Jásot z periférie
zaznívá, jak upozorňuje Svatý otec Benedikt XVI. ve vstupní kapitole nové knihy, druhého dílu svého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, ve vstupu Capitis Ecclesiae, Hlavy Církve, jež se zrodila z následných „kapitol“, totiž působení Ducha Ježíše Krista v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, do Jeruzaléma, města, které se tak v nebeské slávě stává z ruin dobytého Siónu a strženého Chrámu královským městem pro všechny věřící, tedy pro mnohé.
Ač letos čteme o tomto dění v evangeliu sepsaném podle svatého Matouše, přesto nás do celé události, uvádí svatý Jan. Tak nám otevírá exegezi Svatého Ducha papež Benedikt XVI.:: milovaný učedník nás zpravuje o třech slavnostech Paschy, kterých se Ježíš - právě během svého tříletého veřejného působení - zúčastnil.
První byla jeruzalémskou Paschou, při níž On, Boží Syn, vyčistil dům svého Otce od akcionářů dlících na nepříslušných místech, druhou byla Pascha, pro niž na břehu polopohanského galilejského jezerního kraje připravil zázračným rozmnožením dostatek chleba pro všechny - již nežidovské - katolické chrámy světa.
A třetí? Ta se stala „Jeho“ velkou paschou smrti a zmrtvýchvstání: je základem křesťanské Velké noci Paschy křesťanů.
„Synoptikové uvádějí jen jednu velikonoční slavnost - totiž tu, která je paschou Kříže a Zmrtvýchvstání, Cesta Ježíšova se přitom právě u svatého Lukáše jeví jako jediné poutní stoupání z Galileje do Jeruzaléma.
Jedná se o „výstup“ především ve smyslu geografickém: Genezaretské jezero leží asi 200 metrů pod hladinou moře. Jeruzalém zhruba 760 metrů nad mořem. Každý ze synoptiků nám líčí jako Stupně tohoto výstupu tři Ježíšovy předpovědi o jeho utrpení a tím zároveň poukazují na vnitřní výstup, který je v oné vnější cestě naplňován: vystoupení ke Chrámu jako k místu, na němž Bůh chtěl dát přebývat „svému Jménu“; tak je popsán Chrám v knize Deuteronomium.“
V celé hloubce je tedy - protože z hloubi a noci helenizované, „zesvětštělé“ Galileje, kvůli jejímž dosud pro spásu doutnajícím obrodným náboženským touhám vzbudil Bůh v Nazaretě Betlémské světlo - v Boží řeči evangelistů, pravé Theo-logii, je představováno tajemství Unionis hypostaticae: z temnot vystupující, ascendens, Světlo světa, Ježíš, ve všem nám podobný kromě hříchu a připodobňující se a beroucí na sebe prokletí nejhoršího z nás. On prochází odpadlickým Samařím, sousedstvím, s nímž se nemluví - pln lásky, divu a zázraků, On sám Sémeion pravé ekumény - až ke Chrámu, kde stejné Betlémské světlo, počaté a nesené ascendencí, anabází Matkou Církve z Nazareta, září i Samaritánům ve velikonoční hodovní síni na novém Garizím, na novém Siónu, když nad chlebem říká:“Toto je mé tělo; nad vínem, toto je má krev - pro mnohé se vylévá.“
Jeho zář potvrzuje i setník na Kalvarii, když, poté, co jej probodl, volá:“Vpravdě toto byl - a nyní zmrtvýchvstalý s touto ranou uprostřed Církve je - Boží Syn!“
Nyní se tajemství Hypostatické jednoty odhaluje i těm, kteří by se jej právem báli jako aquily descendens, orla i orličníka, dravce ohrožujícího démony spoutávající duši člověka až k pronásledování Jeho království.
„Posledním cílem tohoto Ježíšova „výstupu“ je jeho odevzdanost na kříži, jež ruší staré oběti; je výstupem, který list Židům popisuje jako vystoupení ke stanu zbudovanému již nikoli lidskýma rukama: to znamená vstup do samého nebe, před Boží tvář. Tento výstup před samotnou Boží tvář vede přes Kříž, jde o výstup k „lásce až do krajnosti“, jíž je samotná Boží hora.“
Zde rozvíjí Svatý otec Benedikt XVI. do teologické hloubky myšlenku, již do této hloubky - tehdy vánočního tajemství Boží lásky v tomto světě, ve světle křesťanské misie - předznamenal ve své první encyklice Deus caritas est:
„Jak si máme prakticky představit tuto cestu výstupu a očisty. Jak musí být láska prožívána, aby se splnilo lidské i božské přislíbení?
V protikladu k ještě hledající a neurčité lásce je (agapé) vyjádřeno zakoušení lásky, která je nyní skutečným objevem druhého a tak překonává sobecký sklon, který předtím ještě výrazně převládal. Láska se nyní stává starostí o druhého a pro druhého. Nechce už jen samu sebe „ponoření do opojného štěstí“ chce dobro pro milovaného: stává se zřeknutím, stává se již obětí, ano, chce to.
K výstupům lásky a jejím vnitřním očistám patří to, že láska nyní chce neodvolatelnost a to ve dvojím smyslu: ve smyslu výlučnosti „jen tento člověk“ - a ve smyslu „navždy“.
Objímá celek existence ve všech jejích rozměrech také v časových dimenzích. Nemůže tomu být jinak, protože její přislíbení má za cíl neodvolatelné, konečné: láska směřuje k věčnosti.
Ano, láska je „extáze“, ale ne extáze ve smyslu opojného okamžiku, nýbrž extáze jako stálá cesta z do sebe uzavřeného Já k osvobození (onoho) Já, k oddanosti a právě tak k nalezení sebe, ano, k nalezení Boha: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ říká Ježíš slovo, které se u něho v mnoha obměnách v evangeliích vrací.
Ježíš tím popisuje svou vlastní cestu, která vede skrze kříž k zmrtvýchvstání - cestu pšeničného zrna, jež padne do půdy a umírá a tak přináší bohaté plody; avšak popisuje tím také podstatu lásky a lidské existence vůbec (vycházeje) ze středu své vlastní oběti a své lásky, jež se v ní naplňuje.“
(z knihy Joseph Ratzinger, Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Vom Einzug in Jerusalem bis zur Auferstehung,Band II.,Freiburg, Breisgau, Wien AD 2011p. 16 - 17;
a z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Deus caritas est, art. 6; zdroj: www.radiovaticana.cz)
MODLITBA
Jako člověk na periferii velkoměsta, Jeruzaléma ukřižovaný,
jsi, Ježíši,
Logos en Arché, princeps věcí viditelných i neviditelných.
Na periferii starobylého města Jericha dáváš slepým prohlédnout tak,
že Tebe
- jsi Kýrios jejich života, jejž nyní vidí -
následují ve vnitřně náročném výstupu k naplnění Otcovy vůle
do horního města Jeruzaléma;
až na jeho zvýšený popravčí pahorek Golgotu jsou zváni.
Děkujeme Ti za mystagogickou exegezi Svatého otce Benedikta XVI.,
jíž nás uvádí do tajemství nadcházejícího Svatého týdne
rozjímáním o Tvém výstupu,
jež v sobě nese trojí předpověď hlubokého sestupu
na úroveň zločince, otroka, toho, jenž byl nejkrutěji - vždyť jsi Boží Syn - popraven.
Zároveň nám Tvůj náměstek na zemi ukazuje,
spolu se svatým Matoušem a Markem, zástupy, množství Bartimaiů,
kteří díky Tobě uviděli a poznali, že jsi nový David, král Církve.
Oni nepatří mezi lid jeruzalémský,
který se již při zprávě o Tvém narození ulekl spolu s krutým Herodem,
lid, jenž nyní je při Tvém prorockém gestu - vjezdu Krále - Mesiáše,
„zachvácen vzrušením“
- Tvůj evangelista svatý Matouš se přitom vyjadřuje příměrem zemětřesení!
Lid Tě na rozdíl od zástupů přitom nezná a „neuvidí“:
zde se naplňuje tragédie města,
které nepoznalo čas Tvého navštívení
a bude zanedlouho na Piláta volat „Ukřižuj!“
Zástupy bývalých slepců, katechumenů z periferie,
Tě již nyní vyznávají,
a tak - jak Matka Tereza činem říká -
jsou v samém srdci vyčištěného Chrámu,
v němž rozmnožuješ ve Svatém triduu Sebe: pokrm a nápoj spásy -
v srdci trpící Církve.
Amen.
AD MMXIV:
Pašijový týden krymských misionářů
Kristus
Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že
je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost
služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý
jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k
smrti na kříži.
Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné
jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé
koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě
Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, jejž slavíme tuto neděli, není již pouze opakováním historické události při čtení vstupního evangelia a v průvodu s ratolestmi na začátku dnešní liturgie Květné – Palmové neděle, ale především vyznáním víry, že Ježíš, jenž jako král vjel na oslátku do ulic Jeruzaléma, je Kýrios, Pán, který prošel ulicemi hroznou křížovou cestou až k smrti na Golgotě a vstal z mrtvých třetího dne. Celé Pašije jsou proroctvím o zmrtvýchvstání, které se splnilo a naplňuje v jeho Církvi.
To byla slova víry Chazarům – židům a muslimům - které při své diplomatické a misijní cestě svatí Cyril a Metoděj přinesli na Krym. Především zde ovšem – u hrobů těch, kdo Ježíše následovali na smrt a ke zmrtvýchvstání - slavili mši svatou, svatou liturgii, tak jako předtím v tichu olympských klášterů. Na Krymu, kde s vírou přistoupili ke hrobům svatých mučedníků, kde se takto dotýkali jejich duchovních i pozemských relikvií, začíná úspěšná misie svatých Cyrila a Metoděje mezi Slovany – její svatost.
…Cyril, přitahován bratrovým příkladem, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté - kolem roku 861 - jej však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán literát, který by uměl diskutovat s židy a Saracény. Cyril se za doprovodu bratra Metoděje zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou jeho cenné relikvie. Když došli do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na kterého se moravský kníže Rostislav obrátil s touto přesnou žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci,
Náměstí svatého Petra 17. 6. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz
a ze Života sv. Konstantina-Cyrila, XIV)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Slovo dnešního pašijového evangelia podle sepsání svatého Matouše
o Tvém utrpení, umučení a zmrtvýchvstání je,
Ježíši, smrtí dávající věčný život,
ukazatelem cesty všem mučedníkům
ve chvíli jejich pozemského odchodu k Tobě,
nejen slovem vyučování katechumenů,
aby se nebáli v křestním pramenu utopit starého člověka
se všemi jeho neřestmi a prázdnotou života,
ale také, aby se nebáli pro Tebe obětovat svůj pozemský život
až k prolití krve.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. o svatých slovanských misionářích,
věrozvěstech Cyrilu a Metoději,
v nichž zdůrazňuje nebeskou hodnotu
mučednického hrobu svatého papeže Klimenta
a úctu obou soluňských bratří
k tomuto mučeništi
a místu uchovávajícímu ostatky mučedníka:
jsou vzorem všech pravých misionářů katolické Církve,
kteří svůj úspěch hledají ve smrti svých pastoračních metod
a v duchovním i tělesném kontaktu s těmi,
kdo zemřeli plni Tvého Ducha mučednickou smrtí pro Tebe:
našli Tvůj misijní úspěch, své životní Pašije.
Amen.
AD MMXVII:
Neděle květů Ježíšovy lásky
V postavě
Izajáše se rozvinula osobnost proroka. Bůh jej povolal, on přijal
toto volání být Božím zrcadlem společnosti oddané prázdnotě
a hříchu, ale i hledání záchrany. Jak učedník se stal květem
péče Nejsvětější Trojice o spásu lidstva – i pohanů, jako
zralý muž podstoupil podle Tradice hrozné mučednictví: jeho
působení přineslo plod: prorocký pohled na trpícího služebníka,
Syna Božího, Ježíše:
Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného
poučovat utěšujícím slovem.
Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je
povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se
nezdráhal, necouvl nazpět.
Svá záda
jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj
vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám
ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.
Neúspěch
proroka – až po vyznavačskou či mučednickou smrt vede jej i
jeho následovníky a posluchače i žalmistu k modlitbě,
vrcholící Ježíšovým zvoláním na kříži: „Bože
můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Posmívají se
mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal
na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho
rád!"
Obkličuje mě smečka psů, tlupa
zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu
všechny své kosti.
Dělí se o můj oděv, losují
o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš
mi na pomoc!
Budu vyprávět svým bratřím o tvém
jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se
bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova
potomstva."
Apoštol
v listu Filipanům vyzpíval nesmírně cenné poznání svého
a našeho Pána Ježíše Krista, které vede každého člověka ke
spáse: Jeho vtělení, ponížení, ukřižování, zmrtvýchvstání
a naplnění Jeho Duchem každého člověka, který může, až
poté, co přijme Jej v Církvi, říci: „Ty jsi Pán mého
života, Ježíši!“
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na
tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe
přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl
jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k
smrti, a to k smrti na kříži.
Proto
ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno,
takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na
nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha
Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Rok za rokem nám evangelium Květné neděle vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, uvedl své zamyšlení nad textem pašijí, letos zpívaných podle sepsání svatého Matouše Svatý otec Benedikt XVI. Spolu se svými učedníky a s rostoucím zástupem poutníků vystoupil z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat, ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.
Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody „ záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům. Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.
To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z Církve všechno to, co Mu protiřečí?
Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.
Svatý Matouš, jehož evangeliu letos nasloucháme, poukazuje v závěru svého vyprávění o Květné neděli, po vyčištění chrámu, ještě na dvě nepatrné události, jež mají opět prorocký charakter a znovu nám jasně ukazují pravou Ježíšovu vůli. Bezprostředně po Ježíšových slovech o domě modlitby pro všechny národy, evangelista pokračuje slovy: „v chrámu k němu přistoupili chromí a slepí a on je uzdravil“. Kromě toho nám Matouš říká, že děti v chrámu provolávaly: „Hosana synu Davidovu“. Proti obchodu se zvířaty a finančním záležitostem Ježíš klade svou uzdravující dobrotu. Ona je pravým očištěním chrámu. On nepřichází jako bořitel; nepřichází s mečem revolucionáře. Přichází s darem uzdravování. Věnuje se těm, kteří se kvůli své nemoci ocitli v krajní situaci svého života a na okraji společnosti. Ježíš ukazuje Boha jako Toho, který miluje, a jeho moc jako moc lásky. Říká nám tak, co bude navždy součástí pravého kultu Boha: uzdravování, služba, dobrota, která uzdravuje.
A potom jsou zde děti, které vzdávají Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu a provolávají Hosana. Ježíš řekl svým učedníkům, že ke vstupu do Božího království je třeba se znovu stát dětmi. On sám, který objímá celý svět, se stal maličkým, aby nám vyšel vstříc, aby nás nasměroval k Bohu. Abychom uznali Boha, musíme se vzdát pýchy, která nás oslepuje a která nás vzdaluje od Boha jako by On byl naším konkurentem. Abychom se setkali s Bohem, je třeba, abychom se stali schopnými dívat se srdcem. Musíme se naučit vidět srdcem mladým, které není zatíženo předsudky a které není oslepeno zájmy. V maličkých, kteří s takovýmto svobodným a otevřeným srdcem uznávají Boha, tak Církev spatřuje obraz věřících všech dob, svůj vlastní obraz.
Drazí přátelé, připojme se k tehdejšímu procesí mladých, procesí, které jde celými dějinami. Spolu s mládeží celého světa jděme vstříc Ježíši. Nechme se od něho vést k Bohu, abychom se od Boha samotného naučili, jak správně být lidmi. Děkujme spolu s Ním Bohu, protože nám s Ježíšem, Synem Davidovým, daroval prostor pokoje a smíření, který objímá celý svět. Prosme Jej, abychom se stali i my spolu s Ním a počínaje Jím posly jeho pokoje, aby v nás a kolem nás rostlo jeho Království.
Umučení
našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše.
Tehdy
jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k
velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho
zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té
chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.
První
den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k
Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili
velikonoční večeři?"
On řekl:
"Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr
vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky
slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim
Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.
Když
nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při
jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě
zradí."
Velmi se zarmoutili a
začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já,
Pane?"
Odpověděl: ",Kdo si
se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice
odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který
Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl
narodil."
Také Jidáš, který ho
chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?"
Odpověděl mu: "Ano, ty." To
je mé tělo. To je má krev.
Když
jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým
učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo."
Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z
něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se
prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od
této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho
dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého
Otce."
Potom zazpívali chvalozpěv
a vyšli na Olivovou horu.
Tehdy
jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou
pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda
se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do
Galileje."
Petr mu na to řekl:
"Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy
nepohorším!"
Ježíš mu
odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout
zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt,
nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní
učedníci:
Potom s nimi šel Ježíš na venkovský
dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady,
zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny
vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má
duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!"
Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj,
jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já
chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a
našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu
hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do
pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento
kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle."
Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou
zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí
stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen
spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn
člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už
je tady můj zrádce."
Když ještě mluvil,
přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a
kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s
nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se
chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď
zdráv, Mistře," a políbil ho.
Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi
přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše
a zmocnili se ho.
Vtom jeden z těch,
kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil
veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl:
"Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po
meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal
ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil?
Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí
stát?"
V té chvíli řekl Ježíš
onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste
mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili
jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma
u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.
Ti,
kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se
shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za
ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke
služebníkům, aby viděl, jak to skončí.
Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé
svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže
se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a
řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech
dnech ho zase vystavět."
Velekněz
povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé
proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz
řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl,
zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!"
Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této
chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího
a jak přichází v nebeských oblacích."
Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě
potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom
soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti."
Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do
tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši,
kdo tě to udeřil! "
Petr mezitím seděl
venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys
byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi
zapřel: "Nevím, co povídáš."
Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla
těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským
Ježíšem."
Ale zase to zapřel,
a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!"
Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli
Petrovi:
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už
tvé nářečí tě prozrazuje."
Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!"
Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš
řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
A vyšel ven a hořce se rozplakal.
Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli
proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a
odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát
nesmíme, protože je to odměna za krev. Když
teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm
svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet
stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem
nevinnou krev."
Odpověděli mu:
"Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné
dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se.
Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny
je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se
tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců.
Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve.
Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet
stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak
odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.'
Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty
jsi židovský král?"
Ježíš
odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a
starších neodpověděl nic.
Tu mu
řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?"
Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař
velmi divil.
Bylo zvykem, že o
svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého
chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se
Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát,
"Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše,
kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z
nenávisti.
Když zasedl na soudní
stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím
spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla."
Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali
Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal:
"Kterého vám z těchto dvou mám propustit?"
Začali volat ,,Barabáše!"
Pilát jim řekl: "Co
tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?"
Všichni
volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale
co udělal špatného?"
Oni však křičeli ještě
víc: "Na kříž s ním!"
Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále
vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce
a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc.
"
Všechen lid odpověděl: "Jeho
krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil
Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl
ukřižován.
Vladařovi vojáci
vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu.
Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z
trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl,
klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský
králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě.
Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase
jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali.
Když
vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon.
Toho přinutili, aby mu nesl kříž.
Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu
pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít
nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty
losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.
Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je
Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva
zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.
Ti,
kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali
hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho
zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z
kříže! "
Stejně tak se mu
posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali:
"Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský
král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal
na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece
řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli
spolu s ním ukřižováni.
Od dvanácti hodin
nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin
zvolal Ježíš mocným hlasem:
"Eli,
Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože
můj, proč jsi mě opustil?"
Když
to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On
volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil
ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít.
Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho
přijde Eliáš zachránit."
Ježíš
však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
---------
Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se
zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl
zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z
hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když
setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to
zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali:
"To byl opravdu syn Boží!"
Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které
následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla
Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka
Zebedeových synů.
Když nastal večer,
přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se
Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal
o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal
tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své
nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky
přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie
(přitom) seděly naproti hrobu.
Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží
a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli
jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech
dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do
třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho
a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl
ještě horší než první."
Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte
(hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím,
že zapečetili kámen a postavili stráž.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9222
O. Vladimír Mikulica
