LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Třináctá neděle po seslání Ducha Svatého
V Epištole svatého apoštola Pavla Galaťanům slyšíme výčitku, že se katoličtí křesťané, jimž sloužil v Duchu Ježíšově, odvrátili od cesty Božího Ducha a uvěřili falešným hlasatelům evangelia.
Cele dosavadní dějiny Církve jsou přehlídkou duchovního boje, v němž mnozí v cestě za pravdou, kterou poznali v Ježíši Kristu, Božím Synu, zbloudili, vedeni démonem pýchy, zapřením života podle křestní milosti.
Evangelium o vděčném Samaritánovi, který vyznává Ježíše jako Božího Syna, je zahanbující jak pro devět ostatních malomocných z pomezí mezi Galilejí a Samařskem v době Ježíšově, tak i pro mnoho věřících, kteří žijí na pomezí mezi falešným učením, které proniká do jejich církevního společenství i do jejich srdcí, aniž by se mu bránili a – podle slov svatého Augustina – nenáviděli blud a přitom milovali bludaře. Ať jsou to falešné nauky vcházející ze samotného křesťanství – čehož předobrazem mohou být ortodoxními židy ze společenství starozákonního lidu vylučovaní Samaritáni; či hříšný život těch, kdo se oddali konzumnímu pohanskému životnímu stylu, jehož obrazem – pro ortodoxní židy – mohli být v době Ježíšově právě namnoze zpohanštělí Galilejci.
Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem malomocného - Samaritána - který je naplněn radostnou zdravou vděčností vůči Kristu za dar záchrany, a hledá osobní setkání s Ním, aby Mu poděkoval liturgicky, formou ritu, a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu - životem nevděčným a zákonicky smutným.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ :
XXI. neděle v cyklu B
Ve čtení z knihy Jozue je nástupce Mojžíšův, vůdce do země zaslíbené, předobrazu Církve Ježíšovy, postaven před rozhodnutí jít k Bohu, jenž připravuje příchod Svého Syna Ježíše Krista, přebývání Ducha Svatého v duši každého vykoupeného, či se vydat cestou, na níž mu hrozí, že sice získá zemi, ale ztratí nebe.
Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue vše-mu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chce-me sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"
Ten, kdo by chtěl svůj život s Bohem postavit pouze na prožitku Jeho přítomnosti, je svatým Žalmistou varován: "Boží hněv stíhá ty, kdo páchají zlo!"
Ten, kdo je rozhodnut jít cestou plnění Boží vůle, může v Duchu Svatém "okusit a vidět", jak je Ježíš dobrý.
Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.
Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně.
Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj.
Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena.
Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.
Svatý Pavel v listu do Efesu představuje jako primární rovinu rozhodování se pro Boha rovinu působení Ducha Svatého, a proto představuje Církev jako posvátný svazek.
Církev je po výtce průsečíkem rozhodování pro Boha nebo proti Bohu. Je viditelným a slyšitelným znamením spásy, ale také kamenem, o který narážejí ti, kdo by v sepětí, v manželství, jak svatý Apoštol přirovnává ke vztahu muže a ženy posvátné spojení Církve a Ježíše Krista, svolili k rozvodu.
Bratři!
Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem.
Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.
Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve.
Evangelium této neděle podle sepsání svatého Jana, uvádí perikopy liturgických mešních čtení Svatý otec Benedikt XVI., je závěrečnou a vrcholnou částí Ježíšovy promluvy v kafarnaumské synagoze den po té, kdy nasytil tisíce lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš odhaluje smysl tohoto zázraku, to znamená, že se naplnil čas příslibů. Bůh Otec, který manou živil Izraelity na poušti, nyní poslal Jeho, Syna, jako pravý Chléb života, a tímto chlebem je Jeho tělo, Jeho život, podaný v oběť za nás. Je tedy třeba přijmout Jej vírou, nepohoršovat se nad Jeho lidstvím. Je třeba „jíst jeho tělo a pít jeho krev“, a tak v sobě mít plnost života.
Víra v zázrak – v transsubstanciaci - stojí v kontrastu k nevěře v realitu zastřenou konzumním životním stylem. Proto je tento způsob života nazýván "kulturou smrti". Vede ke smrti. Už samotné rozhodnutí k němu je rozhodnutím začít "odumírat", ztrácet život, radost z něj, radost z Ježíšovy přítomnosti. Proto nás On vede k oběti. Nejprve ke své oběti od zázračného rozmnožení chlebů a ryb, k oběti, již musí snášet pro lhostejnost ke zlu projevenou levitou a knězem přepadený, oloupený a polomrtvý u cesty z Jeruzaléma do Jericha, jak jsme o této kultuře smrti mohli rozjímat v evangeliu předminulé neděle, tak i – podle evangelia minulé neděle - k oběti jediného z deseti uzdravených malomocných, jen on je schopen prvního a základního kroku katolické eucharistie: projevit vděčnost Ježíši Kristu a především víru v Něj.
Všimněme si, že těch nevděčných je většina – devět. Tak je i často většina těch, kdo se vydávají cestou odmítání obětí a vposledku odmítání vrcholu všech obětí – Nejsvětější eucharistie.
Náš Pán Ježíš přesto nejde cestou "snížení laťky" nároku na víru a oběť svých posluchačů, Jeho "aggiornamento", Jeho zprostředkování víry do všedního života není jejím popíráním. Nehledá přízeň zástupů. Učí je hledat Boha v Nejsvětější Trojici.
Je zřejmé, že účelem této promluvy není budit souhlas. Ježíš to ví a činí tak záměrně. Byl to vlastně určitý kritický moment, přelom v jeho veřejném působení. Lidé i samotní učedníci Jím byli nadšeni, když konal zázračná znamení. Také rozmnožení chlebů a ryb bylo jasným zjevením Mesiáše, takže hned poté chtěl zástup přivést Ježíše v triumfálním průvodu a prohlásit za Izraelského krále. Nebyla to však jistě vůle Ježíše, který právě onou dlouhou promluvou utlumil nadšení a vyvolal mnohý nesouhlas. Když totiž vysvětluje obraz chleba, prohlašuje, že byl poslán vydat svůj život a kdo jej chce následovat, musí se s Ním osobně a hluboce sjednotit účastí na Jeho oběti lásky. Proto Ježíš ustanovil při Poslední večeři svátost eucharistie, aby Jeho učedníci – a to je rozhodující - mohli mít v sobě Jeho lásku a jako jediné tělo sjednocené s Ním prodlužovat ve světě Jeho tajemství spásy.
Pak – plni Jeho lásky – mohou o svém Příteli a Pánu svědčit. Říkat všem, že On je pravda.
Nebát se říci pravdu o Něm i za cenu, že "nezískají" pro Církev druhé. Ty získá jen Duch Svatý, jehož budou plni, pokud Jeho působení nebudou zhášet, v srdcích pokorně pravdu hledajících.
Po vyslechnutí této promluvy lidé pochopili, že Ježíš není Mesiášem, jakého chtěli a který by očekával pozemský trůn. Nehledal konsensus, aby mohl získat Jeruzalém. Chtěl dokonce jít do Jeruzaléma, aby mohl sdílet osudy proroků a dát svůj život za Boha a lid. Ony chleby rozdané tisícům lidí neměly vyvolat triumfální průvod, ale předpovědět oběť kříže, na kterém se Ježíš stal chlebem, tělem a krví obětovanými jako výkupné. Ježíš tedy pronesl onu promluvu, aby zástupům odňal iluze a především, aby přiměl učedníky k rozhodnutí. A mnozí z nich Jej skutečně přestali následovat.
Nechme se také opět udivit Kristovými slovy. On je zrnem padajícím do půdy dějin, je prvotinou nového lidstva, osvobozeného od hříchu a smrti. Objevme znovu krásu svátosti eucharistie, která vyjadřuje veškerou pokoru a svatost Boha, když se stal maličkým. Bůh se stal maličkým, zlomkem veškerenstva, aby všechny smířil ve své lásce.
Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?"
Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dří-ve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí.
A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce."
Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo 19. 8. AD MMXVII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16928;
a z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán 2. 9. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11724)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Nebeská harmonie,
soulad poznání, obětující se lásky
a Slova, které se stalo tělem v Nazaretě,
nejposvátnější Obětinou na golgotském kříži
a tělem po proměně chleba,
- tak vstupuješ, Ježíši, do mého těla,
do mé duše
ve chvíli, kdy lze nejvíce Boha poznat,
setkat se s Ním a milovat Jej,
jak je to jen na této zemi možné.
Poznávat, začít rozumět Otcově lásce,
která Tě vydala do rukou nás, hříšníků,
milovat Tebe,
poté, co jsme se rozhodli pro přijetí Boží lásky
- Osoby Ducha Svatého;
obětovat se, vykonat velký čin víry,
spojit se s Tvou Golgotou na oltáři:
oslavit Ducha Svatého,
aby On se oslavil na nás.
Jeho sláva v duši svatých
je poznání a přijetí víry v Tvé vzkříšení,
Poznání spojené s láskou,
která říká pravdu,
a proto s láskou, která dokáže odpouštět,
jakos Ty odpustil svým mučitelům na kříži,
a poznání, které vede k činu:
rozhodnut se pro Tvou cestu
víry a morálky
bez jediného kompromisu.
Tak budu moci na cestě Božího,
Tvého a Otcova Ducha,
přemáhat tělo, svět a ďábla.
Amen.
