Letnice po svatém přijímání na Velké Moravě
Duch svatý se po svatém přijímání modlí v srdci slovanského misionáře
„Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.“
Společně jsou patrně již v den Letnic roku 863 po početí a zmrtvýchvstání Ježíše Krista pohromadě svatí Sedmipočetníci, svatý Cyril se svou misijní družinou s králem Rostislavem, rovněž svatého života, a se svým novým stádcem: moravskými, později i nitranskými, vislanskými, panonskými Slovany, s českými kmeny. Ač se nemuseli zástupci rodů a kmenů sejít k jejich uvítání, přesto tato událost rozvíjí onu letniční z jeruzalémského večeřadla - řecko-slovanští misionáři, pocházející z různých míst evropské části Byzantské říše spolu se Slovany v centru Evropy slaví po vyhnání franckých misionářů první společné Letnice.
Příchod
na slavnost Letnic je pozváním, jak říká Svatý otec Benedikt
XVI., „vyznat
naši víru v přítomnost a v působení Ducha svatého, a prosit o
jeho vylití na nás, na církev a na celý svět. Osvojme si tedy se
zvláštní intenzitou prosbu samotné církve: Veni, Sancte
Spiritus! Tak jednoduchá a přímá, ale zároveň tak
mimořádně hluboká prosba vytryskla v první řadě ze srdce
Kristova. Duch je totiž darem, který Ježíš vyprosil a neustále
vyprošuje na Otci pro své přátele; první a hlavní dar, který
nám vymohl svým Zmrtvýchvstáním a Nanebevstoupením.
Životopisci v tzv. moravskopanonských legendách popisují několik proseb, které „vytryskly“ ze srdce mladičkého Konstantina-Cyrila a Michaela-Metoděje: Duch svatý, Duch Ježíše, jehož ve křtu přijali a s nímž se v tajemstvích Církve“ často na této zemi setkávali. Dar takové modlitby jim byl, již před věky připraven, ve chvíli, kdy náš Pán shromáždil své adepty na biskupy-misionáře ve večeřadle k poslední hostině na této zemi a k první v jeho Duchu.
„O této Kristově prosbě hovoří dnešní úryvek evangelia, jehož kontextem je Poslední večeře. Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“. Zde se odhaluje modlící se Ježíšovo srdce, jeho synovské a bratrské srdce. Tato modlitba dosahuje svého vrcholu a svého naplnění na kříži, kde se Kristova prosba zcela ztotožňuje s jeho naprostým sebedarováním. Tak se jeho modlitba stává pečetí jeho úplného darování z lásky k Otci a k lidstvu. Prosba a darování Ducha se setkávají, prostupují a stávají se jedinou skutečností. „ A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy.“ Ježíšova modlitba při Poslední večeři a na kříži je skutečně modlitbou, jež trvá i v nebi, kde Kristus sedí po pravici Otce. Ježíš totiž stále žije svoje kněžství a přimlouvá se za Boží lid a lidstvo, modlí se tudíž za nás všechny a prosí Otce o dar Ducha svatého.“
Papež Benedikt XVI. nám tímto otevírá poznání, dává odpověď na otázku, proč Ježíš Kristus dává ze svého Ducha nejprve biskupům a jejich prostřednictvím kněžím, aby odpouštěli hříchy, proč tak činí v posvátném čtyřicetidenní mezi svým zmrtvýchvstání, a nanebevstoupením a proč na ně „dechl a řekl, „Přijměte Ducha svatého!“
„Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, jak jsme jej slyšeli v prvním čtení, prezentuje „novou éru“ Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý.“
Můžeme předpokládat, že svatí Cyril a Metoděj byli spolu se svými žáky, byzantskými občany, spíše nositeli „svatopavelské, pohanokřesťanské tradice“. Nesli v sobě jeho poselství jak jejich vlastní soluňské obci, tak i dalších egejských přímořských obcí, a později i celého Balkánského poloostrova, které podobně jako ona korintská svědčily o mocném působení Svatého Ducha seslaného od Otce skrze Syna.
Svatý Apoštol národů jim tedy byl i v „mnohotvárném“ vyjádření Boží milosti při bohoslužbách v církevních obcích Evropy příkladem a misionářem-přímluvcem.
„Modlitba svatého Pavla,“ uvádí ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., „vykazuje obrovské bohatství forem, které přecházejí od díkůvzdání k požehnání, od chval k prosbě a přímluvě, od hymnu k prosebné modlitbě. Rozmanitost výrazů dokazuje, jak modlitba zahrnuje a proniká všechny životní situace, jak ty osobní, tak ty, které se týkají komunit, ke kterým se obrací.“
První elementem, který se nám apoštol snaží dát pochopit, spočívá v tom, že modlitba nesmí být nahlížena jako pouhý dobrý skutek, který konáme my ve vztahu k Bohu, jako naše jednání. Je především darem, plodem živé a oživující přítomnosti Otce a Ježíše Krista v nás. V listu Římanům píše: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“.
Svatí misionáři na našem území mohli především při slavení mše svaté poznávat stále Letnice, rození Církve díky kosmické události v jeruzalémském večeřadle při Seslání Ducha: mohli si zvláště v těchto chvílích uvědomovat - ve světle pohnutých historických událostí - nezasloužený dar milosti, charisma, které jim bylo pro obrácení Slovanů Trojjediným Bohem věnováno.
Víme, jak pravdivé je to, co apoštol říká, že totiž nevíme, oč se máme modlit, chceme se modlit, ale Bůh je daleko a nám se nedostává slov, jazyka, abychom s Bohem mluvili, ba ani myšlenek. Můžeme se jenom otevřít, dát svůj čas k dispozici Bohu a čekat, aby nám pomohl vstoupit do opravdového dialogu. Apoštol říká, že právě tento nedostatek slov, tato absence slov, ale zároveň touha vstoupit do kontaktu s Bohem, je modlitbou, kterou Duch svatý nejenom chápe, ale nese ji a tlumočí Bohu. Právě tato slabost se skrze Ducha stává pravou modlitbou, pravým kontaktem s Bohem. Duch svatý je jako tlumočník, který dává pochopit nám samotným i Bohu to, co chceme říci.
Takovýto prostředek - dvousečný meč: naši pokoru i průnik do našeho světa provázený naším úžasem, že překonává a převyšuje „naše kriteria“, volí Duch Ježíšův od Otce, aby naše duše i mysl mohla dosáhnout potřebné - pro předání víry a její růst - úrovně duchovního poznání.
V modlitbě zakoušíme více než v jiných dimenzích existence svoji slabost, svoji nuznost, stvořenost svého bytí, poněvadž stojíme před všemohoucím a transcendentním Bohem. A čím větší pokroky činíme při naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více; chápeme, že „nevíme, oč se modlit“. A Duch svatý přichází na pomoc naší neschopnosti, osvěcuje naši mysl, rozehřívá naše srdce a řídí naše obrácení se k Bohu. Pro svatého Pavla je modlitba především dílem Ducha svatého v našem lidství, bere na sebe naši slabost a přetváří nás z lidí připoutaných ke hmotným skutečnostem na lidi duchovní. V prvním listě Korinťanům říká, „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou“. Svým přebýváním v naší lidské křehkosti, nás Duch svatý mění, přimlouvá se za nás a uvádí nás do výšin Božích.
(Z
homilie Svatého otce Benedikta XVI. při
mši svaté v bazilice svatého Petra 23. května AD 2010
a z katecheze při generální audienci, na náměstí sv. Petra 20. června AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Do výšin,
kam jsi vystoupil z Olivetské hory,
do výšin věčné blaženosti, nás zveš,
Ježíši, odevzdávající svůj poslední vzdech na kříži Otci
- spolu s modlitbou nesenou Duchem svatým:
modlitbou usmíření, odpuštění,
těm, kdo svými hříchy směřují do zavržení.
Podobně jsi po svém zmrtvýchvstání
dechl na své apoštoly, biskupy své rodící se Církve.
Ve tvých slovech - Ty jsi Logos - a ve Tvém dechu - v Duchu svatém -
je předáno znamení kříže
při „Ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti…
- Neptáš se apoštolů, zda chtějí Tvého Ducha přijmout
či zda jej „in dispositione fidei“ přijali.
Zakládáš nyní svátost, nikoli charisma.
Děkujeme Ti za slova o daru modlitby v naší slabosti,
kterými ve své katechezi o svatém Pavlovi ukazuje Svatý otec Benedikt XVI.
sílu Tvého Ducha, jenž se modlí
v pokorných a pokořovaných srdcích slovanských misionářů
„vzdechy nevyslovitelnými“
ve chvíli po připomínce a zpřítomnění Boží pokory,
Tvé modlitby na kříži,
Tvých slov,
při nichž mocí Svatého Ducha proměňuješ:
po svatém přijímání.
Amen.
