Exodus: Proměnění v naději
Dříve než zazní Boží slovo – Logos – z místa, kde působí Duch svatý, z hořícího keře u Mojžíšovy pastviny, slyší Boha Abrám, jak čteme v prním čtení o druhé neděli postní. Patriarcha dosud nosící své staré jméno. Nové jméno, které mu dá sám Bůh, bude příslibem i exodu, jenž bude následovat po onm předobrazném, egyptském: exodu Ježíše Krista z temnoty hrobu u Golgoty.
Hospodin
řekl Abrámovi:
"Vyjdi
ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu
do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a
požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání.
Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou
proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení
země."
Abrám
se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.
Boží
slovo – Logos, Boží oko, Otcova tvář, může být spatřena jen
tím, kdo Jej vyhlíží, hledá. Jen exodus duše člověka z
temnoty hříchu může mocí Svatého Ducha očistit naše oko, aby
uvidělo tvář ikony Otce: Ježíše Krista.
Hospodinovo
slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje
spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy
milosti.
Hospodinovo
oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho
milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za
hladu.
Naše
duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať
spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v
tebe.
Čtení
z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.
Svatý Pavel svědčí svému duchovnímu synovi Timotejovi v druhém listu, jejž mu napsal, o vítězství Ježíše Krista – Vykuptele nad smrtí. Ježíšův exodus z jeskyně smrti zlomil její moc v těch, kdo se dají v Jeho jméno – a to je jméno Nejsvětější Trojice, pokřtít.
Milovaný!
Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním
evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to
ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost,
kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se
projevilo teprve nyní, když přišel náš Spasitel
Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo
nepomíjejícího života v evangeliu.
Slova
svatého evangelia podle Matouše.
Liturgie druhé neděle postní, uvedl před několika lety Boží slovo této nedělě Svatý otec Benedikt XVI., poté co nám minulou neděli prezentovala evangelium o pokušeních Ježíše na poušti, vybízí nás dnes k zamyšlení nad mimořádnou událostí Proměnění na hoře. Obě epizody společně předjímají velikonoční tajemství: Ježíšův boj s pokušitelem je předehrou velkého závěrečného duelu Pašijí, zatímco světlo jeho proměněného Těla předjímá slávu Vzkříšení. Z jedné strany vidíme v Ježíši úplného člověka, který s námi sdílí dokonce i pokušení; z druhé strany v něm rozjímáme Božího Syna, který zbožšťuje naše lidství. Tímto způsobem bychom mohli říci, že tyto dvě neděle jsou jakýmisi sloupy, na nichž stojí postní doba až k Velikonocím, ba dokonce i sama struktura křesťanského života, která podstatně spočívá na velikonoční dynamice přechodu od smrti k životu.
Hora Tábor stejně jako Sinaj je místem blízkosti Boha. Je to prostor povznesený nad každodennost, ve kterém lze dýchat čirý vzduch stvoření. Je to místo modlitby, stanutí v přítomnosti Páně, jako Mojžíš a Eliáš, kteří se objevují vedle proměněného Ježíše a rozmlouvají s ním o ?exodu?, který jej očekává v Jeruzalémě a kterým je Jeho Pascha. Proměnění je událost modlitby: modlitbou se Ježíš ponořuje v Boha, vnitřně se s Ním sjednocuje, svou vlastní lidskou vůlí se přimyká k vůli Otcovy lásky, a tak je proniknut světlem a viditelně se ukazuje pravda jeho bytí: On je Bůh, Světlo ze Světla. I Ježíšův oděv zbělel a zazářil. Vede to k zamyšlení o Křtu, o bílém oděvu, který dostávají pokřtění. Kdo se zrodí ze Křtu je oděn do světla, což předjímá nebeskou existenci, kterou kniha Zjevení představuje symbolem bílých šatů. Toto je ústřední bod: proměnění předjímá vzkříšení, které však předpokládá smrt. Ježíš ukazuje apoštolům svou slávu, aby měli sílu čelit pohoršení kříže a porozuměli tomu, že je třeba projít mnoha souženími a tak vejít do slávy Božího království. Hlas Otcův, který zaznívá shůry, prohlašuje Ježíše za milovaného Syna jako při Křtu v Jordánu a přidává: "Toho poslouchejte". Ke vstupu do života věčného je třeba naslouchat Ježíšovi, následovat jej na cestě kříže a jako on nést v srdci naději vzkříšení. "Spe salvi", spaseni v nadějí. Dnes můžeme říci: "Proměněni v naději".
Ježíš
vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou
horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář
zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle -
ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
Petr
se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme
tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden
Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
Když
ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z
oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám
zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli,
padli tváří k zemi a velmi se báli.
Ježíš
přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!"
Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když
sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom
vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z
mrtvých."
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9098
O. Vladimír Mikulica
