Jednoho
dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu
jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i
Jan naučil své učedníky."
Odpověděl
jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno
tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám
každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme
každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení."
Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k
němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě
totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a
nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl:
'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou
na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece
vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho
neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.
Proto
vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a
otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá,
nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec,
že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho
poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí
o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí,
umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec
dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! "
Mens nostra concordet voci Ecclesiae
Naše mysl ať je „jedno srdce“ s hlasem Církve. Tak implicitně vyjadřuje papež Benedikt XVI. tajemství modlitby, která je v souladu s modlitbou Boží, jednotu srdce Božího se srdcem jeho stvoření - člověka, který se k Němu pravidelně obrací.
„Myšlenky obvykle předcházejí slovům, hledají a formulují slova,“ vykládá původní citát „Mens nostra concordet voci nostrae“ z Řehole svatého Benedikta Svatý otec Benedikt XVI. „Ale u modlitby žalmů, u liturgické modlitby vůbec, je tomu naopak: slovo, hlas jde před námi a náš duch se musí k tomuto hlasu připojit. Neboť sami ze sebe my lidé nevíme, jak se vlastně máme modlit. – jsme od Boha příliš vzdáleni.“
Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky."
Již jeden z východních starců, jak cituje část z exercicií Otce Hanse-Petera Kolvenbacha papež Benedikt XVI., si povšiml, že jednotlivé prosby modlitby, kterou Ježíš naučil se modlit nás, své učedníky, jsou součástí oné Velké cesty, již popisuje svatý Lukáš a současně se stávají modlitební výzvou, abychom na ní Ježíše následovali.
Zároveň, jak tomu bývá v mystickém výkladu velikonočního Božího slova uchovaného v Tradici i v její části – v Písmu svatém, se pravý návod ke křtu, ke vstupu do života s Bohem, otevírá rovněž v obráceném chronologickém sledu: …onen starec měl nutkání „začít „Otče náš“ vždycky u posledního slova, abychom byli hodni skončit modlitbu úvodními slovy – „Otče náš“. Takto, prohlašoval, procházíme velikonoční cestou: „Začínáme v poušti u pokušení, vracíme se zpět do Egypta, pak cestou exilu procházíme zastávkami odpuštění a Boží many a skrze Boží vůli dospíváme do země zaslíbené, Božího království, kde nám sdělí tajemství svého jména: „Náš Otec“.
Starec tedy ukazuje Velkou cestu Ježíšovu do Jeruzaléma jako osobní a společnou cestu modlitby Církve k benediktinskému „Mens nostra concordet voci nostrae“.
„U Benedikta se citovaná věta vztahuje bezprostředně k žalmům, velké knize modliteb Božího lidu ve staré a nové smlouvě: to jsou slova, která lidem daroval Duch svatý, Boží Duch, jenž se stal Slovem. Tak se modlíme “v duchu“, s Duchem svatým. Ještě více to samozřejmě platí o Otčenáši: když se modlíme Otčenáš, modlíme se k Bohu slovy danými od Boha, říká svatý Cyprián. A dodává k tomu: Když se modlíme Otčenáš, naplňuje se v nás Ježíšův příslib pravým ctitelům, kteří uctívají Otce „v duchu a v pravdě“. Kristus, který je pravda, nám tato slova daroval a v nich nám daruje Ducha svatého. Tak zde zahlédáme i svébytnou povahu křesťanské mystiky. Není to ponoření do sebe, ale setkání s Božím Duchem ve Slovu, které nás předchází, setkání se Synem a s Duchem svatým a tak sjednocení s živým Bohem, jenž je vždy v nás stejně jako s námi.
Modlitba Páně vyjadřuje tuto dvojí formu Boží přítomnosti ve stvoření a vede k jejímu prožívání. Připravuje na křest ve jménu Nejsvětější Trojice, na vstup do společenství těch, kdo se Duchem nechávají vést. To zrcadlí dvě desky Zákona Ježíšova jakoby vsazené do této modlitby, na jedné z nich jsou vytesány tři první prosby a vyznání lásky k Trojjedinému Bohu, na druhé čtyři „pozemská zvolání“ vyjadřující lásku k Církvi. V ní se nám otevírá cesta, naše společná i osobní Velká cesta Ježíšova od benediktinského „mens“, k „Ecclesia“ - od naší mysli, k „jednomu srdci a jedné duši“ živého společenství Církve, společenství stejně smýšlejících v rovině přikázání obou Desek: lásky k Bohu a bližnímu.
Zároveň tato cesta – i v obráceném pořadí proseb – vede od křtu v Církvi k jeho stále plnějšímu prožívání v tajemství zpřítomnění kalvárské oběti mše svaté.
Pro výklad Otčenáše to znamená dvojí. Jednak je velmi důležité poslouchat Ježíšova slova co možná nejpřesněji, jak nám je uchovalo Písmo. Musíme se snažit, kam až to jde, skutečně poznávat Ježíšovy myšlenky, které nám v těchto slovech chtěl předat. Ale musíme si také stále být vědomi toho, že Otčenáš pochází z jeho vlastních modliteb, z rozhovoru Syna s Otcem. To ukazuje, že sahá do velké hloubky mimo slova vůbec. Pojímá celou šíři lidského bytí všech dob, a nelze jej tedy poměřit čistě historickým výkladem, ať je jakkoli důležitý.
Mše svatá je tak přenesením rozhovoru Otce a Syna v Duchu svatém do naší každodenní reality, která je tak naplňována, prosycována a proměňována Božím tajemstvím na Velké cestě ke vzkříšení.
Takto před námi jakoby obráceně, než je modlitba ve společenství či modlitbě vedená slavením mše svaté, vystupují jednotlivé prosby a vyznání víry modlitby Ježíše Krista, kterou se On modlí na své pozemské pouti a zvláště v Getsemanské zahradě před svatodušním přijímáním Otcovy vůle: modlitba k jeho Otci a k našemu Otci:
„Abba“, v Duchu Ježíšově, přece vyslovujeme nejsilněji, nejintenzivněji ve chvíli svatodušního spojení s Ním po svatém přijímání.
„Přijď království Tvé,“ můžeme prosit až poté, co poznáme jeho vůli – a to je po obětování – po odevzdání se Jemu na počátku mešní oběti.
„Jsi na nebesích“ – Bůh je v mém srdci – Ježíš je ve mně. Přijal jsem do svého těla jeho tělo, jeho krev. Ve chvíli svatého přijímání „celé nebe v duši mám“:
„Posvěť se jméno Tvé“ („hagiasthéto“) – prvotně odkazuje na pokropení krví z kříže nové oběti, jíž je nový Áron i jeho obětina současně. Toto posvěcení vrcholí v konsekračních slovech, která Ježíš pronáší ústy obětujícího kněze.
„Buď vůle Tvá“ – otevírá se nám pohled na to, co po nás žádá Bůh. Jistě tomu tak je pro „mens“ při čtení Božího slova – ale především pro srdce v oběti mše svaté.
„Chléb náš vezdejší“ – Anamenéze: ‚Dej nám sám sebe‘ – vyjadřuje touhu, již umocňuje volání Svatý, svatý – třikrát Svatý proroka Izaiáše – ‚vidoucího‘ - proroka před svatým přijímáním vidícího Boha‘.
„Odpusť nám naše viny“ – Tato slova patří na první pohled spíše do pozdravení pokoje. Jím má vrcholit přijetí Boží slova po modlitbě věřících – po přímluvách a jsou zakončena „vyučovací hodinou“ katechumenů, ale zároveň ukazují na toho, který nám odpustil na kříži.
„Neuveď nás v pokušení“ – prosíme o vyzbrojení na cestu při „Ite missa est“.
„Zbav nás od zlého“ – od ďábla – Zde zaznívá úkon kajícnost případně: můžeme slyšet volání srdce ve svaté zpovědi; stává se tak varovným upozorněním na to, že samotný úkon kajícnosti nemusí stačit, ale že duše touží po modlitbě za uzdravení a osvobození.
Velké osobnosti všech staletí, oddané modlitbě směly skrze svoji vnitřní jednotu s Pánem sestoupit do hloubek mimo veškerá slova a mohly nám tak dál zpřístupňovat skryté bohatství modlitby A každý z nás smí shledávat, že je se svým zcela osobním vztahem k Bohu v této modliteb pozdvižen a přijímán. Znovu a znovu musí vycházet svou vlastní myslí (mens) vstříc Slovu, jenž k nám přichází od Syna (vox), otevírat se mu a nechávat se jím vést. Tak se bude otevírat jeho vlastní srdce a každému z nás dá poznat, jak se Pán chce modlit právě s ním.“
„…čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! "
(Z knihy Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister and Principal, Brno AD 2007, p. 99-100)
P. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Poutníku modlitby,
otevření srdce Otci a každému z nás,
Ježíši, náš učiteli života v Duchu svatém,
jehož nám od Otce zvláště ve chvíli křtu a v každé mešní oběti dáváš,
děkujeme Ti za Tvou pozemskou životní cestu ke smrti,
již jsi proměnil ve slávu vzkříšení.
Děkujeme Ti, že již na této cestě nám ukazuješ, jak Tě následovat,
až po Tvém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Tvá Církve začne žít z moci Ducha svatého,
až k následování dáš božskou sílu.
Děkujeme Ti za slova z knihy o Tobě, z vyznání lásky k Tobě a k bližním, Svatého otce Benedikta XVI.,
v níž nám představuje jeden ze základních rysů evangelia podle sepsání svatého Lukáše:
touží v nás jako Ty ve svých učednících vzbudit touhu modlit se.
Popisuje proto Tvé působení, které povstává z modliteb Tebe v Duchu k Otci;
vyznání svatého Petra, že Ty jsi Boží Mesiáš,
dění na vysoké hoře, Tvou proměnu jako tajemství modlitby
– v tomto kontextu a s týmž důrazem ukazuje,
jak učíš své učedníky své a jejich modlitbě k Otci:
Cestu pozdvižení mysli k Trojjedinému, Velkou cestu s Tebou,
jenž jsi jako Logos, Slovo, vložil svůj hlas (Vox) do hlasu své Církve;
dals nám Ducha svatého, aby se Tvá i naše modlitba k Bohu Otci stala obětí
a především – v Tvém vzestupu z předpeklí –
uvedením do mše svaté s důrazem na její slavení
- modlitby u Tvého kříže v Nejsvětější Eucharistii.
