KULT A SVATOST

   První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.
   Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království."
   Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.

Slavnost těla a krve Ježíše Krista v letošním liturgickém cyklu biblických čtení otevírá příslib Božího lidu. Jeho reakce na všechna slova, která od Boha, jenž je začíná vysvobozovat z moci hříchu, připravovat na plné vysvobození celopalem, obětí svého vlastního Syna, Ježíše Krista, zní: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!"

Následně po těchto slovech pokropí Mojžíš polovicí krve obětních zvířat oltář a druhou polovici ponechá v obětních miskách. – Tak pravý Mojžíš, náš Pán, pokropil svou krví nejprve kříž, jejž nesl na Golgotu. A starozákonní lid, jak čteme v první lekci je z těchto misek pokropen až poté, co Mojžíš mezitím „vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin."

Dvojí věrnost vyjádří lid. Podobně svou věrnost vyjadřovali apoštolové a učedníci svému Pánu, než na sebe vzal kříž, podobně Ježíš při poslední večeři požaduje věrnost na nich – právě konsekrovaných biskupech a jejich nástupcích - při slavení mše svaté pro dodržování jejího základního ritu, věrnosti: „To konejte na mou památku!“

Tento večer, řekl při výkladu těchto úryvků při slavení mše svaté o slavnosti Božího těla před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: o eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.

Neúplné náhledy se vzhledem k tajemství přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti nevynořily jen nedávno, ale pokaždé, když ochladla a vytratila se víra v Něj, když se církevní obec uzavřela ve svých služebnících a v těch, kdo jejich vyznání víry přijímají, Duchu svatému.

V poslední době jsou z odpadu od víry obviňováni Otcové případně papežové II. Vatikánského sněmu. Jakoby oni omezili víru v přítomnost našeho Pána ve svátosti pouze na slavení mše svaté, jakoby byli ve svém naukovém postoji novými luterány.

Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti.

Porušení rovnováhy mezi slavením mše svaté a úctou k Ježíši, jenž je stále, právě mimo slavení přítomen v Tajemství nejsvětějším, nastává ve chvíli, kdy je slavení „zbožštěno“ – a následně jsou „zbožšťováni“ služebníci tohoto slavení: je popřen střed slavení i stále eucharistické úcty: sám Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý mezi námi. Jeho skutečná a svátostná přítomnost. Proto musí být, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., doceněno liturgické shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.

Eucharistický kongres, který naši biskupové připravují spolu se všemi, kterým není lhostejný osud našeho národa, jeho další existence, má přispět k onomu prostoupení svátosti obětavé Boží lásky, Božího těla, naším všedním životem. Jeho uspořádání je i přiznáním slabosti víry služebníků a Božího lidu v přítomnost Ježíše ve svátosti, slabosti, která mimo jiné vzešla z rozpojení slavení a adorace, ze slavení v němž tato víra „ustydla“ a z adorace, jež byla mnohými opomíjena.

Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovní „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.

Jen návrat našich kostelů a kaplí k tomu, být duchovním prostředím a nikoli místem někdy vnějšího kultu či dokonce znesvěcení a popírání přítomnosti Ježíše ve svátosti, tam, kde k této úctě jasně vybízí „věčné světlo“ u svatostánku, může zachránit každou z nevěrou oslabených církevních obcí od zkázy duchovní, sociální i mravní.

Svatý otec Benedikt XVI. Ukazuje naopak „reformní“ proudy, návraty k Ježíši Kristu, k pravému eucharistickému slavení a k pravé úctě, které jsou nadějí obnovy a znovuzrození Církve nejen na místech papežských adorací a slavení.

V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí Církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.

Niterná modlitba po svatém přijímání, oslovení Ježíše, odevzdání se Jemu, zřeknutí se sebe, je klíčem k přechodu, k pravé „pascha“ od slavení k adoraci. Ne nadarmo jeden z reformátorů Církve, její světec a učitel, říká, že zbožný kněz v takovéto modlitbě setrvává po mši svaté jednu hodinu, vlažný půl a bezbožný patnáct minut.

Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem, stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.

Učedníci odešli, čteme v dnešním evangeliu, odešli od svého Pána, na chvíli Jej opustili, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Jejich poslušnost, věrnost příkazu, který jim Ježíš vydal, jejich cesta od Olivetské hory do Jeruzalémského večeřadla, se v této chvíli odehrává s věrností Ježíši v srdci: tím spíše by se tato cesta měla odehrávat s Ním v srdci, když z večeřadla, z místa Nejsvětější oběti vycházíme a dáváme Jej – a tak by tomu mělo být v našich zemích obnovených eucharistickou vírou – nikoli k adoraci nevěřícím, ale věřícím. Až v této chvíli začíná obrat v úpadku víry: výchova k posvátnosti.

Rád bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry, která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto městské procesí Corpus Domini, byl by duchovní profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením, které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve, památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme ho jako střed svého života a srdce světa.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz¨)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

První eucharistický kongres, shromáždění,

jsi svolal Ty, Ježíši,

„v těle“:

když jsi před Jeruzalémem poslal své učedníky,

v závěru své výkupné pozemské pouti,

aby toto shromáždění v Horní místnosti připravili.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž apeluje na naši víru,

která je základem slavení i uctívání,

sloužení mše svaté i adorace:

víru v Tebe.

Je opakem hříchu Adama,

hříchu, do kterého se noří ta církevní společenství,

která popírají slovy či svým životem

- chováním před Tebou v Nejsvětější svátosti to,

čím je přemáhán:

svátostí křtu, svátostí smíření a Svátostí nejsvětější-

Jen víra učedníků v Tvoji stálou přítomnost,

ve Tvé tělo a krev na obětním oltáři,

je vírou v krev novozákonní oběti,

která nás pokaždé jen díky této víře očišťuje od pádu do zesvětštění,

od nového vyhnání nevěřícího křesťana,

následovníka Adama,

z rajské zahrady Nejsvětější eucharistie;

s vírou, která je spojena se svatostí společenství při adoraci a při mši svaté

s naprostou poslušností a věrností Tobě:

„To konejte na mou památku!“

Amen.

 

Slavnost Nejsvětější Trojice - epilog liturgických dějin spásy

Slavnost Nejsvětější Trojice

Oktáv slavnosti Seslání Ducha Svatého, jehož druhou část tradičně tvoří pradávné oslavy dožínek - letnic se svým prosebným i postním charakterem, nás svým zlomem připravuje na dobu vstupu do všedních dní, kdy "pneumatoforoi", ti, kdo nesešli a nesejdou z cesty přijímání a jednání podle vnuknutí Ducha Svatého, mohou právě tuto všednost prožívat Jeho mocí, jež je posvěcuje.

Nadto se o těchto letničních kvatembrových dnech udělovaly a opět udělují nižší a vyšší svěcení – jimi je ukončen cyklus Mysteria Salutis kandidátů svěcení, při ordinaci mohou prožít ve společenství Církve Letnice charaktéru kněžského svěcení: začíná pro ně, pro nově dozrálou další generaci vysvěcených apoštolů Ježíše Krista, hojná žeň.

Ježíš je prostřednictvím duchovní formace v Církvi pozval na Horu rozeslání, dnes, jak čteme v evangeliu podle sepsání svatého Matouše, se jedná nikoli o Olivetskou horu, z níž by přímo sešli do jeruzalémské Horní místnosti, ale o Ježíšem určenou horu v Galileji.

Jakoby dvojí až trojí povolání od rybářských sítí mnohých z apoštolů, má svůj diptych v jejich rozeslání: jako se s napětím očekávají poslední slova umírajícího, jako byla podrobně zaznamenána několikerá poslední slova na kříži umírajícího Ježíše, tak tím spíše mohou učedníci našeho Pána očekávat Jeho slova od Něj – vzkříšeného.

Před týdnem jsme četli o tom, jak dechl na apoštoly a předal jim moc svátosti smíření, o to větší odkaz – její základ – mohou očekávat apoštolové nyní: symbolon Nejsvětější Trojice, summu svatého křtu.

Ježíšova poslední slova na této zemi jsou plným souhrnem, symbolem, celého Jeho pozemského života – i života preexistujícího Božího Logu – Jeho učení, uzdravování, vítězství nad démony, rozmnožování a proměňování živlů: Má moc jako Syn Boha Otce a Dárce Ducha svatého; na galilejské i Olivetské hoře svým říká:

"Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal." 

Jsme zvyklí používat – i podle slov Ježíšových při proměňování při Poslední večeři na Zelený čtvrtek – sousloví označující Dějiny spásy nabídnuté naším Spasitelem každému člověku a celému lidstvi jako "Nový Zákon", "Nový Testament". Celé kanonické kompendium inspirovaných knih se takto s.l. nazývá.

Vzhledem k očekávání posledních slov toho, kdo se s námi loučí, také hovoříme o testamentu. Proto uvedená slova na galilejské hoře či na Hoře olivetské jsou takovým Testamentem Ježíšovým sensu stricto.

Jako jsme rozjímali minulou svatodušní neděli o Ježíšových ústech a o dechnutí Ducha Božího na apoštoly při ustanovení a pověření službou svátosti smíření, tak nyní je při posledním požehnání na hoře předáván základ, symbolon fidei: křestní a základní dogmatická formule vyjadřující samotnou summu zahrnující základ katolické víry Církve: cestu k Hostině Nejsvětějšjí svátosti, jak později uslyšíme ze slov Andělského učitele.

Tento testament sensu stricto se má jako svátost charakteru křtu, biřmování a kněžství vrýt do duší a myslí učedníků, kteří se budou deset dní modlit v jeruzalémské Horní místnosti: má být leitmotivem a úběžníkem jejich modliteb a rozjímání

Před očima je jim postaven úkol vyučovat o Nejsvětější Trojici vyznáním díla spásy, které prožívali učedníci s Ježíšem v tříletém apoštolském a učednickém katechumenátu, mají nyní v těchto dnech rekapitulovat všechny Jeho modlitby, jichž byli účastni, jeho divy, znamení a zázraky. Mají rozjímat o spásu přinášející víře v Něj, která proměňuje věřící srdce – a tato proměna je zpečetěna a "nesena" Duchem Božím při sedmeru svátostech Církve.

Takto se mají připravit na úkol křtít ve jménu Nejsvětější Trojice – a skutečně ihned v den Seslání Ducha Svatého takto pokřtili tři tisíce židů a patrně i proselytů.

Mají přitom, před křtem, ve chvíli křtu a v následné mystagogii, hlásat evangelium:

předat pohled víry, kdy Ježíšovy činy Mysteria Salutis uvidí katechumen a křtěnec nyní v jediném činu. V činu Duch Božího, který nyní na místě Ježíšově uvádí do mysteria svátostí.

Mají spolu s nově pokřtěnými nalézat a uvidět symbolon víry: Věřím v Otce, Syna a v Ducha, v katolickou Církev, jak jsou tato vyznání zapsána ve starobylých konfesích, jako základ pro všechny situace přijímání a hlásání katolické víry.

Ano, mají v deseti dnech takto porozumět Ježíšovu Testamentu Mysteria Trinitatis, ve všech situacích, které dosud – do chvíle Jeho nanebevstoupení na galilejské a Olivetské hoře – s Ježíšem prožili: nyní nastupuje Duch Svatý. Nyní On bude s nimi na místě Ježíšově žít Dějiny spásy.

Tak budou připraveni na Letnice a na všechny následující neděle "po seslání Ducha Svatého": naučí se porozumět, jak vyjadřovat víru v nadcházejícím období – nyní je Ježíš vzkříšený s námi vše poznávám skrze Něj, v tomto jeho Testamentu.

Po seslání Ducha svatého poznávají a poznáváme Jej a Otce v Jeho Duchu.

Pak jsou nadcházející neděle po Svatém Duchu:

hlubším a plnějším souhrnem nauky i jejího šíření a chápání ve světě.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole z Listu Římanům nám Církev – Duch Svatý v Jím inspirovaném textu - předkládá slova nesmírného úžasu, jak se derou z hrudi Apoštola národů. Nedostupnost nejsvětějších Božích vlastností je důsledkem nejvyšší a nekonečné dokonalosti a plnosti Božího bytí: Mysterium Trinitatis Dei, Patris et Filii et Spiritus Sancti.

Chvalozpěv, který následuje po prvním čtení, navazuje na trojí chvála svatého proroka Daniela:

"Veleben buď, Pane, jenž shlížíš do propasti a trůníš nad Cheruby, veleben buď, Pane na nebeské obloze a chvályhodný navěky, Veleben buď Pane, Bože našich otců, a hodný chvály navěky. Aleluja."

Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje náš Spasitel Ježíš, Boží Syn, v Evangeliu. V tajemství znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, v první iniciační svátosti, zaslibuje svou trvalou přítomnost mocí Ducha Svatého mezi námi: nastoupení cesty, jíž je Ježíš, k Otci.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

V dnešním prvním čtení z páté knihy Mojžíšovy vybízí svatý Mojžíš, veden Duchem Božím k anamnézi, která vrcholí po Letnicích při slavení každé mše svaté, která je dílem a vstupem Nejsvětější Trojice do tohoto světa a zvláště do srdcí věřících.

Mojžíš řekl lidu: 
   "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: ptej se od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? 
   Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přika-zuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."

Kdo se zcela Ježíšovi odevzdá při mešním obětování, stává se Jeho majetkem, jak zpívá svatý Žalmista. Duch Svatý Jej utěšuje, uvádí do plné pravdy svátostného života, posiluje, naplňuje Ježíšovým vzkříšením.

Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. 

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 

Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl - a stalo se, on poručil - a vše povstalo. 

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 

Ve druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům slyšíme slova o dědictví, které dostanou ti, kdo se učí žít podle vnuknutí Svatého Ducha, nikoli ducha tohoto světa či svých přestav a své vůle: v tom je skryto utrpení věřících, které dává plný podíl na oběti Nejsvětější Trojice.

Bratři! 
   Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch ( svatý ), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. 

Svatý otec Benedikt XVI. ve svém třetím dílu katecheze o díle svatého Tomáše Akvinského, ukazuje brilantním způsobem stěžejní dílo Andělského učitele jako chvalozpěv a meditativní a kontemplativní symbolon tajemství Nejsvětější Trojice. Vybízí:

Vstupme tedy také my do školy svatého Tomáše a jeho mistrovského díla Summa Theologiae. Zůstala nedokončena a přece je monumentálním dílem. Obsahuje 512 otázek a 2669 článků. Jde o výstižnou argumentaci, v níž se aplikace lidské inteligence na tajemství víry odvíjí zřetelně a důkladně v podobě otázek a odpovědí, v nichž svatý Tomáš prohlubuje učení, vycházející z Písma svatého a církevních otců, zejména svatého Augustina. Svatý Tomáš v této reflexi při setkání s opravdovými otázkami své doby, jež jsou často i našimi otázkami, za použití metody a myšlení antických filosofů, zvláště Aristotela, dochází k přesným, pronikavým a přiléhavým formulacím pravd víry, v nichž se pravda, jež je darem víry, objasňuje a stává přístupnou nám skrze naši reflexi. Avšak toto úsilí lidské mysli, jak nám Akvinský připomíná svým vlastním životem, je ustavičně osvěcováno modlitbou, světlem, které přichází shůry.

Jedině ten, kdo s Bohem a s tajemstvími žije, může také chápat, co říkají.

V Sumě Teologie svatý Tomáš vychází z faktu, že jsou tři způsoby bytí a bytnosti Boha. Bůh existuje v sobě samém, je počátkem a koncem všech věcí, takže veškeré stvoření pochází a závisí na Něm. Bůh je dále přítomen skrze svou milost v životě a jednání křesťana, svatých. A nakonec je Bůh zcela výjimečným způsobem přítomen v osobě Krista, reálně sjednoceným s člověkem Ježíšem a působícím ve svátostech, které pramení z jeho díla vykoupení.

Struktura tohoto monumentálního díla či hledání plnosti Boha "teologickým pohledem" má proto tři části a doctor communis " svatý Tomáš " je popisuje těmito slovy: "Hlavním účelem posvátného učení je dát poznat Boha nejenom samého o sobě, ale také jakožto počátek a cíl všech věcí a zejména rozumného stvoření. Ve snaze vyložit toto učení, budeme pojednávat nejprve o Bohu, za druhé o pohybu stvoření směrem k Bohu a za třetí o Kristu, který je jakožto člověk pro nás cestou výstupu k Bohu" . Je to určitý kruh: Bůh v sobě samém, který vychází ze sebe sama a bere nás za ruku, abychom se s Kristem vrátili k Bohu, byli s Bohem sjednoceni a Bůh byl všechno ve všem.

První část Sumy Teologie tedy zkoumá Boha samého o sobě, mystérium Trojice a stvořitelskou činnost Boha. V této části nacházíme také hlubokou reflexi o autentické realitě lidské bytosti, vyšlé ze stvořitelských rukou Boha jako plod jeho lásky. Z jedné strany jsme stvořené, závislé bytosti. Nepocházíme ze sebe samých, ale na druhé straně máme opravdovou autonomii, takže nejsme jenom nějakým zdáním, jak říkají někteří platónští filosofové, ale realitou, kterou chce Bůh jako takovou a která je sama o sobě hodnotou.

V druhé části svatý Tomáš uvažuje o člověku, podníceném milostí k touze poznat a milovat Boha, aby byl šťastným v tomto čase i na věčnosti. Autor nejprve prezentuje teologické principy morálního jednání a studuje, jak se ve svobodné volbě člověka konat dobré skutky, integrují rozum, vůle a vášně, k nimž se přidává síla, udělovaná milostí Boží skrze ctnosti a dary Ducha svatého, jakož i pomoc, poskytovaná také morálním zákonem. Lidská bytost je tedy dynamickou bytostí, která hledá sebe samu, snaží se stát sama sebou a v tomto smyslu se snaží konat skutky, které ji tvoří a opravdu činí člověkem. Sem patří morální zákon, milost a vlastní rozum, vůle a vášně. Na tomto základě svatý Tomáš načrtává fyziognomii člověka, který žije podle Ducha a tak se stává ikonou Boha. Tady se Akvinský zaobírá studiem třech teologálních ctností " víry, naděje a lásky " po nichž následuje pronikavé zkoumání více než padesáti morálních ctností, uspořádaných kolem čtyř základních ctností " moudrosti, spravedlnosti, mírnosti a statečnosti. Uzavírá pak úvahou o různých povoláních v Církvi.

Ve třetí části Sumy svatý Tomáš zkoumá mystérium Krista - cestu a pravdu - skrze něž můžeme dosáhnout Boha Otce. V této části píše téměř nepřekonatelné stránky o mystériu Vtělení a Ježíšově utrpení a přidává široké pojednání o sedmi svátostech, protože v nich Vtělené božské Slovo rozšiřuje dobra vtělení k naší spáse skrze naše putování víry k Bohu a k věčnému životu, zůstává tak materiálně jakoby přítomno v realitě stvoření a v nitru se nás dotýká.

Svatý Tomáš se při pojednání o svátostech zaobírá zejména mystériem eucharistie, k níž choval tak pronikavou zbožnost, jak uvádějí jeho životopisci, že pokládal svoji hlavu na svatostánek jakoby chtěl slyšet tlukot Ježíšova božského i lidského Srdce. V jednom svém komentáři k Písmu svatý Tomáš píše: "Eucharistie je svátostí Utrpení našeho Pána, obsahuje Ježíše Krista, který pro nás trpěl. Proto všechno, co je účinkem Utrpení našeho Pána, je také účinkem této svátosti". Snadno tak pochopíme, proč svatý Tomáš a jiní svatí při slavení mše svaté prolévali slzy soucitu s Pánem, který se dává v oběť za nás, slzy radosti a vděčnosti.

Drazí bratři a sestry, zamilujme se do této svátosti ve škole svatých! Účastněme se mše svaté usebraně, aby se nám dostávalo duchovních plodů, živme se Tělem a Krví Páně, abychom byli nepřetržitě syceni božskou milostí! Ochotně a často se zdržujme osobně v blízkosti Nejsvětější svátosti!

To co svatý Tomáš vědecky stroze popsal ve svých největších teologických dílech, jakými jsou Summa Theologiae, a také Summa contra Gentiles předkládal také ve svých kázáních, určených studentům a věřícím. Roku 1273, rok před svou smrtí, kázal během celé postní doby v kostele sv. Dominika Většího v Neapoli. Obsah oněch kázání byl shrnut a zachován. Jsou to Dílka, ve kterých vysvětluje Apoštolské vyznání víry, vykládá modlitbu Otče náš, podává Desatero a komentuje Zdrávas Maria. Obsah kázání Andělského učitele téměř odpovídá struktuře Katechismu katolické církve. V katechezích a kázáních by v naší době obnoveného úsilí o evangelizaci neměly nikdy chybět tyto základní argumenty: to co věříme, a tedy Vyznání víry; to co se modlíme, a tedy Otče náš a Zdrávas Maria; a to co žijeme, jak nás učí biblické Zjevení, tedy zákon lásky k Bohu a bližnímu a Desatero přikázání jako výklad tohoto přikázání lásky.

Chtěl bych nabídnout pár příkladů z obsahu tohoto prostého, podstatného a přesvědčivého učení svatého Tomáše. Ve svém Opusculu o Apoštolském vyznání víry vysvětluje hodnotu víry. Jejím prostřednictvím se duše sjednocuje s Bohem a vytváří se zárodek života věčného. Život dostává bezpečnou orientaci a my úspěšně překonáváme pokušení. Tomu kdo namítá, že víra je hloupost, protože vyžaduje věřit v něco, co nepostihují zkušenosti smyslů, nabízí svatý Tomáš velmi obsáhlou odpověď a připomíná, že tato pochybnost je bezdůvodná, protože lidská inteligence je omezená a nemůže poznat všechno. Pouze v případě, že bychom mohli mít dokonalé poznání všech viditelných i neviditelných věcí, bylo by opravdu hloupostí přijímat pravdy pouhou vírou. A kromě toho, poznamenává svatý Tomáš, není možné žít, aniž bychom se svěřili zkušenosti druhých tam, kde chybí osobní poznání. Je proto rozumné uvěřit Bohu, který se zjevuje, a svědectví apoštolů, kterých bylo málo, byli prostí a chudí, zdrcení v důsledku ukřižování svého Mistra, a přece se mnohé moudré, vznešené a bohaté osoby při poslechu jejich kázání zakrátko obrátily. Je to vskutku historicky podivuhodný fenomén, který lze stěží rozumně vysvětlit jinak než setkáním apoštolů se Zmrtvýchvstalým Pánem.

Když svatý Tomáš komentuje článek Vyznání víry o Vtělení božského Slova, podává několik úvah. Tvrdí, že křesťanská víra je uvažováním o mystériu Vtělení posilována; naděje se důvěřivěji povznáší myšlenkou, že Syn Boží přišel mezi nás jako jeden z nás, aby sdílel s lidmi svoje božství; láska je oživována, protože není zřetelnějšího znamení lásky Boží pro nás, než vidět Stvořitele světa, jak se sám stává stvořením, jedním z nás. Uvažujeme-li o mystériu Vtělení Boha, rozněcuje se nakonec naše touha dosáhnout Krista ve slávě. Za použití jednoduchého a účinného přirovnání svatý Tomáš poznamenává: "Kdyby byl bratr nějakého krále od něho vzdálen, zajisté by měl touhu žít vedle něho. A Kristus je naším bratrem, takže máme toužit po jeho blízkosti a srdcem se s Ním sjednocovat"

Když podává modlitbu Otče náš, svatý Tomáš ukazuje, jak je sama o sobě dokonalá a má všech pět charakteristik, které by měla mít dobrá modlitba: důvěřivost a klidnou oddanost, vhodnost obsahu "protože od chvíle, kdy máme těžkosti s výběrem tužeb " podotýká sv. Tomáš " je značně obtížné vědět, co přesně je vhodné žádat a co nikoli"; potom je to patřičné pořadí proseb, vroucnost lásky a upřímnost pokory.

Svatý Tomáš byl jako všichni svatí velkým ctitelem Matky Boží. Označil ji nádherným titulem: Triclinium totius Trinitatis, místo spočinutí Nejsvětější Trojice, protože tři božské osoby kvůli Vtělení v žádném jiném stvoření než v ní nepřebývaly a v její milostiplné duši tak zakoušely potěšení a radost žít. Na její přímluvu můžeme dosáhnout každé pomoci.

Modlitbou, která je tradičně připisována svatému Tomášovi a která v každém případě odráží prvky jeho hluboké mariánské zbožnosti, říkejme taktéž: "Nejblaženější a nejněžnější Panno Maria, Matko Boží" svěřuji tvému milosrdnému srdci celý svůj život" Vypros mi, má nejněžnější Paní, pravou lásku, kterou bych mohl celým srdcem milovat nade všechno tvého nejsvětějšího Syna a hned po něm Tebe a bližního v Bohu a kvůli Bohu.


   Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. 
Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. 
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 23. 6. AD MMX;

http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12982

srov. Jean-Pierre Torrell, La "Summa" svatého Tomáše, Milán 2003, str. 29-75;

srov. Summa Theologiae, Ia, q.1, a.7;

Ibid. , I, q.2;

S. Thomas Aquinatus, In Ioannem, c.6, lect. 6, n. 963;

Opuscoli teologico-spirituali, Roma 1976, str. 64;

In Ioannem, c.6, lect. 6, n. 963;

Ibid., str. 120)

Otec Vladimír Mikulica







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Určil jsi Ježíši

- jako Tebe předurčil Bůh Otec,

abys byl tajemstvím Unionis Hypostaticae v Nejsvětější Trojici a ve světě -

svým učedníkům – podle podání svatého celníka Matouše - horu v Galileji,

kdes jim odevzdal svou závěť.

Závěť nikoli "končícího" člověka,

ale Božího Syna a Mesiáše,

který nyní začíná žít mocí svého Ducha ve své Církvi.

Začíná - jakoby se znovu narodil - se svou činností:

přesněji řečeno Tvůj a Otcův Duch.

On nyní nastupuje na Tvé místo

- na místo toho, který "přesekl všechny hermeneutické uzavřené kruhy";

přeťal osudovost, fatalitu pohanského myšlení a helénistické filosofie;

přeťal podobný circulus vitiosus judaistů,

kteří - jako patrně Jidáš – očekávali v Tobě pozemského Mesiáše

- na Tvé místo, 

aby jako Otcův Duch spojil všechna světová náboženství

nikoli v pozemské humanistické a ekumenické unitarii,

ale v Tobě:

jeho mocí ses narodil z Panny;

a aby jako Tvůj Duch od Otce naplnil na této zemi a v tomto vesmíru

epifanii Nejsvětější Trojice:

vložil do Tvých úst Tvá poslední slova:

"Dávám Vám moc:

Jděte a křtěte,

vyučujte všechny národy o mně – o Vašem zmrtvýchvstalém Učiteli moudrosti,

Vykupiteli od satana, hříchu a smrti,

Spasiteli, jež Vás pomazává Duchem vzkříšení,

Vás,

kteří jste se mně zasvětili jako Pánu svého pozemského i posmrtného života,

kteří v mé vzkříšení věříte,

a proto mne s vírou v mou nejsvětější přítomnost ve Svaté eucharistii

jako summu Theologiae – symbolon svého života v Bohu přijímáte."

Amen.

Seslání Ducha Svatého k obnovení jednoty s Bohem – hráz proti procesu štěpení

Slavnost Seslání Ducha Svatého

.

 V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již od svého vzniku nesly duchovní, základní rozměr: očekávání zrození nového lidu, nového vyvoleného národa, v němž by se zastavil a "přepóĺoval" proces dělení, započatý oddělením Adama a Evy od Trojjedinného Boha v Ráji, pokračující oddělením se Kaina od společnosti, rozdělením národů mezi sebou navzájem a zvláště oddělením, které byl nucen vykonat Noe pro hříšný životní styl těch, které nepozval a ani nemohl pozvat - do archy zachraňující před potopou, která je předobrazem Církve zrozené o Letnicích.

Slavnost Seslání Ducha Svatého začíná podle Ritu Antiquior původně křestní vigilií, při níž se čte šestero proroctví ze Starého zákona (Zkouška Abrahámovy víry, Zázračný průchod Rudým mořem, Závěť Mojžíšova, O mravní neplodnosti Siónu a o požehnání, které sestoupí na Sión Církve, Báruchova výzva k opuštění pomíjejících věcí a k hledání trvalých, Oživení suchých kostí Božím Duchem) a poté úryvek ze Skutků apoštolských o Seslání Ducha Svatého na katechumeny v Efezu.

Evangelium je výňatek Ježíšovy řeči při Poslední večeři, kdy slibuje Ducha Utěšitele a příbytky u Otce v nebesích, pro ty, kdo budou podle Jeho slova žít.

LITURGICKÉ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dějiny vesmíru, světa, jak je v rodokmenu Ježíšově a v radostné zvěsti o Jeho narození líčí svatý evangelista Lukáš, začínají v protipohybu, protiproudu k tendenci štěpení se lidské společnosti vlivem hříchu Adama, rozdělováním jejích pospolitostí zahrnujících duchovní i pozemský rozměr.

Počátkem je viditelné a slyšitelné projevení se Ducha Svatého při zrození Církve o Letnicích: těmito prvními Letnicemi všech letnic začínají první dějiny Božího království, které vede k usmíření, k sjednocení s Trojjediným Bohem a tím i člověka s každou pospolitostí, s bližním.

Ti, kdo jsou pohromadě po deset dní na modlitbách, poslední den, o svátku letnic, jsou viditelně označeni plamenem Ducha Božího, naplněni Jeho slovy radostné zvěsti. A ti, kdo jsou z celého tehdejšího "světa" jako jeruzalémští poutníci přítomni této události narozenin Církve, slyší nejen evangelium ve svých vlastních jazycích, ale především vidí a slyší Ducha Svatého v Církvi – v apoštolech a učednících.

Setkání s Bohem vede k proměně života: tři tisíce toho dne přijal dar znovuzrození z Ducha Božího a z vody – křest.

V perokopě z evangelia podle sepsání svatého Jana jsou znovuzrození naším Spasitelem, Dárcem Ducha, vedeni, aby v Jeho radosti a svobodě naplnili každý zákon. Jen Duch svatý je schopen spojit zdánlivé protiklady: plnou svobodu a plnou kázeň. Dává schopnost s láskou naplnit každé přikázání, každé Ježíšovo slovo: plnit v pozemském životě Jeho – ne svou – vůli.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, řekl Svatý otec Benedikt XVI., prezentuje "novou éru" Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý. Co způsobuje toto nové a mocné sebesdělení Boha"Tam kde jsou roztržky a odcizení, vytváří jednotu a porozumění. Začíná proces opětovného sjednocení částí rozdělené a rozptýlené lidské rodiny. Lidé - často redukovaní na soupeřící či svářící se jedince - jsou dostiženi Duchem svatým, otevírají se zkušenosti společenství, které je může spojit až do té míry, že z nich utváří nový organismus, nový subjekt: Církev. Toto je účinek Božího díla: jednota. Jednota je tedy poznávacím znamením, "vizitkou" Církve v průběhu jejích univerzálních dějin. Počínaje dnem Letnic, mluví všemi jazyky. Univerzální církev předchází místní církve, které se jí musí vždycky přizpůsobovat podle kritérií jednoty a univerzality. Církev nikdy nezůstává vězeňkyní politických, rasových a kulturních hranic; nelze ji zaměňovat se státy a ani s federacemi států, protože její jednota je jiného rodu: usiluje o překročení všech lidských hranic.

Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil j eden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. 
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: 
    "Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci ?Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu?  My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žalmista vyzpívává chválu na stvoření. Svatodušní chvalozpěv. Ducha s Božím Synem a s Otcem stvořil svět. Vesmír je dílo Nejsvětější Trojice. Ten, kdo je ve křtu ponořen do jejího jména, dostává dar modlitby, chvalozpěvu k Ní do své duše.

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva. 

Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země. 

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům rozlišuje Apoštol mezi cestou Ducha Svatého, a to je cesta, která vede k usmíření s Bohem a bližními díky ovoci Ducha, kterým je duše při křtu naplněna, nebo cesta konzumního života "podle těla", která vede ke ztrátě života v Božím Duchu: vede do záhuby.

Bratři! 
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. 
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, vraždy, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. 
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. 
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme o spojení mezi Nejsvětější Trojicí a člověkem. Duch Boží je ten, který umožňuje tento posvátný a věčný život dávající kontakt. Ježíš tato slova řekl při Poslední večeři – při první mši svaté.

Pokaždé, když slavíme Svatou eucharistii, řekl papež Benedikt XVI., žijeme ve víře tajemství, které se naplňuje na oltáři, účastníme se tedy svrchovaného skutku lásky, který Kristus realizoval svou smrtí a vzkříšením. Jeden a tentýž střed liturgie i křesťanského života - velikonoční tajemství - nabývá pak během různých slavností a svátků specifických "foremL, které mají své další významy a skýtají zvláštní dary milosti. Mezi těmito slavnostmi vynikají Letnice, protože v nich se uskutečňuje to, co sám Ježíš ohlásil jako smysl celého svého pozemského poslání. Když vystupoval do Jeruzaléma, řekl apoštolům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!". Tato slova nacházejí své nejvýraznější uskutečnění padesát dní po vzkříšení, tedy na Letnice, starobylý židovský svátek, který se v církvi stal prvořadou slavností Ducha svatého: "A ukázaly se jim jazyky jako z ohně? a všichni byli naplněni Duchem svatým." Pravý oheň, Duch svatý, přinesl na zem Kristus. Neodcizil jej bohům jako Prométheus v řeckém mýtu, ale stal se prostředníkem "Božího daru", který nám vymohl největším skutkem lásky v dějinách: svou smrtí na kříži.

Bůh chce i nadále každou lidskou generaci obdarovávat tímto ohněm, a přirozeně je svobodný dělat to, jak a kdy chce. On je duch, a duch \. Existuje však "normální cesta", kterou Bůh zvolil, aby "na zem vrhnul oheň". A touto cestou je Ježíš, jeho Jednorozený vtělený, usmrcený a vzkříšený Syn. Ježíš Kristus založil Církev jako své tajemné Tělo, aby prodloužil své poslání v dějinách. "Přijměte Ducha svatého" - řekl Pán apoštolům večer v den zmrtvýchvstání a doprovodil svá slova výmluvným gestem: "dechl na ně". Dal tak najevo, že jim předává svého Ducha, Ducha Otce i Syna. V dnešní slavnosti nám, drazí bratři a sestry, Písmo opět říká, jak má vypadat společenství, jací máme být my, abychom přijali dar Ducha svatého. Ve vyprávění, které opisuje událost Letnic, svatopisec zmiňuje, že učedníci "byli společně pohromadě" na stejném místě. Tímto místem bylo Večeřadlo, "hořejší místnost", kde Ježíš spolu se svými apoštoly konali Poslední večeři a kde se jim zjevil zmrtvýchvstalý; místnost, která se stala jakýmsi "stolcem" rodící se Církve. Skutky apoštolů však spíše než fyzické místo chtějí zdůraznit vnitřní postoj učedníků: "Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách". Svornost učedníků je tedy podmínkou, aby přišel Duch svatý; a předpokladem svornosti je modlitba.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. 
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI 12.12. AD MMXII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17553;

a z homilie Svatého (otce Benedikta XVI. při mši svaté v Bazilice svatého Petra, 23. 5. AD MMX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12854;

a z homilie na Seslání Ducha svatého, bazilika svatého Petra 31. 5. AD MMIX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11319

Fides et ratio, 12)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Dechl jsi na apoštoly,

když ses jim ukázal ve svém zmučením vzkříšeném těle,

Ježíši, vydechující Božího Ducha z úst,

které před Pilátem mlčely,

ale na Golgotě volaly slova modlitby "židovského breviáře" k Otci;

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Tato ústa jsou nyní – jako celé Tvé tělo a Tvá hlava – prodchnuta vzkříšením:

Duch – Dech Boží, kterého předáváš apoštolům, je Duch vzkříšení:

pro ně a pro nás z hříchů ke zmrtvýchvstání

a připojení se k Tvému tělu Církvi,

jíž jsi v apoštolech hlavou.

Tak jsi – v tuto chvíli před sesláním svého Ducha od Otce Církvi -

"zařadil zpětný chod" - vracíš dějiny lidstva "ad fontes" k prameni rajské řeky:

vedeš celé lidstvo, celý vesmír k re-integraci, k apokatastasi,

ke stavu mnohem vyššímu než mělo v Ráji,

pro ty, kdo nejdou,

jak jsi řekl o Jidášovi,

do záhuby.

On Tě zmrtvýchvstalého ve sboru apoštolů již nemohl uvidět.

Stejně jako nové dějiny, novou historii lidstva, Boží království,

nová nebesa a novou zemi, jimiž se naplňuje život v Církvi

již nemusí okusit Kain,

nebo ti, kdo zahynuli ve vodách potopy

a nebyli přijati do praeeccleasiae: do "Církve" – Archy,

kdo setrvali v babylonském zmatení jazyků

a v konfliktech v Církvi a ve společnosti:

kdo zemřeli odděleni od Tebe.

Pro nás i pro ně jsi svým ukřižovaným a zmrtvýchvstalým tělem postavil hráz

proti dalšímu oddělování se od Tebe,

proti "sektářskému násilí",

jež jako dědičný hřích lpělo na všech,

dokud nebyli pokřtěni

vodou a Tvým Duchem o Letnicích

v Jeruzalémě, v Efezu, v Césareji Přímořské – ve Tvé Církvi.

Amen.