"Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá..."
Kolik utrpení, nouze, různých konfliktů mezi státy i uvnitř občanské společnosti, kolik
pomluv, nespravedlivých odsouzení, trestů, i odsouzení k smrti nás v naší vlasti i v Evropě
nyní čeká? Kolik jsme již tohoto zla okolo nás, i v nejbližším okolí, museli dosud prožít?
Velikonoční poselství je světlem v temnotách. Světlem naděje "plné nesmrtelnosti".
O Smrtelné neděli (před Květnou) jsme četli evangelium o ženě přistižené při cizoložství.
Farizeové a zákoníci ji přivedou před Ježíše Krista, našeho Pána, postaví ji doprostřed a
položí mu lstivou otázku: "Máme ji podle mojžíšského zákona kamenovat. Co soudíš ty?"
Víme ze svatého evangelia, že Ježíš se místo odpovědi sehne a začne psát prstem na
zem. Podle komentáře Svatého otce Benedikta XVI. si počíná jako zákonodárce. On, Bůh
sám, rovněž psal prstem Deset Božích slov na Chorébu na kamenné desky Zákona.
Otcové Církve pak také připojují, že náš Spasitel Ježíš psal na zemi hříchy jednotlivých
farizeů a zákoníků – žalobců, takže se začali vytrácet, nejstarší nejprve, až nakonec
zůstala před ním stát jenom ona žena.
"Nikdo tě neodsoudil?"
"Nikdo, Pane!"
"Ani já Tě neodsuzuji. Jdi a už více nehřeš!"
Náš Vykupitel Ježíš Kristus nezrušil mojžíšský zákon. Vložil do něj Boží milosrdenství,
naplnil jej. Nezrušil jej, protože "neodsoudil" s podmínkou: "Jdi a už více nehřeš!"
Představme si cizoložnou ženu, představme si cizoložného muže, kteří poslechli, poté co
přijali Ježíšovo odpuštění ve svatém křtu či ve svaté zpovědi.
Představme si, jak se vracejí domů – a domovů mají několik, někteří více naž dva! Mnozí
nesou vážnou odpovědnost za děti, které počali. Pak i za životy narozených – za jejich
znovuzrození.
Představme si, jak řeknou, těm, kterým ublížili hříchem: "Odcházím, již nebudu více
hřešit!" - "Ode dneška bude středem mého srdce a mého života Přítel a Pán Ježíš."
Cizoložství se nadto, jak již často čteme i ve Starém zákoně, netýká jen hříšného porušení
manželské věrnosti, ale také porušení vztahu k Trojjedinému Bohu. Pýchou. Vzpourou
proti Němu: "Nebudu Jej poslouchat! Nebudu Mu sloužit!"
Tato pýcha, vzpoura je přitom příčinou rozbíjení manželství a rodin, života "singlů" v
osamocenosti, příčinou vyhýbání se svátosti manželství, příčinou osamělosti kněží a
biskupů, příčinou prázdných kostelů, klášterů a seminářů. Je to zaprodání – prostituce, jak
také čteme ve Starém zákoně – která na místo Trojjediného Boha ve své vzpouře staví na
první místo člověka, jeho blahobyt, jeho "lidská" práva.
A ovoce tohoto konzumního života – kultury smrti - nyní trpce poznáváme a ještě poznáme
u nás i Evropě.
Všechno toto dění, které nás čeká, se nese slovem našeho Mistra na Pána Ježíše: "Jdi a
už více nehřeš!" - slova svatého Petra z letničního kázání: "Zachraňte se z tohoto
zvráceného pokolení!"
Kde? - V Církvi, ve společenství, které - jak Ježíš náš Spasitel řekl - věrně slaví na Jeho
památku oběť mše svaté.
Dva učedníci – po ukřižování našeho Pána Ježíše Krista - Jej potkali na cestě do Emauz,
již zmrtvýchvstalého, a domnívali se, že je cizinec. Vyprávěli Mu, plni bolesti a zármutku,
co se v těchto dnech odehrálo v Jeruzalémě: jak jejich Mistra a Pána ukřižovali. A oni si
mysleli, že je Boží Syn.
Ježíš jim odpovídá slovy Písma a ukazuje, jak se vše v Zákoně a Prorocích na Něj
vztahuje. Po této "mši svaté katechumenů" cestou nakonec společně přijdou do hospody v
Emauzích.
Ježíš, Boží Syn, na začátku jídla rozlomí chléb a oni poznají, že je to On, který řekl a nyní
říká: "Toto je mé tělo!"....Toto konejte na mou památku, při níž zvěstujete mou smrt a mé
vzkříšení, dokud nepřijdu ve slávě Parusie.
Slavení Svaté liturgie mše svaté je vrcholem každého dne těch, kdo začali po seslání
Ducha Svatého žít jako jeruzalémští křesťané. Ti měli nadto všechno společné,
podporovali chudé a také byli ostatními církevními obcemi v nouzi podporování.
Z dějin víme, že křesťanskou církevní obec následovaly - a to často v době
pronásledování – další církevní obce v následujících obdobích i na jiných místech.
Podobně se pak formovala v duchu svatobenediktinského hesla: Modli se a pracuj!
I mnišská a řeholní společenství. Jsou právě dnes inspirací pro tuto dobu temna,
zpustošení kultury či civilizace, v době barbarizace společnosti.
Taková společenství Církve svědčí o setkání s Ježíšem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým a
pak o vzájemné pomoci těch, kdo se prací vlastních rukou na svých zahradách, v
řemeslné činnosti, v sadech, na polnostech starají o živobytí pro sebe i pro ty, kdo se k
nim připojí.
Jsou zvěstováním živé víry v Ježíše Krista, která sestupuje do nejvšednějších prací a
problémů v seskupeních rodin, v živých mnišských a řeholních společenstvích, v živých
farnostech a kněžských pospolitostech, kde na prvním místě je slavení – v posvátné úctě
– mše svaté.
Tváří v tvář duchovní, morální, sociální, ekonomické poušti, jíž se nyní začíná stávat a
patrně vbrzku se stane Evropa, volejme: "Zůstaň s námi, Pane, neboť se připozdívá!"
A odpovědí na naši emauzskou modlitbu bude i emauzské společenství s Ním, které dává
sílu, naději a nebeské vítězství.
.jpg)
Na obraze vidíme chudou ženu, vesničanku. Naslouchá zmrtvýchvstalému Pánu Ježíši,
který ji doprovází a pomáhá nést břímě. V této ženě můžeme poznávat obraz současné
Evropy, její ideál i realitu: naději pro budoucnost pro ty, kdo v Ježíše Spasitele věří a uvěří,
a i v náročných podmínkách poznávají Jeho milosrdnou lásku.
