Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky
Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá- Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je náš vlastní úsudek.
Ježíš vstal z mrtvých. Událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství ukazuje na svém a ve svém Synu.
Hledajícím ještě zůstává otázka zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?
Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?
To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.
Můžeme vnímat, ak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat toto božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?
Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300-301.
O. Vladimír Mikulica
Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.
Apoštolové
konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně
shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim
nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou
úctou.
Stále
rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána.
Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a
nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na
někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma
mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a
ti všichni byli uzdravováni.
Žalm
„Nechť
řekne dům Izraelův“:
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá
navěky provází
o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty,
přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech
denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a
zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního
pramene. Osmidenní „teoretických“ katechezi v plném smyslu
tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o
svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v
závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti
poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve
svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou –
vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají
tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co
oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.
Nechť
řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá
navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho
milosrdenství trvá navěky."
Kámen,
který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým
řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto
je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z
něho!
Hospodine,
dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v
Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je
Hospodin a dopřál nám světlo.
Svatý
Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o
zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin
světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho
stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu
dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal
ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté
co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a
zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky
věků: „Můj Pán a
můj Bůh!“
Já,
Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i
vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova
a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos.
A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za
sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do
knihy a pošli sedmi církevním obcím."
Obrátil
jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A
když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a
uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou
do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem.
Když
jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil
pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední,
Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám
klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější
i to, které přijde později."
Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistra a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“
Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.
Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.
To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.
Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.
Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.
Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.
Když
byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli
učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi
nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal
ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
Znovu
jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám
vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim:
"Přijměte
Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu
je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš,
jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš
přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme
Pána."
On
jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po
hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou
ruku do jeho boku, neuvěřím."
Za
týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš
přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj
vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se
na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď
nevěřící, ale věřící."
Tomáš
mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
Ježíš
mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení,
kdo neviděli, a přesto uvěřili."
Ježíš
vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale
o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste
věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste
měli život v jeho jménu.
Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301
O. Vladimír Mikulica.
MODLITBA
Tvé tělo,
Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,
vlky v rouše beránčím,
je branou milosrdenství
pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:
Uzavření se Tvému Duchu,
jež působí slova a myšlenky modlitby
pronášená bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,
„slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe
a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.
K téže izolaci vedou skutky milosrdenství
konané, jak píše Apoštol, ke smrti,
k vlastnímu odsouzení
– inspirované sebeláskou.
Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,
která svědčí o mém hříchu,
jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,
se stává branou,
která se o této neděli, o vzkříšení,
jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,
otevřela pro všechny apoštoly,
aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:
Absolvo te seu non absolvo te:
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“-
či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.
Amen.
