Prorok – kněz a Ježíš
Jan
Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k
němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít,
anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte
a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí
chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví
vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo
se nepohorší nade mnou."
Když odcházeli, začal
Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť
vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět?
Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty,
jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět
proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž
je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby
připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se
narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i
ten nejmenší v nebeském království je větší než
on."
"Gaudete
in Domino semper"
Radujte
se stále v Pánu".
Těmito slovy svatého Pavla, říká
Svatý otec Benedikt XVI.,
začíná mše svatá ze třetí neděle adventní, která je proto
nazývána neděle "Gaudete". Apoštol vybízí křesťany,
aby se radovali, protože příchod Páně, to znamená jeho slavný
návrat, je jistý a neopozdí se. Církev tuto výzvu přejímá,
když se připravuje na slavení Kristova Narození a svůj zrak
obrací stále více směrem k Betlému. Očekáváme totiž s pevnou
nadějí druhý příchod Kristův, protože poznáváme ten první.
Mystérium v Betlémě nám zjevuje Boha-s-námi..."
Emmanuel, jak je andělem nazván Ježíš Kristus, je prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem všech dob: Bůh se nám v Něm stal blízkým výjimečným způsobem: Ve svém Synu Ježíši jako Logos sestoupil do Nazareta, do řádu věcí viditelných i neviditelných v tomto Jím stvořeném světě. Často – v mesiánské židovské i pohanské svatební mystice "hieros gamos" – se tento sestup Boží mezi nás odkrývá na zasnoubení Boha s člověkem. A nejde o antropomorfické (a antropocentrické) přirovnání: Unio hypostatica, jednota lidského a božského v Ježíši Kristu je základním principem fungování světa a vesmíru. Jinak se šíří chyby – ze srdce plného či nakaženého hříchem – a vše směřuje ke smrti.
Ježíš Kristus přijal roli Boží, služebníka, aby Bůh Otec, On a Duch svatý mohl přebývat dokonce nejen s námi, ale přímo v naší od hříchu očišťované duši. A toto je zroj nejvyšší a plné radosti člověka. Proto "Gaudete!"
Zároveň je tato radost – a to je příčina její síly a trvalosti či stále intenzivnějšího rožívání – spojena s jistotou. S jistotou spásy v katolické Církvi.
Vrcholně prožíváme tuto jistotu v utrpení Ježíše Krista na kříži, které se zpřítomňuje při mši svaté. Radost pak z Jeho příchodu na oltář ve chvíli Proměňování.
"Nejprve - při Offertoriu mše svaté – jsme Církví vybízeni", píše mystik Ludolf Kartuzián, abychom se spojili, sjednotlili s pokorou těch, za něž se On obětoval, s jeho obětní smrtí na kříži. K tomu nás vybízí již Apoštol, když sám o své osobním Offertoriu říká: "Pro mne je ukřižován svět a já světu!"
Jsou pak tři věci na světě, které pro nás musí být ukřižovány a my pro ně, jak píše svatý Jan: "Vše, co je ve světě, je žádost těla, žádost očí a pýcha, zpupnost života." Ukřižování těchto tří se uskutečňuje třemi sliby řeholních osob, které jsou pravými duchovními mučedníky.
Nejprve jde o mučednictví, které znamená opuštění všech pozemských časných tužeb, druhý stupeň mučednictví v sobě zahrnuje rozhodný odpor vůči všem žádostem těla – a čím statečněji je tento boj veden, tím slavnější je vítězství tohoto mučednictví; a třetí stupeň spočívá ve zřeknutí se vlastní vůle, což nastává, podle svatého Řehoře Velikého, když na základě poslušnosti odpíráme vlastní vůli a na základě obětování odmítáme "cizí", maso k oběti; proto lze říci: "Poslušnost je lepší a větší než oběti zvířat."
Rozjímáním o tomto tajemství oběti svého vlastního života Ježíši Kristu jsme účastni tajemství, které nám dnes předkládá náš Vykupitel Ježíš v evangeliu sepsaném svatým Matoušem:
"Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel."
Svatý Jan je "více než prorok": prorok je vidoucí, proroci viděli "příští". Viděli přicházet slíbeného Vykupitele, v obrazech jako například svatý prorok Ezechiel, ve vnuknutí k podivuhodným činům jako svatý Oseáš, ve slyšení, "vidění" Božího slova, které předávali povolaným posluchačům jako svatodušní, charismatičtí hermeneuti, praví Hermové usvědčující modlářské pohanské božstvo ze scestí.
Svatý Křtitel je "více než prorok", protože na Vykupitele, na Ježíše z Nazareta přímo ukazuje. V tu chvíli u Jordánu, kdy ukáže a řekne: "Hle, Beránek Boží!", se stává "praesulem custodiae" novozákonního knězr Ježíše Krista a zvláště všech Jeho svátostných služebníků, kněží a biskupů.
A ve chvíli, kdy na pokyn samotného svého Vykupitele očekávaného Mesiáše v Jordánu křtí, stává se "největším narozeným z ženy": ukazuje, jak Ježíš jako člověk drží při Poslední večeři ve svých rukou své vlastní eucharistické Tělo-Sebe – ukazuje, jak Kristovi kněží mají toto tělo držet, když jej ukazují Božímu lidu a společně se s nimi po aklamaci "Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa" modlí: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" - Proto je Jan Křtitel největší, protože toto učinil dříve, než vstoupil mezi nejmenší z nebeského království, dříve než Ježíš a svátostní kněží Jeho Církve.
Velikost osobnosti svatého Jana můžeme takto přirovnat k účastníku mše svaté – ať celebrantovi, asistujícímu či z Božího lidu, který stejně jako svatý Křtitel vidí přicházet Ježíše, vidí slavení svatých tajemství či je liturgicky celebruje, a přitom přemýšlí o Mesiáši, Božím Synu, nahlas zvěstuje jeho oběť - "Hle, Beránek Boží..."; svůj podíl na ní: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" Přijímá ovoce výkupné oběti Ježíše Krista nabídnuté všem na Golgotě a mnohými přijaté a přijímané. Neslaví ovšem mši svatou jako "nejmenší v Božím království".
Tento rozpor nám může ozřejmit příklad: Dobrý duchovní pastýř, v tomto případě biskup, touží podobně jako to čteme o svatém Karlu Boromejském, aby čas po svatém přijímání byl pro jemu svěřené kněze a věřící chvíli modlitby, kdy se plně rozvine naše přátelství s Ježíšem Kristem. Má zodpovědnost za slavnení liturgie. Trápí jej někdy neurotické zakončení mše svaté: po svatém přijímání celebrant či jáhen nebo akolyta ihned purifikuje posvátné nádoby, zpívá se píseň, vzápětí následuje závěrečná modlitba po svatém přijímání, pak dokonce ohlášky, které se v tomto případě mohou stát Boha pustým rozptýlením. Dobrého pastýře tato "praxe" trápí. Nepomohou ani prosby těch, kteří s vírou přijímají tělo Páně a prosívají "duchovního" celebranta, aby alespoň chviličku nechal na jejich osobní modlitbu...To vše je o to bolestnější, že po výzvě "Modleme se" má následovat společná "eucharistická" – děkovná modlitba.
Zde zaznívají Ježíšova prorocká slova: "Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on – Jan Křtitel"!
Nebeské království je společenství Letnic těch učedníků, kteří doprovodili Ježíše z Večeřadla na Olivetskou horu. Požehnaných na nebe vstupujícím Pánem a Božím Synem po Otcově pravici. Od této chvíle jsou s Ním stále. Osobně i svátostně spojeni.
Jsou protikladem k výjimečné úloze svatého Jana Křitele: nejsou v tomto smyslu pasivními diváky a svědky mše svaté, kteří by jako proroci Staré smlouvy recitovali modlitby či zpívali kantika očekávající příchod Ježíšem: Nejmenší v Božím království s Ježíšem hovoří, naslouchá mu, ti, kdo byli před setkáním s Ježíšem ve svátostech Církve slepí, vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. - Již cestou na slavení oběti mše svaté, při přípravě modlitbou růžence, rozjímáním, adorací, tichou modlitbou předtím než zazvoní zvonek u sakristie a zazní "Introibo ad Altare Dei", připravuje nejmenší z Ježíšových bratří svou duši na setkání se svým Přítelem a Pánem. V žádném úkonu mše svaté není divákem, komentátorem jako "největší, který se narodil z ženy", "největší mezi proroky", kteří Mesiáše vidí a na Něj ukazují, ale účastníkem láskyplného rozhovoru s Ním, nasloucháním slyšícího a odpovídajícím na slova Jeho lásky, slepým, který po illuminaci svatého křtu prohlédl a nyní očima víry vidí Ježíše v Nejsvětější svátosti, klaní se mu, přijímá ve svatém Přijímání "primitias resurrectionis eius", závdavek Jeho zmrtvýchvstání – své zmrtvýchvstání.
Pak se duše "nejmenšího" v lásce k Trojjedinému Bohu naplňuje modlitbou stoupající lásky k Němu, již působí a v níž působí Duch. Každé gesto celebranta, každá odpověď a zpěv i tichá modlitba Božího lidu stoupá ve vyznání víry a lásky k Ježíšovi až k vrcholu, jímž je svaté Přijímání. S posvátnou úctou, na kolenou u oltářní mřížky můžeme chvíli setrvat v této předsíni nebeského království, kde vidíme svou malost a velikost, nezměrnost lásky Ježíšovy. Po návratu na naše místo, mezi Boží lid, celebrant v postoji oranta po výzvě ke společné modlitbě, již začíná - interně a intimně - naše společné "Ite, missa est!" Duch vzkříšení nás proměňuje, posiluje, osvěcuje. I po mši svaté toužíme doprožít tuto chvíli nevýslovné lásky, abychom ani po vyjítí z kostela či ze sakristie nepřestali milovat, jak On miloval a miluje nás.
(srovn: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8823;
La gioia di darsi agli altri, ed.Paoline, 1987, str.143;
Erhebe dich, meine Seele)
O. Michael
MODLITBA
Jak Tvé pozdvižené ruce k modlitbě
mohl syn starozákonního obětního kněze Zachariáše
vidět a vnímat obětní dým starozákonních žertev,
jež i jeho otec v chrámu přinášel:
poznal vůni kadidla duchovní svatby,
od níž každé zasnoubení pochází,
poznal,
že Ty, Ježíši, jsi pravý Křtitel vodou a Duchenm svatým.
Sám by byl raději pokřtěn od Tebe,
a Tys jej pokřtil krví.
Tak přijal místo proroka a kněze
novozákonního syna kněze Zachariáše
mezi nejmenšími v Božím království
jako jejich učitel svatého křtu.
Podobně může ten,
kdo při mši svaté nepřijal roli "nejmenšího v Božím království",
slyšet slova vyznání lásky Ježíšovi
a vidět dým z kadidelnice duchovního otce.
a "bezmyšlenkovitě" odříkávat předepsané modlitby
či opominout niterné osobní
při nekrvavé kalvarské Oběti.
Stát se "velkým" před lidmi a před sebou,
ale nikoli nejmenším v Božím království.
Pak ani recitace modliteb ani kadidlový kouř
se nestávají modlitbou stoupající lásky k Tobě,
nemohou proniknout vychladlé srdce.
Ty nám právě při jednotlivých úkonech mše svaté,
jak po sobě následují,
chceš postupně proměňovat srdce kamenné za to,
které miluje Tebe, Církev a bližní:
Proto nás novozákonní prorok a Tvůj kněz svatý Pavel o této neděli vybízí:
"Gaudete!"
Radost Ducha, o níž prorokuje,
může ovšem přijmout jen ten,
kdo se k Tobě jako proroku a knězi při mši svaté stále obrací.
Amen.
