Ježíš Kristus – obětní král Univerza
Když
Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným
pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží
Vyvolený."
Posmívali
se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když
jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž
nápis: To je židovský král.
Jeden
z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak
ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
Druhý
ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi
odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme
přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on
neudělal nic zlého."
A
dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého
království."
Odpověděl
mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."
Králem implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává předtím, že je ´králem´, "který neudělal nic zlého." Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele Ježíše je na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení , je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna, stojí. Ti budou spaseni.
Moc odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.
Primární službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává "skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u Caesareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře, že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto, že zůstal na kříži, a takto dal život za hříšníky.
V evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu. I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza" vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes" do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.
V ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle, jsem služebnice Páně".
Tuto mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!" Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".
V "lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.
Tak tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.
Jako stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje: do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary okoušíme zvláště při svatém přijímání.
Prvním kaminkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta, asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu. Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch, které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.
Do takového společenství víry vchází processio celebranta s asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení" prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která začínala asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili společně cestou k oltáři a u oltáře.
A potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou". Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš, ale především je na kříži spolu s Ježíšem. Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce. Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku" Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem, být spolu s Bohem.
(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále, bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;
http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=13694)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Tvé království,
Ježíši vládce nad Univerzem,
není z tohoto světa,
a přesto jej plně, univerzálně proniká:
vším pozemským ukazuje na Tebe.
Reforma liturgické reformy
vyhlášená Svatým otcem Benediktem XVI.,
vybízí, abychom svůj zrak a studium
zaměřili na tajemství mše svaté,
abychom jejím pozemským slavením
poznávali Tebe,
milovali Tě,
spoléhali se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii
rozumu, vůle a citu,
jen na Tebe.
Dej, ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",
kdy se duše učí v jednolivých úkonech
vystupovat k Tobě,
kdy každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a díkučinění
konané Tobě,
Králi univerza:
kdy každé gesto a slovo vede k jedinému:
k Tobě v Nejsvětější Eucharistii,
k svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.
Pak již v den takového slavení mešní oběti
nám otvíráš brány nového ráje.
Amen.
