoštolů a začal podle řeckého originálního textu rozjímat její první verše, aby ukázal exkluzívní vokaci prvního papeže v souvislosti s povoláním ostatních ke kněžství: vždyť při zázračném rybolovu, jak o něm čteme v evangeliu této poslední neděle po Epifanii, se zmocnil úžas...také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy.
Jednotu kněžstva – a jistě především biskupů – s papežem, vyzdvihl papež Benedikt XVI. také při zmínce o autorství prvního listu svatého Petra: úpadková forma exegeze, postižená touhou co nejčastěji hledat autora každého jednotlivého díla pokud možno odlišného od toho, jemuž bývá spis Tradicí připisován, jakoby přehlédla zmínku v samotném závěru listu, že jde o společné dílo Silvána a papeže. O učednictví svatého Silvána, které jistě - a ze strany svatého Petra záměrně - epištolu obohacuje; a tím o jeho věrném podílu na papežské „encyklice“.
Vždyť oba - papeže i jeho „seminaristu“ - sjednocuje Ježíš Kristus, jejž dnes svatý Petr při zázračném rybolovu s úžasem oslovuje: „Pane!“ - nazývá Jej Pánem svého života: Bohem.
Apoštol Petr v Ježíši Kristu nalezl Božího Mesiáše. O něm řekl později jménem budoucí Církve jako první: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“. Později ve svých katechezích a ve svých epištolách mluví o tom, že nás uvedl do této víry a o tom, co mu řekl Pán: „Tobě dám klíče nebeského království“ a svěřil svoje stádce po Zmrtvýchvstání, kdy mu třikrát zopakoval „Pas moje stádce, moje ovce“. Mluví také muž, který padl a zapřel Ježíše, ale kterému se dostalo milosti spatřit Ježíšův pohled, byl zasažen ve svém srdci, dostalo se odpuštění a obnovy jeho poslání. Především je však důležité, že tento muž, plný vášně a touhy po Bohu, touhy po Božím království, po Mesiáši, tedy muž, který nalezl Ježíše, Pána a Mesiáše, je také mužem, který zhřešil, padl a přesto zůstal před zraky Páně, stal se zodpovědným za Boží Církev, byl pověřen Kristem a zůstává nositelem Jeho lásky.
Úžas svatého Petra, který umocněje jeho vášeň hledat a chránit spravedlnost, touha po hledání Boha odměněná Jeho nalezením, se vtiskla do myšlení prvotní Církve: první papež byl jejím prvním prorokem a kazatelem. Těmito dvěma „literárními formami“ Ducha svatého položil zároveň základ křesťanské filosofii katolické, a proto univerzální Církve.
Filosofie z tohoto hlu pohledu, ze základní Boží perspektivy, odhaluje Boží slovo „sestoupením“ („seskočením“) z trůnu své, Boží moudrosti mezi lidi: charakterizuje ji celá historie Ježíšova nazaretského Vtělení, betlémského Narození a skrytého života do období veřejného vystoupní a působení. - Bůh přemýšlí ne jako padlý Adam, ale na jeho místě. A připravuje tak intelekt lidstva na přijetí evangelia, které teologicky naplňuje tuto předkřesťanskou filosofii jednotou filosofie a teologie v kázáních a katechezích prvního papeže.
A ukázkou druhého „úhlu pohledu“, který je vlastní zdravé, logické (kata ton Logon Theou) filosofii, je způsob, jak svatý Petr svůj úžas z moci Mesiáše, Božího Syna vkládá do výkladu situace, v níž se sociálně křesťané prvních i následujících časů nacházejí:
...svatý Petr označuje ty, kterým píše slovy „eklektois parepidemois - vyvolení žijící v rozptýlení jako cizinci“. A máme tu opět paradox slávy a kříže: vyvolení, ale i rozptýlení a cizinci. „Vyvolení“ byl titul slávy Izraele. My jsme vyvolení. Bůh vyvolil tento malý národ nikoli proto, že jsme velicí, praví Deuteronomium, ale z lásky. Vyvolení teď Petr přenáší na všechny pokřtěné a obsahem prvních kapitol je právě to, že se pokřtěným dostává privilegií Izraele, jsou novým Izraelem. Zdá se mi, že toto označení stojí za zamyšlení. Jsme vyvolení. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem, chce mne mít knězem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. Chtěl, abych byl nositelem jeho vyvolení, které je vždy také posláním, zejména posláním a odpovědností za druhé. Jsme vyvolení, a máme být vděční a radovat se z této skutečnosti. Bůh myslel na mne, vyvolil mne, katolíka, za nositele svého evangelia, za kněze. Mám za to, že se vyplatí o tom často přemýšlet a účastnit se tak faktu svého vyvolení. Vyvolil mne, chtěl mne, a já nyní odpovídám.
Možná jsme dnes pokoušeni říci: nechceme se radovat z toho, že jsme vyvolení, byl by to triumfalismus. Byl by to triumfalismus, kdybychom si mysleli, že Bůh mne vyvolil, protože jsem tak veliký. Toto by byl skutečně pochybený triumfalismus. Avšak, radost z toho, že mne Bůh chtěl, není triumfalismus, nýbrž vděčnost, a mám za to, že bychom se měli této radosti znovu naučit. Bůh chtěl, abych se narodil, v katolické rodině a poznával Ježíše již od začátku. Je to dar, být chtěný Bohem, takže jsem mohl poznat Jeho tvář, poznat Ježíše Krista, lidskou tvář Boha, lidský úděl Boha v tomto světě! Mít radost, protože mne vyvolil, abych byl katolíkem, abych byl v této Jeho Církvi, kde subsistit Ecclesia unica (subsistuje jediná Církev). Je třeba se radovat, protože Bůh mi dal tuto milost, tuto krásu poznat plnost pravdy Boží, radost Jeho lásky.
Vyvolení
je slovem privilegia a pokory zároveň. Avšak slovo „vyvolení“
je doprovázeno výrazem parepidemois,
rozptýlení, cizinci.
Jako křesťané jsme rozptýleni a jsme cizinci. Vidíme, že
křesťané jsou dnes ve světě nejvíce pronásledovanou, protože
nekonformní skupinou, protože jsou podnětem proti tendencím
egoismu, materialismu, a všech těchto věcí.
Ježíš
řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit
lidi."
Přirazili
s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.
Misionáři, kteří přišli z Antiochie a z Jeruzaléma do Evropy, přišli jako cizinci. Přišli však především jako hlasatelé evangelia pokoje, usmíření, odpuštění, k němuž dává sílu víra v Ježíše Krista, který se obětoval za nás a pro nás vstal z mrtvých. Jejich poselství zvěstuje usmíření v pozemském životě a blaženost v nebeském: jejich víra je Jeho ovocem – opustili své pozemské povolání a přijali pozemsko-nebeské, přiléhavě vystižené souslovím Ježíšovým zahrnujícím jak rybolov tak i péči o spásu duší. A nadto „nechali všeho a šli za ním.“ Tato oběť lidského života přesahuje lidské schopnosti: ukazuje na Ducha Ježíšova, moc Jeho kalvarské oběti; k ní vede. Zároveň umožňuje koexistenci života na zemi s nebeským životem, v tomto případě in statu viae – svátostným, soužití s hledajícími, soužití domorodců s cizinci, které je předzvěstí nebe a stává se rozvinutím všech dosavadním mohutností duše, jež se pak zrcadlí v rozvinutí kultury každé civilizace.
Křesťané jsou zajisté nejenom cizinci. Existují také křesťanské národy, jsme hrdí, že jsme přispěli k formaci kultury. Existuje zdravý patriotismus, zdravá radost z příslušnosti k národu, který má dlouhou historii kultury a víry. Avšak, jako křesťané jsme vždycky také cizinci podobně jako Abraham, připomíná list Židům. Jako křesťané jsme právě dnes také cizinci. Na pracovištích tvoří křesťané menšinu, ocitají se v situaci odcizení. Je to div, že jedinec dovede ještě věřit a žít za takové situace. Také to patří k našemu životu. Je to forma bytí s Kristem Ukřižovaným, být cizinci, kteří nežijí způsobem stejným jako všichni, ale žijí nebo se alespoň snaží žít podle Jeho Slova uprostřed velké rozmanitosti, v porovnání s tím, co všichni říkají. Právě to je pro křesťany charakteristické. Všichni říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl také?“ Ne, já ne, protože chci žít podle Boha. Svatý Augustin jednou řekl: „Křesťané jsou ti, kteří nemají kořeny dole jako stromy, ale nahoře; nežijí v přirozené gravitaci směrem dolů“. Prosme Pána, aby nám pomáhal přijímat poslání žít v rozptýlení a tedy v určitém smyslu jako menšina; žít jako cizinci a přesto být zodpovědní za druhé a právě tak skýtat sílu k dobru uprostřed našeho světa.
Přijetí křesťanské kultury není věcí osobního svévolného výběru: je odpovědí na povolání od Boha. Jen tudy vede cesta ke znovuzrození:
Znovuzrozeni, vykládá nauku svatého Petra podle začátku jeho první epištoly papež Benedikt XVI., – řecky anagennesas znamená, že být křesťanem není pouhé rozhodnutí mojí vůle, moje idea, že uvidím nějakou skupinu, která se mi líbí a stanu se jejím členem, sdílím jejich cíle atd. Nikoli. Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Znovuzrození se netýká jenom sféry vůle a myšlení, nýbrž sféry bytí. Jsem znovuzrozen, znamená, že stát se křesťanem, je především pasivum. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem. A svoluji k tomuto znovuzrození, nechávám se přetvořit, obnovit a znovuzrodit. To pokládám za velmi důležité. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít. Nikoli: týká se právě hloubky bytí, to znamená, že křesťanský zrod začíná Božím činem, především Jeho činem, a já se nechám formovat a transformovat.
Od chvíle, kdy křesťanská filosofie a teologie katolické Církve předala evropské civilizaci poznání jejích hlubin, kdy ji společně s Petrem zavezla svou loďkou „na hlubinu“, nastalo poslední údobí dějin této kultury a civilizace: proto je možní ji „jen“ předávat a dědit. Tím se ovšem – když si připomeneme příklad spolupráce papeže Petra s učedníkem Silvánem – jen – a právě jen tímto způsobem – prohlubuje.
Druhým slovem v listu svatého Petra je dědictví. Je to velmi důležité slovo Starého zákona, kde je řečeno Abrahamovi, že jeho potomstvo zdědí zemi, a tento příslib stále platí: Budete mít zemi, zdědíte zemi. V Novém zákonu se toto slovo stává slovem, které je určeno nám: my jsme dědici nikoli určitého území, ale Boží země, Boží budoucnosti. Dědictví je věc budoucnosti, a tak nám toto slovo říká, že jako křesťané máme budoucnost: budoucnost je naše, budoucnost je Boží. Jako křesťané víme, že naše budoucnost je naše a že strom Církve není mrtvý, nýbrž stále roste. Máme tedy důvod, abychom se nedávali strhnout proroky zániku - jak říkal papež Jan - těmi, kteří říkají: „Dobře, Církev, je strom, který vyrostl z hořčičného zrnka, rostl dva tisíce let, a nyní má svůj čas za sebou, nyní je čas jeho skonu“. Nikoli. Církev se ustavičně obrozuje, znovu se rodí. Budoucnost je naše. Existuje přirozeně také falešný optimismus a falešný pesimismus. Falešný pesimismus říká, že doba křesťanství se končí. Nikoli, znovu začíná! Falešný optimismus je ten, který nastoupil po Koncilu, kdy se zavíraly semináře a řeholní domy a říkalo se: to nic, všechno jde dobře. Nikoli. Ne všechno jde dobře. Nastává také velký úpadek, nebezpečí. Musíme se zdravým realismem uznat, že takto to nejde. Není dobré, dělají-li se pomýlené věci. Avšak, je třeba mít zároveň jistotu, že pokud Církev tu a tam v důsledku hříchů lidí a jejich bezvěrectví skomírá, současně se znovu rodí. Budoucnost patří skutečně Bohu. To je velká jistota našeho života, velký, pravý optimismus, který známe. Církev je stromem Božím, který žije navěky a nese v sobě věčnost a pravé dědictví: život věčný.
Ten ovšem začíná právě na této zemi, v této kultuře a civilizaci. Proto jej v ní musíme chránit. Chránit evropské hodnoty znamená chránit zdravé myšlení, filosofii, jak nám ji představuje ve svém zvěstování Božího slova, v teologii svatý Petr a jak ji v součinnosti s ním rozvíjí jeho učedníci “Silvánové“ až do dneška. Tím roste a sílí „domorodec“ evropské kultury i její „cizinec“. Vírou v Ježíše Krista, která je zpečetěna křtem, liturgií vrcholící slavením Svatého uprostřed svatých.
A
nakonec výraz chráněni vírou - „protože totiž máte víru,
chrání vás Boží moc“. Nový zákon v listě svatého Petra
používá vzácné slovo phrouroumenoi, což znamená:
„strážci“ a víra je jako stráž, chránící integritu
mého bytí. Toto slovo interpretuje především výraz „strážci“,
kteří stojí u městských bran a střeží město, aby nebylo
napadeno mocnostmi záhuby. Víra je tak „strážcem“ mého
bytí, mého života, mého dědictví. Musíme být vděčni za tuto
stráž víry, která nás chrání, pomáhá nám, vede nás a skýtá
nám bezpečí. Bůh mne nepustí ze svých rukou. Jsme chráněni
vírou, tím skončím.
Mluvím-li o víře, musím stále znovu
myslet na onu nemocnou, která se uprostřed zástupu dostala k
Ježíši, aby se jej dotkla a byla uzdravena. „Pán jí řekl:
Kdo se mě to dotknul? Odpověděli mu: Vidíš přece, jak se na
tebe lidé tlačí, a ptáš kdo se mě dotkl!“. Pán však ví,
že existuje dotyk povrchní, vnější, který skutečně není
opravdovým setkáním s Ním. Existuje však způsob, jak se jej
dotknout hluboce. A tato žena, se dotkla opravdu: dotkla se nejenom
rukou, nýbrž svým srdcem. Obdržela tak Kristovu uzdravující
sílu, dotkla se skutečně zevnitř, vírou. To je víra: dotknout
se Krista rukou víry, srdcem, a tak přistoupit k síle Jeho života,
k Pánově uzdravující síle. Prosme Pána, kterého se můžeme
dotýkat stále více, abychom byli znovuzrozeni. Prosme, aby nás
nenechal padnout, aby nás držel za ruku a tak nás střežil pro
opravdový život.
(Z
Lectio
divina svatého otce Benedikta XVI. v římském semináři 10. 2. AD
2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17812;
srov. Unitatis redintegratio, 4)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Nejsi Izraelem, Ježíši - Vykupiteli a Spasiteli, očekávaný prorok,
ale Pán, jemuž Šimon Petr v úžasu vzdává hold
plného poddanství.
Děkujeme Ti za exegezi Svatého otce Benedikta XVI. pro bohoslovce
římského papežského semináře:
on nástupce papeže Petra ukazuje jeho sepjetí se svatým Silvánem,
součinnost při psaní epištoly i při misijní službě rybářů zachraňujících duše.
Povolání, víru i dědictví,
které Kníže apoštolů přijal od Tebe,
předává v nauce oponujícím falešným prorokům zániku křesťanství – Církve:
těm, kdo šíří sebelásku k Moudrosti, zdánlivou filosofii,
ukazuje Tebe ve chvíli neefektivity práce,
již promění úžas nad Tebou a Tvou zázračnou pomocí při rybolovu
- svatopetrskou první filosofií;
těm, kdo šíří sebelásku ve vztahu k Tobě, k Božímu Synu, zdánlivou teologii,
ukazuje své vyznání v Tebe u Caesareje Filippovy
spojené s přijetím slíbené služby papežského Primátu.
těm, kdo šíří sebelásku v jakémkoli ritu, jímž oslavují sebe, zdánlivou liturgii,
ukazuje svatý Petr ritus Znovuzrození,
svatý křest slavený v Tvé Oběti nejsvětější;
těm, kdo šíří sebelásku ve své pomoci bližním, zdánlivou charitu,
ukazuje papež spolu se svým písařem Silvánem
láskyplné a pozemsky nepochopitelné spojení
Tvého misionáře a později křesťana,
cizince na této zemi a současně oddaného vlastence,
ochránce svého národa před ničiteli nacionálních hodnot;
těm, kdo v roli ničitelů Evropanům říkají, že jejich život a život Církve končí,
říci, že naší smrtí pro Tebe,
začíná jejich život s Tebou.
Amen.
