Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI
Když
Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby
tam pojedl, dávali si na něj pozor.
On
si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy
toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební
hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván
někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by
přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou
zaujmout poslední místo.
Ale
když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až
přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si
sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou
u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se
ponižuje, bude povýšen."
Svému
hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi
své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby
tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když
strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
A
budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit.
Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."
Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božsrví lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.
Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.
O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:
"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Marii, "mladé ženě".
I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.
Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".
Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.
Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krsta jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.
V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:
V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.
Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“
Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671: „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“
Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.
V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdješí soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodjící bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.
Pater
Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše
Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je
pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme
nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve
svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka
Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného
katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce –
přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského
vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z
"posledního místa na hostině" přijal na první.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331
http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=56
http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1988
O. Oldřich
MODLITBA
Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,
kteří zaujmou poslední místa,
zveš na první,
Ježíši, ztělesnění pokory,
ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe
a vzals na sebe přirozenost otroka,
služebníka u stolu obětního oltáře.
Tváří v tvář "Armageddonu",
který probíhá v bitvě národů u syrského Aleppa,
nás varuješ před dalším, zde v Evropě:
ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány
zničit křesťanskou kulturu Evropy,
vyvstává v jejich pozadí protivník
mnohem mocnější ve své pýše -
sami ti z Evropanů,
kteří podněcují ničení křesťanské společnosti
či mají na něm pasivní podíl.
Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku
k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,
si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;
Otec Martin Středa je příkladem kněze,
který si pořídil pro pozemskou bitvu
nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,
jíž umožnil i pozemské vítězství:
zbrojní pas
na pokoru.
Amen.
Sacramentum caritatis 31. Když přemýšlíme o tomto tajemství, můžeme říci, že se Ježíš svým příchodem vyšel vstříc očekávání, jež bylo živé v izraelském lidu, přítomno v celém lidstvu a konec konců i v samotném stvoření. Tím, že se sám daroval, objektivně otevřel eschatologickou dobu. Kristus přišel, aby shromáždil rozptýlený Boží lid (srov. Jan11, 52) a jasně projevil svůj úmysl, shromáždil společenství smlouvy, aby splnil přislíbení daná otcům (srov. Jer 23, 3; 31,10; Lk 1, 55.70). Povoláním Dvanácti ? podle 12 izraelských kmenů ? a v úkolu, který jim svěřil při Poslední večeři před svým vykupitelským utrpením, aby slavili jeho památku, Ježíš ukázal, že chtěl příkaz přenést a na jím založené společenství, aby bylo znamením a nástrojem v něm započatého eschatologického shromáždění. Proto se v každé eucharistické oběti svátostným způsobem uskutečňuje eschatologické setkání Božího lidu. Eucharistická hostina je pro nás skutečným předjímáním konečné slavnostní hostiny, kterou předpovídali proroci (srov. Iz 25, 6-9) a v Novém zákoně je popsána jako svatební hostina Beránka (Zj 19, 7-8); má být slavena v radosti společenství svatých[100].
(Vyjádření )
Jeho Lumina:
Drazí mladí, zdá se mi, že v tomto Božím slovu o pokoře vychází najevo důležité a jako nikdy předtím aktuální poselství pro vás, kteří chcete následovat Krista a být součástí jeho Církve. To poselství říká: nechoďte cestou pýchy, nýbrž pokory. Jděte proti proudu: neposlouchejte zištné a svůdné hlasy, které dnes z mnoha stran propagují modely života, poplatné aroganci a násilí, zpupnosti a úspěchu za každou cenu, zdání a vlastnění na úkor bytí. Kolik poselství, jež k vám přicházejí zejména prostřednictvím médií, je adresováno právě vám! Buďte bdělí! Buďte kritičtí! Nenechte se strhnout touto vlnou působivého přemlouvání. Nemějte strach, drazí přátelé, preferovat "alternativní" cesty, jež indikuje pravá láska: střízlivý a solidní životní styl; upřímné, citlivé a čisté vztahy; poctivé nasazení ve studiu i v práci; hluboký zájem o obecné blaho. Nemějte strach jevit se odlišnými a být kritizovanými za to, co se může jevit jako zpozdilé a nemódní: vaši vrstevníci, ale i dospělí, a zejména ti, kteří se zdají být nejvíce vzdáleni mentalitě a hodnotám Evangelia, mají hluboce zapotřebí vidět někoho, kdo se odvažuje žít podle plnosti lidství, zjeveného Ježíšem Kristem.
Cesta pokory, drazí mladí, proto není cestou rezignace, ale odvahy. Není to výsledek porážky, ale vítězství lásky nad sobectvím a milosti nad hříchem. Následováním Krista a napodobováním Marie musíme mít odvahu k pokoře, musíme se pokorně svěřit Pánu, protože jenom tak budeme moci být chápavými nástroji v jeho rukou, a dovolíme Mu učinit s námi veliké věci. Veliké divy Pán učinil v Marii a ve Svatých! Myslím na příklad Františka z Assisi a Kateřiny Sienské, patronů Itálie. Myslím také na skvělou mládež jako svatá Gemma Galgani, svatý Gabriel od Bolestné Matky, sv. Alois Gonzaga, svatý Dominik Savio, svatá Maria Goretti, jež se narodila nedaleko odtud, blahoslavení Piergiorgio Frassati a Alberto Marvelli. A myslím také na mnohé chlapce a děvčata, kteří patří k zástupu "anonymních" svatých, ale kteří nejsou anonymní před Bohem. Pro Něho je každá jednotlivá osoba jedinečná, má své jméno a svou tvář. Vy víte, že všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svatými!
Jak vidíte, drazí mladí, pokora, které nás učí Pán a kterou dosvědčují svatí, každý podle originality vlastního povolání, je všechno jiné než poraženecký přístup k životu. Hleďme především na Marii: na její školu. Stejně jako ona můžeme i my učinit zkušenost onoho ano daného lidstvu Bohem, z něhož plynou všechna anonašeho života. Pravda, mnohé a velké jsou výzvy, kterým musíte čelit. První z nich však na vždy zůstane následovat Krista do všech důsledků, bez výhrad a kompromisů. A následovat Krista, znamená cítit se živou součástí jeho těla, kterým je Církev. Nelze se nazývat Kristovými učedníky a přitom nemilovat a nenásledovat jeho Církev. Církev je naše rodina, v níž nám láska k Pánu a k bratřím, zejména v účasti na Eucharistii, dává zakusit radost z toho, že může již nyní okoušet budoucí život, který bude naprosto osvícen Láskou. Naše každodenní závazky ať jsou žity tady na zemi tak, jako bychom byli již nahoře. Cítit se církví je proto povoláním ke svatosti pro všechny: je to každodenní závazek budovat společenství a jednotu přemáháním každého odporu a každého nepochopení. V Církvi se učíme milovat výchovou k nezištnému přijímání bližního, starostlivé pozornosti vůči těm, kteří jsou v těžkostech, chudým a posledním. Zásadní motivací, která sjednocuje věřící v Krista, není úspěch, ale dobro, dobro, které je tím autentičtější, čím více je sdílené, a které v první řadě nespočívá v tom něco vlastnit a mít moc, ale být. Tak se buduje Boží město s lidmi, město, které zároveň vyrůstá ze země a sestupuje z Nebe, protože se rozvíjí v setkání a spolupráci mezi lidmi a Bohem (srov. Zjev 21,1-3).
Následovat Krista, drazí mladí, kromě toho obnáší úsilí přispět k budování spravedlivější a solidárnější společnosti, kde se mohou všichni těšit pozemskými dobry. Vím, že mnozí z vás velkodušně dosvědčují vlastní víru v různých sociálních prostředích: prací ve volontariátu, prací ve prospěch obecného dobra, pokoje a spravedlnosti v každém společenství. Jedna z oblastí, v nichž se potřeba jednat jeví naléhavou, je zajisté ochrana stvoření. Novým generacím je svěřena budoucnost planety, v níž jsou patrná znamení vývoje, který ne vždy dovede zachovávat jemnou rovnováhu přírody. Dříve než bude pozdě, je třeba přijmout odvážné kroky, které dokáží obnovit mocnou smlouvu mezi člověkem a zemí. Je zapotřebí rozhodného ano k ochraně stvoření a mocného úsilí k obrácení oněch tendencí, které hrozí vést k situacím nevratné degradace. Proto jsem ocenil iniciativu italské Církve prosazovat vnímavost k problematice ochrany stvoření ustanovením Národního dne ochrany stvoření, který připadá na 1.září. Tento rok je pozornost upřena především na vodu, drahocenné dobro, které " pokud nebude vyváženě a pokojně sdíleno " stane se, bohužel, důvodem závažného napětí a ostrých konfliktů.