Všední život naplněný vášnivým postojem "držitele pravdy" horlivého farizeje Šavla z Tarzu byl náhle – po stálém opakování se sedmera dní v týdnu, což je již samo o sobě výzvou ke hledání "světských prvopočátků", smyslu života na Zemi a v kosmu; tento "pravidelný život" netolerantního zastánce judaismu byl náhle přerušen. Poznal "osmý den", poznal Den, jímž je Ježíš Kristus. Světlo z nebe, iluminace, jej zastavila v zavilém nepřátelství vůči Církvi a křesťanům Oslepl a nechal se přivést ke křestní vodě Církve.
Mohlo by se říci, že v tu chvíli poznal celý "Katechismus katolické Církve". Vlité poznání Ducha Božího v něm od damašské chvíle konverze, která byla evidentně jen a jen Božím darem milosti, začalo působit: na základní kámen, jímž bylo setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem, který jej s láskou – jako svého nepřítele a nepřítele své Církve oslovil: "Šavle, Šavle!". Poté pokračovalo dále a pronikalo jej v Damašku u křesťanů, které chtěl zničit a kteří se díky zásahu Ježíšova Ducha stali nyní jeho nejbližšími a pravými přáteli, jakoby další řadou cihel na základu, jímž je Bůh, Boží Syn ve stavbě své Církve.
Poté následoval pobyt v poušti Svaté země, svatý Pavel se stal poustevníkem. Již nikoli židovským, ale horlivým židem milujícím Ježíše a žijícím o samotě v hlubokém spojení s Ním, o kterém svědčí později ve svých epištolách a jistě i katechezích, homiliích a kázáních.
Obřad katechumenátu "Effatha!", který mohl předávat on a zvláště jeho nástupci v misijním působení Církve těm, které připravovali na svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, prožíval konvertita Šavel – svatý Pavel stupňovitě: zázrak oslepnutí od Božího světla u Damašku, uzdravení od slepoty uvnitř Církve katechumena Šavla v Damašku samotném, otevírání duchovního sluchu při meditaci a kontemplaci v Arábii Svaté země, kde jej vedl Duch Ježíšův a nakonec, poté co podřídil své mystické poznání autoritě Církve, sloupům stojícím na pevném základě Ježíše Krista a držícím řady kvádrů, přátel Božích – svatému Petrovi, Jakubovi a Janovi, naplňuje se Ježíšovo "Effatha": z konvertity a neofyty se – i v kanonické době – stává vlivem Ducha Božího "Mistr misionářů a kazatelů", další ze sloupů Církve, dávající ostatním "kamenům chrámovým" směr a cestu do nebe v apoštolské nauce, plynoucí ze sluchu, který se otevřel Logu - Ježíšovi a z úst, která se otevřela k vyznání víry v Ježíše Krista, jenž se stal pro svatého Pavla vším.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Desátá neděle po seslání Ducha Svatého
V Epištole, v prvním listu do Korinta, se svatý Pavel obrací na ty, jimž hlásal v síle Ducha Božího víru v Ježíše Krista. On štědře zahrnutý od Pána charismaty, zve korintské křesťany, aby se nenechali svést andělem napodobitelem, zlým duchem, k službě charismaty, aby při jejich užívání nesestupovali k pohanství, jehož se přece při křtu ve jméno Ježíšovo odřekli.
Charismaty mají oslavovat Ježíše, stávat se předavateli Ducha Svatého, nikoli pohanských démonů.
Podle ovoce se pozná jejich pravost, podle služby církevnímu korintskému společenství, která vrcholí Boží, Ježíšovou službou lidu: svatou liturgií - tajemstvími Církve, svátostmi.
V Evangeliu slyšíme pozdější téma Apoštola z prvního listu do Korinta: pyšný farizeus v modlitbě oslavuje sebe, po přijetí svatého křtu by jej takovýto postoj vedl ke zneužívání charismat, ke službě démonům a ve svátostech by přijímal své odsouzení.
Celník naproti tomu v podobenství Ježíšově s pokorou vyznává svou hříšnost: je disponovaný ke svatému křtu, k přijetí charismat, aby jimi sloužil v síle Boží a vedl ke svátostnému setkání s naším Pánem v mysteriích Církve,
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
XVIII. neděle v mezidobí
Ve čtení z druhé knihy Mojžíšovy dává Bůh na poušti hladovícím Izraelitům manu, o níž hovoří Ježíš Kristus k těm, kdo hladoví po spáse duše.
Celá obec synů Izraele reptala na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: "Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!"
Hospodin řekl Mojžíšovi: "Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne.
Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: K večeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh."
Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle - na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: "Co je to?" - neboť nevěděli, co to je.
Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu."
Svatý David zpívá o tradici: otcové předali synům slovo o maně – nebeském pokrmu. Synové mají – "budou" - vypravovat o tomto zázraku svým dětem!
Hospodin jim dal nebesky pokrm.
Co jsme slyšeli a poznali, co nám otcové vyprávěli, příštímu pokolení budeme vypravovat slavné Hospodinovy činy i jeho moc.
Poručil mrakům nahoře a otevřel brány nebes, seslal na ně déšť many, aby se najedli,
a dal jim nebeský pokrm.
Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti. Přivedl je do své svaté země, k horám, které získala jeho pravice.
Nový pokrm, novou nebeskou manu pocházející od Ježíše, který přišel od Otce a dává ji z nebeského království, jež je v Jeho Církvi; tato mana, vyžaduje, aby ji přijímal nový člověk, oděný Duchem Božím, jak čteme v listu svatého apoštola Pavla Efesanům.
Bratři!
Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné.
Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.
Liturgie slova této neděle, komentuje Svatý Otec Benedikt XVI. dnešní mešní texty, pokračuje šestou kapitolou Janova evangelia. Jsme v Kafarnaumské synagoze, kde Ježíš pronáší slavnou řeč, která následovala po rozmnožení chlebů. Lidé jej chtěli prohlásit za krále, ale Ježíš se stáhl do ústraní, nejprve na horu k Bohu Otci a potom do Kafarnaum. Když Jej nenašli, začali Jej hledat, nasedli do loděk, přeplavili se na druhý břeh, kde Jej konečně nalezli. Ježíš však dobře věděl, odkud se bralo takové nadšení k Jeho následování, a také to jasně říká: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení (že bylo osloveno vaše srdce), ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů“. Ježíš chtěl pomoci lidem překročit bezprostřední uspokojení vlastních materiálních potřeb, byť důležitých. Chce jim otevřít takový životní horizont, který není tvořen jenom všedními starostmi o jídlo, oblečení a postavení. Ježíš mluví o pokrmu, který nepomíjí a který je třeba hledat a přijímat. Říká: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka“.
Zástup lidí nechápe, myslí si, že Ježíš požaduje dodržování předpisů, aby se jim potom mohlo dostat dalšího pokračování onoho zázraku, a žádají: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“. Ježíšova odpověď je jasná: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“. Středem života, tím co dává smysl a pevnou naději na nezřídka svízelné životní pouti, je víra v Ježíše, setkání s Kristem. Také my se ptáme: „co máme dělat, abychom měli život věčný?“ A Ježíš praví: „věřte ve mne“. Víra je zásadní věcí. Nejde zde o to, sledovat nějakou myšlenku, projekt, ale setkat s Ježíšem jakožto živou Osobou, nechat se zcela přitáhnout Jím a Jeho evangeliem. Ježíš vybízí, abychom se nezastavovali u čistě lidského horizontu a otevřeli se tomu Božímu, horizontu víry. Požaduje jediný skutek: přijmout Boží plán, to znamená „věřit v toho, koho on poslal“. Mojžíš dal Izraeli manu, chléb z nebe, kterým Bůh sytil svůj lid. Ježíš nedává něco, nýbrž Sebe samého: On je „pravým pokrmem, který sestoupil z nebe“. On, živé Slovo Otce. V setkání s Ním potkáváme živého Boha.
„Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“, ptá se zástup, připraven jednat, aby zázrak chleba pokračoval. Avšak Ježíše, pravý chléb života, který nasycuje náš hlad po smyslu a pravdě, nelze „získat“ lidskou prací; dostává se nám jedině jako dar Boží lásky, jako Boží skutek, který je třeba chtít a přijímat.
Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafaranaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: "Mistře, kdy jsi sem přijel?"
Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, kte-rý zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí."
Zeptali se ho: "Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal." Řekli mu: "Jaké tedy ty děláš znamení, abychom viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno : ' Chléb z nebe jim dal jíst.' "
Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu."
Prosili ho tedy: "Pane, dávej nám ten chléb pořád." Ježíš jim řekl: "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 5. 8. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16872
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13663;
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=7642;
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=7640)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Nový člověk – nová píseň,
zní nyní v duši,
která Tě přijala,
Ježíši uzdravující sluch -
"Slyšeli jsme Tvé slovo: Boží";
Ježíši uzdravující ústa -
vyznali jsme:
"Nejsem hoden, abys přišel do mé duše",
pod střechu mého těla.
Nyní jako u hluchoněmého,
¨
jejž jsi nechal odvést stranou od zástupu,
zcela proměňuješ celou mou bytost a osobnost:
učíš mne andělský chvalozpěv v jazycích
uspořádat do slabik a slov, vět,
jež vykládají, co je v chvalozpěvu
Duchem Božím skryto.
Proměňuješ mé myšlení, rozum a intelekt,
abych vše poznával jako cenné
jen ve vztahu k Tobě,
a tak Ti zpíval nyní novou píseň,
jež v různých jazycích
jediné vyznává:
Credo – Katechismus katolické Církve,
jež žádný věřící
- od nejposlednějšího po nejvyššího v Církvi -
nemůže změnit,
aniž by ztratil Tebe,
Dárce nové písně,
den osmý – eucharistický.
Amen.
