Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme…
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Neboj
se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá
království.
Prodejte svůj majetek a
rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí,
poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a
kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše
srdce.
Uprostřed liturgického období nedělí – a doby – po Seslání Ducha svatého, nás biblické mešní texty na základě Horského kázání Ježíšova proneseného v evangeliu svatého Lukáše na Velké cestě Ježíšově uvádějí k jeho obětní smrti a k jeho zmrtvýchvstání v Jeruzalémě, do všedních situací každého dne, které máme spolu s katechumeny hodnotit právě ve světle Ducha svatého, a tak i jednat v duchu „svatosti všedního dne“.
„Ve čtení z evangelia této neděle pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům o hodnotě lidské osoby v Božích očích a neužitečnosti pozemských starostí,“ popisuje událost v dnešním evangeliu Svatý otec Benedikt XVI. „Nejde o chvalořeč na nezúčastněnost. Nasloucháme-li ubezpečujícímu Ježíšovu pozvání „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“, naše srdce se otevírá k nové naději, která osvěžuje a oživuje konkrétní život: máme jistotu, že „evangelium není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnosti a mění život. Temná vrata času, budoucnosti, byla otevřena dokořán. Kdo má naději, žije jinak; byl mu totiž darován nový život.“
Dynamika, změny, které v srdci člověka a společnosti působí Duch svatý při přijetí evangelia, při přijetí víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou základem vztahu víry a naděje, jak ji popisuje v dějinách spásy homiletik Listu Židům. Své vyprávění proto uvozuje:
Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
Nad tímto úryvkem ukazuje jednu z nemocí naší současné kultury, rozpor mezi individualismem a společenstvím, papež Benedikt XVI. ve své encyklice o naději:
Křesťané se během svých dějin snažili tlumočit toto vědění, které neví, do znázornitelných podob, a používali přitom obrazy „nebe“, které jsou vždycky daleko od toho, co známe právě jen negativně pomocí ne-poznání. Všechny tyto pokusy znázornit naději, daly během staletí mnoha lidem podnět k životu na základě víry a tím také k opuštění oněch „hyparchonta“, hmotných podstat jejich existence. Autor listu Židům v jedenácté kapitole načrtnul dějiny těch, kteří žijí v naději, a jejich bytí na cestě; dějiny, jež jdou od Ábela až do jeho doby. O tomto typu naděje se v novověku začaly vést stále vyhrocenější diskuse: prý se jednalo o pouhý individualismus, který ponechával svět jeho bídě a utíkal se do pouze privátní věčné spásy. Henri de Lubac v úvodu svého zásadního díla „Catholicisme. Aspects sociaux du dogme“, posbíral některé charakteristické hlasy tohoto druhu, z nichž jeden si zaslouží být citován: „Našel jsem radost“ Ne... Našel jsem svou radost. A to je věcně hrozně odlišná... Může být Ježíšova radost individuální. Může patřit jen jedné osobě, té spasené. Je v pokoji..., nyní i navždy, ale jen ona sama. Tato samota v radosti mne zneklidňuje. Naopak: právě ona je vyvolená! Ve své blaženosti prochází bitvami s růží v ruce.“
Následně Svatý otec Benedikt XVI ukazuje vnitřní jednotu mezi tímto „individualistickým vyznáním“ spásy, již dává oběť a vzkříšení Ježíše Krista všem, všem ji nabízí; mezi charismatickým pojetím Církve a společnosti a jejím řádem pospolitosti s jeho zákony a nařízeními.
„Na tom mohl de Lubac na základě teologie otců a v celé její šíři namítnout, že spása byla vždycky chápána jako kolektivní skutečnost. Samotný List Židům mluví o „městě“ a tudíž o kolektivní spáse. Hřích chápou otcové důsledně jako destrukce jednoty lidského rodu, jako tříštění a dělení. Babylon, místo zmatení jazyků a separace, je výrazem toho, čím je ve svém jádru hřích. A tak se „vykoupení“ jeví právě jako znovu nastolení jednoty, v níž se opět nacházíme spolu; v určité jednotě, rýsující se ve světovém společenství věřících. Není nutné zabývat se všemi texty, z nichž vysvítá kolektivní charakter naděje. Zůstaňme u Augustinova listu Probě, který se pokouší trochu osvětlit tuto neznámou poznanou skutečnost, kterou hledáme. Podnět, ze kterého vychází, je výraz „blažený (šťastný) život“. Potom cituje Žalm 144 (143): „Blažený lid, jehož Bohem je Pán“. A pokračuje: „Aby bylo možné patřit k tomuto lidu a dosáhnout nepomíjejícího života s Bohem“, je „cílem tohoto nařízení láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry“. Tento pravý život, k němuž se stále snažíme vztahovat, se váže k bytí v existenciální jednotě s „lidem“ a může se uskutečnit pro každého jednotlivce pouze v rámci tohoto „my“. Předpokládá právě exodus z vězení vlastního „já“, protože jenom v otevřenosti tohoto universálního subjektu se otevírá pohled na pramen radosti, na lásku samu, na Boha.
Prodejte
svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které
nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu
zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš
poklad, tam bude i vaše srdce.
Tak odpovídá úryvek z Ježíšovy řeči na vyjití ze sebe. Na otázku, jak jako malé stádce uchovat Boží království. Ve své encyklice dává papež Benedikt XVI. i pohled na historii, v níž se muselo „malé stádce“ osvědčit – a osvědčilo se – právě pro svou pevnou víru a naději – i ve velmi těžkých ekonomických podmínkách.
„…vize „blaženého života“ orientovaná na společenství míří sice k něčemu, co přesahuje tento přítomný svět, ale právě tak má co do činění s budováním světa „ v různých formách a podle historického kontextu a možností, které nabízí nebo vylučuje. V době Augustinově, když vpád nových národů ohrožoval soudržnost světa, v němž existovala jistá záruka práva a života v právním společenství, jednalo se o posílení opravdu nosných základů tohoto společenství života a pokoje, aby bylo v těchto proměnách světa možné přežít. Pokusme se pohlédnout spíše jen zběžně na jeden moment ze středověku, který je v určitých aspektech příznačný. V obecném povědomí byly kláštery považovány za místa útěku ze světa („contemptus mundi“) a vymanění se z odpovědnosti za svět hledáním soukromé spásy. Bernard z Clairvaux, který reformou svého řádu přitáhl mnohé mladé do klášterů, měl na to zcela odlišný názor. Podle něho mají mniši poslání pro celou Církev a v důsledku toho i pro celý svět. Mnohými obrazy vysvětluje odpovědnost mnichů za celý organismus Církve, ba i lidstva, a vztahuje na ně slova Pseudo-Rufina: „Lidský rod žije díky nemnohým; kdyby nebyli oni, svět by zanikl...“ Kontemplativní „ contemplantes “ se mají stát zemědělskými pracovníky „ laborantes “ říká nám. Vznešenost práce, kterou křesťanství zdědilo z judaismu, byla zřejmá již v mnišských pravidlech Augustina a Benedikta. Bernard toto pojetí přebírá. Mladí šlechtici, kteří se hrnuli do jeho klášterů, se museli pustit do manuální práce. Bernard výslovně praví, že ani klášter nemůže navrátit Ráj. Tvrdí však, že musí jakožto místo praktického a duchovního obdělávání připravovat nový Ráj. Území divokého lesa se může stát plodným tehdy, když jsou zároveň poraženy stromy pýchy, vytrženo z kořene to, co na divoko roste v duších. Tak se připraví terén, na němž se může dařit chlebu pro tělo i pro duši. Není nám snad znovu dána možnost konstatovat, právě uprostřed současných dějin, že se žádná pozitivní strukturace světa nemůže podařit tam, kde zdivočí duše“.
Formaci duše – individuální i v rámci putujícího společenství lidstva popisuje právě úryvek o víře a naději Listu Židům: dotváří ji ochota právě v době krize opustit vše z lásky k Ježíši – z lásky individuální – a z lásky k Jeho Církvi – lásky sociální a spirituální.
„Jak čteme v úryvku z listu Židům v dnešní liturgii, Abraham se vydává na cestu s důvěřivým srdcem v naději, kterou mu otevírá Bůh příslibem země a „nespočetného potomstva“ a jde, aniž by věděl kam, a spoléhá pouze na Boha. A Ježíš v dnešním evangeliu za pomoci tří podobenství ilustruje, jak čekání na dovršení „blažené naděje“, Jeho příchod, má ještě více podněcovat k intenzivnímu životu, plnému dobrých skutků: „Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere“. Je to pozvání používat věci bez sobectví, bez žízně žádostivosti či nadvlády, nýbrž podle logiky Boží, logiky pozornosti ke druhému, logiky lásky, jak to shrnuje Romano Guardini, „formou vztahu, počínaje Bohem a vzhledem k Bohu“.
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Castel
Gandolfo 8. 8. AD 2010
a
z encykliky Spe salvi, 2, 13., 14., 15; zdroj: www.radiovaticana.cz;
Romano Guardini, Accetare se stessi, Brescia 1992, str. 44)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Na bludných cestách naděje jsi,
Ježíši milující Otce i své učedníky, svou Církev,
jedním, nerozděleným srdcem,
postavil tajemství pravé, jediné a bezpečné cesty:
cesty víry ve svou smrt,
v níž ses obětoval za naše hříchy, za hřích každého člověka i za hřích celého lidstva.
Cestu věčného života jsi nám otevřel svým zmrtvýchvstáním.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešnímu evangeliu o pokladu v našich srdcích
a v jeho encyklice o pohledu na něj, o křesťanské naději,
která je skryta v Církvi.
V jejím společenství ve chvíli,
kdy Ty, jenž máš nerozdělené srdce,
přicházíš v mysteriu proměňování mezi nás,
otevíráš nám srdce, abychom vyznávali tuto nerozdělenost - individualitu
uprostřed Církve,
když ji jedněmi ústy,
jedním srdcem,
jednou duší po této nejposvátnější chvíli společně vyznáváme:
„Tvou smrt zvěstujeme,
Tvé vzkříšení vyznáváme,
na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.
Amen.
