Chrám uprostřed jeruzalémských ruin
Když
někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními
dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co
vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
Liturgie posledních nedělí po Duchu svatém – „během roku“ - nás odkazuje na vrcholící závěrečnou Velkou cestu Ježíšovu, v níž náš Pán Ježíš vystupuje vzhůru: do Jeruzaléma k ukřižování, vzhůru na kříž a skrze kříž k povýšení a k slávě Boha Otce.
Církev slaví tyto neděle s pohledem na zmar, předpovídaný proroky a v posledku Prorokem všech proroků, Ježíšem Kristem, který o „centru světa“ - jeruzalémském chrámu říká: ‚Přestává být centrem světa. V těchto dnech - až na věky – se jím stane mé tělo, výsostný chrám svatého Ducha, chrám bez poskvrny hříchu, chrám výsostný rovněž svou nejvyšší možnou obětí: obětí Božího Syna za hřích lidstva.‘
Pohled na zmar chrámu otevírá pohled na zmaření, oběť, již zpřítomňuje mše svatá, slavená Církví, která se tak sama stává chrámem, tělem Kristovým (Corpus politicum), jež v tajemství oběti (Corpus mysticum) podává Nejsvětější tělo a krev Kristovu (Corpus eucharisticum).
Svatý
otec Benedikt XVI. vyjadřuje tuto skutečnost, jednotu Ježíše
Krista, Božího Logu, jeho vtělení, založení Církve, předávání
Slova a slavení Nejsvětější liturgie v souhrnu podnětů
biskupského synodu, v apoštolské exhortaci Verbum Domini,
v níž zdůrazňuje, že liturgie je privilegovaným místem
Božího Slova:
Je-li církev chápána jako „dům Slova,“ je třeba věnovat pozornost především posvátné liturgii. Ta je privilegovaným místem, ve kterém Bůh mluví k nám v přítomnosti našeho života. Liturgie je totiž Bůh, který mluví ke svému lidu dnes a který naslouchá i odpovídá.
Liturgické slavení je ustavičným, plným a účinným hlásáním Božího slova. Proto je slovo Boží neustále hlásané v liturgii stále živé a účinné mocí Ducha svatého, a projevuje se činorodou láskou Otce, která nikdy nepřestává působit na všechny lidi.“ Církev totiž vždy vykazovala vědomí, že v liturgickém úkonu je Boží slovo provázeno vnitřním úkonem Ducha svatého, který mu umožňuje působit v srdcích věřících. Díky Utěšiteli se totiž Boží Slovo stává základem liturgického úkonu, normou a oporou celého života. Působení Ducha svatého...každému vkládá do srdce všechno, co je řečeno při hlásání Božího slova celému shromáždění věřících, upevňuje jednotu všech a favorizuje také různost charismat a zhodnocuje jejich rozmanité působení.“ …Tím více je třeba říci, že sám Kristus „je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“
Tak předčítá své slovo Ježíš Logos při pláči nad Jeruzalémem a jeho chrámem v dnešním úryvku evangelia:
Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
Nyní má zaznít odpověď. Ježíš je nejen Prorok všech proroků ale i „Hermés všech hermeneutů“, On staví hermovky, rozcestníky pro naše uvažování a výklady Jej Slova. Působí v nás svým Duchem v daru, charismatu výkladu.
V jistém smyslu hermeneutika víry vůči Písmu svatému má mít jako opěrný bod liturgii, kde je Boží Slovo slaveno jako aktuální a živé slovo: „církev si věrně v liturgii zachovává onen způsob četby a výkladu posvátných Písem, kterým ji sám Kristus, počínaje „dneškem“ svojí události, vybízí zkoumat všechna Písma.“
Ježíš odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se
nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a
budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za
nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť
to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a
království proti království, budou velká zemětřesení, na
různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na
nebi.
Ale před tím vším vztáhnou na
vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a
do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé
jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
Takto
se ukazuje také moudrá pedagogie církve, která hlásá a slyší
Písmo svaté v rytmu liturgického roku. Toto rozprostření Božího
Slova v čase nastává zejména v eucharistické slavnosti a v
liturgii hodin. Středem všeho je velikonoční tajemství, s nímž
se pojí všechna tajemství Krista a dějin spásy, která se
uskutečňují svátostně: „Když tak slaví jednotlivá tajemství
vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh
Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s
nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou
milost.“
Eucharistická slavnost otevírá srdce, tak můžeme slyšet a chápat Ježíšova následující slova:
Vezměte
si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť
já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani
odporovat žádní vaši protivníci.
Budete
zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a
přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech
nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí
zachráníte svou duši."
Jakou vytrvalost má Ježíš na mysli? - Odpověď nabízí právě pohled na tajemství Církve, v níž zní Boží Logos, ve kterém je On přítomen působením svého Ducha a to vrcholně ve slavení Nejsvětější oběti. Odpověď nabízí jen porozumění pevnému – a neoddělitelnému - spojení Ježíše – Tóry, Logu, jeho slov, která lektor čte a jáhen v evangeliu předčítá a jež z titulu charismatické a institucionální služby kazatel a homiletik - slovo na místě Slova -vykládá, a to vše ve slavení Nejsvětějšího tajemství:
V dějinách spásy totiž neexistuje separace mezi tím, co Bůh říká a koná; samo jeho Slovo se prezentuje jako živé a účinné, jak ostatně naznačuje samotný význam hebrejského výrazu dábár. Zároveň jsme v liturgickém konání postaveni před Jeho Slovo, které uskutečňuje to, co říká. Výchova Božího lidu k objevování performativního charakteru Božího Slova v liturgii pomáhá chápat Boží jednání v dějinách spásy i ve vlastním životě.
Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci zvláště poukazuje na Ježíšovu katechezi o Svaté eucharistii, daru mše svaté z evangelia podle sepsání svatého Jana.
Všeobecně pojatý vztah Slova a svátostí nabývá hlubšího významu v souvislosti s eucharistickým slavením...Máme v této souvislosti na mysli velkou Ježíšovu promluvu o chlebu života v Kafarnaumské synagoze, jejímž pozadím je porovnání Mojžíše a Ježíše, tedy toho, kdo mluvil s Bohem tváří v tvář, a toho, kdo zjevil Boha. Promluva o chlebu totiž poukazuje na dar Boží, který dal lidu na poušti Mojžíš v podobě many a kterým je vlastně Tóra, slovo Boží, jež dává život. Ježíš naplňuje dávný předobraz v sobě samém: „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“; „Já jsem chléb života“. „Zákon se zosobnil. V setkání s Ježíšem se takříkajíc živíme samotným živým Bohem, opravdu jíme chléb z nebe.“ V promluvě z Kafarnaum se prohlubuje Janův prolog: tam se Logos stává tělem, zde se tělo stává chlebem daným za život světa. Ježíš tak naráží na dar sebe samého v tajemství kříže a potvrzuje výrokem o své krvi, dané za nápoj. Tak se v tajemství eucharistie ukazuje, co je pravou manou, pravým chlebem z nebe: je to Logos Boha, který se stal tělem, a dal sebe sama za nás ve velikonočním tajemství.
Vyvrcholením nauky Ježíše putujícího se svými učedníky je jeho katecheze po zmrtvýchvstání na cestě do Emauz: až přijetí jeho samého ve slavené Svaté eucharistii otevírá oči, dává pochopit, porozumět všem událostem, všem slovům. V posledku i dnešnímu slovu o trpělivosti.
Lukášovo
vyprávění o Emauzských učednících nám umožňuje další
reflexi o pojítku mezi slyšením Slova a lámáním chleba. Ježíš
jim vychází vstříc den po sobotě, naslouchá slovům jejich
zklamané naděje a stává se jejich druhem na cestě, „a vykládal
jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“. Spolu s
tímto pocestným, který se nečekaně stává důvěrníkem jejich
života, začínají se oba učedníci na Písmo dívat nově. Co se
stalo před několika dny, už se nejeví jako nezdar, ale jako
naplnění a nový počátek. Lukášovo evangelium nám říká, že
„jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“. Ježíšova
přítomnost nejprve skrze slova a potom gestem lámání chleba
umožnila učedníkům, aby Ho poznali, a mohli tak nově pocítit
to, co předtím prožívali spolu s ním: „což nám nehořelo
srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma“.
Jednota mezi pronášením slov a jednáním tkví v základu mešní oběti. Především z tohoto důvodu nelze oddělovat „bohoslužbu slova“ a vytvořit z ní jako ze základní bohoslužby pro katechumeny, náhražku mše svaté pro věřící.
Z tohoto vyprávění vysvítá, jak samotné Písmo usměrňuje chápání svého nerozlučitelného spojení s eucharistií. „Je proto třeba mít stále na paměti, že slovo Boží, které církev čte a hlásá v liturgii, určitým způsobem přivádí ke svému cíli, k oběti smlouvy a k hostině milosti, tj. eucharistii.“ Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svatého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii by porozumění Písmu zůstalo nedotažené. „Božímu slovu a eucharistickému tajemství proto církev vždycky a všude projevovala a uložila projevovat stejnou úctu, byť ne stejným kultem. Pohnuta příkladem svého zakladatele, nikdy nepřestala slavit velikonoční tajemství, shromažďovat se k četbě „všech Písem, která se něj vztahují“, a aktualizovat památku Páně a svátosti, dílo spásy.“
(Z
Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum
Domini -
art. 52. 53. 54. 55.;
zdroj www.radiovaticana.cz;
Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae, Editio typica altera, 3., 4., 9, 10
Sacrosanctum concilium, 102.
Joseph Ratzinger-Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister, Brno, p. 188.)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Odpovědí na otázku, která vychází z Tvého dnešního slova,
Ježíši, svátostné Slovo, Logos;
odpověď na Tvou výzvu k vytrvalosti,
jíž si zachráníme své duše,
Ježíši, zachraňující svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním,
je ve své plnosti slavení mše svaté.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám otevírá pohled na niterné spojení mezi „Dábár“ a Tórou,
mezi mší svatou a Tebou – Slovem,
čímž eliminuje umělé rozdělování mše svaté na bohoslužbu slova a oběti.
Z takového oddělení totiž vzniká útvar,
bohoslužba slova,
jež je často odnímán a odpírán katechumenům
a podáván věřícím místo slavení plné mešní oběti,
v níž se Ty - Slovo ve slově -
stáváš podobně jako v Emauzích svátostí před očima a v těle a duších těch,
kdo Ti naslouchali:
dáváš odpověď:
touto trpělivostí si – utrpením emauzských učedníků naslouchajících Slovu
a přijímajícím Slovo - Svatou eucharistii -
zachráníte život
a v katastrofickém scénaři, který Emauzští líčili na cestě Tobě,
naleznete radost srdcí hořících ohněm lásky Ducha svatého.
Amen.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
2. listopad
Památka všech věrných zemřelých
V mešním textu Třetí mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v Epištole ze Zjevení sv. Jana, slova, jimiž prorok – apokalyptik svatý Jan blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, „ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi“.
Odkazuje těmito slovy na Poslední soud, kdy každý bude nést ovoce toho, co konal za svého pozemského života.
Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Věčný život v blaženosti je podmíněn přijímáním těla a krve Ježíše Krista na této zemi. Proč? - Při svatém přijímání dostáváme největší podíl na vzkříšení. Kdo chodí co nejčastěji j svatému přijímání, vybral si ten nejlepší bankovní ústav, který přináší zisk věčné blaženosti. Implicitně čteme v těchto slovech i výzvu k přijetí viatika ve chvíli našeho umírání.
(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, art. 22/II.; ; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7651;
[66] Srov.Katechismus katolické Církve , 1499-1533
[67] Ibid. 1524
[68] Srov. Propositio 44.
Otec Vladimír Mikulica
