22. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. 
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. 
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé. 
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božsrví lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.

O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:

"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Marii, "mladé ženě".

I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.

Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".

Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.

Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krsta jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.

V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:

V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.

Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“

Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671:  „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“ 

Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.

V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdješí soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodjící bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.

Pater Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce – přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z "posledního místa na hostině" přijal na první.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331

http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=56

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1988

srovn.: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Elitni-instruktor-vyzyva-civilisty-aby-se-ozbrojili-447132

O. Oldřich

MODLITBA

Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,

kteří zaujmou poslední místa,

zveš na první,

Ježíši, ztělesnění pokory,

ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe

a vzals na sebe přirozenost otroka,

služebníka u stolu obětního oltáře.

Tváří v tvář "Armageddonu",

který probíhá v bitvě národů u syrského Aleppa,

nás varuješ před dalším, zde v Evropě:

ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány

zničit křesťanskou kulturu Evropy,

vyvstává v jejich pozadí protivník

mnohem mocnější ve své pýše -

sami ti z Evropanů,

kteří podněcují ničení křesťanské společnosti

či mají na něm pasivní podíl.

Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku

k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,

si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;

Otec Martin Středa je příkladem kněze,

který si pořídil pro pozemskou bitvu

nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,

jíž umožnil i pozemské vítězství:

zbrojní pas

na pokoru.

Amen.

Sacramentum caritatis 31. Když přemýšlíme o tomto tajemství, můžeme říci, že se Ježíš svým příchodem vyšel vstříc očekávání, jež bylo živé v izraelském lidu, přítomno v celém lidstvu a konec konců i v samotném stvoření. Tím, že se sám daroval, objektivně otevřel eschatologickou dobu. Kristus přišel, aby shromáždil rozptýlený Boží lid (srov. Jan11, 52) a jasně projevil svůj úmysl, shromáždil společenství smlouvy, aby splnil přislíbení daná otcům (srov. Jer 23, 3; 31,10; Lk 1, 55.70). Povoláním Dvanácti ? podle 12 izraelských kmenů ? a v úkolu, který jim svěřil při Poslední večeři před svým vykupitelským utrpením, aby slavili jeho památku, Ježíš ukázal, že chtěl příkaz přenést a na jím založené společenství, aby bylo znamením a nástrojem v něm započatého eschatologického shromáždění. Proto se v každé eucharistické oběti svátostným způsobem uskutečňuje eschatologické setkání Božího lidu. Eucharistická hostina je pro nás skutečným předjímáním konečné slavnostní hostiny, kterou předpovídali proroci (srov. Iz 25, 6-9) a v Novém zákoně je popsána jako svatební hostina Beránka (Zj 19, 7-8); má být slavena v radosti společenství svatých[100].

(Vyjádření )

Jeho Lumina:

Drazí mladí, zdá se mi, že v tomto Božím slovu o pokoře vychází najevo důležité a jako nikdy předtím aktuální poselství pro vás, kteří chcete následovat Krista a být součástí jeho Církve. To poselství říká: nechoďte cestou pýchy, nýbrž pokory. Jděte proti proudu: neposlouchejte zištné a svůdné hlasy, které dnes z mnoha stran propagují modely života, poplatné aroganci a násilí, zpupnosti a úspěchu za každou cenu, zdání a vlastnění na úkor bytí. Kolik poselství, jež k vám přicházejí zejména prostřednictvím médií, je adresováno právě vám! Buďte bdělí! Buďte kritičtí! Nenechte se strhnout touto vlnou působivého přemlouvání. Nemějte strach, drazí přátelé, preferovat "alternativní" cesty, jež indikuje pravá láska: střízlivý a solidní životní styl; upřímné, citlivé a čisté vztahy; poctivé nasazení ve studiu i v práci; hluboký zájem o obecné blaho. Nemějte strach jevit se odlišnými a být kritizovanými za to, co se může jevit jako zpozdilé a nemódní: vaši vrstevníci, ale i dospělí, a zejména ti, kteří se zdají být nejvíce vzdáleni mentalitě a hodnotám Evangelia, mají hluboce zapotřebí vidět někoho, kdo se odvažuje žít podle plnosti lidství, zjeveného Ježíšem Kristem.

Cesta pokory, drazí mladí, proto není cestou rezignace, ale odvahy. Není to výsledek porážky, ale vítězství lásky nad sobectvím a milosti nad hříchem. Následováním Krista a napodobováním Marie musíme mít odvahu k pokoře, musíme se pokorně svěřit Pánu, protože jenom tak budeme moci být chápavými nástroji v jeho rukou, a dovolíme Mu učinit s námi veliké věci. Veliké divy Pán učinil v Marii a ve Svatých! Myslím na příklad Františka z Assisi a Kateřiny Sienské, patronů Itálie. Myslím také na skvělou mládež jako svatá Gemma Galgani, svatý Gabriel od Bolestné Matky, sv. Alois Gonzaga, svatý Dominik Savio, svatá Maria Goretti, jež se narodila nedaleko odtud, blahoslavení Piergiorgio Frassati a Alberto Marvelli. A myslím také na mnohé chlapce a děvčata, kteří patří k zástupu "anonymních" svatých, ale kteří nejsou anonymní před Bohem. Pro Něho je každá jednotlivá osoba jedinečná, má své jméno a svou tvář. Vy víte, že všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli svatými!

Jak vidíte, drazí mladí, pokora, které nás učí Pán a kterou dosvědčují svatí, každý podle originality vlastního povolání, je všechno jiné než poraženecký přístup k životu. Hleďme především na Marii: na její školu. Stejně jako ona můžeme i my učinit zkušenost onoho ano daného lidstvu Bohem, z něhož plynou všechna anonašeho života. Pravda, mnohé a velké jsou výzvy, kterým musíte čelit. První z nich však na vždy zůstane následovat Krista do všech důsledků, bez výhrad a kompromisů. A následovat Krista, znamená cítit se živou součástí jeho těla, kterým je Církev. Nelze se nazývat Kristovými učedníky a přitom nemilovat a nenásledovat jeho Církev. Církev je naše rodina, v níž nám láska k Pánu a k bratřím, zejména v účasti na Eucharistii, dává zakusit radost z toho, že může již nyní okoušet budoucí život, který bude naprosto osvícen Láskou. Naše každodenní závazky ať jsou žity tady na zemi tak, jako bychom byli již nahoře. Cítit se církví je proto povoláním ke svatosti pro všechny: je to každodenní závazek budovat společenství a jednotu přemáháním každého odporu a každého nepochopení. V Církvi se učíme milovat výchovou k nezištnému přijímání bližního, starostlivé pozornosti vůči těm, kteří jsou v těžkostech, chudým a posledním. Zásadní motivací, která sjednocuje věřící v Krista, není úspěch, ale dobro, dobro, které je tím autentičtější, čím více je sdílené, a které v první řadě nespočívá v tom něco vlastnit a mít moc, ale být. Tak se buduje Boží město s lidmi, město, které zároveň vyrůstá ze země a sestupuje z Nebe, protože se rozvíjí v setkání a spolupráci mezi lidmi a Bohem (srov. Zjev 21,1-3).

Následovat Krista, drazí mladí, kromě toho obnáší úsilí přispět k budování spravedlivější a solidárnější společnosti, kde se mohou všichni těšit pozemskými dobry. Vím, že mnozí z vás velkodušně dosvědčují vlastní víru v různých sociálních prostředích: prací ve volontariátu, prací ve prospěch obecného dobra, pokoje a spravedlnosti v každém společenství. Jedna z oblastí, v nichž se potřeba jednat jeví naléhavou, je zajisté ochrana stvoření. Novým generacím je svěřena budoucnost planety, v níž jsou patrná znamení vývoje, který ne vždy dovede zachovávat jemnou rovnováhu přírody. Dříve než bude pozdě, je třeba přijmout odvážné kroky, které dokáží obnovit mocnou smlouvu mezi člověkem a zemí. Je zapotřebí rozhodného ano k ochraně stvoření a mocného úsilí k obrácení oněch tendencí, které hrozí vést k situacím nevratné degradace. Proto jsem ocenil iniciativu italské Církve prosazovat vnímavost k problematice ochrany stvoření ustanovením Národního dne ochrany stvoření, který připadá na 1.září. Tento rok je pozornost upřena především na vodu, drahocenné dobro, které " pokud nebude vyváženě a pokojně sdíleno " stane se, bohužel, důvodem závažného napětí a ostrých konfliktů.

Drazí mladí přátelé, po vyslechnutí vašich reflexí ze včerejšího večera a této noci a za doprovodu Božího Slova chtěl jsem vám nyní svěřit toto své zamyšlení, které je míněno jako otcovské povzbuzení k následování Krista, abychom byli svědky jeho naděje a jeho lásky. Já vám budu i nadále nablízku modlitbou a srdcem, abyste pokračovali s nadšením na cestě Agory, této speciální tříleté pouti naslouchání, dialogu a poslání. Tímto nádherným setkáním končím dnes její první rok a nemohu vás nevyzvat k tomu, abyste již nyní hleděli k velkému setkání Světového dne mládeže, které se bude konat v červenci příštího roku v Sydney. Zvu vás k přípravě na tuto velkou manifestaci mladé víry rozjímáním Poselství, které prohlubuje téma Ducha svatého, abychom společně žili nové jaro Ducha. Očekávám vás tedy v hojném počtu také v Austrálii na závěr druhého roku vaší Agory. Obraťme nyní znovu své zraky k Marii, vzoru pokory a odvahy. Pomoz nám, Nazaretská Panno, být chápavými k dílu Ducha svatého jako jsi byla ty; pomoz nám stávat se stále více svatými, učedníky zamilovanými do tvého Syna Ježíše; podpoř a provázej tyto mladé lidi, aby byli radostnými a neúnavnými misionáři Evangelia mezi svými vrstevníky ve všech končinách Itálie. Amen!

21. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

   Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
   Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
   Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

Poté, co Ježíš, Vykupitel člověka, hovořil o cestě vykoupení, jíž je meč a oheň a rozdělení, které přišel vrhnut na zemi, pokračuje dál v pouti po Svaté zemi: navštěvuje v sobotu synagogu. Káže a dotvrzuje svoje slova uzdravením osmnáct let shrbené stařeny. Pozdvižená, které vyvolala tato "práce v sobotu" u představeného místní synagogy, vede Ježíše k dvojí odpovědi: tato stařena, sužovaná satanem je Abrahamova dcera, dcera víry; nyní je čas, aby za svou víru byla odměněna. V sobotu, říká ten, který sám je Sobotou, Vzkříšením. A druhá odpověď: Přiblížilo se Boží království. Je jako nepatrné hořčičné zrnko; tak vyznívá událost o naplnění sabatu pro tento svět: nepatrně: ale v uzdravení stařeny je skryta celá Synagoga, která se vzpřímí, když vyzná v den sobotního zázraku sestoupení Ježíše Krista do lůna Abrahámova, ke všem Abrahámovým synům a dcerám: Ty jsi, Ježíši Mesiáši, zemřel za hříchy této Synagogy, Ty k ní sestupuješ do staroby Zákona, Ty jí vedeš hrobem vzkříšení do Nové smlouvy, do Církve.

Tak se rozvětvuje a zároveň sílí hořčičný keř; z nepatrného semínka zasetého na cestě do Jeruzaléma ke Svatému triduu.

Dnešní liturgie nám podává následující slovo našeho Spasitele Ježíše Krista, které je zároveň osvěcují a znepokojující. Během svého posledního výstupu do Jeruzaléma se jej někdo otáže: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" A Ježíš odpovídá: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci.". Co znamenají ony "těsné dveře"? Proč mnozí nebudou moci vejít? Jde snad o krok, který je rezervován pouze vyvoleným? Je dobře patrné, že tento způsob uvažování Ježíšových tazatelů je vlastně stále aktuální: stále tu číhá pokušení interpretovat náboženskou praxi jako pramen privilegií či jistot. Kristovo poselství míří ve skutečnosti opačným směrem: všichni mohou vstoupit do života, ale pro všechny jsou dveře "těsné". Neexistují privilegovaní. Přechod do života věčného je otevřen všem, ale je "těsný", protože je náročný, vyžaduje úsilí, sebezapření, umrtvení vlastního sobectví.

Znovu jako v minulých nedělích nás Evangelium vybízí uvažovat o budoucnosti, která nás očekává a na niž se máme připravovat během naší pozemské pouti. Spása, kterou Ježíš zjednal svou smrtí a vzkříšením, je univerzální. On je jediný Vykupitel a všechny zve na hostinu nesmrtelného života. Avšak pod jednou a toutéž podmínkou: snažit se následovat jej a napodobovat jej, vzít na sebe, stejně jako to učinil On, svůj vlastní kříž a dát svůj život do služeb bratřím. Jediná a univerzální je tedy podmínka ke vstupu do nebeského života. V poslední den - připomíná znovu Ježíš v evangeliu - nebudeme souzeni na základě domnělých privilegií, ale podle našich skutků. "Tvůrci špatností" budou vyloučeni, zatímco ti, kteří konali dobro a hledali spravedlnost za cenu obětí, budou přijati. Proto nestačí jen se prohlašovat za Kristovy "přátele" a pyšnit se falešnými zásluhami: "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích". Pravé přátelství s Ježíšem se vyjadřuje způsobem života: vyjadřuje se dobrotou srdce, pokorou, mírností a milosrdenstvím, láskou ke spravedlnosti a pravdě, upřímným a poctivým úsilím o pokoj a smíření. Toto je, mohli bychom říci, "průkaz totožnosti" autentických "přátel"; toto je "pas", který nám umožní vstup do věčného života.

Výzva vstoupit do Božího království těsnou branou je aktuální ve chvíli, kdy mnoho křesťanů hledá a s pomocí našeptávání ducha sobeckého životního stylu, konzumu, nachází široké brány. Hledat království Boží, v němž není třeba se obětovat pro Trojjediného Boha a pro bližní, pro manželskou věrnost, pro obětavou výchovu dětí, jimž je třeba dávat především příklad nezištné lásky, pro odpírání pokušení k bezuzdnému sexuálnímu životu, pro ovládání se v jídle a pití, pro uměřenost, vyžaduje velký sebezápor pro toho, který nemiluje Ježíše, svého Přítele a Pána celým srdcem!

Jinak se široká bránou stává branou vyhnanství z Božího království...""ale vy budete vyhnáni ven", říká Ježíš Kristus, z Království, do nějž jste nevstoupili těsnou branou. Vyhnáni budete právě cestou pohodlnosti, zahálky a oddanosti služby všemu pozemskému.

A jakoby nestačilo již toto samé k potrestání, přichází Ježíšovo slovo, slovo Soudce posledního dne, o zahanbení a možná i o určité genocidě, které budou nevěrní v rodinách a národech vystaveni: "A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království."

Kdo přišel do Království v době po jeho ustanovení a rozšíření? V časech apoštolských pohané, Řekové, Římané, poddaní římských provincií, podle tradice svatotomášské dokonce i ti, kdo do Římské říše nepatřili, ale obecně všichni byli v užším či širším smyslu pohané: věřili ve svá božstva či démony, pro ně slavili liturgii, v době všeobecného úpadku víry a morálky přibývalo dokonce i těch, kdo již ztráceli "praktickou víru", žili poživačně, tradičním pohanstvím opovrhovali, Boha se báli či je strach před Božím hněvem vedl, aby naslouchali novému, pro ně dokonce rituály příliš nezatíženému náboženství. Ano, dokonce je – a to zcela právem – nedokázali mezi náboženství zařadit. Křesťanství skutečně přesahuje "náboženskost" člověka: dává mu přímo se setkat se Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem světa a duše v plnosti: s Duchem Svatým, který z mrtvých vzkřísil Ježíše z Nazareta, Syna Božího.

V dnešní době rozkladu politického systému v Evropě je opět křesťanství oním "novým náboženstvím", které otevírá oči, dává pochopit současnou krizi a v síle Ducha Božího z ní vyvádí do živého společenství katolické Církve. Ovšem jen pro ty, kdo do ní vstoupili těsnou branou a kdo druhé těsnou branou katechumenátu, modliteb za osvobození od démonů a za naplnění Duchem Ježíšovým a Otcovým vedou.

Pak jsou tu křestané, kteří vstoupili širokou branou, a šli širokou cestou, do Církve. Ti touto cestou také vedou do Království ostatní: svádějí je. Oni i svedení z něj budou vykázáni.

A nakonec se tu posledních pět let objevují potencionální synové Království, kteří přicházejí od jihu – z Afriky, od východu – z Asie, od severu a západu – z islamizovaného Německa.

Ti v drtivé většině přicházejí jako Šavel z Tarzu v nenávisti ke křesťanskému stylu života – a přitom poznali jen křesťany kráčející po široké cestě.

Přicházejí vyhladit kříž Ježíše Krista, který ještě ční nad stoupenci "široké brány".

Přicházejí vyhladit i ty, kdo křížem Ježíšovým již opovrhují a místo něj se – již mimo Církev – vydali hledat království vlády přírody v "ekologickém" blouznivectví, království vlády všemožných sexuálních úchylek, sodomií, feminismem, pedofilií počínaje, satanskými černými rituály konče, království jídla a pití, které znetvořuje tělo člověka již zde na zemi, království ovládání druhých, počínaje zmocněním se autority, která člověku nepřísluší a konče vzýváním autority satanovy.

Islám vyhlašuje všem těmto širokým cestám do Církve i do sekularizované společnosti vyhlazení, genocidu.

Ti, kdo vstoupili úzkou branou do Církve anebo ještě jako takzvaní ateisté touží vstoupit úzkou branou do Království, jsou nadějí pro Attilu i Čingischán a jejich novodobé nástupce, pro Bič Boží:

Žitá víra katolických křesťanů, láska k Církvi, je zárukou pro naši spásu, i nabídkou spásy pro dobyvatele: pro jejich obrácení předtím než evropskou kulturu zničí či ve chvíli, kdy ji budou ničit; kdy budou pro věrnost Církvi a Ježíši Kristu popravovat křesťany: tehdy mají šanci, aby z krve, kterou prolévají, vzešlo semeno jejich svatého křtu, jejich vstupu úzkou branou do Církve.

Moudrý císař Karel IV. předvídal tento scénař. Proto z lásky k těm, kdo jdou úzkou cestou a pro obrácení těch, kdo úzkou cestou mají přijít do Církve v Majestas Carolina napsal:

„Pohanům či Saracénům (vyznavačům islámu) naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“

Jeho Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.)  návrh zákoníku „MAIESTAS CAROLINA“

(Srovn.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8299)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bič Boží jsi na svém těle i na své duši

zakusil nejvíce Ty,

Ježíši, Synu Boha.

Sám jsi jeho ranám šel vstříc.

Jako člověk ses hrozil smrtelného bičování,

jako Boží Syn jsi byl stále – až do poslední rány bičem -

spojen se svým Otcem v nebesích.

A tak nás do Království na zemi a v nebi vedeš:

úzkou branou,

jí jsi prošel, když ses nechal zatknout,

soudit, poplivat, posmívat a bičovat.

A proto vybízíš ty, kdo jsou svatým křtem znovuzrození

ponořováni a ponořeni do této úzké cesty

vedoucí k Tvé smrti na kříži

a k mystické smrti každého znovuzrozeného:

"Vezmi svůj kříž – a následuj mne!"

Odpadají všechny neúspěšné snahy vstoupit do Království

širokou cestou: ta vede ven, k vyhnání z něj.

Otvíráš úzkou cestu – svou milostí -

věřícím a pro crastina – pro zítřek - i těm, kdo je jako novodobí

Šavlové, Attilové a Čingischáni chtějí zabíjet a pronásledovat:

svou krví.

Amen.

20. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Meč v srdci Církve

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! 
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." 

Slova, která dnes nás Spasitel Ježíš říká o svém poslání a o svém Království, stojí na první poslech proti představě Božího království tak, jak se za rodící se Církev, za své učedníky modlí Ježíš při Poslední večeři, kdy prosí v Duchu svatém Otce za jejich jednotu. Jakoby byla protikladem ideálu, který na Církvi dodnes uchvacuje, ideálu učedníků žijících pospolitě, majících jedno srdce a jednu duši, opakem oněch dvou prvních kázání, jak nám je předávají svatí evangelisté Matouš, Marek a vposledku při Velké cestě i svatý Lukáš, kdy srdce následovníka Ježíše na smrt a ke zmrtvýchvstání se projevuje jasným antagonismem ke světu, kdy tajemství království je - alespoň zpočátku – skryto světu, a dozrává v "zrnu", v hořčičném "semináři", je nalézáno v perle a skrytém pokladu. - Zde ovšem se současně začíná odkrývat dnešní Ježíšovo slovo o ohni, zdánlivém opaku vody křtu, o míru na zemi zdánlivě stojícímu proti samotnému Ježíši, který, jak svědčí Apoštol, sám je Pokoj, o rozdělení – u svatého Lukáše a dokonce militantně u svatého Matouše – o meči, který jako Duch Boží proniká až do nejzazších poloh naši duše, rozděluje ji a "působí" podobnou nesvornost jako v andělském sboru, kdy část nebeských bytostí řekla: "Non serviam!" - kdy se tento stav duše projevuje navenek ve společenství Církve, v duchovní i pozemské rodině, k níž dnes místo slov o "žití v jednotě" hovoří náš Pán o rozdělení, o meči Ducha: Ne, říkám vám, ale přinesl jsem rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Kdokoli alespoň trochu zná Kristovo evangelium, ví, že je to výhradně poselství pokoje. Ježíš samotný, jak píše Pavel, "je náš pokoj", zabitý a vzkříšený, aby zničil zeď rozdělení a nastolil Království Boží, kterým je láska, radost a pokoj. Jak si tedy tato jeho slova vysvětlovat? Na co Pán poukazuje, když říká, že přišel, aby přinesl - podle redakce svatého Lukáše - "rozdělení", nebo - podle svatého Matouše - "meč"?

Toto Kristovo vyjádření znamená, řekl před několika lety Svatý Otec Benedikt XVI., že pokoj, který On přišel dát, není synonymem pouhé absence konfliktů. Naopak. Ježíšův pokoj je plodem neustálého boje proti zlu. Boj, který se Ježíš rozhodl podstoupit, nemíří proti lidem nebo lidské moci, ale proti nepříteli Boha a člověka, Satanovi. Kdo chce odporovat tomuto nepříteli a zůstat věrný Bohu a dobru, musí nutně čelit neporozumění a někdy i vlastnímu, opravdovému pronásledování. Proto ti, kteří chtějí následovat Ježíše a nekompromisně usilovat o pravdu, musí vědět, že narazí na odpor a stanou se proti své vůli znamením rozdělení mezi lidmi, dokonce i uvnitř svých vlastních rodin. Láska k rodičům je posvátným přikázáním, ale, má-li být žito autenticky, nemůže být nikdy kladeno nad lásku k Bohu a ke Kristu. Takto se ve šlépějích Pána Ježíše křesťané stávají "nástroji jeho pokoje", podle známého vyjádření sv.Františka z Assisi. Odvážně a úporně usilují v každodenním nasazení nikoli o pokoj neopodstatněný a zdánlivý, ale o pokoj skutečný, aby přemohli zlo dobrem a osobně platí cenou, kterou to obnáší. Přitom víme – a to barvitě, z životopisného filmu – jak svatý František z Assisi ve chvíli, kdy se nahý uchýlil pod biskupův plášť Církve, dokončil rozdělení své rodiny: "syn proti otci".

K tomuto se již v roce 1973 se vyjádřila Matka Církve, v Akitě:

"Jak jsem ti řekla, jestliže lidé nebudou konat pokání a nepolepší se, Otec sešle na celé lidstvo strašný trest. Bude to trest větší než potopa, tak velký, že dosud nikdy podobný nebyl. Z nebe bude padat oheň a zničí velkou část lidstva, dobré stejně jako zlé, neušetří ani kněží ani věřících. Ti, kteří přežijí, budou tak ztrápení, že budou mrtvým závidět. Jediné zbraně, které vám zbývají, jsou růženec a znamení, které vám zanechal můj Syn. Modlete se každý den modlitbu růžence. Modlete se růženec za papeže, biskupy a kněze. Ďáblovo dílo pronikne také do Církve takovým způsobem, že kardinálové budou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Kněží, kteří mě uctívají, budou v opovržení a jejich spolubratři jim budou klást překážky, chrámy a oltáře budou pustošeny; Církev se zaplní těmi, kteří přijímají kompromisy, a ďábel přiměje mnoho kněží a zasvěcených duší, aby opustili svou službu Pánu. Ďábel bude neúprosný zvláště vůči duším Bohu zasvěceným. Pomyšlení na ztrátu tolika duší je příčinou mého smutku. Jestliže se hříchy rozmnoží počtem i závažností, nebude pro ně odpouštění."

Odpovědí na tato slova je Slovo, Logos, které dnes říká: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Jsou to slova lásky vedoucí k jednotě pro toho, kdo poznává v událostech poslední doby pravdu, pravdu, nauku o očistci a nikoli o pekle. To je určeno pro ty, kdo nebudou "kající až do konce" tohoto hrozného představení Boží jednoty a trvalého oddělení od Boha a tak od "posmrtné" blaženosti pro satana a všechny, kdo mu sloužili a slouží.

A nic nezmohou minule citovaná Otcem Georgem slova Johna Lennona, že si existenci pekla on a jeho generace nepřeje.

Naopak, "učedníci Ohně", učedníci Ducha Ježíšova a Jeho meče, který rozděluje nitro a myšlenky vede k rozlišení, dává Boží, dobrý soud i nad nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími, se jako věrní Ježíšovi a Církvi nevzdávají tohoto meče: nevybízejí primárně k ozbrojení – ani náš Zachránce Ježíš nevybízí budoucího papeže Petra, aby v Getsemanech odevzdal svůj meč chrámové stráži či jej zahodil, ale mají použít v Getsemanech představené zbraně Ducha Ježíše Krista k tomu, aby očista "prohnilého království dánského" začala od Domu Páně, od Církve.

Sekundárně je ale přece nutné meč použít: jej uviděl ve znamení kříže podle tradice východní Církve svatý Konstantin v době, kdy se schylovalo k bitvě, jež proběhla u římského Milvijského mostu, jím bychom měli chránit démony oslavující sexuální většinu z bakchanálií v Praze, která současně zve islám, svého popravčího vraha, aby každého z účastníků Gay Pride svrhl z věží pražských a evropských chrámů a mešit.

A terciálně, v Duchu Nejsvětější Trojice, volá dnes Ježíš posel tohoto meče a ohně, jejž můžeme svobodně odmítnou, a tak odmítnout nebe, prvotně své učedníky, biskupy a kněze, aby naplnili svou službu ostiáře a exorcisty, již měli přijmout a mají rozvíjet: aby ustanovili před naše chrámy tyto strážce s Božím mečem.

V prvotní Církvi, a to i když se slavila svatá tajemství v domech, mohl stačit jeden ostiář a jeden exorcista v "katechetické předsíni" chrámu, u vstupních dveří Církve. Dnes je jistě potřebné, aby chránili tito služebníci vstup do kostelů a kaplí, jak nás vražda kněze i výpady "synů proti vlastním otcům" ubezpečují, ale především mají být u dveří každého domu, kde chtějí být křesťané či "katechumeni – Evropané" v bezpečí.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8266

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Přinášíš rozdělení a zbraň – meč,

Ježíši, ukřižovaný na meči, na znamení kříže,

jak se před svým symbolem modlili rytíři,

zvláště Ti, kdo šli chránit Svatou zemi před islamizací.

Jejich Velká cesta na Tvůj kříž a ke Tvému vzkříšení

je vedla k rozdělení: v jejich rodinách, v Církvi a v Evropě.

Dnes hynou ti,

kdo vztahují ruce po meči petrovského humanismu,

ale nedokáží jím chránit Tvou Církev,

své biskupy a kněze, věřící v kostelích;

ti, kdo nepřijali službu ostiáře a exorcisty nad Tvým protivníkem,

satanem v rodině

shromážděné v Domě Božím.

Amen.

21. 8.

21. neděle v mezidobí

1. ČTENÍ Iz 66,18-21 
Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů. 

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 
Toto praví Hospodin: 
   "Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, které o mně neslyšely mluvit a neviděly mou slávu. 
   Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na velbloudech na mou svatou horu do Jeruzaléma - praví Hospodin - jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity" - praví Hospodin. 2


Žl 117(116),1.2 
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. 
nebo: Aleluja. 

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy. 
Odp. 
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky. 
Odp. 



2. ČTENÍ Žd 12,5-7.11-13 
Pán trestá toho, koho má rád. 

Čtení z listu Židům. 
Bratři! 
Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: 
'Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' 
   V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými dětmi. Vždyť kterého syna otec nekárá? 
   Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil. 


EVANGELIUM Lk 13,22-30 
Přijdou od východu i od západu a zaujmou místo u stolu v Božím království. 

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
   Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. 
   Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" 
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím králoství, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. 
   Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."