I. NEDĚLE ADVENTNÍ

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. 
    Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!


 Do domu Hospodinova půjdeme s radostí. 

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme! 

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu. 

Vyprošujte Jeruzalému pokoj ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích! 

Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě! Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí. 
 


Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 
   Bratři! 
   Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti. 

Bod zlomu v době příchodu Syna člověka

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka.
    Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě ženy budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána.
    Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete." 

Začíná nový církevní rok. Začíná pohledem na příchod Ježíše Mesiáše: nejprve na onen "první Advent" očekávaný proroky Starého zákona i helénistické společnosti a implicitně celého lidstva.

Počátek nového církevního roku o této první neděli adventní otevírá přípravu na oslavu historického okamžiku v Betlémě, kdy se náš Pán, počatý v Nazaretě, narodil pro spásu tohoto světa. Tento druhý příchod - "druhý Advent" - charakterizuje starokřesťanský katechumenát, který právě v předvánočním období míval jeden ze svých tří okruhů bezprostřední kající přípravy na křest. Proto tento čas čekatelé křtu i společenství, v nichž se připravovali, trávili ve ztišení, modlitbě, rozjímání, postech a v prosbách za uzdravení a osvobození duše – v praktické přípravě na dar znovuzrození.

"Třetí Advent" - příchod Spasitele - otevírají Letnice, seslání Ducha svatého: Ježíš Zmrtvýchvstalý dává prožívat svůj příchod ve svátostech Církve.

Svatý Bernard z Clairveaux píše o tomto příchodu Ježíše,vtěleného Slova, Logu, k duši jako k nevěstě při nebeské svatbě:

"Vrať se, můj milovaný!" - "Dej mi duši, u níž často přebývá Slovo jako ženich. Duši, která se rozněcuje důvěrností, lační po přijetí pokrmu a volnou chvíli získává díky opovržení všemi věcmi. Jí, jak jsem přesvědčen, patří hlas a také jméno nevěsty. O ní se zde hovoří. Ona volá nazpět toho, jehož přítomnost zakusila, i když ne dosud v hojné míře. Jinak by přece ženicha nevolala nazpět, ale jen k němu prostě volala.

"Vrať se!" znamená tedy volání, prosbu o návrat.

V této chvíli se děje určitá proměna v duši, protože Slovo – Logos předtím přišlo a nyní se vzdaluje. Neboť svatý Jan v první katechezi o Duchu svatém zaznamenává Ježíšovo slovo: "Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ´Odcházím´ a ´zase k vám přijdu´. A předtím: ´Jen malou chvíli a uvidíte mne´". A u proroka Habakuka nalezneš: "Vidění již ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli, prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá."

Bez obav a bez ostýchavosti tedy volá milující duše Slovo nazpět a v obvyklé svobodě milujících jej nenazývá svým Pánem, ale milovaným: "Vrať se, milovaný!"

Přiznám se, říká svatý Bernard, že také ke mně přišlo Slovo a sice – hovořím pošetile – vícekrát. Ačkoliv tolikrát ke mně vstupovalo, mnohokrát jsem jeho příchod nezaznamenal. Cítil jsem jeho přítomnost, pamatuji se, že bylo zde. Ano, několikrát jsem mohl jeho příchod tušit, ale ne cítit...ani jsem nepoznával, když odcházel. Neboť odkud Slovo-Ženich přišel do mé duše a kam šel, když ji opět opustil, kudy přišel a kudy odcházel, to přiznám, že dodnes nevím. Je to to samé, co říká Ježíš Nikodémovi o Duchu: "Nevíš, odkud přichází a kam jde." Není na tom nic podivuhodného, neboť je to On sám, jemuž je řečeno v žalmu: "Tvoje cesta vedla nás mořem, tvoje stezka spoustami vodstev, aniž nechal za sebou stopu."

Vím, že nepřišel prostřednictvím zraku, neboť nemá žádnou barvu, ani sluchem, neboť nepůsobí žádný hluk, ani čichem, protože není spojen se vzduchem, ale se Svatým Duchem, ani ne skrze krk, protože jej není možno ani pít ani jíst, ani jsem nezakusil jeho dotek v nitru, protože je neuchopitelný.

Kudy tedy vstoupil? Anebo nepoužil vůbec žádnou cestu, poněvadž nepřišel z vnějšku - protože není žádnou věcí, která by byla vně?. Avšak nevyšel ani z mého nitra, neboť On je dobrý a já vím, že ve mně není nic dobrého.

Vystoupil jsem tedy do nejvyšších částí své bytosti, a uviděl jsem, že On je ještě výše. Také do hlubin svého nitra jsem sestoupil a zvědavě pátral, ale ani tady se nenacházel, protože je ještě hlouběji. Když jsem jej pak hledal venku, tak jsem konečně pochopil, že se nachází mimo všechny věci, co jsou okolo nás. A když jsem se díval do nitra, tak jsem byl ještě více uvnitř.- A tak jsem poznal, že je pravdivé, co jsem četl: "V Něm žijeme, pohybujeme se a jsme."

Blažený je ten, v němž Slovo přebývá a který se nechává Slovem vést!

Papež Benedikt XVI. píše: Advent je tak příhodným časem k tomu, aby se v našich srdcích probudilo očekávání Toho, "který je, který byl a který přijde". Syn Boží přišel do Betléma už před dvaceti stoletími, přichází kdykoli do duše a do společenství ochotných jej přijmout a přijde znovu na konci časů, aby "soudil živé i mrtvé". Věřící proto stále bdí, živeni niternou nadějí, že se setkají s Pánem, jak říká Žalm: "Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána, více než stráže na svítání."

Niterná mystika svatého Bernarda z Clairvaux nás otevírá pro naději: nabízí naší duši INTROIT – vstup do tajemství mše svaté, do aktuální Parúsie našeho Pána. Volá nás, abychom, dříve než se vydáme na místo slavení mše svaté, dříve než začneme při mši svaté ústy vyznávat, že Ježíš je Boží Syn přítomný ve svátostech při mši svaté, dříve než se začneme na počátku mše svaté nahlas modlit – odpovídat knězi na místě Ježíšově; abychom poprosili o Ducha, jejž dal Trojjediný svatému Bernardovi a všem dalším, kteří zakusili, jaké štěstí je, když Pán Ježíš přijde do srdce, navštíví hledajícího, žíznivého po lásce, doufajícího ve spásu...

Niterná mystika svatého Bernarda z Clairvaux nás otevírá pro naději: nabízí naší duši INTROIT – vstup do tajemství mše svaté, do aktuální Parúsie našeho Pána. Volá nás, abychom, dříve než se vydáme na místo slavení mše svaté, dříve než začneme při mši svaté ústy vyznávat, že Ježíš je Boží Syn přítomný ve svátostech při mši svaté, dříve než se začneme na počátku mše svaté nahlas modlit – odpovídat knězi na místě Ježíšově; abychom poprosili o Ducha, jejž dal Trojjediný svatému Bernardovi a všem dalším, kteří zakusili, jaké štěstí je, když Pán Ježíš přijde do srdce, navštíví hledajícího, žíznivého po lásce, doufajícího ve spásu...

Prosme o to, aby naše oslovení Ježíše bylo stejně plné vděčnosti a lásky jako jména, která dává našemu Vykupiteli středověký mystik: Slovo, Ženich, Milovaný...

Ve mši svaté se kvůli tomu kněz či biskup při vyslovení jména Ježíšova s úctou ukloní. Říká tím: "Oslovuji Tě, vyslovuji Tvé jméno a vyznávám že Ti patří úcta - Tobě Boží Synu, Tobě, Slovo-Logos přede všemi věky, Tobě Pane nad dobrem a zlem, Tobě, náš Pane Ježíši Kriste."

V takovém oslovení spojeném s gestem úklony je i posvátná bázeň: "Přijdeš nečekaně. Pro hříšníky jako zloděj v noci, pro ty, kdo Ti svěřili sebe a vše své, kdo Tě milují, jako zvoucí na nebeskou svatební hostinu duše s Trojjediným Bohem. Den Tvého příchodu - ve smrti člověka a při Posledním soudu - bude zlomem, v němž prožijí mnozí strach i hrůzu, mnozí radost. To bude Tvůj poslední a nejslavnější příchod. Parúsie."

(srovn:: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756)

O. Michael

MODLITBA

Za dnů Noeho skoro nikdo nečekal,

že přijde zkáza tak náhle, 

Ježíši Vládce nad potopou ,

jíž jsou vody křtu, znovuzrození

i vody očisty

 i vody démonického chaosu,

vody Leviatana.

Ženili se a vdávali,

necítili se ohroženi

- smrt jim mohla připadat příliš vzdálená:

a přišla na ty,

kdo nebyli připraveni.

Noe naslouchal hlasu Božího Ducha

- toho Ducha,

kterého jsi o Letnicích seslal od Otce

v plnosti

jako výjimečný dar - své Církvi.

Jednal, pracoval a modlil se

v Jeho moci: slyšel jak má pracovat, co má konat, jak se Tebe 

Slovo od věků

dotazovat,

abys k Němu v den soudu přišel

jako Zachránce.

Tak Tě poznal o svatém Třídení Tvých posledních pozemských Velikonoc,

tak Tě poznává nyní.

Ty Slovo jsi jej navštívil, vstoupils k Němu do nitra,

spasil jeho duši, jeho tělo dozná oslavení:

 Zlomovým okamžikem byla chvíle, 

kdy Tebe, Slovo,

prvotinu, uslyšel od Ducha:

postav koráb -

a začal připravovat stavbu Tvé Církve.

Amen.

(srovn:: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756)

O Michael

https://www.youtube.com/watch?time_continue=6&v=rloWdJ2d_64

Boží lid se vydává na cestu, aby prožíval Kristovo tajemství v dějinách. Kristus je stejný včera, dnes i navěky (srov. Žid 13,8). Dějiny se však mění a neustále si žádají, aby byly evangelizovány, potřebují být obnoveny zevnitř a jedinou opravdovou novostí je Kristus: On je jejich úplným dovršením, zářivou budoucností člověka i světa. Ježíš, vzkříšený z mrtvých, je Pánem, kterému Bůh podrobí všechny nepřátele, včetně samotné smrti (srov. 1 Kor15,25-28). Advent je proto příhodným časem k tomu, aby se v našich srdcích probudilo očekávání Toho, ?který je, který byl a který přijde? (Zjev 1,8). Syn Boží přišel do Betléma už před dvaceti stoletími, přichází kdykoli do duše a do společenství ochotných jej přijmout a přijde znovu na konci časů, aby ?soudil živé i mrtvé?. Věřící proto stále bdí, živeni niternou nadějí, že se setkají s Pánem, jak říká Žalm: ?Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána, více než stráže na svítání.? (Ž 129,5-6).

Rozvoj moderní vědy stále více ohraničoval víru a naději na privátní a individuální sféru, takže se dnes jasně a někdy dramaticky ukazuje, že člověk a svět potřebují Boha ? pravého Boha! ? jinak se ocitnou bez naděje. Věda bezpochyby hodně přispívá dobru lidstva, ale nedokáže jej vykoupit. Člověk je vykoupen láskou, která činí dobrým a krásným život osobní i sociální. Proto je tato velká, plná a definitivní naděje garantována Bohem, který je láska, a který nás v Ježíši navštívil a daroval nám život, a v Něm se na konci časů vrátí. V Krista doufáme, Jeho očekáváme! Spolu s Marií, jeho Matkou, jde Církev vstříc Ženichovi, a činí tak ve skutcích lásky, aby se naděje, jakož i víra dokázala láskou. Požehnaný advent vám všem!

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756

2. 12. AD 2007

Tato neděle je tedy dnem, který je přímo učiněn k tomu, abych celé Církvi a všem lidem dobré vůle mohl nabídnout svou druhou encykliku, kterou jsem chtěl věnovat právě tématu křesťanské naděje. Nese titul Spe salvi, protože začíná slovy svatého Pavla: ?Spe salvi facti sumus ? v naději jsme spaseni? (Řím 8,24). V této, jako i v jiných částech Nového zákona, je slovo ?naděje? úzce spojeno se slovem ?víra?. Je to dar, který mění život toho, kdo jej přijme, jak dokazuje zkušenost mnoha světců a světic. V čem tedy spočívá tato naděje, tak velká a tak ?spolehlivá?, že nám umožňuje říci, že v ní máme ?spásu?? Spočívá v podstatě v poznání Boha, v objevení jeho tváře, tváře Boha natolik velkolepého v lásce, že nám uděluje neotřesitelnou naději, kterou ani smrt nemůže narušit, protože život toho, kdo se svěřuje tomuto Otci, otevírá se na perspektivu věčné blaženosti.

Boží Slovo přesahuje kulturní meze

116. Zasedání synody v debatě o vztahu mezi Božím slovem a kulturami pocítilo potřebu znovu potvrdit to, co první křesťané zakoušeli již od prvního dne Letnic (srov. Sk 2,1-13). Boží Slovo je schopno prostoupit různé kultury a vyjádřit se v různých jazycích, ale samo Slovo přetváří meze jednotlivých kultur a vytváří společenství mezi různými národy a zeměmi. Slovo Páně nás vybízí, abychom šli vstříc širšímu společenství. „Překročme meze svých zkušeností a vstupme do reality, která je opravdu univerzální. Vstupem do společenství s Božím Slovem, vstupujeme do společenství církve, která žije Božím Slovem... Překročit meze jednotlivých kultur směrem k univerzalitě nás spojuje všechny a činí z nás všech bratry.“[375] Hlásání Božího Slova proto v první řadě na nás požaduje nový exodus, opuštění našich měřítek a našich omezených představ, abychom v sobě dali prostor Kristově přítomnosti.

BOŽÍ SLOVO A MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG

Hodnota mezináboženského dialogu

117. Církev si je vědoma, že Bůh Otec i Syn i Duch svatý je Bohem, který mluví a naslouchá, a spatřuje podstatnou součást zvěsti Slovo v setkání a dialogu se všemi lidmi dobré vůle, a zvláště s lidmi, kteří patří k různým náboženským tradicím lidstva, aniž by se uchylovala k synkretismu či relativismu, nýbrž podle ukazatelů deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate a následného učitelského úřadu papežů.[376] Rychlý proces globalizace vnáší do života těsnější kontakty mezi lidmi různých kultur a náboženství. Jde o prozřetelnostní příležitost, jak ukázat, že autentické náboženské cítění může prosazovat vztahy všeobecného bratrství mezi lidmi. Je velmi důležité, aby náboženství mohla v našich často sekularizovaných společnostech favorizovat mentalitu, která spatřuje ve Všemohoucím Bohu základ všeho dobra, nevyčerpatelný zdroj morálního života, oporu hlubokého smyslu pro všeobecné bratrství.

Například v židovsko-křesťanské tradici existuje působivé svědectví lásky Boha ke všem národům, které ve Smlouvě uzavřené s Noem sjednocuje jediným obrovským objetím symbolizovaným „duhou v oblacích (Gen 9,13.14.16) a které chce podle slov proroků shromáždit v jediné všeobecné rodině (srov. Iz 2,2; 42,6; 66,18-21;Jer 4,2; Žl 47). Svědectví o vnitřní spojitosti mezi vztahem k Bohu a etikou lásky ke každému člověku lze vskutku zaznamenat v mnoha velkých náboženských tradicích.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13677

Verbum Domini - 3. část 

Apoštolská exhortace Benedikta

ZÁVĚR ADVENTNÍ PŘÍPRAVY

Ježíš Kristus – obětní král Univerza

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." 
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. 
   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" 
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." 
   A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." 
Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." 

Králem implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává předtím, že je ´králem´, "který neudělal nic zlého." Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele Ježíše je na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení , je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna, stojí. Ti budou spaseni.

Moc odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.

Primární službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává "skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u Caesareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře, že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto, že zůstal na kříži, a takto dal život za hříšníky.

V evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu. I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza" vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes" do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.

V ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle, jsem služebnice Páně".

Tuto mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!" Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".

V "lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.

Tak tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.

Jako stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje: do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary okoušíme zvláště při svatém přijímání.

Prvním kaminkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta, asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu. Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch, které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.

Do takového společenství víry vchází processio celebranta s asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení" prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která začínala asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili společně cestou k oltáři a u oltáře.

A potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou". Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš, ale především je na kříži spolu s Ježíšem. Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce. Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku" Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem, být spolu s Bohem.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále, bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=13694)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tvé království,

Ježíši vládce nad Univerzem,

není z tohoto světa,

a přesto jej plně, univerzálně proniká:

vším pozemským ukazuje na Tebe.

Reforma liturgické reformy

vyhlášená Svatým otcem Benediktem XVI.,

vybízí, abychom svůj zrak a studium

zaměřili na tajemství mše svaté,

abychom jejím pozemským slavením

poznávali Tebe,

milovali Tě,

spoléhali se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii

rozumu, vůle a citu,

jen na Tebe.

Dej, ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",

kdy se duše učí v jednolivých úkonech

vystupovat k Tobě,

kdy každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a díkučinění

konané Tobě,

Králi univerza:

kdy každé gesto a slovo vede k jedinému:

k Tobě v Nejsvětější Eucharistii,

k svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.

Pak již v den takového slavení mešní oběti

nám otvíráš brány nového ráje.

Amen.

33. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Chrám uprostřed jeruzalémských ruin

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." 

Liturgie posledních nedělí po Duchu svatém – „během roku“ - nás odkazuje na vrcholící závěrečnou Velkou cestu Ježíšovu, v níž náš Pán Ježíš vystupuje vzhůru: do Jeruzaléma k ukřižování, vzhůru na kříž a skrze kříž k povýšení a k slávě Boha Otce.

Církev slaví tyto neděle s pohledem na zmar, předpovídaný proroky a v posledku Prorokem všech proroků, Ježíšem Kristem, který o „centru světa“ - jeruzalémském chrámu říká: ‚Přestává být centrem světa. V těchto dnech - až na věky – se jím stane mé tělo, výsostný chrám svatého Ducha, chrám bez poskvrny hříchu, chrám výsostný rovněž svou nejvyšší možnou obětí: obětí Božího Syna za hřích lidstva.‘

Pohled na zmar chrámu otevírá pohled na zmaření, oběť, již zpřítomňuje mše svatá, slavená Církví, která se tak sama stává chrámem, tělem Kristovým (Corpus politicum), jež v tajemství oběti (Corpus mysticum) podává Nejsvětější tělo a krev Kristovu (Corpus eucharisticum).

Svatý otec Benedikt XVI. vyjadřuje tuto skutečnost, jednotu Ježíše Krista, Božího Logu, jeho vtělení, založení Církve, předávání Slova a slavení Nejsvětější liturgie v souhrnu podnětů biskupského synodu, v apoštolské exhortaci Verbum Domini, v níž zdůrazňuje, že liturgie je privilegovaným místem Božího Slova:

Je-li církev chápána jako „dům Slova,“ je třeba věnovat pozornost především posvátné liturgii. Ta je privilegovaným místem, ve kterém Bůh mluví k nám v přítomnosti našeho života. Liturgie je totiž Bůh, který mluví ke svému lidu dnes a který naslouchá i odpovídá.

Liturgické slavení je ustavičným, plným a účinným hlásáním Božího slova. Proto je slovo Boží neustále hlásané v liturgii stále živé a účinné mocí Ducha svatého, a projevuje se činorodou láskou Otce, která nikdy nepřestává působit na všechny lidi.“ Církev totiž vždy vykazovala vědomí, že v liturgickém úkonu je Boží slovo provázeno vnitřním úkonem Ducha svatého, který mu umožňuje působit v srdcích věřících. Díky Utěšiteli se totiž Boží Slovo stává základem liturgického úkonu, normou a oporou celého života. Působení Ducha svatého...každému vkládá do srdce všechno, co je řečeno při hlásání Božího slova celému shromáždění věřících, upevňuje jednotu všech a favorizuje také různost charismat a zhodnocuje jejich rozmanité působení.“ …Tím více je třeba říci, že sám Kristus „je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“

Tak předčítá své slovo Ježíš Logos při pláči nad Jeruzalémem a jeho chrámem v dnešním úryvku evangelia:

Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?" 

Nyní má zaznít odpověď. Ježíš je nejen Prorok všech proroků ale i „Hermés všech hermeneutů“, On staví hermovky, rozcestníky pro naše uvažování a výklady Jej Slova. Působí v nás svým Duchem v daru, charismatu výkladu.

V jistém smyslu hermeneutika víry vůči Písmu svatému má mít jako opěrný bod liturgii, kde je Boží Slovo slaveno jako aktuální a živé slovo: „církev si věrně v liturgii zachovává onen způsob četby a výkladu posvátných Písem, kterým ji sám Kristus, počínaje „dneškem“ svojí události, vybízí zkoumat všechna Písma.“

     Ježíš odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec." 
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. 
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. 

Takto se ukazuje také moudrá pedagogie církve, která hlásá a slyší Písmo svaté v rytmu liturgického roku. Toto rozprostření Božího Slova v čase nastává zejména v eucharistické slavnosti a v liturgii hodin. Středem všeho je velikonoční tajemství, s nímž se pojí všechna tajemství Krista a dějin spásy, která se uskutečňují svátostně: „Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.“ 

Eucharistická slavnost otevírá srdce, tak můžeme slyšet a chápat Ježíšova následující slova:

Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. 
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši." 

Jakou vytrvalost má Ježíš na mysli? - Odpověď nabízí právě pohled na tajemství Církve, v níž zní Boží Logos, ve kterém je On přítomen působením svého Ducha a to vrcholně ve slavení Nejsvětější oběti. Odpověď nabízí jen porozumění pevnému – a neoddělitelnému - spojení Ježíše – Tóry, Logu, jeho slov, která lektor čte a jáhen v evangeliu předčítá a jež z titulu charismatické a institucionální služby kazatel a homiletik - slovo na místě Slova -vykládá, a to vše ve slavení Nejsvětějšího tajemství:

V dějinách spásy totiž neexistuje separace mezi tím, co Bůh říká a koná; samo jeho Slovo se prezentuje jako živé a účinné, jak ostatně naznačuje samotný význam hebrejského výrazu dábár. Zároveň jsme v liturgickém konání postaveni před Jeho Slovo, které uskutečňuje to, co říká. Výchova Božího lidu k objevování performativního charakteru Božího Slova v liturgii pomáhá chápat Boží jednání v dějinách spásy i ve vlastním životě.

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci zvláště poukazuje na Ježíšovu katechezi o Svaté eucharistii, daru mše svaté z evangelia podle sepsání svatého Jana.

Všeobecně pojatý vztah Slova a svátostí nabývá hlubšího významu v souvislosti s eucharistickým slavením...Máme v této souvislosti na mysli velkou Ježíšovu promluvu o chlebu života v Kafarnaumské synagoze, jejímž pozadím je porovnání Mojžíše a Ježíše, tedy toho, kdo mluvil s Bohem tváří v tvář, a toho, kdo zjevil Boha. Promluva o chlebu totiž poukazuje na dar Boží, který dal lidu na poušti Mojžíš v podobě many a kterým je vlastně Tóra, slovo Boží, jež dává život. Ježíš naplňuje dávný předobraz v sobě samém: „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“; „Já jsem chléb života“. „Zákon se zosobnil. V setkání s Ježíšem se takříkajíc živíme samotným živým Bohem, opravdu jíme chléb z nebe.“ V promluvě z Kafarnaum se prohlubuje Janův prolog: tam se Logos stává tělem, zde se tělo stává chlebem daným za život světa. Ježíš tak naráží na dar sebe samého v tajemství kříže a potvrzuje výrokem o své krvi, dané za nápoj. Tak se v tajemství eucharistie ukazuje, co je pravou manou, pravým chlebem z nebe: je to Logos Boha, který se stal tělem, a dal sebe sama za nás ve velikonočním tajemství. 

Vyvrcholením nauky Ježíše putujícího se svými učedníky je jeho katecheze po zmrtvýchvstání na cestě do Emauz: až přijetí jeho samého ve slavené Svaté eucharistii otevírá oči, dává pochopit, porozumět všem událostem, všem slovům. V posledku i dnešnímu slovu o trpělivosti.

Lukášovo vyprávění o Emauzských učednících nám umožňuje další reflexi o pojítku mezi slyšením Slova a lámáním chleba. Ježíš jim vychází vstříc den po sobotě, naslouchá slovům jejich zklamané naděje a stává se jejich druhem na cestě, „a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“. Spolu s tímto pocestným, který se nečekaně stává důvěrníkem jejich života, začínají se oba učedníci na Písmo dívat nově. Co se stalo před několika dny, už se nejeví jako nezdar, ale jako naplnění a nový počátek. Lukášovo evangelium nám říká, že „jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“. Ježíšova přítomnost nejprve skrze slova a potom gestem lámání chleba umožnila učedníkům, aby Ho poznali, a mohli tak nově pocítit to, co předtím prožívali spolu s ním: „což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma“.

Jednota mezi pronášením slov a jednáním tkví v základu mešní oběti. Především z  tohoto důvodu nelze oddělovat „bohoslužbu slova“ a vytvořit z ní jako ze základní bohoslužby pro katechumeny, náhražku mše svaté pro věřící.

Z tohoto vyprávění vysvítá, jak samotné Písmo usměrňuje chápání svého nerozlučitelného spojení s eucharistií. „Je proto třeba mít stále na paměti, že slovo Boží, které církev čte a hlásá v liturgii, určitým způsobem přivádí ke svému cíli, k oběti smlouvy a k hostině milosti, tj. eucharistii.“ Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svatého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii by porozumění Písmu zůstalo nedotažené. „Božímu slovu a eucharistickému tajemství proto církev vždycky a všude projevovala a uložila projevovat stejnou úctu, byť ne stejným kultem. Pohnuta příkladem svého zakladatele, nikdy nepřestala slavit velikonoční tajemství, shromažďovat se k četbě „všech Písem, která se něj vztahují“, a aktualizovat památku Páně a svátosti, dílo spásy.“

(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - art. 52. 53. 54. 55.; zdroj www.radiovaticana.cz;

Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae, Editio typica altera, 3., 4., 9, 10

Sacrosanctum concilium, 102.

Joseph Ratzinger-Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister, Brno, p. 188.)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Odpovědí na otázku, která vychází z Tvého dnešního slova,

Ježíši, svátostné Slovo, Logos;

odpověď na Tvou výzvu k vytrvalosti,

jíž si zachráníme své duše,

Ježíši, zachraňující svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním,

je ve své plnosti slavení mše svaté.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám otevírá pohled na niterné spojení mezi „Dábár“ a Tórou,

mezi mší svatou a Tebou – Slovem,

čímž eliminuje umělé rozdělování mše svaté na bohoslužbu slova a oběti.

Z takového oddělení totiž vzniká útvar,

bohoslužba slova,

jež je často odnímán a odpírán katechumenům

a podáván věřícím místo slavení plné mešní oběti,

v níž se Ty - Slovo ve slově -

stáváš podobně jako v Emauzích svátostí před očima a v těle a duších těch,

kdo Ti naslouchali:

dáváš odpověď:

touto trpělivostí si – utrpením emauzských učedníků naslouchajících Slovu

a přijímajícím Slovo - Svatou eucharistii -

zachráníte život

a v katastrofickém scénaři, který Emauzští líčili na cestě Tobě,

naleznete radost srdcí hořících ohněm lásky Ducha svatého.

Amen.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

2. listopad

Památka všech věrných zemřelých

V mešním textu  Třetí mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole ze Zjevení sv. Jana, slova, jimiž prorok – apokalyptik svatý Jan blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, „ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi“. 

Odkazuje těmito slovy na Poslední soud, kdy každý bude nést ovoce toho, co konal za svého pozemského života.

Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči  „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Věčný život v blaženosti je podmíněn přijímáním těla a krve Ježíše Krista na této zemi. Proč? - Při svatém přijímání dostáváme největší podíl na vzkříšení. Kdo chodí co nejčastěji j svatému přijímání, vybral si ten nejlepší bankovní ústav, který přináší zisk věčné blaženosti. Implicitně čteme v těchto slovech i výzvu k přijetí viatika ve chvíli našeho umírání.

(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, art. 22/II.; ; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7651;

[66] Srov.Katechismus katolické Církve , 1499-1533

[67] Ibid. 1524

[68] Srov. Propositio 44.

Otec Vladimír Mikulica