31. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO - SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE

Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla

"Dny hněvu, onen den,

obrátí svět v kremační popel."

Tak můžeme i s pomocí klasické latiny – i když autor tohoto hymnu, blahoslavený Tomáš z Celana, jej napsal jako největší skvost latinské poezie v její středověké formě - aktuálně přeložit první slova tohoto hymnu, který se v pokoncilní verzi Modlitby posvěcení času modlíme poslední týden po slavnosti Ježíše Krista, Krále, Universorum Regis – všeho viditelného i neviditelného, a to vše má úběžník v Jeho moci.

(V překladu "Moravského" breviáře:

"Ten den hněvu, žalný, lkavý

promění svět v popel žhavý..."

A v překladu Otce Mariana v Českém misálu:

"Onen den, den hněvu lkavý

zruší čas, dým vzejde tmavý...")

Myšlenka na "obrácení v popel", tedy na obrácení, konverzi, v níž se vše – stejně jako těla zemřelých - stane jen prachem a popelem, jak se to děje po každém pohřbu, má jistě navodit ke spáse vedoucí pocit "marnosti nad marnost" všeho, co se takto změní. Současně ovšem věříme jako přítel našeho Vykuptele z moci smrti Ježíše Krista, jako svatý Pavel, který uvěřil ve vzkříšení Ježíšovo na cestě do Damašku v i Církvi damašské a církevní obci jeruzalémské, s níž po arabských exerciciích našel svou víru v utrpení, smrt Ježíše za naše hříchy a Jeho zmrtvýchvstání ve shodě s "didaché apostolorum"; současně s touto tak silně prožívanou svatopavelskou konverzí spolu s ním, jak píše v listu do Soluně, vyznáváme, že v onen den budeme všichni proměněni: jak ti, kteří zesnuli a v prachu – po katolickém pohřbu do země, či v popelu po ´rozloučení´ na této zemi, a setkáme se "v oblacích" s naším Pánem a Přítelem Ježíšem jako Soudcem – královským soudcem nad Universem.

Tento hymnus se v Ritu Antiquior zpívá při Památce všech věrných (věřících) zesnulých 2. listopadu a při Rekviem – při každé zádušní mši svaté, která je tolik potřebná pro duši zemřelého.

V reformním ritu po II. Vatikánském koncilu se zpívá v období od slavnosti Ježíše Krista Krále Univerza až do svatvečera před První nedělí adventní.

Slavnost Ježíše Krista Krále – Universorum Regis – kterou vyhlásil pro Církev papež Pius XI. roku 1925, se tradičně slaví v neděli před Slavností všech svatých. Tím je vyjádřena podstata vlády Ježíšovy na zemi i na nebi – ve společenství svatých, a proto o vstup do něj, do Církve, je třeba tolik usilovat, abychom dospěli konverzí do Církve vítězné v nebi - "v oblacích" a prožili oslavení těla a naplnění vykoupení – spásu duše.

Není vůbec žádná náhoda, ale naopak jde o varovný hlas Trojjediného, že letošní svátek svatých apoštolů Šimona a Judy, při němž se slaví sté výročí založení Československé republiky, dnes již neexistující, připadá na neděli, o které se podle Ritu Antiquior slaví slavnost Ježíšova království. A po ní následuje – v pokoncilním ritu bezesporu co do liturgických a mešních biblických textů "prorozjímanější" a tím i propracovanější - liturgie doby předadventní – "dušičkové" - uvozovaná zmíněným hymnem "Dies Irae".

Omyl arcibiskupa Annibale Bugniniho, vůdce katolické liturgické reformace XX. století, na jehož základě byl uvedený hymnus vyloučen z mešní liturgie, není omylem "osamoceným". Shrnuje pomýlení, dnes již uznávané pro tzv. "generaci osmašedesátého roku", i když její počátky se rozvíjejí – pokud odhlížíme od celého historického rozvoje a šíření bloudění po vyhnání z Ráje v různých veřejných či tajných společnostech – aktuálně pro XX. a současné století v "Beat Generation" již od "salingerovských" padesátých let v rozplývání se amerického snu, jenž vrcholí "kalifornským hnutím" na universitách tohoto státu v počátku let sedmdesátých.

Arcibiskup Otec Annibale vypuštění hymnu Dies Irae z liturgie totiž zdůvodnil takto:

"Byly vyloučeny texty, které působí dojmem negativní spirituality, zděděné po středověku. Tak byly vyškrtnuty i texty tak známé a krásné, jako je Libera me, Domine a Dies Iræ a jiné texty, které příliš zdůrazňují obrazy Posledního soudu, strachu a zoufalství. Byly nahrazeny texty, evokujícími křesťanskou naději a dávající silnější víru ve zmrtvýchvstání."

První do očí bijící chyba, bloudění takového myšlení, je omyl gnoseologický:

bez Viae Negationis nelze dospět k Viae Eminentiae. Via Positiva zůstanek pak "trčet" na třetině cesty, zvrhne se pustý a pustošivý pozitivimus, jehož zastánce z řad evropských "filosofů" – lépe hledače poznání než moudrosti – dobře známe z panegyriků v marxisticky laděných příručkách "evropské filosofie".

Nadto jde především o omyl, jak z použité terminologie "tří cest" a ze svědectví nepsaného či zapsaného katolických mystiků vyplývá, o absenci poznání v oblasti duchovního života, mysticko-asketického. Ten ovšem – z pohledu pokorného lidského poznání – nelze praemarxistům, marxistům či neomarxistům pochopitelně vyčítat.

Tento omyl má mimoto svůj aktuální rozměr v oslavách sta let od založení Československé republiky, které si dnes připomínáme.

Články, vzpomínky, historické rešerše, seriály či filmy, vztahujcící se k tomuto výročnímu "jubileu", které v těchto dnech můžeme vidět a číst, paradoxně – a to je duchovně, psychologicky a sociologicky pochopitelné – při potlačení "negativního", jak čteme již v proklamaci arcibiskupa Otce Annibale, ve své kritické metodě myšlení a vyjadřování k negaci dospívají. Ale trochu jinou formou než Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů: k pozitivu se přidává "kritika", vyjádření negativních vlastností (jak to činí u každé biografie i antický Suetonius), ale tato kritika, protože nemá za základ víru v Boha – Stvořitele, jenž nás vede a vede k oběti a obětem, z titulu zbožštění člověka, který podle leninské i marxistické "teorie" poznání, v níž jsou citování řečtí představitelé sofistiky, je "mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou" – což není pravda! - i nepatrnou negací vyvolává proces desakalizace,"sekularizace".

Tohoto negativismu – již přeneseného do projevů k výročí jubilea bývalé republiky - si mohli televizní diváci všimnout při srovnání memoárů na pana prezidenta T. G. Masaryka a na ministra financí Aloise Rašína (srovn.: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/tgm-tomas-garrigue-masaryk-edvard-benes-alois-rasin-ceskoslovensko_1810100845_haf)

Vrcholem "negativistického pozitivismu" je pak kritický pohled na prvního prezidenta, na tzv. "První republiku" (https://aeronet.cz/news/slavite-a-je-vubec-co-slavit-100-let-od-vzniku-prvniho-zidozednarskeho-statu-na-svete-masarik-redlich-na-kabalisticky-stolec-polozil-utatou-hlavu-ceskeho-lva-a-nasadil-mu-na-drapy-okovy/), který ukazuje bezmocnost, v níž je nadějí – dosud nevyjádřenu a nevyznanou - právě Království, jehož slavnost o této neděli podle Ritu Antiquior, jako světlo rozetíná temnoty "pozitivistů i "negativistů", kteří nevstoupili na Trojcestí (Via Positiva, Negativa, Eminentiae) nebo z něho sešli.

Teprve v tomto zdravě kritickém pohledu na dnešní jubileum se skrývá pravá radost z oslavy, která nepropadá ani přehnanému vychvalování ani přehnanému odsuzování úsilí našeho národa o samostatnost.

Otec Oldřich

"Dies iræ, dies illa, dies tribulationis et angustiæ, dies calamitatis et miseriæ, dies tenebrarum et caliginis, dies nebulæ et turbinis, dies tubæ et clangoris super civitates munitas et super angulos excelsos."

"Den hněvu je ten den, den soužení a úzkosti, den psoty a bídy, den temnosti a mrákoty, den mlhy a vichru. Den polnice a troubení proti městům hrazením a proti vyčnívajícímu cimbuří."

Tato slova z knihy proroka Sofoniáše nás uváději v této době, kdy se vypravujeme na hřbitovy, abychom se pomodlili za naše zemřelé odpustkové modlitby za duše v očistci, do celého předadventního období.

Pravá radost se rodí z oběti. Oběť je vrcholem lásky. Oběť Ježíše, Božího Syna za naše hříchy je vrcholem našeho vysvobození z pozemského i posmrtného očistce, pro mnohé pak je cestou – i přímou – do nebe.

Tato radost začíná v Betlémě, kam předadventní modlitby a rozjímání a celá adventní doba vedou.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Zastavme se na chvíli v Betlémě," vyzval před sedmi lety na říjnové generální audienci Svatý otec Benedikt XVI., "a vyslechněme, co říká anděl pastýřům, kteří celou noc bděli na stráží svého stáda. Anděl zvěstuje radost pro všechen lid, která se váže k jednomu nepatrnému znamení: děťátku zavinutému do plének a položenému v jeslích. A množství nebeských zástupů zpívá: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“, lidem dobré vůle. Narození tohoto dítěte, jímž je Ježíš, představuje zvěst pokoje pro celý svět. Jděme však také k posledním chvílím Kristova života, kdy vchází do Jeruzaléma a je vítán radujícími se zástupy. Zvěst proroka Zachariáše o příchodu pokorného a mírného krále se Ježíšovým učedníkům vybavila v mysli zvláště po událostech umučení, smrti a vzkříšení, po Velikonočním tajemství, když si očima víry připomínali radostný vjezd Mistrův do Svatého města. Jede na oslu, kterého si vypůjčil. Není na honosném voze, nejede na koni jako mocipáni. Nevstupuje do Jeruzaléma s doprovodem mocného vojska, válečných vozů a jezdců. Je králem chudým, králem těch, kteří jsou chudými Páně. V řeckém textu se objevuje výraz praeîs, což znamená krotcí, mírní; Ježíš je králem těch, které hebrejsky Písmo nazývá anawim, tedy těch, kteří mají srdce osvobozené od touhy po moci a hmotném bohatství, od vůle a úsilí ovládat druhé. Ježíš je králem těch, kteří mají vnitřní svobodu, která umožňuje přemáhat chamtivost, sobectví, jež je ve světě, a vědí, že jediným jejich bohatstvím je Bůh. Ježíš je chudým králem mezi chudými, mírným mezi těmi, kteří chtějí být mírní. A takto je králem pokoje: díky moci Boží, která je mocí dobra, mocí lásky. Je králem, který způsobí, že zmizí válečné vozy i jezdci, a který zláme bitevní luky; králem, který uskuteční pokoj na kříži spojením země a nebe a vystavěním bratrských mostů mezi všemi lidmi. Kříž je novým lukem pokoje, znamením a nástrojem smíření, odpuštění, porozumění, znamením toho, že láska je silnější než jakákoli nenávist, každý útisk - silnější než smrt: zlo se přemáhá dobrem, láskou.

Toto je nové království pokoje, jehož králem je Kristus. A je to království, které objímá celou zemi. Prorok Zachariáš ohlašuje, že tento mírný, mírumilovný král „bude vládnou od moře k moři“. Království, které zřizuje Kristus, má univerzální dimenze. Obzor tohoto chudého a mírného krále není tvořen nějaký územím, státem; jeho hranicemi je svět. Přesahuje veškeré přehrady ras, jazyků a kultur, vytváří společenství, vytváří jednotu. Kde vidíme dnes realizaci této zvěsti? Ve velké síti eucharistických společenství, jež se rozprostírá po celé zemi, se vynořuje Zachariášovo proroctví. Je to velká mozaika společenství, ve kterých se zpřítomňuje oběť lásky tohoto mírného a mírumilovného krále; velká mozaika, jež vytváří Ježíšovo „království pokoje“ od moře k moři až do končin země; četné „ostrovy pokoje“, které vyzařují pokoj. Do každé reality, do každé kultury, do velkých měst s jejich paláci, i do malých vesnic s jejich skromnými příbytky, do skvoucích katedrál i kapliček přichází On a zpřítomňuje se. Lidé, kteří s ním vstupují do společenství, se vzájemně sjednocují v jediném těle a překonávají rozdělení, rivalitu i zášť. Pán přichází v eucharistii, aby nás vyprostil z našeho individualismu, z našeho stranictví, které vylučuje druhé, a vytvořil z nás jediné tělo, jediné království pokoje v rozděleném světě.

Jak můžeme vybudovat království pokoje, ve kterém je Kristus králem? Přikázání, které zanechává svým apoštolům a jejich prostřednictvím nám všem, praví: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy… Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Stejně jako Ježíš mají se vydat na cestu poslové pokoje, mají odpovědět na jeho pozvání. Mají vykročit, ale nikoli s válečnou zbrojí nebo mocí. V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš posílá sedmdesát dva učedníků na velkou žeň světa a vyzývá je, aby prosili Pána žně o další dělníky na jeho žeň. Neposílá je však s nějakými mocnými prostředky, nýbrž „jako ovce mezi vlky“, bez měšce, mošny i opánků. Svatý Jan Zlatoústý to v jedné ze svých homilií komentuje: „Dokud budeme jako ovce, budeme vítězit, a kdybychom byli obklíčeni početnými vlky, dovedeme je přemoci. Avšak staneme-li se vlky, budeme poraženi, protože přijdeme o pomoc pastýře“. Křesťané nesmějí nikdy podlehnout pokušení stát se vlky mezi vlky. Kristovo království pokoje se nešíří mocí, silou a násilím, nýbrž sebedarováním, láskou vedenou ke krajnosti i ve vztahu k nepřátelům. Ježíš nepřemáhá svět silou zbraní, nýbrž silou kříže, který je pravou zárukou vítězství. A z toho plyne pro toho, kdo chce být Pánovým učedníkem, Jeho vyslancem, aby byl připraven také na smrt a mučednictví, hotov ztratit vlastní život pro Něho, aby tak na světě triumfovalo dobro, láska a pokoj. To je podmínka, aby bylo možno říci při vstupu do každé reality: „Pokoj tomuto domu“.

Před bazilikou svatého Petra stojí dvě velké sochy svatých Petra a Pavla, jež jsou snadno identifikovatelné. Svatý Petr drží v rukou klíče, svatý Pavel však drží v rukou meč. Kdo nezná osudy toho druhého, mohl by si myslet, že se jedná o velkého bojovníka, který vedl mocná vojska, mečem si podroboval lidi a národy a získával si věhlas a bohatství krví těch druhých. Pravý opak je však pravdou. Meč, který drží v rukou, je nástroj, kterým byl Pavel vydán smrti, podstoupil mučednictví a prolil svou vlastní krev. Jeho boj tedy nespočíval v násilí a válce, nýbrž v mučednictví pro Krista. Jeho jedinou zbraní byla zvěst „Ježíše Krista, a to ukřižovaného". Jeho kázání nezáleželo „v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci“. Věnoval svůj život šíření poselství o smíření a pokoji evangelia a vynaložil veškerou svoji energii k tomu, aby znělo až do končin země. A v tom spočívala jeho moc: nehledal klidný, pohodlný, život, zbavený těžkostí a protivenství, ale strávil se pro evangelium. Vydal sebe samého bez výhrad a stal se tak velkým poslem pokoje a Kristova smíření. Meč, který drží v rukou svatý Pavel, odkazuje také na moc pravdy, která může nezřídka zranit, uškodit. Této pravdě zůstal apoštol věrný až do konce, sloužil jí, trpěl pro ni a položil za ni svůj život.

Tatáž logika platí i pro nás, pokud chceme být šiřiteli království pokoje, zvěstovaného prorokem Zachariášem a uskutečněného Kristem, musíme být připraveni osobně platit a v první osobě trpět neporozuměním, odmítáním a pronásledováním. Pokoj není vytvářen mečem dobyvatelem, nýbrž mečem trpitele, který dovede vlastní život darovat."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Slavnost Ježíše Krista Krále

Hloubku křesťanského pohledu na Církev a na Ježíšovo království na nebi a na zemi dává svatý Pavel v Epištole do Kolos: v uvodním hymnu popisuje celé tajemství Ježíše, vtěleného Božího Syna, a cestu k jeho pokornému odkrývání – křesťanskou gnosis, kterou ukazuje nikoli v ostrém kontrastu k tehdsjší "new age" gnózi, ale jako její pravdivé východisko z bloudění – nasměrování k cíli, kterým není ani člověk, ani démon ani satan, ale Duch, který v pokřtěných přebývá, jim ukazuje pravou ikonu Stvořitele – Ježíše Krista, jim dává bezpečnou loď, dopravní prostředek do cíle: Ekklésii – Církev.

V Evangeliu ve chvíli největšího ponižování na počátku křížové cesty se našeho Pána a Spasitele Ježíše ptá Pilát: "Ty jsi židovský král?" Klade pochopitelnou pro tu chvíli, ale zavádějící pro spásu své duše otázku, která svědčí o tom, jak je ještě tento římský vládce vzdálen víře v božsví Ježíšovo. Může znát židovskou tradici o Mesiáši, může mít filosofické antické vzdělní, které prahlo po nejlepším pozemském a ve svých věřících v posmrtný život i posmrtném životě, snad se již pohledem na Ježíše a na otřísající události, v nichž – veden i snem své manželky – může tušit, že zde se odvíjejí dějiny spásy nejen jeho duše, ale i Římské říše a všech království – i onoho Herodovského - a celého vesmíru. Nyní svou kompromisností, která může čerpat svou slabost, neschopnost se statečně postavit na stranu hledačů a mučedníku Pravdy, jíž je Bůh v Ježíši Kristu, a to mocí Ducha v Církvi, v liberalismu tehdejšího eklektického pojetí světa; touto svou obojakostí stojí na opačné straně. Na straně nepřátel Ježíšova království posléze Jeho Církve.

"Moje království není z tohoto světa," odpovídá odsouzenec pozemského císařského soudu, jejž zastupuje Pilát. Stojí tu před ním, a tak přesvědčivě – pro toho, kdo již uvěřil - ukazuje "Unio Hypostatica" – spojení nebeského s trpícím pozemským Královstvím.

O. Vladimír Mikulica

PŘÍPRAVA NA ADVENT:

Zacheus se vrátil domů ospravedlněn

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřbed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. 
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" 
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " 
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo." 

Před týdnem pronesl Ježíš o „bezejmenném“ celníkovi, který se modlil v chrámě s pokorou, tato slova: „On se vrátil domů ospravedlněn“, nikoli však farizeus, který se při modlitbě vyjadřoval s nabubřelou sebejistotou a přezíravě vůči hříšníkovi, sám se považoval za ospravedlněného „svou“ modlitbou.

V dnešním úryvku posvátného evangelia nás při popisu Velké cesty Ježíšovy z místa, kde se „Slovo, „Logos, stalo tělem“, z Galileje, vede svatý Lukáš od onoho celníka modlícího se chrámě k Zacheovi, celníkovi malé postavy, ale velké touhy, která vychází z poctivé modlitby. Z touhy poznávat Boha i po vyjití z chrámu na ulici - na své životní cestě. A cestou, jíž se nyní Boží Syn Ježíš ubírá, aby se právě i za tohoto celníka na Golgotě obětoval, a tak jej uvedl do domu spravedlivých, svatých, jsou ulice Jericha, poslední etapa cesty před výstupem vzhůru do skalního města Jeruzaléma, na golgotskou skálu, na místo, kde se za naši záchranu, pro naše ospravedlnění Ježíš, náš Pán nechal ukřižovat. 

Při promluvě o Památce všech věrných zesnulých před čtyřmi lety, vzpomenul Svatý otec Benedikt XVI. kardinály, arcibiskupy a biskupy, které během onoho roku Pán nad životem a smrti povolal na věčnost. Oni naplňovali Zacheovu touhu poznávat Ježíše jako svého Pána a Spasitele, když přistupovali při mši svaté k svatému přijímání. Nejprve jako laici, potom jako svátostní služebníci, rozdavatelé Ježíše v Nejsvětější eucharistii. Podobně mešní oltář předjímá to, co Pán slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma.

K ní vede cesta vystupování k mešnímu oltáři. Vystupování proto, že oltář je „altare“ posvátná výšina, k níž je třeba pozdvihnout zrak jako k hoře, k níž je třeba přistoupit, abychom později mohli dosáhnout jejího vrcholu. „Altare“ je současně hora všech hor, pahorek, skála Kalvarie. Na ni Ježíš dnes vystupuje v jeho době zvláště impozantní strmou údolní cestou od Jericha. Nemůžeme se vrátit do této impozantnosti, nemůžeme žít jen z historického odkazu. Naopak, daleko impozantnější je „altare“, k němuž přistupujeme dnes, oltář, o němž kněz zpívá – recituje buď v sakristii či cestou z ní k mešnímu oltáři - „Introibo ad altare Dei, ad Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ - protože jde již o výstup na výšinu, kterou není ani Sión ani hora Garizím, jak zdůrazňuje náš Pán Samaritánce, ale výšina, kde uctíváme Trojjediného Boha v Duchu a v pravdě. Svatodušní oltář. Tedy oltář, na němž působí Duch svatý. On proměňuje, On otevírá srdce, On naplňuje po svatém přijímání svou mocí.

„Altare“ výšina, k níž, nikoli na niž, je třeba vystoupit, je obětní výšinou. To je smysl oběti při výstupu a především přinesení mešní oběti na vrcholu: pouze přistupujeme k vrcholu - kněz a biskup přitom specifickým způsobem mají na obětním místě, na vrcholu, zvláštní podíl. Jsou na místě Ježíše Krista - jako alter Christus Jesus - účastníky na Jeho mešní oběti.

Putování je cestou očisty, cestou kajícnosti, kterou vyznáváme. Hřích není především narušení vztahů mezi lidmi. Je zvláště narušením vztahu k Nejsvětější Trojici. Proto prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otec kardinál Robert Sarah vybízí, abychom od začátku tohoto Adventu byli již při úkonu kajícnosti společně obráceni k Božími Synu, k Orientu, k Exodu z temnoty satana, hříchu a smrti; ke svému Spasiteli. Kněz se nemá vyvyšovat více než mu liturgicky přísluší: již od prvních časů Církve – i v papežských bazilikách postavených z důvodů úcty k hrobům svatých apoštolů v jiné orientaci než na apsidou na východ – se celebrant obracel společně s lidem k Vykupiteli Ježíši Kristu, jedním směrem, s pokorou, s níž ve tradiční římské svatopetrské liturgii nejprve on vyznává své hříchy „všemohoucímu Bohu, svatému archandělovi, Matce Boží světcům Starého i Nového zákona a Božímu lidu v modlitbě „Confiteor“, aby mohl přistoupit k Božímu oltáři, k Bohu, který při mešní oběti naplní jeho srdce svatodušní radostí, přistupovat denně, k svatému přijímání, přistupovat očištěn, ve stavu milosti, dignus, hodně, aby dosáhl hostiny nebeské.

Modleme se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto pevnou nadějí, která „neklame“, protože za ni ručí Kristus, který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“. Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší naděje. „Jestliže jsme totiž s Kristem umřeli, - připomíná nám svatý Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu – jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“. Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska, působí, že naše naděje není marná. Bůh Otec, bohatý milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme ospravedlněni Jeho krví? Naše spravedlnost se zakládá na víře v Krista. On je tím „Spravedlivým“, kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět Boha a spatřit Jeho tvář.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17377

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

„Introibo ad Altare Dei“,

ˇVstoupím do domu svatební hostiny konvertity,

oslavy sňatku duše a Zmrtvýchvstalého.“

Tak může, Ježíši,

příteli pokorných celníků,

s Tebou radostně jít Zacheus

poté, co se rozhodl nikoli dvojnásobně,

ale čtyřnásobně vynahradit škodu,

kterou bližním způsobil:

Tys mu odpustil škodu, kterou spáchal na Tobě -

svou obětní smrtí na kříži,

svou mešní obětí,

do níž je vstupní branou znovuzrození z vody a Tvého Ducha:

Vystoupení na obětní výšinu:

nikoli in altare, na oltář, na vrchol,

kde jsi Ty,

ale k Tobě,

ad „altare“

Zacheus s Tebou jde nyní ze „sakristie“,

jíž je místo přímo pod fíkovníkem,

kde stojíš Ty,

a čekáš, až pokorně

- a s radostí -

sleze ze své výše.

On plný nepravosti vůči Tobě, Otci a Duchu,

poznává, žes mu odpustil

i nepravosti vůči bližním,

když koná pokání:

Tys jej ospravedlnil.

Amen.

30. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 

Podobenství o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.

„Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“

A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.

„První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.

Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.

Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“

Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.

„Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.

Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:

Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'

„Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.

Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:

Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' 

"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilka svatého Petra

a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz

Evangelium nuntiandi, 14

P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jediný Spravedlivý,

jsi dárcem ospravedlnění;

Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,

na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,

proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.

Od Letnic vedeš svou Církev,

aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,

při každé mši svaté,

kladla ruku na své „srdce“,

jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající,

a především vzdálení od Tebe - hříšníci;

tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,

položí třikrát ruku na své vlastní srdce.

Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:

tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:

Tvé lásce.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ

ukázal uprostřed bouří arabského podzimu

na zimu doutnajícího válečného konfliktu,

jenž se zrodí ze srdce každého člověka,

který ovšem od Tebe

– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie -

neodejde jako celník.

Celník se vrátil domů ospravedlněn,

ne však farizeus.

Neboť každý, kdo se povyšuje,

bude ponížen,

a kdo se ponižuje,

bude povýšen." 

Amen.

29. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Getsemanská agonie Církve nebo „agonismus“ v Církvi?

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. 
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' " 
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? 
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

Síla této otázky Ježíše Krista, Pána života těch, kdo se mu zasvětili a každý den zasvěcují, proměňuje nitro, a to podle víry každého z nás: ten, kdo věří v sebe může být zasažen na svém nejcitlivějším místě. Je - po upřímné úvaze - konfrontován se skutečností druhého příchodu svého Pána. Pak Ježíšova otázka - „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?" - vede k úzkosti a strachu. O sebe, o Církev, o spásu své duše i svých bližních. Víra v sebe, stejně jako sebeláska, je zdravě otřesena. A cílem tohoto „probuzení“ v zamyšlení nad Božím slovem, nad Boží otázkou, je pro takto často skrytě nešťastného člověka osvobození od úzkosti, v případě nevěry v Ježíše Krista od depresivnosti, nikoli rozšíření tohoto podhoubného strachu ze zavržení.

Představa a výsměch pomlouvačné propagandy představuje křesťanství jako slabé, ustupující démonu konzumního života, agresivitě islámu či neschopné pomoci takto nešťastnému člověku: těm, jimž sebeláska vytvořila zdánlivě nepropustnou bariéru pro vyjití ze sebe, ze svých problémů, ze svého již často imaginárního světa, který ovládají katastrofické scénaře osobní tragické budoucnosti, strach z bezprostředně se blížícího světového válečného konfliktu, úzkost o hmotné zajištění v době, kdy září červené signální světlo na pochybné ruletě obchodních světových trhů. Pro takto nešťastnou duši se stává dnešní Ježíšova otázka tvrdým a potencionálně uzdravujícím střetem s vlastní „realitou“. Ukazuje mu prázdné kostely v Evropě, prázdná „společenství modlitby“, prázdné charitativní akce, prázdná slova „víry.“ - To vše ovšem uvozené větou, která této otázce předchází: „Říkám vám, že se Bůh svých vyvolených rychle zastane!“ - Ano, kdo si je vědom, že jej Bůh příchodem svého Syna na tento svět vyvolil ke spáse, k vytržení z rukou satana, přestává se ničit jeho úzkostí, přestává se bát. Začíná milovat. Poznává v této víře Církev, kde není strach a úzkost překrývaná vnějškovou aktivitou, frázemi o víře, frázemi v modlitbě. Poznává Církev, v níž působí mocně Třetí osoba Nejsvětější Trojice. Duch Otce a Syna. Prosí o Něj, prosí, aby jej Jeho síla pronikla a osvobodila. Hledá ty služebníky Ježíšovy, kteří se budou za jeho osvobození z moci démona sebelásky a falešné sebedůvěry modlit, aby jej osvobodili mocí tohoto Ducha od pýchy, od protipólu tohoto blahodárného působení, od démona. V tuto chvíli teprve přichází ono „rychlé zastání se“ - od Zastánce, Utěšitele. - Až v tuto chvíli modlitba takto již osvobozeného člověka podle slov jednoho z katolických mystiků Otce Jana Taulera OP, prochází tlustou kůží našeho „já sám“, „jedině já“, stává se niternou, stálou – osvobozená duše se připojuje ke společenství Církve na nebi i na zemi, těch, kteří – nyní po Letnicích v síle Ducha díky Církvi volají k Ježíši, svému Pánu - ve dne v noci.

Ježíš takto hovoří o stálé víře, již nekolísající, nesené jejím projevem, stálým kontaktem s Ním, stálou modlitbou. A On vždy na pokornou prosbu odpovídá jako milosrdný soudce, který na řeč satana, žalobce nedá, a u vdovy, přímluvkyně tuto vytrvalost nachází díky čisté či od sebelásky očišťované duši. Pro ni klade otázku pro posilu její víry v modlitbu: „Nechal by – dnem i nocí se takto modlící - dlouho čekat?“

Silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, říká Svatý otec Benedikt XVI., je víra - a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Biblická čtení, která jsme slyšeli, uvádí dále papež Benedikt XVI., nám prezentují některé vzory, které nás mohou inspirovat při našem vyznání víry. Je to postava vdovy, s níž se setkáváme v evangelijním podobenství a postava Mojžíše, o něm mluví kniha Exodus. Vdova z evangelia nám dává myslet na „maličké“, na ty poslední, ale také na tolik prostých a čestných osob, které trpí útiskem a svévolí, cítí se bezmocní tváří v tvář nekončící sociální tísni a podléhají pokušení klesat na mysli. Těm Ježíš opakuje:pohleďte na tuto chudou vdovu s jakou úporností naléhá a nakonec dosáhne, že jí nepoctivý soudce vyslechne! Jak byste mohli myslet, že váš nebeský Otec, dobrý a věrný, který chce pro své děti jen dobro, se vás v pravou dobu nezastane? Víra nás ujišťuje, že Bůh naslouchá našim modlitbám, a že nás ve vhodnou dobu vyslyší, i když se zdá, že denní zkušenost vyvrací tuto jistotu. Vždyť před jistými fakty černé kroniky nebo tolika všedními svízeli života, o nichž ani noviny nepíší, se samovolně ze srdce zvedá prosba starozákonního proroka Habakuka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ta neslyšíš? Úpím k tobě pro násilí a ty nezachraňuješ.“ Odpověď na tohle naléhavé volání je jediná: Bůh nemůže změnit věci bez našeho obrácení a naše opravdové obrácení začíná křikem duše, která naléhavě prosí o odpuštění a spásu. Křesťanská modlitba tedy není výrazem fatalismu nebo netečnosti, ba je pravým opakem útěku ze skutečnosti, konejšivého intimismu. Je silou naděje, svrchovaným výrazem víry v moc Boha, který je láska a který nás neopouští. Modlitba, jaké nás naučil Ježíš, vyvrcholila v Getsemanech a má charakter „agonismu“, tj. boje, protože rozhodně stojí po boku Pána, aby potírala nespravedlnost a přemáhala zlo dobrem. Je to zbraň malých a chudých duchem, kteří odmítají jakýkoliv druh násilí. Ba naopak. Odpovídají na něj evangelijním nenásilím, a tím vydávají svědectví, že pravda Lásky je silnější než nenávist a smrt.

To se také vynořuje z prvního čtení, proslulé líčení bitvy mezi Izraelity a Amalečany. O osudu této tvrdé bitvy rozhodla právě modlitba obrácena s vírou k pravému Bohu. Zatím co Jozue a jeho muži čelili na bojišti protivníkům, Mojžíš se modlil na pahorku se zvednutýma rukama. Tyto zdvižené ruce velkého vůdce zajišťovali vítězství Izraeli. Bůh byl se svým lidem, chtěl jeho vítězství, ale podmiňoval svůj zásah zvednutýma rukama Mojžíše. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Bůh potřebuje zvednuté ruce svého služebníka! Mojžíšovi zvednuté ruce dávají pomyslet na Ježíšovi ruce na kříži: rozpřáhnuté ruce, přibité na kříž, jimiž Vykupitel zvítězil v rozhodné bitvě s pekelným nepřítelem. Jeho boj, ruce zvednuté k otci a rozpřáhnuté nad světem, vyžadují jiné ruce, jiná srdce, které se i nadále obětují se stejnou láskou až do konce světa.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8580

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ptáš se, Ježíši, spravedlivý a milosrdný soudce,

na mou duši, na stav její čistoty či špíny,

až přijdeš pro ni,

až přijdeš pro tento svět.

Nalezneš víru?

Prázdnou duši jako prázdný kostel,

svatostánek,

duši z níž byl vyhoštěn Duch svatý

sedmerem démonů,

horších než těch, kteří doráželi před konverzí?

Nalezneš čistou duší, která se modlí dnem i nocí

– je neustále spojena s Tebou -

takže Tvůj příchod není nepříjemným, skutečně depresivním představením,

ale vrcholem spojení lásky duše a Trojjediného Boha?

Soudem, v němž ses ujal své pře proti satanu, našemu žalobci?

Proto nás zveš nikoli k cestě do Getseman Tvé Církve v tomto světě,

ale do společného „agonizein“ – agonismu,

do duchovního boje v Getsemanech po Letnicích

s Církvi v nebi a na zemi:

k vytrvalé modlitbě „ve dne i v noci“.

Amen.

28. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Síla ticha

a svatodušní vánek Reformy liturgické reformy

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý. 
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka." 
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!" 
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. 
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni. 
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. 
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?" 
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila." 

Stejně jako překvapivý závěr prvního čtení dnešní neděle o uzdravení Naamana Syrského, podobně nečekaně zaznívá slovo našeho Pána a Spasitele Ježíše k jedinému z deseti uzdravených malomocných,k vděčnému cizinci, Samaritánovi. Ten pokleká před Božím Synem, klaní se Mu tváří až k zemi: vyznává Ježíšovo božství: ten jediný uslyší - "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

V prvním čtení z Královské knihy popisující činy - znamení proroka Eliáše a Elizea, odmítá prorocký žák Eliášův přijmout jakýkoli dar od Naaman Syrského, jehož Bůh jeho prostřednictvím uzdravil rovněž z malomocenství.

A odměna prorokova za nezávislost milosti na majetku a penězích je vskutku královská i prorocká – dnes pro společenství církve v Evropě: "Když tedy opravdu nechceš," říká uzdravený Naaman, "dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."

Obojí nás vede k zamyšlení o uzdravení nesmrtelné lidské duše. Svatý otec Benedikt XVI. rovněž rozlišuje v dnešním evangeliu dva stupně uzdravení: ... jeden, ten povrchnější se týká těla; druhý, hlubší se dotýká lidského nitra, které Písmo svaté nazývá "srdcem" a odkud se šíří do celé jeho existence. Kompletním a radikálním uzdravením je "spása". Běžná mluva sama, která rozlišuje "zdraví" a "spásu", nám pomáhá chápat, že spása je mnohem víc než zdraví: je totiž novým, plným a definitivním životem. Kromě toho Ježíš pronáší tady, jakož i při jiných příležitostech, slova: "Tvá víra tě zachránila". Je to víra, která zachraňuje člověka, když ho obnovuje v jeho hlubokém vztahu k Bohu, k sobě i druhým. A víra se vyjadřuje vděčností. Kdo jako onen Samaritán umí děkovat, dokazuje, že nepovažuje všechno za samozřejmost, ale za dar, který, ačkoli přichází prostřednictvím lidí či přírody, pochází nakonec od Boha. Víra tedy obnáší otevření se člověka k milosti Pána; uznání, že všechno je dar, všechno je milost. Jaký poklad se skrývá v jediném slůvku: "díky"!

Uzdravení Naamana Syrského i desátého, “posledního“ malomocného, totiž opovrhovaného Samaritána, je přípravou na plné uzdravení duše ve svátosti znovuzrození. Jí začíná ono „díky“ pronášené uzdravenými od malomocenství hříchu Adama i hříchů osobních. Jí začíná „dík“ eucharistický - „eucharistizein“ díkůčinění , jímž je nekrvavé zpřítomnění kalvarské oběti Ježíšovy. Tento dík má zaznít s pokleknutím a padnutím na tvář před Božím Synem Ježíšem v Nejsvětější svátosti. Má být pravdivě vyřčený, a proto musí vycházet z ticha, v němž slyšíme Jeho hlas: Jeho ubezpečení pro slavení mše svaté: „Tvá víra tě zachránila."

Dnešní slovo Ježíšovo k malomocnému Samaritánovi je slovem Ježíšovým ke každému věřícímu, který chce hodně přistoupit ke slavení mešní oběti, je slovem vybízejícím k reformě reformy liturgie, jak ji započal papež Benedikt XVI. K mešní víře, která duši každého z malomocenství uzdraveného Samaritána aktuálně zachraňuje, proměňuje a posiluje. Semeništěm konfliktu v bohoslužebném konfliktu jsou ti, kdo Ježíše jako Božího Syna nevyznávají a neklanějí se Mu.

Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zuby, protože na ní záleží budoucnost Církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace.

Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který před třemi lety vyšel ve Francii a je překládán do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence", tedy "Síla ticha". Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom.

Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti.

Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.

Ve své knížce se kardinál Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah.

V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=24502

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8545

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Do nové země nás vedeš, Ježíši, skrze nějž je vše stvořeno,

do země svobody - skrze Tebe je všechno vykoupeno,

do země pokoje - skrze Tvého Ducha.

Do duše člověka přichází On - Pomazání,

On, Svatý.

Jeho svatosti přijímá každý kdo - v Jeho síle a světle - ve fótismatu, v křestním naplnění světlem - v Tebe uvěří, v Tebe Pána a Dárce života.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na pozadí uzdravení deseti malomocných

a na vděčnosti jednoho z nich - a je to opovrhovaný Samaritán,

ukazuje svatopavelskou modlitbu jako základ našeho vstupu do Tvého království,

jako vrchol chvalozpěvu.

Uvozuje jej modlitba k Otci skrze Tebe v Duchu svatém,

dotýkající se pozemského království.

Tímto vyznáním se odkrývá ve Tvém pozemském království ono nebeské

a toto trinitární vyznání,

které se má dotýkat každé pozemské skutečnosti,

s níž se při své pozemské pouti setkáváme,

je umocněno Duchem svatým,

který naše myšlenky uvádí k modlitbě, formuluje ji a vede k jejímu vrcholu,

vyjadřujícímu,

že vše se děje díky Otci skrze Tebe, Krista, našeho Pána,

jenž s Ním v jednotě Ducha svatého žiješ a kraluješ na věky věku.

Amen.