Malá rošáda ve Světle světa
Dříve než Ježíš po Horském kázání spolu s učedníky sestoupil - připravuje zástupy na zázračné rozmnožení, nasycení božským způsobem- předznamená tento zárodek Nejsvětější eucharistie a posvátné hostiny lásky, agapé, v poslání, aby věřící, spojeni s novým prorokem Simeonem, svatým Petrem a jeho nástupci v tomto světě hlásali: „Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa!“, a tak se sami světlem světa stali.
„Církev jako nositelka tajemství je ve svém misijním působení povolána,“ říká Svatý otec Benedikt XVI. „aby dala zazářit Kristovu světlu ve světě, tím že je sama vyzařuje, jak měsíc vyzařuje světlo slunce.
V církvi našla naplněni starodávná proroctví vztahující se na svaté město Jeruzalém jako ono úchvatné Izaiášovo, které jsme před chvílí slyšeli: „Vstaň, rozsviť se Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo ... národy budou kráčet ve tvém světle a králové v tvé vycházející záři“. To budou muset uskutečnit Kristovi učedníci: On je učil, aby žili podle blahoslavenství, prostřednictvím svědectví lásky budou muset přitahovat všechny lidi k Bohu: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“.
Když slyšíme tato Ježíšova slova my, členové církve, musíme hořce vnímat celou nedostatečnost naší lidské přirozenosti, poznamenané hříchem. Církev je svatá, ale vytváří ji mužové a ženy se svými limity a svými omyly. A Kristus, pouze On, tím že nám dává Ducha svatého může přeměnit naši ubohost a stále nás obnovovat. On je světlo národů, lumen gentium, který rozhodl osvítit svět prostřednictvím své Církve.“
Limity a omyly ohledně ‚společenského prospěchu‘ můžeme nacházet už v adhortativním spisu Vladař, jímž Niccolo Machiavelli vyzbrojuje Lorenza Medicejského v době, kdy barabři plení Lombardii, Neapolské království a Toskánsko, k vojenskému zápasu: ‚Je třeba ve jménu Božím zaútočit, je třeba bojem nastolit pokojnou vládu.‘ Paralela se současnou multikulturální Evropou se zdá být nasnadě.
Jak antagonisticky k jeho revolučním slovům znějí podněty revolty mládeže a občanů všech vrstev společnosti v Egyptě posledních dnů. Křesťané usilují společně s muslimy o náboženskou svobodu a podíl na vládě, stavějí se i proti těm z vladařů, kteří by na křídlech svých tučných kont chtěli opustit Egypt. Proti těm, kdo „odmítli lámat svůj chléb - přesněji řečeno kořistnický chléb, který patří právě revoltě hladovějících po něm a po chlebu spravedlnosti a v posledku jako vrcholu po chlebu eucharistickém sytícím duši. Nevyznívají pak destruktivní snahy islamistů či naopak bojovníků proti ‚barbarům‘ příliš machiavellisticky?
Poslední události v Tunisku a Egyptě i doutnající oheň revolty, jež jako rozložitý lesní požár obkličuje mohutné stromy boháčů - trůny diktátorů celé osy dalších arabských států či Svatou zemi - v níž je bohatý Izrael - připomínají - prozatím - malou rošádu, ve které král (mimo tuniského tyrana, který uletěl s tunou zlata) o dva kroky ustoupí, aby mohl udělat krok vpřed a mezitím v onom silném, sloním strategickém tahu jej zakryje věž.
Tato policie a tajná služba vrhá na krále stín, vždyť vládce, o němž Machiavelli, pomýlen pohanstvím, nepíše, je Ježíš Kristus, který štědře rozdává, a jeho následovníci jsou - v duchovní a tím i v ekonomické oblasti - světci: králové, knížata, vévodové, jež Církev dnes dává jako vzor ctnosti, jejíž výsledný efekt je ještě šťastnější život než těch, kdo jsou poddáni katarskému emírovi v jeho pozemském daňovém ráji.
„Vy jste světlo světa!“ zaznívá slovo Ježíšovo dnes k arabským křesťanům uprostřed původně hladových bouří. Svátek celibátu, Očišťování Panny Marie a Uvedení Páně do chrámu je právě předělem mezi dobou vánoční - do níž patří osvícení nekřesťanů - včetně židů v jeruzalémském chrámě - Světlem světa, jež drží Simeon v náručí, a zároveň je vstupem do postní doby, do doby boje proti Vládci tohoto světa:
„Postní doba nám připomíná, že křesťanská existence je neustálý boj, v němž se používají „zbraně“ modlitby, postu a pokání. Bojovat proti zlu, proti každé formě egoismu a nenávisti, umřít sobě samým a žít v Bohu, to je pouť asketická, kterou má každý Ježíšův učedník podstupovat s pokorou a trpělivostí, velkorysostí a vytrvalostí. Pokorné následování božského Mistra činí křesťany svědky a apoštoly pokoje.
Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám pomáhá lépe vymezit také to, jaká má být odpověď křesťanů na násilí, jež ohrožuje světový mír. Jistě ne pomsta, nenávist, ani ne útěk k nějakému falešnému spiritualismu. Odpověď toho, kdo následuje Krista je spíše jít po cestě, kterou zvolil Ten, který tváří tvář zlu své doby i všech jiných dob rozhodně obejmul kříž a vydal se po cestě nejdelší, ale efektivní – po cestě lásky. V jeho stopách a ve spojení s Ním se máme všichni snažit čelit zlu dobrem, lži pravdou a nenávisti láskou.
V encyklice Deus caritas est jsem chtěl představit tuto lásku jako tajemství našeho osobního obrácení i obrácení církve. Odvoláním se na slova sv. Pavla Korinťanům: „Kristova láska nás pobízí“ jsem zdůraznil, jak vědomí toho, že Bůh sám se za nás obětoval až k smrti, nás vede k tomu, že už nežijeme více pro sebe samé, ale pro Něj, a s Ním pro druhé.“
Povrchní reminiscence na slova Svatého otce o pravdě a lásce nám může nejen evokovat otázku po mlčení či taktizování jinak hřmotných evropsko-amerických obhájců lidských práv, ale může vést i k hlubšímu zamyšlení nad bolestným rozdělením samotné koptské Církve v Egyptě: patriarcha, který se věren pověstnému tradičnímu césaropapismu postavil spolu s velkým muftím Al-Azharu na stranu vládce Mubaraka a zakázal Koptům) účast na pokojných a modlitebních demonstracích a na druhé straně jeden z politických představitelů Koptů, jenž vyjádřil svou úctu představenému a vyzdvihl jeho plnou kompetenci v duchovní oblasti, s tím, že v politické je každý vázán ve svém svědomí: zasadil tak tolik prosperujícímu césaropapismu smrtelnou ránu.“
Láska, jak zdůrazňuje Ježíš v dnešním evangeliu, se musí projevit v konkrétních gestech ve vztahu k bližnímu, především k chudým a potřebným, takže se „dobré skutky“ vždy podřizují upřímnosti ve vztahu k „Otci, který je na nebesích“ a který vidí i to, co je skryté a odplatí těm, kteří konají dobro v pokoře a nezištně. Konkrétnost lásky zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů, kteří jsou povzbuzeni Ježíšem, aby byli světlem světa, aby ti, kteří viděli jejich díla, chválili Boha.
Toto napomenutí k nám přichází v nad jiné příhodné době, na začátku postu, abychom chápali stále lépe, že láska není pro církev nějakým druhem sociální péče… ale patří k její podstatě, je neoddělitelným výrazem její vlastní esence. Skutečná láska se projevuje v gestech, které nikoho nevyjímají, podle příkladu dobrého Samaritána, který velkodušně pomohl neznámému v nouzi, jak jej „náhodně“ potkal na cestě.“
Ano, takto se zdá, že bylo překonáno černobílé vidění všech čtyř šachových rošád: muslimové, vytvářející o vánoční vigilii živý řetěz okolo křesťanských kostelů a křesťané chránící živým řetězem modlící se muslimy na zcela zaplněném náměstí Osvobození (Tahrír) tento pátek. Tato „Bílá revoluce“, jak jsi nazval při kázání při téže modlitbě muslimský kazatel - sajch Karadavi - pro jednotu křesťanů a muslimů má svou bělost, již by žádný bělič na svět nemohl dosáhnout, skrytou na druhé straně šachovnice, kde osoba Krista Krále je stále na této zemi zakrývaná stínem, Satanem.
Právě v zemi, v níž se dnes zdánlivě rozhoduje o osudu Egypta a Blízkého východu, slaví svou premiéru „kasovní trhák“ film Ritus, který je současně dokumentem, vytvořeným za aktivní spolupráce služebníků Církve, exorcisty a autentických osob, které byly z moci Ďábla osvobozeny.A reakce na tento film z řad rozvinutých demokracií? Celé spektrum. Počíná od
‚chci být posedlý‘,
‚ jsem posedlý‘,
‚ chci se víc o magii dovědět‘,
‚ chci ovládat druhé‘,
‚ chci být osvobozen‘,
‚chci být exorcizován‘,
‚ chci věřit v Boha‘,
‚ věřím v Ježíše Krista‘,
až po ‚chci v moci Ježíše Krista přemáhat - exorcismsm Satana v srdcích těch, kdo touží po Bohu.‘
Přitom
i 11 až 14 leté děti vyjadřují tyto myšlenky, někdy s prosbou
„Nesmějte se mi!“
Proto Ježíš Světlo světa křesťanům
v totalitách i demokraciích na druhé, bílé straně
šachovnice říká: „Vy jste světlo světa!“
(z kázání Svatého otce Benedikta XVI. o slavnosti Zjevení Páně 2006 AD a na Popeleční středu 2006 AD; zdroj: www.radiovaticana.cz;
http://4thepriests.wordpress.com/ )
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA
Zakazovals, Ježíši, zlým duchům, aby vyznávali Tvé jméno,
Tvou moc a Tvé božství,
a tak se osvobozování od Satana
odehrává nejčastěji v tichém a klidném prostředí
řádné výchovy v rodině, ve farnosti
a v politické moci spravedlivě uplatňované ve společnosti.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu,
kdy ukázal na postní cestu
- tolik potřebnou pro předpostní revoluce v Tunisu a Egyptě -
na přemožení temnot v srdcích vládců i revoltujících za spravedlnost,
Tou cestou je ustoupení vladaře nikoli, aby se skryl,
ale aby napodobil Tebe, Vládce,
který učinil v božské rošádě dvojí ústupný krok:
sestoupils nebe pro naši spásu
a na této zemi jsi ne sebe přijal utrpení, ukřižování a smrt.
Zveš nás, abychom byli světlem světa:
abychom se při službě ve společnosti a v Církvi - včetně služby exorcisty -
nenechali strhnout do moci „Černého krále“,
jenž nás vyzývá k naprostému opaku toho, co žádáš Ty, který jsi řekl:
‚Přestat utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytit svým chlebem hladového, ukojit lačného‘.
Když se necháme zastínit mocnou věží Tvého Ducha,
pak nám v temnotě vzejde světlo
a soumrak Církve, jejíž král ve společnosti ustupuje,
se stane poledním jasem. Amen.
