IV. NEDĚLE ADVENTNÍ

Několik dní chvalozpěvů v Duchu Svatém

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: 
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. 
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." 
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. 
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

O čtvrté neděli adventní je osobnost proroka, největšího z proroků, syna svatého Zachariáše a Alžběty, největšího narozeného z ženy. vystřídána pohledem na Duchem svatým utvořenou Svatou rodinu nazaretskou. Svatý Jan, připravovatel ke křtu Ježíšovu vodou a Duchem svatým ustupuje do pozadí, umenšuje se, podle svých vlastních slov, aby vynikla ze Svaté rodiny ta, jež je „královnou“ celého adventního dění, která proto stojí v pozadí celých dějin spásy, již před stvořením: svatý Jan nechává mluvit a jednat Pannu z Nazareta, Pannu Marii, královnu proroků, první z žen na této zemi a nejpokornější „nejmenší“ v království jejího Syna Ježíše.

Ona totiž odpověděla na volání Ducha svatého jako Nevěsta, která svým nazaretským „Fiat“ volá: “Přijď, Pane Ježíši! Maran atha!“ Z jejího srdce, a tak ze srdce Církve, vycházela, jak řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při promluvě na Svatopetrském náměstí, často prosba: "Přijď, Pane Ježíši, navštiv nás svým pokojem, tvá přítomnost nás naplní radostí". A v ochotě těch, kdo jsou ochotni rozdělit se o svatou radost z poznání a lásky Ježíšovy zaznívá odpověď Církve na zvolání: "Přijď, Pane Ježíši!", které prochází celými dějinami spásy a nadále stoupá ze rtů věřících: „Přijď, Pane, přetvoř naše srdce, aby se na světě rozhostily spravedlnost a pokoj!“

Prostředníkem, postavou takového apoštolátu po výtce a současně tím, kdo spojuje poslání svatého Jana Křtitele a Panny Marie, je svatý Josef, jemuž je dnes v Nazaretě řečeno: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." - "přijetí dobré zvěsti ve víře vede samo sebou" ke sdílení spásy, obdržené darem.

"Pravda, která zachraňuje život" a která se stala tělem v Ježíši - totiž zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bližnímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal". Být dostižen přítomností Boha, který se o Vánocích stává naším bližním, je nedocenitelný dar. Dar, jenž nás uschopňuje "žít v univerzálním objetí přátel Božích", v oné "síti přátelství s Kristem, který spojuje nebe i zemi" a jenž vztahuje lidskou svobodu k jejímu naplnění, která " je-li žita v pravdě " rozkvétá "do nezištné lásky, plné pozornosti pro dobro všech lidí". Nic není krásnějšího, naléhavějšího a důležitějšího než obdarovávat nezištně lidi tím, co jsme zadarmo obdrželi od Boha! Nic nám nemůže odejmout nebo ulehčit tento tíživý a okouzlující závazek. Radost Vánoc, jejíž předchuť už zakoušíme, přičemž nás naplňuje nadějí, nás zároveň nutí hlásat všem přítomnost Boha mezi námi.

Tyto tři zmíněné postavy Adventu nás vedou, každá podle svého – Božího povolání i podle naší aktuální dispozice v životě v síle Ducha svatého, ke chvalozpěvu, kterým vrcholí příprava doby adventní na vánoční slavnost Narození našeho Spasitele.

Svatý Jan nás převádí od „biblických reálií“, událostí, o nichž svědčí prorocky naplněn Duchem svatým k výzvě přijmout spásu ve křtu vodou a Duchem svatým.

Svatý Josef nás vybízí, abychom naslouchali podnětům Ducha svatého, hlasu v tomto případě nikoli andělského, ale archandělského, když se jedná o odpověď na přijetí spásy nabídnuté Ježíšem Kristem, vybízí k apoštolátu již tím, že se ujímá – vzdor všem možným výtkám a útokům tzv. veřejného mínění – Matky Církve.

A Panna Maria nás jako „poslední“ dívka v Nazaretě a v Izraeli vede mezi „největší v Božím království“ zde na zemi a v nebi.

Ve společenství těchto tří můžeme prožít chvalozpěv Křtitelova otce – starozákonního kněze Zachariáše „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Izraele!“ i chvalozpěv Panny Marie v Nazaretě, který vrcholí v Ain Karím: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli!“

Tyto dva chvalozpěvy jsou současně chvalozpěvy eucharistickými. Nejprve navenek: modlíme se je při ranních a večerních chválách Římského breviáře, které vrcholí při ranní případně večerní mši svaté. Můžeme se je v eucharistickém díkůčinění našemu Vykupiteli Ježíši modlit i soukromě a osobně po svatém Přijímání.

Ale nadto jsou základem našeho vyznání víry po svatém přijímání: dávají našemu vnitřnímu pohledu schopnost uvidět obraz, o němž ve svých Duchovních cvičeních píše svatý Ignác z Loyoly jako o základu rozjímání vedoucího ke spáse: obraz Ježíše, počatého na tento svět, posvěcujícího svatého Jana Křtitele a jeho rodiče, připravujícího je i celý Izrael na svátostinný křest, jejž bude udělovat jejich syn. Tento obraz je historickým, literárním dábar, slovem i činem; základem vyznání víry evangelistů a apoštolů jdoucích ve stopách svatého Josefa, inspirovaných jako on Duchem svatým.

V době adventní předvánoční novény – ve dnech od 17. do 24. prosince – jsou proto ranní modlitby chvalozpěvu svatého otce Jana Křtitele těmito svědectvími podivuhodných událostí na judských a nazaretských horách.

První den je Chvalozpěv uvozen těmito slovy:

„Vězte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám, nedá se zdržet.“

Ano, naplňuje se slovo Janovo: nejmenší v Božím království jsou větší než on ve chvíli Ježíšova křtu. - A nyní, na počátku Novény – jsme vybídnuti, abychom Království viděli mezi námi: v Ain Karím, u Jordánu, kde Jan křtí, v chrámu ve chvíli starozákonní oběti Zachariášovy, v Nazaretě před Pannou Marií a v jejím Neposkvrněném početí, v němž panensky počala Mesiáše. Blíží se – a v Matce Církve je již zde!

Pak – a tímto způsobem - jsme Církví vedeni, abychom přešli, dospěli, k modlitbě večerních chval tohoto dne, 17. prosince. Má nás vést úžas víry, jak jej vyjádřil v rozjímání pro římské akademiky nad první z „Velkých antifon“ („Ó – Antifon“) předvánoční novény papež Benedikt XVI., když vyznává: „Jaká moudrost se rodí v Betlémě? - Tuto otázku bych chtěl položit sobě a vám, kteří jste přišli na toto tradiční předvánoční setkání s římským univerzitním světem. Dnes namísto mše svaté slavíme nešpory a šťastnou náhodou nám dnes začínající předvánoční novéna vložila do úst zpěv první z antifon, které jsou označovány jako velké:

"Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
Ty se rozpínáš od jednoho konce k druhému,
Ty mocně a mírně řídíš všechno:
Přijď a nauč nás cestě rozumnosti!"

Tato nádherná invokace se obrací k "Moudrosti", ústřední postavě knih Přísloví, Moudrosti a Sirachovci, po níž se nazývají "sapienciální" a v nichž křesťanská tradice spatřuje předobraz Krista. Tato invokace se stává opravdu podnětnou, ba dokonce provokující, postavíme-li se před jesličky, tedy paradox Moudrosti, která "vyšla z úst Nejvyššího" , je položena v jesličkách a zavinuta do plének.

Můžeme již tušit odpověď na úvodní otázku: v Betlémě se rodí moudrost Boží. Svatý Pavel v listě Korinťanům používá tento výraz: "moudrost, jež je od Boha, plná tajemství", je v božském plánu, který zůstal dlouho skryt a který Bůh sám zjevil v dějinách spásy. V plnosti časů tato moudrost přijala lidskou tvář, tvář Ježíše, který - jak praví apoštolské vyznání víry - "byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé". Křesťanský paradox spočívá právě ve ztotožnění božské moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu Láska, které je v tomto případě nutno psát s velkým L., poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze. Moudrostí, kterou tento večer vzýváme, je tedy Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice; je Slovem, které - jak čteme v Janově Prologu - "bylo na počátku u Boha", ba dokonce "bylo Bohem", a s Otcem a Duchem svatým stvořilo všechny věci a "stalo se tělem", aby nám zjevilo onoho Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Velké antifony jsou pro ty, kdo prožívají mši svatou spojeni s naším Pánem a Přítelem Ježíšem, darem pro osobní modlitbu, vrcholící i společným chvalozpěvem v tišině srdcí – i nahlas vyznávaném.

Matka Církev nás jimi implicitně vede: tak se modli po svatém Přijímání: vyznávej Ježíše, připomínej tajemství jeho života, jak jej popisují svatopisci Písma svatého, následovníci svatého Jana Křtitele a svatého Josefa. Ponoř se do historické události dějin spásy – víme, jak omilostněné duše niterně prožívali „Horu proroků“, „Svaté kněžství Ježíšovo“ či „Jeho hořké umučení.“ - A můžeme říci, že světci jako byli P. Pio, svatý Filip Neri, svatá Terezie z Ávily a další sice nezanechali tak podrobný popis událostí, které se přede dvěma tisíci lety odehrály ve Svaté zemi, jako blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, ale o to více se stali našimi učiteli „apoštolátem mystiky“, který nám předali v duchu svatého Josefa obdařeného milostmi, o nichž čteme v dnešním evangeliu.

A po této škole „pozemské mystiky“ přichází „nebeská“, večerní antifona vedoucí k niternému chvalozpěvu, vycházejícímu z oslovení Ježíše, ač prorockými, nyní však v jejich naznačeném smyslu, naplněnými tituly:

Ó Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího, ty se rozpínáš od jednoho konce světa k druhému, ty mocně a mírně řídíš všechno: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.

V dalších dnech novény nám Církev nabízí, abychom šli dále touto cestou meditace a chvalozpěvu: abychom každý den při mši svaté po svatém přijímání prožívali stále více „obraz“ i oslovení Ježíše, ainkarímský chvalozpěv Matky Boží:

18. prosince:

Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii, vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého, aleluja.

Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.

19. prosince:

Spasitel světa vyjde jako slunce a sestoupí do lůna Panny jako déšť na trávu, aleluja.

Ó kořeni Jesse, ty stojíš jako znamení národům, před tebou zmlknou ústa králů a národy tě budou vzývat: přijď a vysvoboď nás, už neprodlévej.

20. prosince:

Anděl Gabriel byl poslán k Panně Marii, zasnoubené s Josefem.

Ó klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, když ty otevřeš, nikdo už nezavře, když ty zavřeš, nikdo už neotevře: přijď a vyveď ze žaláře spoutaného, jenž sedí v temnotě a ve stínu smrti.

21. prosince:

Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně, aleluja.

Ó Východe, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti.

22. prosince:

Nyní se splnilo všechno, co řekl anděl o Panně Marii.

Ó Králi národů, toužebně očekávaný, ty jsi nárožní kámen, který spojuje Boží lid v jedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z hlíny!

23. prosince:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Ó Emanueli, Králi náš a zákonodárce, na tebe čekají národy, abys je zachránil: přijď a dej nám spásu, Pane, náš Bože.

A 24. prosince ráno jako příprava na kontemplaci Dítěte Ježíše narozeného v betlémském chlévě:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Kéž rozjímání a následující chvalozpěv, třeba i jen při osobní modlitbě po svatém Přijímání ve dnech této předvánoční novény, se pro nás stane největším darem, jež nám žádný pozemský řetězec nemůže dát, přípravou na dar, který přineseme rodině pozemské a duchovní ať doma či ve farnosti pod štědrovečerní jesličky jako nejcennější ze všech dárků!

O. Michael

(Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8857

Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, čl. 7

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1218)

MODLITBA

Přede všemi věky,

na počátku u Boha,

jsi Logos, Věčná Moudrosti!

Jsi světlo ze světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený z Otce,

Ježíši, Synu Boží,

nestvořený.

Radostí Ti bylo sestoupit na zem,

do lůna Panny Marie,

pobývat s lidmi,

vydat se jim z lásky až do krajnosti

na potupnou smrt kříže

k mešní oběti.

Vyšel jsi z úst Otcových,

abys řekl svým učedníkům:

Blízko je Boží království:

satanem se zdržet nedá.

Nad ním, nad silami zla

- od jednoho konce nebes ke druhému:

nad silami dobra

vykonáváš svou vládu

Kriste, žehnající Králi

pravicí – mocí Ducha svatého

ve řídíš.

Tvůj Duch je vánek,

jenž šeptá:

„Miluj Boha- Přítele:

mluví o Tobě, Ježíši;

přichází do milujícího srdce

a učí cestě moudré prozřetelnosti.

Amen.

III. NEDĚLE ADVENTNÍ

Prorok – kněz a Ježíš

Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." 
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on." 

"Gaudete in Domino semper" Radujte se stále v Pánu". Těmito slovy svatého Pavla, říká Svatý otec Benedikt XVI., začíná mše svatá ze třetí neděle adventní, která je proto nazývána neděle "Gaudete". Apoštol vybízí křesťany, aby se radovali, protože příchod Páně, to znamená jeho slavný návrat, je jistý a neopozdí se. Církev tuto výzvu přejímá, když se připravuje na slavení Kristova Narození a svůj zrak obrací stále více směrem k Betlému. Očekáváme totiž s pevnou nadějí druhý příchod Kristův, protože poznáváme ten první. Mystérium v Betlémě nám zjevuje Boha-s-námi..."

Emmanuel, jak je andělem nazván Ježíš Kristus, je prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem všech dob: Bůh se nám v Něm stal blízkým výjimečným způsobem: Ve svém Synu Ježíši jako Logos sestoupil do Nazareta, do řádu věcí viditelných i neviditelných v tomto Jím stvořeném světě. Často – v mesiánské židovské i pohanské svatební mystice "hieros gamos" – se tento sestup Boží mezi nás odkrývá na zasnoubení Boha s člověkem. A nejde o antropomorfické (a antropocentrické) přirovnání: Unio hypostatica, jednota lidského a božského v Ježíši Kristu je základním principem fungování světa a vesmíru. Jinak se šíří chyby – ze srdce plného či nakaženého hříchem – a vše směřuje ke smrti.

Ježíš Kristus přijal roli Boží, služebníka, aby Bůh Otec, On a Duch svatý mohl přebývat dokonce nejen s námi, ale přímo v naší od hříchu očišťované duši. A toto je zroj nejvyšší a plné radosti člověka. Proto "Gaudete!"

Zároveň je tato radost – a to je příčina její síly a trvalosti či stále intenzivnějšího rožívání – spojena s jistotou. S jistotou spásy v katolické Církvi.

Vrcholně prožíváme tuto jistotu v utrpení Ježíše Krista na kříži, které se zpřítomňuje při mši svaté. Radost pak z Jeho příchodu na oltář ve chvíli Proměňování.

"Nejprve - při Offertoriu mše svaté – jsme Církví vybízeni", píše mystik Ludolf Kartuzián, abychom se spojili, sjednotlili s pokorou těch, za něž se On obětoval, s jeho obětní smrtí na kříži. K tomu nás vybízí již Apoštol, když sám o své osobním Offertoriu říká: "Pro mne je ukřižován svět a já světu!"

Jsou pak tři věci na světě, které pro nás musí být ukřižovány a my pro ně, jak píše svatý Jan: "Vše, co je ve světě, je žádost těla, žádost očí a pýcha, zpupnost života." Ukřižování těchto tří se uskutečňuje třemi sliby řeholních osob, které jsou pravými duchovními mučedníky.

Nejprve jde o mučednictví, které znamená opuštění všech pozemských časných tužeb, druhý stupeň mučednictví v sobě zahrnuje rozhodný odpor vůči všem žádostem těla – a čím statečněji je tento boj veden, tím slavnější je vítězství tohoto mučednictví; a třetí stupeň spočívá ve zřeknutí se vlastní vůle, což nastává, podle svatého Řehoře Velikého, když na základě poslušnosti odpíráme vlastní vůli a na základě obětování odmítáme "cizí", maso k oběti; proto lze říci: "Poslušnost je lepší a větší než oběti zvířat."

Rozjímáním o tomto tajemství oběti svého vlastního života Ježíši Kristu jsme účastni tajemství, které nám dnes předkládá náš Vykupitel Ježíš v evangeliu sepsaném svatým Matoušem:

"Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel."

Svatý Jan je "více než prorok": prorok je vidoucí, proroci viděli "příští". Viděli přicházet slíbeného Vykupitele, v obrazech jako například svatý prorok Ezechiel, ve vnuknutí k podivuhodným činům jako svatý Oseáš, ve slyšení, "vidění" Božího slova, které předávali povolaným posluchačům jako svatodušní, charismatičtí hermeneuti, praví Hermové usvědčující modlářské pohanské božstvo ze scestí.

Svatý Křtitel je "více než prorok", protože na Vykupitele, na Ježíše z Nazareta přímo ukazuje. V tu chvíli u Jordánu, kdy ukáže a řekne: "Hle, Beránek Boží!", se stává "praesulem custodiae" novozákonního knězr Ježíše Krista a zvláště všech Jeho svátostných služebníků, kněží a biskupů.

A ve chvíli, kdy na pokyn samotného svého Vykupitele očekávaného Mesiáše v Jordánu křtí, stává se "největším narozeným z ženy": ukazuje, jak Ježíš jako člověk drží při Poslední večeři ve svých rukou své vlastní eucharistické Tělo-Sebe – ukazuje, jak Kristovi kněží mají toto tělo držet, když jej ukazují Božímu lidu a společně se s nimi po aklamaci "Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa" modlí: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" - Proto je Jan Křtitel největší, protože toto učinil dříve, než vstoupil mezi nejmenší z nebeského království, dříve než Ježíš a svátostní kněží Jeho Církve.

Velikost osobnosti svatého Jana můžeme takto přirovnat k účastníku mše svaté – ať celebrantovi, asistujícímu či z Božího lidu, který stejně jako svatý Křtitel vidí přicházet Ježíše, vidí slavení svatých tajemství či je liturgicky celebruje, a přitom přemýšlí o Mesiáši, Božím Synu, nahlas zvěstuje jeho oběť - "Hle, Beránek Boží..."; svůj podíl na ní: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" Přijímá ovoce výkupné oběti Ježíše Krista nabídnuté všem na Golgotě a mnohými přijaté a přijímané. Neslaví ovšem mši svatou jako "nejmenší v Božím království".

Tento rozpor nám může ozřejmit příklad: Dobrý duchovní pastýř, v tomto případě biskup, touží podobně jako to čteme o svatém Karlu Boromejském, aby čas po svatém přijímání byl pro jemu svěřené kněze a věřící chvíli modlitby, kdy se plně rozvine naše přátelství s Ježíšem Kristem. Má zodpovědnost za slavnení liturgie. Trápí jej někdy neurotické zakončení mše svaté: po svatém přijímání celebrant či jáhen nebo akolyta ihned purifikuje posvátné nádoby, zpívá se píseň, vzápětí následuje závěrečná modlitba po svatém přijímání, pak dokonce ohlášky, které se v tomto případě mohou stát Boha pustým rozptýlením. Dobrého pastýře tato "praxe" trápí. Nepomohou ani prosby těch, kteří s vírou přijímají tělo Páně a prosívají "duchovního" celebranta, aby alespoň chviličku nechal na jejich osobní modlitbu...To vše je o to bolestnější, že po výzvě "Modleme se" má následovat společná "eucharistická" – děkovná modlitba.

Zde zaznívají Ježíšova prorocká slova: "Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on – Jan Křtitel"!

Nebeské království je společenství Letnic těch učedníků, kteří doprovodili Ježíše z Večeřadla na Olivetskou horu. Požehnaných na nebe vstupujícím Pánem a Božím Synem po Otcově pravici. Od této chvíle jsou s Ním stále. Osobně i svátostně spojeni.

Jsou protikladem k výjimečné úloze svatého Jana Křitele: nejsou v tomto smyslu pasivními diváky a svědky mše svaté, kteří by jako proroci Staré smlouvy recitovali modlitby či zpívali kantika očekávající příchod Ježíšem: Nejmenší v Božím království s Ježíšem hovoří, naslouchá mu, ti, kdo byli před setkáním s Ježíšem ve svátostech Církve slepí, vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. - Již cestou na slavení oběti mše svaté, při přípravě modlitbou růžence, rozjímáním, adorací, tichou modlitbou předtím než zazvoní zvonek u sakristie a zazní "Introibo ad Altare Dei", připravuje nejmenší z Ježíšových bratří svou duši na setkání se svým Přítelem a Pánem. V žádném úkonu mše svaté není divákem, komentátorem jako "největší, který se narodil z ženy", "největší mezi proroky", kteří Mesiáše vidí a na Něj ukazují, ale účastníkem láskyplného rozhovoru s Ním, nasloucháním slyšícího a odpovídajícím na slova Jeho lásky, slepým, který po illuminaci svatého křtu prohlédl a nyní očima víry vidí Ježíše v Nejsvětější svátosti, klaní se mu, přijímá ve svatém Přijímání "primitias resurrectionis eius", závdavek Jeho zmrtvýchvstání – své zmrtvýchvstání.

Pak se duše "nejmenšího" v lásce k Trojjedinému Bohu naplňuje modlitbou stoupající lásky k Němu, již působí a v níž působí Duch. Každé gesto celebranta, každá odpověď a zpěv i tichá modlitba Božího lidu stoupá ve vyznání víry a lásky k Ježíšovi až k vrcholu, jímž je svaté Přijímání. S posvátnou úctou, na kolenou u oltářní mřížky můžeme chvíli setrvat v této předsíni nebeského království, kde vidíme svou malost a velikost, nezměrnost lásky Ježíšovy. Po návratu na naše místo, mezi Boží lid, celebrant v postoji oranta po výzvě ke společné modlitbě, již začíná - interně a intimně - naše společné "Ite, missa est!" Duch vzkříšení nás proměňuje, posiluje, osvěcuje. I po mši svaté toužíme doprožít tuto chvíli nevýslovné lásky, abychom ani po vyjítí z kostela či ze sakristie nepřestali milovat, jak On miloval a miluje nás.

(srovn: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8823;

La gioia di darsi agli altri, ed.Paoline, 1987, str.143;

Erhebe dich, meine Seele)

O. Michael

MODLITBA

Jak Tvé pozdvižené ruce k modlitbě

mohl syn starozákonního obětního kněze Zachariáše

vidět a vnímat obětní dým starozákonních žertev,

jež i jeho otec v chrámu přinášel:

poznal vůni kadidla duchovní svatby,

od níž každé zasnoubení pochází,

poznal,

že Ty, Ježíši, jsi pravý Křtitel vodou a Duchenm svatým.

Sám by byl raději pokřtěn od Tebe,

a Tys jej pokřtil krví.

Tak přijal místo proroka a kněze

novozákonního syna kněze Zachariáše

mezi nejmenšími v Božím království

jako jejich učitel svatého křtu.

Podobně může ten,

kdo při mši svaté nepřijal roli "nejmenšího v Božím království",

slyšet slova vyznání lásky Ježíšovi

a vidět dým z kadidelnice duchovního otce.

a "bezmyšlenkovitě" odříkávat předepsané modlitby

či opominout niterné osobní

při nekrvavé kalvarské Oběti.

Stát se "velkým" před lidmi a před sebou,

ale nikoli nejmenším v Božím království.

Pak ani recitace modliteb ani kadidlový kouř

se nestávají modlitbou stoupající lásky k Tobě,

nemohou proniknout vychladlé srdce.

Ty nám právě při jednotlivých úkonech mše svaté,

jak po sobě následují,

chceš postupně proměňovat srdce kamenné za to,

které miluje Tebe, Církev a bližní:

Proto nás novozákonní prorok a Tvůj kněz svatý Pavel o této neděli vybízí:

"Gaudete!"

Radost Ducha, o níž prorokuje,

může ovšem přijmout jen ten,

kdo se k Tobě jako proroku a knězi při mši svaté stále obrací.

Amen.

II. NEDĚLE ADVENTNÍ

Křest Duchem svatým a ohněm při mši svaté

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. 
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

Dnes o druhé adventní neděli, uvedl ve své promluvě při Anděl Páně před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., nám Církev představuje přísnou postavu Předchůdce Páně, kterého evangelista Matouš podává takto: "V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království". Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za své hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně". Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. Před Bohem - říkal - se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet "ovoce hodné obrácení".

Při mši svaté, jak ji můžeme prožívat od Adventu letošního roku podle pokynů Prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otce Roberta Saraha obráceni ad Orientem společně s knězem, biskupem celebrujícím svatá tajemství, jsme vedeni touto společnou orientací v modlitbě, abychom se zřekli vnějškového i takového společenského rozměru mše svaté, který je a byl by na překážku setkání s živým Trojjediným Bohem.

Proto tradiční celebrace ad Orientem začíná být tolik žádaná: odvrací od nedokonalého lidského pojetí mše svaté zpátky k setkání s Bohem – v Duchu svatém skrze oběť Ježíše Krista k Otci. Kdo upřímně hledá Boha, hledá hlubší formu slavení, než je pouhé společenství. Hledá vztah k Ježíši Kristu. Jen tak může navázat plný vztah k bratřím a sestrám při slavení oběti mše svaté. Vztah lásky, která přesahuje naše lidské obzory a dává jim pravé bohatství.

Při slavení mše svaté podle katolické tradice je kněz a biskup veden, aby se neustále modlil. Už to je osvobozující pro ty, kdo přicházejí na slavnost Ježíšovy nekrvavé oběti: celebrant je „pozdvihuje“ k Bohu, ne k sobě. Účastník mše svaté nachází klid a jistotu v Bohu a nikoli v člověku, který by se i vizuálně stavěl na místo Boží. Dochází k úplnému přepólování: konzumní a ateistický akcent na člověka, jeho pocity, ideály, představy o cíli jeho života je vystřídán osvobozujícím pohledem: „Podle Tvé vůle Bože, chci žít, tak jak mně ji dáváš poznat ve svém Synu Ježíši Kristu v Církvi.“ Člověk nachází spásu mimo sebe, mimo své společenství. V Bohu Otci, v Ježíši Kristu, v Duchu svatém ve svátostech Církve“.

Kněz se při mši svaté modlí a podněcuje k modlitbě svým tichým hlasem či postojem k modlitbě všechen lid shromážděný k mešní oběti.

Ozvěnou tato „reflektované“ modlitby lidu při mši svaté je chvalozpěv lásky k Ježíšovi, které vyjádřila svatá Alžběta ze Schönau (1129-1164):

„Dobrý Ježíši, plný božské lásky, který se odevzdáváš Bohu Otci na oltáři kříže jako krvavá oběť, jako pravá smírná oběť za nás, ubohé a neužitečné. Tuto nejsvětější oběť svatého Těla uctívám já jako nejnižší a vinou zatížené stvoření a chválím Tě a slavím Tvou oběť, která přináší záchranu; přijď, Pane Ježíši, přijď do mého srdce. Neboť nyní pro nás nadešla hodina, v níž se máme probrat ze spánku....Pozdvihni se má duše, vzchop se! Neboť je dobré a pro nás radostné mít účast na chvalozpěvu andělů. Přináší spásu stát se účastníky Boží svatební hostiny. Vždyť zde se zpřítomňuje Chléb andělů, živý Chléb, jenž sestoupil s nebe, Chléb, který dává posilu duši člověka, abychom my, kteří žijeme v těle, podle těla nejednali, ale abychom žiili podle Ducha, kterého není možno vidět, ale který nás činí vidoucími.

Ó Manno, Ty jsi skrytá očím smrtelníků, Ty jsi hojnost všeho bohatství v zemi živých, Ty jsi nezměrná sladkost a rozkoš andělů, Ty jsi lahodný pokrm všech svatých.“

Představme si benediktinskou řeholnici z Porýní, duchovní dceru svaté Hildegardy z Bingen, jak pod slovy těchto vroucích modliteb prožívala spojení s Ježíšem při mši svaté a při svatém přijímání. Ať je pro kněze, biskupy a Boží lid učitelkou niterné a ustavičné modlitby při slavení adventních mší svatých, kdy jsme nejen tělem, pohledem, ale i myslí, srdcem a slovy obrácni k našemu Příteli a Pánu Ježíši.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8791

O. Michael

MODLITBA

Ovoce hodné obrácení

nese svatá Alžběta ze Schönau:

je nám příkladem modlitby – rozhovoru s Tebou,

Ježíši, na jehož příchod při mši svaté na oltář

v Nejsvětější eucharistii

připravuje dnešním kázáním svatý Jan Křtitel.

Vyzývá: „Obraťte se!“

Od sebestřednosti při slavení mešní oběti,

od „modliteb“ pokrytců, zahleděných do plnění své vlastní vůle,

od zmijího plemene,

které chce ďábelskou pýchou obrátit naše oči

od Tebe,

- který jsi Oriens:

od společného pohledu kněží a biskupů s Božím lidem k Tobě,

k sebelásce.

Opakem je křest Tvým Duchem a ohněm.

Ohnivá slova lásky k Tobě,

vyznání benediktinské řeholnice svaté Alžběty ze Šchönau,

jsou pro nás učebnicí,

jak najít a neztratit kontakt s Tebou,

kterým vrcholí křest vodou a Tvým Duchem

při svatojanském slavení Tvé mše svaté.

Amen.