Nekonečné prázdniny pro učedníky
Minulou neděli učil Ježíš, náš Spasitel, v úryvku mešního evangelia podle svatého Lukáše své učedníky, aby se nejen vymezili proti veřejnému mínění, které nemusí být vedeno Božím Duchem, ale aby především nahlas vyznali, co v jejich srdcích již se stále větší jistotou víry zaznívalo: „Ty jsi, Ježíši, Boží Mesiáš. Očekávaný Vykupitel všech povolaných ke spáse, Ty jsi Mesiáš, pomazaný Duchem svatým, jediný Boží Syn.“
Tomuto evangeliu porozuměl i svatý Apoštol, když v listu do Říma píše, že víra v srdci je k ospravedlnění, ale vyznání ústy vede ke spáse.
Dnes, v líčení svatého Lukáše o vyslání dvaasedmdesáti učedníků, dává Ježíš Mesiáš Boží těm, kdo jsou více a více Duchem svatým spojeni s budoucím papežem Petrem i s jeho vyznáním Mesianity a Božství Ježíše z Nazareta, moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu. Při jejich vyslání jim dává moc Ducha svatého, aby uzdravovali tamější nemocné a říkali jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Vstupovali totiž na jeho pokyn do těch měst a míst, kam chtěl sám přijít.
Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí při generální audienci dokazuje, že právě vyzbrojení sboru apoštolů a učedníků, jak popisuje jejich vyslání Ježíšem svatý Lukáš, dokládá hloubku kořenů apoštolské tradice, jíž se předává katolická - všeobecná víra Církve v Ježíšovo zmrtvýchvstání tak, že vede srdce i mysli věřících k přijetí Ducha svatého o Letnicích – ke křtu a vstupu do prvotní Církve „prvních“ tří tisíců.
Církevní společenství je utvářeno a vedeno Duchem svatým a spravováno apoštolským ministeriem. A toto společenství, které nazýváme Církví, se neomezuje pouze na všechny věřící v určitém historickém okamžiku, ale zahrnuje všechna období a všechny generace.
Zahrnuje Církev bojující zde na zemi, Církev trpící očistcovým ohněm a Církev vítěznou – cílové společenství všech svatých.
Každý křesťan je spojen se všemi věřícími v Ježíše Krista duchovním poutem – a katolický věřící po výtce – toto sjednocení prožívá nejintenzivněji při slavení mše svaté. A toto spojení platí jak pro všechny aktuálně žijící „ v těle“, tak i pro ty, kdo očekávají slávu vzkříšení po své smrti v očistci, tak pro společenství svatých.
Je zde tedy dvojí univerzalita: synchronní - jsme spojeni s věřícími celého světa, a také diachronní - minulí i budoucí věřící s námi tvoří jediné velké společenství. Duch svatý je zárukou živé přítomnosti tajemství v dějinách a je to on, kdo v průběhu staletí zajišťuje jeho naplňování. Díky Duchu svatému může být zkušenost vzkříšení, jakou zakoušela apoštolská komunita prvotní Církve, stále znovu prožívána následujícími generacemi, je totiž předávána a zpřítomněna ve víře, liturgii a společenství Božího lidu, který putuje v čase.
Vzkříšení je ontologickou skutečností, na níž závisí a jíž je principielně formována apoštolská tradice.
V tomto předávání plodů spásy, jež se děje v neustálém zpřítomňování křesťanského společenství vrcholně ve slavení mešní oběti na místě Ježíše Krista, s Ním a v síle Jeho Ducha nacházela již prvotní společenství Církve centrum, v němž spočívá apoštolská tradice Církve. Nazývá se tak proto, že je založena na svědectví apoštolů a učedníků v prvních dobách, působením Ducha svatého byla zanesena do Svatých písem Nového zákona a Církev se k ní neustále vrací jako ke svému základu a své normě, prostřednictvím nepřerušené posloupnosti apoštolské služby.
Fázi jejího založení, její předletniční zakládání, v dnešním úryvku evangelia náš Spasitel odůvodňuje slovy: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“
Zároveň vybízí k modlitbě za tuto rodící se a v budoucnu – až do skonání časů – se šířící Tradice: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“
Hovoří o Církvi trpící, předesílá, že počátek očistce, stejně jako pekla a nebe, má své zakotvení v přítomnosti apoštolské Tradice: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“
Ježíš ještě za svého života omezoval své poslání na Izraelský dům, ale předjímal, že dar bude určen nejen lidu izraelskému, ale celému světu a všem dobám. Vzkříšený pak výslovně svěřuje apoštolům úkol učit všechny národy, svědčit o jeho přítomnosti a jeho pomoci až do konce časů. Univerzalita spásy navíc vyžaduje, aby se velikonoční památka slavila bez přerušení až do slavného návratu Krista. Ale kdo bude zpřítomňovat spásnou přítomnost Pána Ježíše prostřednictvím služby apoštolů, hlav nebeského Izraele, a skrze celý život lidu nové smlouvy? Odpověď je jasná: Duch svatý. Skutky apoštolů v návaznosti na Lukášovo evangelium předkládají obraz vzájemného působení Ducha, Kristových apoštolů a společenství, která se kolem nich shromažďují. Díky působení Ducha mohou apoštolové a jejich následovníci poslání, které obdrželi od Vzkříšeného, uskutečňovat v čase. „Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec...“ - „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku a až na konec země.“ „My jsme svědky těchto událostí a stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Je to tedy právě Duch svatý, kdo prostřednictvím vkládání rukou a modlitby apoštolů posvěcuje a vysílá nové misionáře evangelia. Je zajímavé si povšimnout, že zatímco některé úryvky uvádí jako ustanovitele kněží svatého Pavla, jinde se tvrdí, že je to Duch, kdo vybírá pastýře stáda. Síla Ducha a Apoštol se tedy jeví jako vzájemně hluboce prostoupeny. V momentech, kdy v Církvi dochází k důležitým rozhodnutím, je Duch přítomen, aby je “pomohl“ učinit: „Rozhodl totiž Duch svatý i my...“ Církev roste a putuje „v bázni před Pánem a plná útěchy Ducha svatého“. Toto neustálé zpřítomňování živé přítomnosti Pána Ježíše mezi jeho lidem, které Duch svatý zajišťuje a ke kterému v Církvi dochází prostřednictvím apoštolské služby a bratrského společenství, je tím, co se v teologickém smyslu rozumí pod pojmem tradice - ta není pouhým materiálním přenosem toho, co bylo na počátku svěřeno apoštolům, ale skutečnou přítomností ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše, jenž provází a vede v Duchu svaté společenství jím utvořené.
Tradice je společenstvím věřících kolem povolaných Pastýřů v průběhu dějin, společenstvím, které živí Duch svatý - zajišťuje provázanost mezi zkušeností apoštolské víry jak ji prožívali první Ježíšovi učedníci a nynější zkušeností Krista v jeho Církvi. Jinými slovy, tradice je organickou kontinuitou Církve, svatým chrámem Boha Otce, postaveným na základech apoštolů a zbudovaným na Kristu jako úhelném kameni, díky kterému, prostřednictvím živého působení Ducha, drží pohromadě. „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova, jejími základy jsou apoštolové a proroci a Kristus je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu, v něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek“. Díky tradici, zabezpečené ministeriem apoštolů a jejich nástupců, živá voda prýštící z Kristova boku a jeho uzdravující krev dopadá na muže a ženy všech dob. Tak je tradice stálou přítomností Spasitele, jenž přichází, aby se s námi setkal, uzdravil nás a posvětil nás v Duchu skrze službu své Církve, ke slávě Otce.
Na závěr tedy můžeme shrnout, že tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti. Proto v této řece vždy znovu dochází naplnění Boží slovo, jež jsme vyslechli na počátku: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5753
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Voláš svých dvaasedmdesát, Ježíši, Boží Mesiáši,
pomazáváš je z daru svého Ducha,
aby oni sami se stali jako nositelé apoštolské Tradice
zdrojem pomazání Duchem svatým
pro „kristovce“, křesťany, kteří svým křtem vodou a Tvým Duchem,
svým pomazáním od Svatého,
svědčí o mesianitě, její tradici,
jejímž ústředním a výchozím bodem
jsi Ty:
ty stojíš na počátku jejich cest do všech měst a místo,
kam sám chceš v síle své Církve přijít.
Ty sám je nyní posíláš, aby šli ke všem národům, plemenům a jazykům.
Mají svědčit pomazáváním nemocných,
touto Tradicí mesianity,
že jsi již blízko:
jejich cesta je povoláním,
jejich život při těchto putováních s Tebou
je svatodušní „scholé“ pro Tebe:
paradoxně prázdninami,
při nichž se studium i zaměstnání stávají
prázdninovou rekreací
jejich svědectví na rekreačních místech v kterékoli části světa
o Tobě v jednotě s Petrem našich dnů,
kdy každému,
s nímž se na tomto prázdninovém putování setkají,
spolu s Petrem svědčí:
„On, Ježíš z Nazareta je Mesiáš, Kristus,
Syn Boha živého,
On třetího dne po ukřižování
vstal z mrtvých!“
Amen.
