Žízeň Ježíšova a žízeň hříšníka
Oč více než po vodě žízní lidská duše po Boží lásce, o to více společenství žíznivých poutníků na strastiplné postní pouti z egyptského otroctví žízní po vodě a touží se raději vrátit do otrockého stavu – tak předobrazně poukazuje na Církev, v níž se žízeň hříšné duše a žízeň Božího Syna Ježíše spojují v touze po svátostném křtu, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově:
Lid
žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak
jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš
dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám
dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
Hospodin
řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika
starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu,
a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do
skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
Mojžíš
tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho
místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu,
že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin
uprostřed nás, nebo ne?"
Ten,
kdo vážně zhřeší, kdo se zatvrdí proti Trojjedinému Bohu,
ztrácí cestu Ducha svatého k poznání Mesiáše v Ježíši Božím
Synu. Vnímavé
srdce naopak dostává ten, kdo poklekne, padne na tvář, přistoupí
k Ježíši
Kristu v Církvi s chvalozpěvem pokřteného, vykoupeného člověka.
Král David ve svém žalmu zpívá o radosti toho, jenž se v touze
své duše, v žízni po věčné Lásce spojil s žízní Ježíše
Krista po spáse každého člověka.
Pojďme,
jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před
něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Pojďme,
padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem!
Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené
jeho rukou.
Kéž
byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako
v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši
otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Svatý Apoštol v listu do Říma vyjadřuje příchod Ducha svatého jako vylití. Vyvolává reminiscenci na vodu Rudého moře, v níž byl utopen faraón – démon nevěry - a na vody křtu, v němž každý žíznivý dostává vodu života: Ducha vzkříšení. Toto vylití má svůj zdroj v prolití Nejsvětější krve Ježíšovy na golgotském kříži za mnohé.
Bratři!
Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s
Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme
vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše
chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u
Boha.
Naděje
však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze
Ducha svatého, který nám byl dán.
Kristus
přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za
bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého -
možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh
dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když
jsme byli ještě hříšníky.
Slova
svatého evangelia podle Jana v
dnešní nedělní liturgii, uvedl rozjímání
perokop před
několika lety Svatý otec Benedikt XVI., je
třeba jej číst a meditovat osobně, ztotožnit se s onou
ženou, která se jednoho dne, tak jako tolikrát předtím, vydala
čerpat vodu ze studny a nalezla tam opodál sedícího Ježíše,
unaveného cestou za poledního horka. "Dej
mi napít",
řekl jí, čímž ji velice překvapil. Bylo totiž zcela neobvyklé,
aby žid oslovil samařskou ženu, navíc zcela neznámou. Údiv ženy
se však měl stát ještě větším: Ježíš jí pověděl o "živé
vodě",
schopné utišit žízeň a stát se v ní "pramenem
vody tryskající do života věčného";
kromě toho prokázal, že zná její osobní život; zjevil, že
nadešel čas úcty jediného pravého Boha v duchu a v pravdě
a nakonec jí svěřil - což je zcela ojedinělé - že je Mesiášem.
To všechno z počáteční reálné a smyslové zkušenosti žízně. Téma žízně se vine celým Janovým evangeliem: od setkání se Samaritánkou až k velkému Ježíšovu proroctví na svátek stánků: "Žízní-li kdo, ať přjde ke mně a pije, kdo ve mne věří. Jak praví Písmo: Potečou z jeho nitra proudy živé vody.", až na kříž, kdy Ježíš před svou smrtí, aby naplnil Písma, řekl: "Žízním". Kristova žízeň je vstupní branou k tajemství Boha, který se stal žíznivým, aby utišil naši žízeň, stejně tak jako se stal chudým proto, aby nás obohatil. Ano, Bůh žízní po naší víře a naší lásce. Jako dobrý a milosrdný otec chce pro nás všechno možné dobro a tímto dobrem je On sám. Žena ze Samařska naproti tomu představuje existenciální neuspokojenost toho, kdo nenašel, co hledá: měla "pět mužů" a nyní žije s dalším mužem; její cesta a příchod ke studni, aby načerpala vodu, je výrazem jednotvárnosti a rezignace jejího života. Onen den se pro ni ale všechno změnilo, díky rozhovoru s Pánem Ježíšem, který jí natolik otřásl, že tam nechala džbán s vodou a běžela říci lidem z města: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?".
Hříšná žena se působením Ducha svatého stává věřící. Setkala se s naším Pánem a Vykupitelem Ježíšem a poznává v Něm Mesiáše. Tento první krok víry, rodící se ze zájmu o pomoc bližnímu a z touhy po živé vodě, která ve svatém křtu vede ke vzkříšení, naplňuje její život. Život člověka, povolaného k naplnění "trichotomismu", jak vyjadřuje tajemství lidské osoby a jejího tíhnutí ke spáse Otec biskup Petr Fulton Sheen: k oslavení těla, k vykoupení duše a k naplnění žízně po Trojjediném Bohu, po blaženém životě s Ním.
Ježíš
přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které
kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna.
Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny.
Bylo kolem poledne.
Tu
přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl:
"Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města,
aby koupili něco k jídlu.
Samařská
žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití
mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány
nestýkají.
Ježíš
jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti
říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal
živou vodu."
Žena
mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je
hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší
než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní
pil i jeho synové a jeho stáda?
Ježíš
jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase
žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit
navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody
tryskající do života věčného."
Žena
mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň
a nemusela sem chodit čerpat."
Ježíš
jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem."
Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
Ježíš
jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`;
pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj
muž. To jsi mluvila pravdu."
Žena
mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové
uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě
je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
Ježíš
jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy
nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy
uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je
ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví
Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec
si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají,
mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
Žena
mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus.
Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš:
"Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
Právě
tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou.
Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo
"Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán,
odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na
člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to
Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
Mezitím
ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však
řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte."
Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco
jíst?"
Ježíš
jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal,
a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a
nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se
na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou
mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje
zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví:
'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na
čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich
práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro
řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem
udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili
ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více
jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali:
"Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť
sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9129
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Modlitbou, postem a štědrostí léčíš,
Ježíši Prameni Ducha svatého u samařské – židy ignorované – studnice,
duši hříšné Samaritánky:
rozhovorem, který začínáš Ty
s hříšníkem a odvržencem, s nímž "se nemluví".
Postem, když tuto hříšnici získáš pro život podle Tvého a z Tvého Ducha:
nechá u studnice džbán vody, jíž přišla uhasit svou pozemskou žízeň,
jako smyslností "hasila" svou vášeň po pěti mužích.
A štědrostí, když – sotva začíná v Tobě poznávat slíbeného Mesiáše,
ubezpečena Tvým slovem: "Já to jsem – Kristus - se kterým mluvíš,"
jde rozdávat radost první rosy živé vody Ducha svým samařským spoluobčanům.
Její štědrost přináší ihned plody, šíří se a množí.
Samařané totiž, poté, co Tě osobně poznávají
- sami Tě slyší v předstupni svatého Přijímání,
pokrmu, kterým mně dáváš sílu konat nikoli svou
ale v síle Ducha Tvou vůli;
po křtu živou vodou – vodou a Duchem -
Tě přijímají jako budoucí první učedníci, biskupové a kněží, jáhnové, akolyté,
aby po Seslání Parakléta in Communione
před komunikanty u studnice živé vody vyznávali:
Slyšíme a víme, že jsi skutečně Spasitel světa
- Corpus Domini Jesu Christi
custodiat animam tuam in vitam aeternam.
Amen.
