Stará plná stodola
Někdo
ze zástupu požádal Ježíše: "Mistře, řekni mému
bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!"
Odpověděl
mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo
rozhodčím?"
Potom jim řekl:
"Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť
i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co
má."
Pověděl jim toto
podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně
urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už
nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu
své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí
i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho
let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘
Bůh
však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat
svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'
Tak
to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před
Bohem."
"Jednomu
bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám
pro sebe: 'Co mám udělat?“
„Uvažovat sám pro sebe“ v tomto případě znamená řešit věci bez vztahu k Bohu, bez otázky, co On chce, jaká je jeho cesta. Takto uvažovat u sebe, znamená propadat se do samoty se sebou samým. Do samoty bez Boha, do samoty s ďáblem, který nás k ní vede cestou hamižnosti, chtivosti věcí a majetku, lakomství.
„Jeden z nejhorších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet,“ píše Svatý otec Benedikt XVI. ve své encyklice Caritas in veritate, „je samota. Je třeba si uvědomit, že také další druhy chudoby, včetně materiální, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo z těžkosti milovat. Chudoba často vzniká z odmítnutí milovat Boha, z prvotního tragického uzavření člověka v sobě samém, který myslí, že si sám stačí, anebo že je pouze bezvýznamným a přechodným faktem, „cizincem“ ve vesmíru, který vznikl náhodou. Člověk je odcizen, když je sám nebo se odtrhává od reality, když odmítá myslet a věřit v nějaký Základ.“
Základem víry je nikoli jen slovo Ježíše Kristu proti závislosti na majetku, jež dnes jako součást svého vyjádření Ježíšova Horského kázání na Velké cestě podává svatý evangelista Lukáš, ale sám Ježíš, jemuž máme podle následujících slov a skutků jej - Božího Syna na Velké cestě odevzdat svůj život.
„…Rozum v této věci nalézá inspiraci a orientaci v křesťanském zjevení, podle něhož společenství lidí nepohlcuje osobu do sebe a neničí její autonomii, jako se to děje v různých formách totalitarismu, ale dále ji zhodnocuje, protože vztah mezi osobou a společenstvím je vztahem jednoho celku vůči druhému. Tak jako rodinné společenství v sobě neanuluje osoby, které je tvoří, a jako církev sama plně zhodnocuje „nové stvoření“, které je křtem zařazeno do jejího živého Těla, tak také jednota lidské rodiny v sobě neanuluje osoby, národy a kultury, ale činí je vzájemně transparentnější a více jednotné v jejich legitimních různostech.“
Církev a zvláště její nejvyšší a nejdůležitější činnost na této zemi, slavení mešní oběti, je proto cestou k plnému rozvinutí každé osoby, která se vydala cestou, již logion Ježíšovo charakterizuje: „Blaženější je dávat než přijímat.“
Úkon, kterým se toto slovo Ježíšovo zpřítomňuje, je offetorium – přinášení darů, obětování, kdy na začátku mešní oběti přinášíme s dary především své srdce: Ježíš nás učí opačné cestě, než je cesta sebestředného a ziskuchtivého boháče – budovatele.
„V evangeliu dnešní neděle,“ rozvíjí papež Benedikt XVI. tajemství cesty moudrosti, jež se otevírá každému, kdo přichází na mši svatou, aby více dal, než přijal, „se Ježíšovo učení týká právě opravdové moudrosti a je uvedeno otázkou jednoho muže ze zástupu: „Mistře, řekni bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví“.
Ježíš ve své odpovědi varuje posluchače, aby nedychtili po pozemských dobrech a to podobenstvím o bohatém hlupákovi, který sice pro sebe nashromáždil hojnou sklizeň, přestal pracovat, užívá si svého majetku a vrhá se do zábav; dokonce si namlouvá, že může oddálit smrt „Bůh mu však řekl: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“
Hloupý člověk v Bibli je ten, kdo nechce brát na vědomí ze zkušenosti o viditelných věcech, že nic netrvá navždy, že všechno pomíjí: mládí, jakož i tělesná síla, pohodlí ale i funkce moci. Učinit svůj život závislý na tak pomíjivých věcech, je tedy hloupost. Člověk, který důvěřuje v Pána, se naopak neobává protivenství života, ani nevyhnutelné skutečnosti smrti: je to muž, který získal „moudré srdce“ jako svatí.“
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při modlitbě Anděl Páně v Castel Gandolfo 1. 8. AD 2010
a z encykliky Caritas in veritate V., 53; zdroj: www.radiovaticana.cz)
O. Vladimir Mikulica
MODLITBA
Jedině Tobě, Ježíši,
protože jsi Bůh a člověk,
příslušní zbořit starou stodolu
a vystavět – ve třech dnech - novou,
ačkoli víš, že Otec již první noci Ti nabídl smrt,
výkupnou smrt za nás chtivé a lakotné hříšníky,
kteří - zaslepeni propůjčeným majetkem -
se nechávají tímto démonem vést k dalšímu, již smrtelnému hříchu,
k pýše, v níž se stavějí na Tvé místo
a aniž by na rozdíl od Tebe znali a mohli uslyšet láskyplný hlas ve chvíli smrti,
který zve do věčného života.
Chtějí strhnout stodolu a stavět novou,
podobně jako pyšný člověk z Babylonu
propadají touze být ve věcech plánovaní svých hospodářských a finančních úspěchů
na Tobě nezávislí.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,
jimiž nám ve své encyklice odhaluje marnost protikrizových ekonomických opatření těch,
kdo jsou vzdáleni od Tebe,
vzdáleni od Tvé Církve,
vzdáleni od schopnosti jít na mši svatou
a při obětním průvodu od východu k tomuto světu peněz a majetku cestou k oltáři
své finance a majetek vložit na mešní patenu,
a tak uslyšet jednoho, posledního dne či noci na této zemi:
„Služebníku věrný, málo jsi spravoval věrně,…vejdi v radost
– do sýpky duchovní radosti,
již ti postavil Tvůj Pán“ – Ty sám: rozsévač i spravedlivý žnec nového stvoření.
Amen.
