4. NEDĚLE POSTNÍ

Člověk, prorok a Kýrios ve znovuzrozené Svaté zemi

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" 
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." 
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. 
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" 
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." 
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." 
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." 
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho." 
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" 
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." 
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." 
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. 
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá." 

Čtvrtá neděle postní, zvaná „Raduj se!“ nám v duchu cesty katechumena ke křtu představuje tajemství růstu víry v Ježíše – přítele, člověka, Božího Syna a v rozjímání Svatého otce Benedikta XVI. dosvědčuje, že se jedná o radostnou pouť pozemským životem, kdy veselí a radovánky nahrazuje obětavá služba Bohu a bližním.

Postní doba, kterou prožíváme je zvláštním časem milosti, během něhož můžeme zakoušet dar vlídnosti Pána vůči nám. Liturgie této neděle, zvané Laetare, vybízí k radosti, jak to vyjadřuje vstupní antifona eucharistické bohoslužby: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se proměňuje v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Co je nejhlubším důvodem této radosti? Říká nám to dnešní evangelium, ve kterém Ježíš uzdravuje slepého od narození. Otázka, kterou klade Pán tomu, který byl slepým je vrcholem celého vyprávění: „Věříš v Syna člověka?“ Ten rozpozná znamení, které Ježíš způsobil, a přechází od světla očí ke světlu víry: „Věřím, Pane!“ Stojí za pozornost způsob, jakým prostý a upřímný člověk postupuje na cestě víry: nejprve potkává Ježíše jako jakéhokoli jiného „člověka“, potom jej pokládá za „proroka“ a nakonec se mu otevírají oči a prohlašuje jej za „Pána“. Oproti víře uzdraveného slepce stojí zatvrzelost srdce farizeů, kteří nechtějí přijmout zázrak, protože odmítají uznat Ježíše za Mesiáše. Zástup se pozastavuje, aby nad událostí diskutoval, zaujímá však odstup a zůstává lhostejným. A sami rodiče slepce jsou přemoženi strachem z toho, co si pomyslí druzí.

Tlak veřejného mínění prožívají v chátrajících „kulturách“ všichni, kdo na rozdíl od světa zábavy a konzumace jídla a pití či dalších drog, se rozhodli jít cestou zralého muže a zralé ženy, zodpovědného otce – a to včetně otců duchovních a zodpovědné matky – a to včetně svatých panen.

Počínající měsíc duben bude měsícem očisty těla i duše, měsícem utrpení a oslavy zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonočním měsícem nové fáze, nové paschy. Připravené připraví na květen, kdy v nich mohou rozkvést ušlechtilé vášně a city, jež mají svůj pozemský střed v životě ctností Panny Marie.

Nepřipravené zastihne plné defilé sytící se dědičnou vinou, nedůvěrou a satanskou vzpourou vůči Stvořiteli a Vykupiteli a v posledku hřích proti Posvětiteli, Duchu svatému.

Vyvolený z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana byl od narození slepý. Jeho slepota těla zrcadlí slepotu duše oddané hříchu Adamovu. Zatvrzelosti vůči Bohu v Nejsvětější Trojici. Narodil se však uprostřed vyvoleného lidu Izraele.

Dějiny tohoto lidu představují střídání veselí a nesmírného utrpení, bez přijetí Mesiáše nesmyslného. Obrazně můžeme uvidět toto prázdné veselí vyjádřené anglickým slovem gay jako prvomájovou přehlídku adamovské – prvotně satanské – pýchy, vzpoury – pride, která jako přehlídka dějin duše, jež nepřijala Mesiáše, prochází v průvodech českými městy a vesnicemi v kteroukoli denní či noční hodinu a v kterémkoli prostoru ozářeném televizí, internetem, médii, v tomto případě prostředníky pýchy: kdykoli slepý od narození chce zůstat ve své – Adamově – slepotě.

Sebeslovanštější sněm či pochod nemůže zastavit tuto přehlídku falešné vidiny na radost, neboť ta se z veselí nikdy nemůže proměnit, pokud je spoutána okovy vášní nenávisti ke zdravým, bohatým či těm, kdo své vášně ovládají. Emoce lze očistit od egoismu, proměnit na jediném místě, k němuž radostná pouť cílí: – a to může být i uprostřed návsi, náměstí či na pověstné poutní hoře – na místě, kde se v chráněném posvátném prostoru odehrává zázrak uzdravení slepého od slepoty, nemocného od narození – na místě křtu při Oběti, ve chvíli, kdy člověk stojící na místě člověka Ježíše ve jménu Ježíše Mesiáše, Syna Boha Otce v síle Ducha svatého vyvádí z dědičného hříchu Adamova, osvobozuje od dědičné viny: Křtí toho, jenž prošel poznáním prázdnoty frází tohoto světa k poznání člověka, proroka, který mluví Boží slovo a je Slovem od Boha.

A jaký postoj k Ježíši zaujmeme my? V důsledku Adamova hříchu jsme se také narodili jako „slepí“, ale křtem jsme byli osvíceni Kristovou milostí. Hříchem bylo lidstvo zraněno a odsouzeno k temnotě smrti, ale v Kristu září novost života a cíl, ke kterému jsme povoláni.

Dvojí postoj k Adamovu hříchu můžeme uvidět na dvojím pojetí homosexualismu:

Především je nutno principiálně stanovit, píše P. Dariusz Oko, čím je homosexualismus. Tady si konkurují dvě koncepce. Ta první říká, že jde o jednu z mnoha oprávněných forem lidské existence a rozdíl mezi heterosexuálem a homosexuálem je podobný, jako mezi brunetem a blondýnem. Ta druhá tvrdí, že je jednou z tisíce poruch, jež zasahují z různých důvodů tu a tam naše tělo i našeho ducha.

Přijmeme-li první koncepci, hlásanou homolobby, pak není o čem diskutovat a je nutno přiznat všem lidem s homosexuálními sklony tatáž práva jako heterosexuálům. Uznáme-li ale za správnou tu druhou koncepci, již zastávají hlavně katoličtí křesťané, pak je třeba snažit se maximálně pomoci lidem s těmito poruchami, zvláště v dospělosti, kdy osamoceni a vystaveni různým nakažlivým chorobám sbírají neblahé plody svých skutků.

Na homosexualitu nutno pohlížet jako na jednu z tisíce poruch a zvráceností, které Bůh dopouští jako důsledek stavu dědičného hříchu a jejichž léčením se zabývá reparativní terapie. S tím souvisí i neúnavný boj s homoideologií, která se stala opiem nahrazujícím víru. Tento boj zahájil sám Kristus, když vedl válku s podvody farizeů. Ve prospěch této druhé koncepce mluví důvody biblické, teologické a lékařské.“

Ježíš Kristus přitom léčí více než důvody z vědeckých disciplín: léčí zázrakem spojeným s prorockým slovem, léčí tím, co svatopisec dnešního úryvku evangelia nazývá sémeion a připravuje tak na příchod již ne znamení jako „věci“, ale Osoby Ducha svatého do našich duší.

Oživeni Duchem svatým dostáváme v Kristu sílu přemáhat zlo a konat dobro.

Toto oživení, konverzi, nebo lépe vyjádřeno dar cesty postupně poznávat lidství, výjimečnost osoby a nakonec svrchovanou duchovní a pozemskou moc Ježíše Krista nad celou „Svatou zemí“, nad Církví, poznal Miko Peled, jehož rodina je sama o sobě ukázkou hledání Boží tváře Ježíšovy: dědeček Avraham Katsnelson byl jedním ze spoluzakladatelů sionistického státu Izrael a jeho otec Mattityahu Peled ideály sionismu horlivě naplňoval.

Miko Peled sloužil v izraelské armádě: nejprve u speciálních oddílů, posléze jako medik. Po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 z armády odešel a připojil se k izraelskému mírovému hnutí Guš šalom

V roce 2012 vydal knihu Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, v níž vypráví, jak si „zarytý sionista postupně uvědomuje, že vše, na čem vyrůstal, byla lež“. Přechází ze strany nedůvěry vůči Bohu - „pride-side“ - na stranu pokorného hledání: přes lásku k bývalým nepřátelům – bližním – Palestincům na stranu pokory, která je pak schopna Ježíše, člověka poprosit: „Kýrie, ať vidím!“

Jeho pozemské „vidění“ – ideál - ukazuje tuto cestu: „V Izraeli to může být podobné jako v JAR. Všichni političtí vězni budou propuštěni a budou vyhlášeny svobodné volby na principu „jeden člověk - jeden hlas“, z nichž může vzejít palestinský premiér Izraele. V takovou chvíli se Izraelci probudí a řeknou si, Bože, už je po všem.“

Křesťanský život je vlastně neustálým přizpůsobováním se Kristu, obrazu nového člověka, abychom dosáhli plného společenství s Bohem. Pán Ježíš je „světlo světa“, protože v Něm „zazářilo poznání Boží velebnosti“, která ve složitém tkanivu dějin nadále zjevuje smysl lidské existence. Předání svíce, zapálené od Velikonočního paškálu, symbolu vzkříšeného Krista, je v obřadu křtu znamením, které pomáhá porozumět tomu, co nastává v této svátosti. Nechá-li se náš život osvítit tajemstvím Krista, zakusí radost, že je osvobozen od všeho, co ohrožuje jeho plnou realizaci. V těchto dnech, kdy se připravujeme na Velikonoce, oživme v sobě dar obdržený křtem, onen plamen, jemuž někdy hrozí, že bude uhašen. Živme jej modlitbou a láskou k bližnímu.

„Je to důvod k radosti, a ne k žalu, když prokazujeme dobrodiní,“ píše o plameni křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého svatý Řehoř Naziánský, „Jestliže odložíš pouto a volbu, praví se, to je skoupost a prověřování, čili váhavost a reptání, co se stane? Jak veliká a obdivuhodná věc! Jaká a jak veliká bude za to odměna! „Jak jitřenka vzejde tvé světlo, živé maso tvé rány se rychle zacelí.“ Kdopak by si tedy nežádal světlo a zdraví?“

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 4. AD 2011; zdroj: www.radiovaticana.cz;

svatý Řehoř Naziánský, Oratio 14, De pauperum amore, 38. 40; PG 35, 907.910;

Miko Peled The General’s Son: Journey of an Israeli in Palestine)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Na své cestě jsi, Ježíši,

ikono ruky Boha Otce,

„stvořil“, uhnětl z bláta:

z prachu země a z rosy, jíž je Ruah nazýván,

lék pro člověka, syna Adamova, syna jeho hříchu.

Děkujeme Ti za slova Svatého Otce Benedikta XVI., jimiž nám ukazuje cestu nového stvoření,

nového zrození, křtu

v přímé souvislosti s duchovním dozráváním:

poznáváním Tebe,

člověka, který z průvodu „veselé vzpoury“ volá k revoluci ve vlastním nitru,

kde místo miliónů mrtvých zůstane jediná mrtvola vlastního egoismu.

V troskách naší sebelásky

pak vidíme i zbytky pumy ultrapravicového teroristy,

která ukončila život člověka,

jenž usiloval o smír mezi židy a Palestinci:

cestu k obrácení Mika Peleda.

Jen na ruinách nedůvěry

může ten, kdo díky Tobě prohlédl, pokřtěný, spolu se svatým Řehořem svědčit o cestě.

V procesí pokorných - bývalých slepců,

kteří nyní vidí Tebe,

jenž dáváš zrak i zázrak:

snímáš pouto pýchy

a dáváš sílu opustit „volbu“, svou svobodu

a říci: „Ježíši, Ty buď mým Pánem - Kýriem!“

Amen.