Prokrastinace: bič Attily i Čingischána
Ježíš
se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a
pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
Někdo
se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými
dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale
nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy
zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři
nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat:
'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!'
Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni
jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až
uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím
království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od
západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím
království.
Ano, jsou poslední, kteří
budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."
Poté, co Ježíš, Vykupitel člověka, hovořil o cestě vykoupení, jíž je meč a oheň a rozdělení, které přišel vrhnut na zemi, pokračuje dál v pouti po Svaté zemi: navštěvuje v sobotu synagogu. Káže a dotvrzuje svoje slova uzdravením osmnáct let shrbené stařeny. Pozdvižená, které vyvolala tato "práce v sobotu" u představeného místní synagogy, vede Ježíše k dvojí odpovědi: tato stařena, sužovaná satanem je Abrahamova dcera, dcera víry; nyní je čas, aby za svou víru byla odměněna. V sobotu, říká ten, který sám je Sobotou, Vzkříšením. A druhá odpověď: Přiblížilo se Boží království. Je jako nepatrné hořčičné zrnko; tak vyznívá událost o naplnění sabatu pro tento svět: nepatrně: ale v uzdravení stařeny je skryta celá Synagoga, která se vzpřímí, když vyzná v den sobotního zázraku sestoupení Ježíše Krista do lůna Abrahámova, ke všem Abrahámovým synům a dcerám: Ty jsi, Ježíši Mesiáši, zemřel za hříchy této Synagogy, Ty k ní sestupuješ do staroby Zákona, Ty jí vedeš hrobem vzkříšení do Nové smlouvy, do Církve.
Tak se rozvětvuje a zároveň sílí hořčičný keř; z nepatrného semínka zasetého na cestě do Jeruzaléma ke Svatému triduu.
Dnešní liturgie nám podává následující slovo našeho Spasitele Ježíše Krista, které je zároveň osvěcují a znepokojující. Během svého posledního výstupu do Jeruzaléma se jej někdo otáže: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" A Ježíš odpovídá: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci.". Co znamenají ony "těsné dveře"? Proč mnozí nebudou moci vejít? Jde snad o krok, který je rezervován pouze vyvoleným? Je dobře patrné, že tento způsob uvažování Ježíšových tazatelů je vlastně stále aktuální: stále tu číhá pokušení interpretovat náboženskou praxi jako pramen privilegií či jistot. Kristovo poselství míří ve skutečnosti opačným směrem: všichni mohou vstoupit do života, ale pro všechny jsou dveře "těsné". Neexistují privilegovaní. Přechod do života věčného je otevřen všem, ale je "těsný", protože je náročný, vyžaduje úsilí, sebezapření, umrtvení vlastního sobectví.
Znovu jako v minulých nedělích nás Evangelium vybízí uvažovat o budoucnosti, která nás očekává a na niž se máme připravovat během naší pozemské pouti. Spása, kterou Ježíš zjednal svou smrtí a vzkříšením, je univerzální. On je jediný Vykupitel a všechny zve na hostinu nesmrtelného života. Avšak pod jednou a toutéž podmínkou: snažit se následovat jej a napodobovat jej, vzít na sebe, stejně jako to učinil On, svůj vlastní kříž a dát svůj život do služeb bratřím. Jediná a univerzální je tedy podmínka ke vstupu do nebeského života. V poslední den - připomíná znovu Ježíš v evangeliu - nebudeme souzeni na základě domnělých privilegií, ale podle našich skutků. "Tvůrci špatností" budou vyloučeni, zatímco ti, kteří konali dobro a hledali spravedlnost za cenu obětí, budou přijati. Proto nestačí jen se prohlašovat za Kristovy "přátele" a pyšnit se falešnými zásluhami: "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích". Pravé přátelství s Ježíšem se vyjadřuje způsobem života: vyjadřuje se dobrotou srdce, pokorou, mírností a milosrdenstvím, láskou ke spravedlnosti a pravdě, upřímným a poctivým úsilím o pokoj a smíření. Toto je, mohli bychom říci, "průkaz totožnosti" autentických "přátel"; toto je "pas", který nám umožní vstup do věčného života.
Výzva vstoupit do Božího království těsnou branou je aktuální ve chvíli, kdy mnoho křesťanů hledá a s pomocí našeptávání ducha sobeckého životního stylu, konzumu, nachází široké brány. Hledat království Boží, v němž není třeba se obětovat pro Trojjediného Boha a pro bližní, pro manželskou věrnost, pro obětavou výchovu dětí, jimž je třeba dávat především příklad nezištné lásky, pro odpírání pokušení k bezuzdnému sexuálnímu životu, pro ovládání se v jídle a pití, pro uměřenost, vyžaduje velký sebezápor pro toho, který nemiluje Ježíše, svého Přítele a Pána celým srdcem!
Jinak se široká bránou stává branou vyhnanství z Božího království...""ale vy budete vyhnáni ven", říká Ježíš Kristus, z Království, do nějž jste nevstoupili těsnou branou. Vyhnáni budete právě cestou pohodlnosti, zahálky a oddanosti služby všemu pozemskému.
A jakoby nestačilo již toto samé k potrestání, přichází Ježíšovo slovo, slovo Soudce posledního dne, o zahanbení a možná i o určité genocidě, které budou nevěrní v rodinách a národech vystaveni: "A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království."
Kdo přišel do Království v době po jeho ustanovení a rozšíření? V časech apoštolských pohané, Řekové, Římané, poddaní římských provincií, podle tradice svatotomášské dokonce i ti, kdo do Římské říše nepatřili, ale obecně všichni byli v užším či širším smyslu pohané: věřili ve svá božstva či démony, pro ně slavili liturgii, v době všeobecného úpadku víry a morálky přibývalo dokonce i těch, kdo již ztráceli "praktickou víru", žili poživačně, tradičním pohanstvím opovrhovali, Boha se báli či je strach před Božím hněvem vedl, aby naslouchali novému, pro ně dokonce rituály příliš nezatíženému náboženství. Ano, dokonce je – a to zcela právem – nedokázali mezi náboženství zařadit. Křesťanství skutečně přesahuje "náboženskost" člověka: dává mu přímo se setkat se Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem světa a duše v plnosti: s Duchem Svatým, který z mrtvých vzkřísil Ježíše z Nazareta, Syna Božího.
V dnešní době rozkladu politického systému v Evropě je opět křesťanství oním "novým náboženstvím", které otevírá oči, dává pochopit současnou krizi a v síle Ducha Božího z ní vyvádí do živého společenství katolické Církve. Ovšem jen pro ty, kdo do ní vstoupili těsnou branou a kdo druhé těsnou branou katechumenátu, modliteb za osvobození od démonů a za naplnění Duchem Ježíšovým a Otcovým vedou.
Pak jsou tu křestané, kteří vstoupili širokou branou, a šli širokou cestou, do Církve. Ti touto cestou také vedou do Království ostatní: svádějí je. Oni i svedení z něj budou vykázáni.
A nakonec se tu posledních pět let objevují potencionální synové Království, kteří přicházejí od jihu – z Afriky, od východu – z Asie, od severu a západu – z islamizovaného Německa.
Ti v drtivé většině přicházejí jako Šavel z Tarzu v nenávisti ke křesťanskému stylu života – a přitom poznali jen křesťany kráčející po široké cestě.
Přicházejí vyhladit kříž Ježíše Krista, který ještě ční nad stoupenci "široké brány".
Přicházejí vyhladit i ty, kdo křížem Ježíšovým již opovrhují a místo něj se – již mimo Církev – vydali hledat království vlády přírody v "ekologickém" blouznivectví, království vlády všemožných sexuálních úchylek, sodomií, feminismem, pedofilií počínaje, satanskými černými rituály konče, království jídla a pití, které znetvořuje tělo člověka již zde na zemi, království ovládání druhých, počínaje zmocněním se autority, která člověku nepřísluší a konče vzýváním autority satanovy.
Islám vyhlašuje všem těmto širokým cestám do Církve i do sekularizované společnosti vyhlazení, genocidu.
Ti, kdo vstoupili úzkou branou do Církve anebo ještě jako takzvaní ateisté touží vstoupit úzkou branou do Království, jsou nadějí pro Attilu i Čingischán a jejich novodobé nástupce, pro Bič Boží:
Žitá víra katolických křesťanů, láska k Církvi, je zárukou pro naši spásu, i nabídkou spásy pro dobyvatele: pro jejich obrácení předtím než evropskou kulturu zničí či ve chvíli, kdy ji budou ničit; kdy budou pro věrnost Církvi a Ježíši Kristu popravovat křesťany: tehdy mají šanci, aby z krve, kterou prolévají, vzešlo semeno jejich svatého křtu, jejich vstupu úzkou branou do Církve.
Moudrý císař Karel IV. předvídal tento scénař. Proto z lásky k těm, kdo jdou úzkou cestou a pro obrácení těch, kdo úzkou cestou mají přijít do Církve v Majestas Carolina napsal:
„Pohanům či Saracénům (vyznavačům islámu) naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“
Jeho Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.) návrh zákoníku „MAIESTAS CAROLINA“
(Srovn.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8299)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Bič Boží jsi na svém těle i na své duši
zakusil nejvíce Ty,
Ježíši, Synu Boha.
Sám jsi jeho ranám šel vstříc.
Jako člověk ses hrozil smrtelného bičování,
jako Boží Syn jsi byl stále – až do poslední rány bičem -
spojen se svým Otcem v nebesích.
A tak nás do Království na zemi a v nebi vedeš:
úzkou branou,
jí jsi prošel, když ses nechal zatknout,
soudit, poplivat, posmívat a bičovat.
A proto vybízíš ty, kdo jsou svatým křtem znovuzrození
ponořováni a ponořeni do této úzké cesty
vedoucí k Tvé smrti na kříži
a k mystické smrti každého znovuzrozeného:
"Vezmi svůj kříž – a následuj mne!"
Odpadají všechny neúspěšné snahy vstoupit do Království
širokou cestou: ta vede ven, k vyhnání z něj.
Otvíráš úzkou cestu – svou milostí -
věřícím a pro crastina – pro zítřek - i těm, kdo je jako novodobí
Šavlové, Attilové a Čingischáni chtějí zabíjet a pronásledovat:
svou krví.
Amen.
