Slyšeli jsme Slovo Boží
Přihodilo
se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči
a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové
maso.
Jeden z nich, který se stal jejich
mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás
poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské
zákony otců."
Hrdinná mučednická smrt sedmi bratří z dob makabejského povstání tehdy vyvoleného lidu ukazuje jak na sílu slova, které vede k mučednické smrti, tak na sílu Slova – Logos – z nějž již tehdy, jak dosvědčují katoličtí katecheté především alexandrijské starověké církevní školy, čerpali sílu a předobrazně ukazovali na blížící se obětní smrt Ježíše Krista za naše hříchy – Božský zákon otců, pro nějž makabejští umírali, se stal v Ježíši z Nazareta Tórou, Logem, který odpovídá na skrytou otázku po smyslu jejich utrpení velmi silně: Ježíš, Tóra vstane z mrtvých. Toto implicitně dosvědčuje čtvrtý ze sedmera synů statečné matky, obrazně všech Makabejských
Ten krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! "
Výklad této historické a kosmické role Ježíše Krista, která se zračí ve Starém zákoně, podal v postsynodání exhortaci Verbum Domini Svatý otec Benedikt XVI.:
Patristická
a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“
zavedla působivý výraz:
"Slovo
se zkrátilo" - církevní otcové ve svých řeckých a
latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka
Izaiáše, které citoval také apoštol Pavel, aby ukázal, jak byly
nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam:
„Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“.
„Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se
vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás
pochopitelným. - Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že
má hlas.
Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský.
Sledujeme-li
vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v
celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu.
Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem
uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo;
vypráví nám o Otci;
„vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“.
Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem,
který se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem,
který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak
prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“.
Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské
Slovo.
Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“. Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“. Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele.
Tento pohled na vyhaslé oči Ježíše Krista po jeho smrtelné agonii na Golgotě, je pohledem do očí, které předznamenávají ‚na chvíli prázdné‘ oči sedmera makabejských mučedníků: očekávají – v Tóře, v Logu, v Božím slově - své zmrtvýchvstání.
„V
tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo
Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se
definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné
smlouvě platné navěky. Ježíš sám při Poslední večeři, když
ustanovil Nejsvětější eucharistii, mluvil o „nové
a věčné smlouvě“ uzavřené
prolitím jeho krve a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve
kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.
V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Ježíš Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem, a všechny věci jsou tak sjednoceny v Něm. Ježíš Kristus je tedy „světlem světa“, světlem, které „září v temnotách“ a které "temnoty nepohltily". Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“. Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Ježíši Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.“
Protipólem sedmera židů spolu s jejich statečnou matkou je ta strana židovstva, která Ježíše jako ‚zmrtvýchvstalou Tóru‘ nepřijímá. Nevěří vůbec v pravé zázraky, nevěří ve zmrtvýchvstání. Nemohou pochopit Svatá Písma ani Tradici, jíž by měli být nositeli. Ve své prázdnotě pojetí nebe stahují na zem, jsou mimo jiné předchůdci těch, kdo chtěli v poslední době budovat ‚nebe na zemi‘ včetně hrozných následků této nauky pro tělo i věčnou spásu duše člověka.
K
Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není
vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás
ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl
bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému
bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel
bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm,
nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta
žena.
Kterému z nich bude tedy ta žena
náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech
sedm!"
Jak uboze vyznívá jejich otázka při pohledu na makabejskou matku s jejími sedmi statečnými syny, na sedm bratří, na příběh, který právě jim, nedlouho po prohraných makabejských válkách, měl dodávat víru v toho, jemuž se nyní posmívají!
Ježíš
jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti,
kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z
mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít,
jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast
na vzkříšení.
A že mrtví budou
vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím
keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a
Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých,
neboť všichni žijí pro něho."
Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci ukazuje na spojení božského a lidského, kterého se saduceům ani v intelektuálním pochopení ani v srdci uzavřenému před paprsky Ducha Božího nedostávalo: mohli vidět hořící keř o několik let později o Letnicích, mohli uvidět pokolení věrných Abrahámových dětí v podloubí Šalamounově při modlitbách Církve, již o Letnicích Ježíš s Otcem založil, mohli uvidět své vlastní manželství…mohli spatřit v Ježíši Kristu vrchol a srdce všeho, v co se ani neodvažovali v ponuré politické situaci doufat.
„Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma", tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“. Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve, než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů, tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Ježíše Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.
S
odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme
kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé
dějiny spásy v Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat
ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za
„dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V
určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální
mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo
hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého
díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě
obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je
středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují
Autor a jeho dílo.“
Ve chvíli, kdy lektor přistoupí k ambonu, předstupuje spíše před ty, kdo přijali novozákonní roli statečných makabejské sedmice mučedníků spolu s jejich matkou; kdo přijímají a za chvíli, po dočtení Božího slova, budou přijímat tajemství zmrtvýchvstání.
Ten,
kdo reprezentuje Církev a Ježíše Krista v lektorské službě
současně tyto mučedníky zosobňuje na místě Ježíše, který
ukazuje sám sebe jako potomka věřících v živého Boha,
v Boha Abrahámova, Izákova a Jákoba, v Boha živých:
jim nyní čte Boží slovo, zvěstuje Slovo, Logos Boží, Jej, Tóru
Nového zákona: Říká tak, „…
že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován
k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou
tradicí Církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je
velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u
věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie,
kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se
stalo „tělem“,
a Slovem, které se stalo „knihou“. Dei Verbum shrnuje
tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež
nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož -
a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se
totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného
Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské
tělo.“ Takto
chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých
forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech
slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo,
své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý,“ jak
zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin
se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné
Slovo zní v ústech všech svatopisců.“
V posledku tedy
působením Ducha svatého a pod vedením Magisteria předává
Církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Ježíši Kristu.“
(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - c. 12., 13., 18.; zdroj: www.radiovaticana.cz)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Ambonu – ambo – spojení Starého a Nového zákona,
jímž jsi Ty sám, Ježíši, Slovo, Logos a Tóro,
Zákone, který vyšel od Otce, ze srdce, z lásky Ducha svatého,
stavíš před oči saduceům,
těm, kdo nevěří na zázraky, jež vedou k životu věčnému.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. z jeho apoštolské exhortace,
kterými nám odkazuje na Tebe, nositele Starého zákona,
jenž je spojen s Novým.
Ukazuje jimi Tebe jako ambonu,
dvojjedinost stojící v posvátném prostoru na epištolní straně oltáře -
ukazuje nám její poslání, účel a smysl:
tajemství Tvého zmrtvýchvstání,
jímž slovo Nového a Starého zákona vrcholí
Lektor, který předstupuje před Boží lid,
stojí jako nositel služby „nižšího svěcení“ na předstupni kněžské konsekrace:
stojí před ambonou,
která naznačuje Tebe,
předčítá z otevřené knihy Zákona,
jímž jsi Ty,
z knihy, kterou sama ambona nese,
slova, která mají otevírat srdce věřících,
aby přinášeli s obětními dary sami sebe,
stávali se novozákonní makabejskou obětí,
uviděl zázrak, v nějž saduceové neuvěřili,
zázrak proměny a přijali Tebe v Nejsvětější svátosti;
těmto říká na závěr lektor slova,
jež patří současně i jemu:
Slyšeli jsme slovo Boží:
slyšeli jsme Tebe, Ježíši, Bože živých.
Amen.
Slavnost "Dušiček"
Na první pohled se může zdát zvláštní, že – mimo "Vánoc", slavností Narození a Epifanie našeho Pána Ježíše Krista – tolik "nevěřících" v naší české zemi slaví "dušičky" - Památku všech věřících zesnulých, duší v očistci. - Podle těch, kdo jsou fascinováni statistickými údaji, a věří jim, je prý pouze 13% těch, kdo "dušičky" v naší zemi neslaví, kdo neprokazují úctu hrobům, duším svých zesnulých příbuzných a přátel, činnou lásku. Jinak jsme svědky toho, jak tzv. "ateistický národ" obětuje peníze na věnce, květiny, svíce, palivo do svých automobilů a především volný čas, aby mohl putovat i na vzdálené hřbitovy a tam "být u hrobu", zkrášlit jej, zapálit svíci a třebas jen "minutou ticha" se určitým způsobem "pomodlit".
Pro nás věřící v existenci očistce je tato pouť na hřbitov spolu s občany, kteří očistec připouštějí či prožívají již na této zemi, a přesto si jeho existenci po smrti "nedokáží představit"; pro nás je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry:
- díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a již nyní v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, jak čteme v liturgických mešních textech Památky všech věrných zemřelých, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána.
On po své smrti vstal z mrtvých. Ohromující, úžas, dokonce i strach a hrůzu u učedníků, jak čteme rovněž v evangeliích, vyvolávající událost – je realita spojená pro nás s radostí. S radostí, kterou můžeme prožívat nejen při každé zmínce o smrti a umírání, při každém míjení hřbitovů a míst, kde jsou pochována (nebo "rozprášena") lidská těla, ale především při každé zmínce o hrozném umírání, smrti a temném místu zavaleném velkým kamenem – o hrobě Ježíšova, a zláště těch zmínkách, které jsou obsaženy v nejposvátnějším okamžiku na této zemi: v okamžiku Proměny – transubstanciace, který je uvozován, připravován, a doprožíván před a po Obětování, Proměňování a Svatém přijímání každé mešní Oběti.
- díváme se na svůj život na této zemi – zvláště v tomto "dušičkovém období" – a můžeme přehodnocovat své pozemské snahy a starosti, posuzovat je z hlediska věčného pohledu Zmrtvýchvstalého.
- díváme se na "hřbitovní hemžení" kolem sebe. Trochu nám může připomínat i přípravu na Poslední soud v pozemském provedení. Ale především je to pohled na ty, kdo v "postateistické době" hledají a touží po spáse: po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně, vděčností...a dosud nepoznali bližního všech bližních: Toho, který je nám ve všech chvílích našeho života – nejenom o "Dušičkách" na hřbitově – blíže, než ti, které za nejbližší pokládáme: Ježíše, Božího Syna, vítěze nad "otcem smrti" – satanem.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
O "listopadové spiritualitě", o době předadventní, kterou je tento měsíc příprava na čtyři adventní týdny v prosinci, rozjímá Svatý otec Benedikt XVI. Vyzývá křesťany k odstupu od materiálních dober.
Říká, že tato jsou z velké většiny iluzorní, a že máme věrně konat své povinnosti se stálým zaměřením vzhůru. "Věřící zůstává bdělým a bedlivým," řekl papež Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, "aby byl připraven přijmout Ježíše, až se vrátí ve slávě. Prostřednictvím příkladů, vzatých z každodenního života, Pán povzbuzuje své učedníky, aby žili s touto vnitřní dispozicí jako oni služebníci z podobenství, kteří čekají na návrat svého pána. "Blahoslavení služebníci," - říká - "které pán při svém příchodu najde, jak bdí". Musíme proto bdít v modlitbě a konání dobra.
Je pravda, že na zemi jsme všichni přechodně, jak příhodně připomíná druhé čtení z dnešní liturgie, vzaté z listu Židům. Ten nám podává Abraháma - oděného jako poutníka, jako nomáda, který žije ve stanu a přebývá v cizím kraji. Vede ho víra. "Protože Abrahám uvěřil, - zaznamenává svatopisec - uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde." Jeho pravým cílem totiž bylo "město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí".
Město, na něž se tu naráží, není z tohoto světa, ale je to ráj. Dobře si toho bylo vědomo prvotní křesťanské společenství, které se na zemi považovalo za "cizince" a své zárodky sídlící v městech nazývalo "farnosti", což znamená právě kolonie cizinců (z řeckého paroikoi). Tímto výrazem vyjádřili první křesťané nejdůležitější charakteristiku Církve, kterou je právě zaměření k nebi. Dnešní liturgie Slova nás proto zve k zamyšlení o "životě budoucího věku", jak říkáme, když recitací Kréda vyznáváme svou víru. Výzva k tomu, abychom prožili svou existenci moudře a prozíravě, abychom pozorně uvažovali o našem údělu, tedy o oněch skutečnostech, které nazýváme poslední: smrt, Poslední soud, věčnost, peklo a ráj."
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
2. listopad
Památka všech věrných zemřelých
Předadventní doba je dosud v Ritu Antiquior zastoupena anachronicky "nedělemi po Epifanii" nazývanými příznačně jako neděle "přebývající". Tu dnešní se čte o povinnostech křesťanů, jak je zapsal v listu do Říma svatý Pavel, a perikopa evangelia podle sepsání svatého Matouše o tom, jak Ježíš uklidnil bouři na moři.
Jistě by na místo "přebývajících nedělí" a jejich liturgických biblických textů patřilo zamyšlení o nepřerušeném působení Ducha Svatého, jenž ve všech dobách vybízí – zvláště prostřednictvím novozákonních "vidoucích" – světců a mystiků – k růstu víry ve zmrtvýchvstání a v její vyjádření v dalších a dalších formách liturgického života.
Pak dobře chápeme a v dobrém duchu přijímáme dobré plody katolické liturgické obnovy z počátku XX. století a katolické liturgické reformace z šedesátých let (obrazně řečeno z "osmašedesátého roku") minulého století.
Pak rádi přijmeme i podnět této liturgické obnovy, která nám nabízí texty o Posledním soudu, o Parusii, o posledních věcech člověka, jak nám je předkládají texty posledních neděli "seslání Ducha Svatého" v pokoncilním lekcionáři.
Zastavme se proto naopak u textů, které v Ritu Antiquior zdůrazňují – i na úkor textů pokoncilních – tuto realitu a rozjímají o ní. U textů, které nás mohou jako votivní mše svaté za zemřelé – jak je také v poznámkách k vydáním misálů Ritu Antiquior uváděno, že tři mše svaté o Památce všech věrných zesnulých takové ze své podstaty jsou – inspirovat k jejich častějšímu slavení a k tolik potřebné službě lásky vůči naším nejbližším – zemřelým.
První čtení, které při první mši svaté slyšíme, je slovo Apoštola o proměně. O neporušitelnosti, kterou bude oděna porušitelnost věřících.
V přípravě na mši svatou věřících jsou tato slova nejcennější přípravou na službu bližním: podnětem, abychom připravili svou duši i tělo na přijetí Svatého přijímání. Tak bude moci jednou naše duše i tělo přijmout poslední Svaté přjímání: Ježíše v Parusii!
Bratři! Hle, tajemství vám pravím: všichni sice vstaneme z mrtvých, ale ne všichni budeme proměněni. Pojednou v okamžiku, při troubě poslední; neboť trouba zazní, a mrtví vstanou neporušitelni, a my budeme proměněni. Musí zajisté porušitelné tototělo obléci neporušitelnost a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. Když pak toto porušitelné obleče neporušitelnost a toto smrtelné obleče nesmrtelnost, tehda se naplní to slovo, které jest napsáno: Pohlcena jest smrt ve vítězství. Kde jest, ó smrti, vítězství tvé? Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Ostnem pak smrti jest hřích, a mocí hříchu jest zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista.
Evangelium této mše svaté navazuje na Epištolu: Ježíš svým slovem inspiroval svatého Pavla. Svým slovem o utrpení, které podstoupí, svým slovem o „hodině, v níž mrtví uslyší Jeho hlas“, svým slovem o „vzkříšení k životu“ pro ty, kdo činili dobro, a o „vzkříšení k soudu“ pro ty, kdo konali zlo.
Za onoho času Pán Ježíš řekl zástupům židovským: Amen, amen, pravím vám: Přichází hodina a nyní jest, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a ti, kteří uslyší, živi budou; neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu moc konati soud, poněvadž jest Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, ve které všickni, kteří v hrobech jsou, uslyší hlas Syna Božího, a půjdou ti, kteří dobře činili, na vzkříšení k životu, ti však, kteří zlé páchali, na vzkříšení k soudu.
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
"Mrtví, a ti, kdo jsou v hrobech,"
řekl jsi před dvěma tisíci lety svým učedníkům,
Ježíši, přemožiteli smrti,
"uslyší můj hlas...a vyjdou!"
Tvůj hlas bude cestou, tříbením, rozlišením a soudem:
"Ti, co konali dobro vyjdou na vzkříšení k životu.
a ti, co konali zlo na vzkříšení – k soudu."
Dnes, kdy mohu třikrát prožít chvíli, kdy Tvůj hlas slyším
v Církvi, ve Tvém Slově, v této nejsvětější chvíli Tvého přijetí,
mohu vstoupit do všední reality:
vyjít z kostela na hřbitov:
všechno tu nyní dýchá opakem slavnostnosti.
Zvláště na hřbitově, kde se nikdo nahlas nemodlí,
nezpívá chvalozpěvy o Tvém zmrtvýchvstání,
neraduje se v předstupni oné radosti, úžasu i zděšení,
která pro v Tebe věřící či nevěřící zavládly poté,
kdy jsi vzkřísil svého přítele Lazara.
Ti, kteří Tě v jásajícím zástupu potom doprovázeli do Jeruzaléma
a volali Ti jako Králi nebe a země "Hosanna",
byli již naplňováni budoucí plnou radostí z Tvého zmrtvýchvstání:
byli svědky a vyznavači zmrtvýchvstání Lazarova.
Takto mám dnes po Svatém přijímání vstupovat na hřbitov,
kde se budu modlit za zemřelé bratry a sestry
a vzývat svaté bratry a sestry v nebi:
s vírou, že poslední slyšení Tvého hlasu na této zemi
- v hrobech -
bude součtem, summou – vrcholem a shrnutím všech okamžiků,
kdy jsem slyšel Tvůj hlas nyní, na pozemské pouti,
a stane se pro mne průlomem ze všednosti a smutku slz,
které jsi i ty proléval nad svým přítelem Lazarem,
k věčné radosti, chvalozpěvu,
jejž mohu nyní u hrobu a u hlavního kříže na hřbitově vyzpívat.
Amen.
