Getsemanská agonie Církve nebo „agonismus“ v Církvi?
Ježíš
vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se
modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se
nebál a na lidi nedal.
Byla
v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě
proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však
řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té
vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně
trápit.' "
A
Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A
Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve
dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
Říkám
vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi
víru, až přijde?"
Síla této otázky Ježíše Krista, Pána života těch, kdo se mu zasvětili a každý den zasvěcují, proměňuje nitro, a to podle víry každého z nás: ten, kdo věří v sebe může být zasažen na svém nejcitlivějším místě. Je - po upřímné úvaze - konfrontován se skutečností druhého příchodu svého Pána. Pak Ježíšova otázka - „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?" - vede k úzkosti a strachu. O sebe, o Církev, o spásu své duše i svých bližních. Víra v sebe, stejně jako sebeláska, je zdravě otřesena. A cílem tohoto „probuzení“ v zamyšlení nad Božím slovem, nad Boží otázkou, je pro takto často skrytě nešťastného člověka osvobození od úzkosti, v případě nevěry v Ježíše Krista od depresivnosti, nikoli rozšíření tohoto podhoubného strachu ze zavržení.
Představa a výsměch pomlouvačné propagandy představuje křesťanství jako slabé, ustupující démonu konzumního života, agresivitě islámu či neschopné pomoci takto nešťastnému člověku: těm, jimž sebeláska vytvořila zdánlivě nepropustnou bariéru pro vyjití ze sebe, ze svých problémů, ze svého již často imaginárního světa, který ovládají katastrofické scénaře osobní tragické budoucnosti, strach z bezprostředně se blížícího světového válečného konfliktu, úzkost o hmotné zajištění v době, kdy září červené signální světlo na pochybné ruletě obchodních světových trhů. Pro takto nešťastnou duši se stává dnešní Ježíšova otázka tvrdým a potencionálně uzdravujícím střetem s vlastní „realitou“. Ukazuje mu prázdné kostely v Evropě, prázdná „společenství modlitby“, prázdné charitativní akce, prázdná slova „víry.“ - To vše ovšem uvozené větou, která této otázce předchází: „Říkám vám, že se Bůh svých vyvolených rychle zastane!“ - Ano, kdo si je vědom, že jej Bůh příchodem svého Syna na tento svět vyvolil ke spáse, k vytržení z rukou satana, přestává se ničit jeho úzkostí, přestává se bát. Začíná milovat. Poznává v této víře Církev, kde není strach a úzkost překrývaná vnějškovou aktivitou, frázemi o víře, frázemi v modlitbě. Poznává Církev, v níž působí mocně Třetí osoba Nejsvětější Trojice. Duch Otce a Syna. Prosí o Něj, prosí, aby jej Jeho síla pronikla a osvobodila. Hledá ty služebníky Ježíšovy, kteří se budou za jeho osvobození z moci démona sebelásky a falešné sebedůvěry modlit, aby jej osvobodili mocí tohoto Ducha od pýchy, od protipólu tohoto blahodárného působení, od démona. V tuto chvíli teprve přichází ono „rychlé zastání se“ - od Zastánce, Utěšitele. - Až v tuto chvíli modlitba takto již osvobozeného člověka podle slov jednoho z katolických mystiků Otce Jana Taulera OP, prochází tlustou kůží našeho „já sám“, „jedině já“, stává se niternou, stálou – osvobozená duše se připojuje ke společenství Církve na nebi i na zemi, těch, kteří – nyní po Letnicích v síle Ducha díky Církvi volají k Ježíši, svému Pánu - ve dne v noci.
Ježíš takto hovoří o stálé víře, již nekolísající, nesené jejím projevem, stálým kontaktem s Ním, stálou modlitbou. A On vždy na pokornou prosbu odpovídá jako milosrdný soudce, který na řeč satana, žalobce nedá, a u vdovy, přímluvkyně tuto vytrvalost nachází díky čisté či od sebelásky očišťované duši. Pro ni klade otázku pro posilu její víry v modlitbu: „Nechal by – dnem i nocí se takto modlící - dlouho čekat?“
Silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, říká Svatý otec Benedikt XVI., je víra - a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Biblická čtení, která jsme slyšeli, uvádí dále papež Benedikt XVI., nám prezentují některé vzory, které nás mohou inspirovat při našem vyznání víry. Je to postava vdovy, s níž se setkáváme v evangelijním podobenství a postava Mojžíše, o něm mluví kniha Exodus. Vdova z evangelia nám dává myslet na „maličké“, na ty poslední, ale také na tolik prostých a čestných osob, které trpí útiskem a svévolí, cítí se bezmocní tváří v tvář nekončící sociální tísni a podléhají pokušení klesat na mysli. Těm Ježíš opakuje:pohleďte na tuto chudou vdovu s jakou úporností naléhá a nakonec dosáhne, že jí nepoctivý soudce vyslechne! Jak byste mohli myslet, že váš nebeský Otec, dobrý a věrný, který chce pro své děti jen dobro, se vás v pravou dobu nezastane? Víra nás ujišťuje, že Bůh naslouchá našim modlitbám, a že nás ve vhodnou dobu vyslyší, i když se zdá, že denní zkušenost vyvrací tuto jistotu. Vždyť před jistými fakty černé kroniky nebo tolika všedními svízeli života, o nichž ani noviny nepíší, se samovolně ze srdce zvedá prosba starozákonního proroka Habakuka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ta neslyšíš? Úpím k tobě pro násilí a ty nezachraňuješ.“ Odpověď na tohle naléhavé volání je jediná: Bůh nemůže změnit věci bez našeho obrácení a naše opravdové obrácení začíná křikem duše, která naléhavě prosí o odpuštění a spásu. Křesťanská modlitba tedy není výrazem fatalismu nebo netečnosti, ba je pravým opakem útěku ze skutečnosti, konejšivého intimismu. Je silou naděje, svrchovaným výrazem víry v moc Boha, který je láska a který nás neopouští. Modlitba, jaké nás naučil Ježíš, vyvrcholila v Getsemanech a má charakter „agonismu“, tj. boje, protože rozhodně stojí po boku Pána, aby potírala nespravedlnost a přemáhala zlo dobrem. Je to zbraň malých a chudých duchem, kteří odmítají jakýkoliv druh násilí. Ba naopak. Odpovídají na něj evangelijním nenásilím, a tím vydávají svědectví, že pravda Lásky je silnější než nenávist a smrt.
To se také vynořuje z prvního čtení, proslulé líčení bitvy mezi Izraelity a Amalečany. O osudu této tvrdé bitvy rozhodla právě modlitba obrácena s vírou k pravému Bohu. Zatím co Jozue a jeho muži čelili na bojišti protivníkům, Mojžíš se modlil na pahorku se zvednutýma rukama. Tyto zdvižené ruce velkého vůdce zajišťovali vítězství Izraeli. Bůh byl se svým lidem, chtěl jeho vítězství, ale podmiňoval svůj zásah zvednutýma rukama Mojžíše. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Bůh potřebuje zvednuté ruce svého služebníka! Mojžíšovi zvednuté ruce dávají pomyslet na Ježíšovi ruce na kříži: rozpřáhnuté ruce, přibité na kříž, jimiž Vykupitel zvítězil v rozhodné bitvě s pekelným nepřítelem. Jeho boj, ruce zvednuté k otci a rozpřáhnuté nad světem, vyžadují jiné ruce, jiná srdce, které se i nadále obětují se stejnou láskou až do konce světa.
Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8580
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Ptáš se, Ježíši, spravedlivý a milosrdný soudce,
na mou duši, na stav její čistoty či špíny,
až přijdeš pro ni,
až přijdeš pro tento svět.
Nalezneš víru?
Prázdnou duši jako prázdný kostel,
svatostánek,
duši z níž byl vyhoštěn Duch svatý
sedmerem démonů,
horších než těch, kteří doráželi před konverzí?
Nalezneš čistou duší, která se modlí dnem i nocí
– je neustále spojena s Tebou -
takže Tvůj příchod není nepříjemným, skutečně depresivním představením,
ale vrcholem spojení lásky duše a Trojjediného Boha?
Soudem, v němž ses ujal své pře proti satanu, našemu žalobci?
Proto nás zveš nikoli k cestě do Getseman Tvé Církve v tomto světě,
ale do společného „agonizein“ – agonismu,
do duchovního boje v Getsemanech po Letnicích
s Církvi v nebi a na zemi:
k vytrvalé modlitbě „ve dne i v noci“.
Amen.
