I církevní rok má svůj podzim.
Dobu, kdy na jedné straně vnímáme pomíjejícnost, konec plodnosti a konec života v říši rostlin (a zvířat) v pohledu na léto, které se chýlí ke konci, jsou už sklízeny či sklizeny plody, které "vyrobila" Boží ruka a které jsme povoláni v potu tváře pěstovat a sklízet, abychom se živili prací vlastních rukou; a na druhé straně nás vědomí zmaru nakonec i všeho hmotného, co je kolem nás, i nás samotných, vede k produchovnění hmoty, k touze po oslavení těla, nebe a země, jak je nám věřícím přislíbeno a jak je našim očím víry představeno v oslavení těla Ježíše Krista, Božího Syna, v Jeho zmrtvýchvstání.
Proto je podzim církevního roku počínaje již touto nedělí naplněn svátky a připomínkami andělského světa, světa mystiků – světců a mučedníků pro našeho Pána, těch, kdo se s ním ve smrti a zmrtvýchvstání sjednocují "před našima očima" jako vzor k následování a jako přímluvci v duchovním boji proti zbožštění těla a hmoty cestou pýchy.
Texty této neděle zaměřují náš pohled na Parusii, na Ježíše, vítěze nad marností, zmarem a smrtí, který slavně dokonává dějiny záchrany, Ježíše, jenž zachraňuje, protože svou obětní smrtí vede k theosis, k přijetí Ducha Božího a k naší proměně, již On dokoná v Poslední den.
Tak naplňuje duši touha po úplném, posmrtném setkání s Ježíšem, touha, již vede Duch Svatý, kterého v onen den rovněž poznáme jako Osobu vedoucí k Ježíši Pánu a k Otci.
Tento pohled dával a dává dodnes nejen sílu nést drobné i velké ústrky a pronásledování pro Jméno Ježíšovo, ale také stále posiluje touhu se pro Ježíše obětovat a pro Jeho Církev na této zemi přinášet oběť lásky.
Obojí je zdrojem naděje na Boží dobrotu, která se, jak píše Apoštol, projevila v příchodu Božího Syna a projeví se plně na těch, kdo theosis prožívají zde na zemi.
KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
Nastala chvíle, řekl před několika lety při pouti k uctění Turínského plátna Svatý otec Benedikt XVI., na kterou jsem se velice těšil. Stál jsem již jednou před tímto posvátným plátnem, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou. Možná proto, že jsem se s postupem času stal vnímavějším k poselství této mimořádné Ikony; možná, a řekl bych že především proto, že jsem zde jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci celou Církev, ba dokonce celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost podělit se spolu s vámi o krátkou meditaci, kterou nabízí podtitul tohoto slavnostního výstavu: "Mystérium Bílé soboty".
Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto mystéria, Ikonou Bílé soboty. Jde přece o pohřební plátno, do něhož byly zavinuty ostatky ukřižovaného muže zcela odpovídajícího tomu, co nám evangelia říkají o Ježíši, který byl ukřižován kolem poledne a vydechl naposledy ve tři hodiny odpoledne. Nastal večer a protože byl den Přesnic, tedy vigilie svátečního velikonočního sabatu, požádal bohatý a vážený člen velerady, Josef z Arimatie, o to, aby mohl pohřbít Ježíše ve svém novém hrobě, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Dostal povolení, zakoupil plátno, sňal z kříže Ježíšovo tělo, zavinul jej do plátna a uložil do onoho hrobu. Tak referuje evangelium svatého Marka ve shodě s ostatními evangelisty. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do rána onoho prvního dne po sobotě a Turínské plátno nám podává obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během doby, jež byla chronologicky krátká (asi jeden a půl dne), ale nezměrná a nekonečná co do své hodnoty a svého významu.
Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné antické homilii: "Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali"1. V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus "byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých".
Drazí bratři a sestry, v naší době se lidstvo, zejména poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k mystériu Bílé soboty. Skrytost Boha je součástí spirituality soudobého člověka existenciálním, takřka podvědomým způsobem, jako prázdnota v srdci, jež se šířila stále více. Na konci 19. století napsal Nietzsche: "Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!" Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej citujeme v pobožnosti Via Crucis a možná aniž bychom si plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, lágrech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba stále více stávala jakousi Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny ty, kteří se táží života, zejména nás věřící. Také my máme co do činění s tímto zatměním.
Nicméně, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má rysy zcela opačné, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako "fotografický dokument", který v sobě skrývá "pozitiv" i "negativ". A skutečně je tomu tak: nejtemnější mystérium víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, jež nemá hranice. Bílá sobota je "územím nikoho" mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. A na toto "území nikoho" vstoupil Jeden, Jediný, který jej přešel se znameními svého Utrpení podstoupeného pro člověka: "Passio Christi. Passio hominis". A plátno k nám jasně mluví právě o tomto momentu, dosvědčuje přesně onu jedinečnou a neopakovatelnou přestávku v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejenom naše umírání, ale také náš pobyt ve smrti. To je ta nejradikálnější solidarita.
V tomto "nadčasovém čase" Ježíš Kristus "sestoupil do pekel". Co znamená tento výraz? Znamená, že Bůh, který se stal člověkem, dosáhl bodu, kde vstoupil do extrémní a absolutní samoty člověka, kam nedosahuje žádný paprsek lásky a kde kraluje totální opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: "do pekel". Ježíš Kristus přebýval ve smrti, překročil bránu této extrémní samoty, aby dovedl i nás k jejímu překročení spolu s Ním. Všichni jsme někdy pocítili onen děsivý pocit opuštěnosti. To čím smrt působí největší strach je právě toto: když jsme jako děti měli strach zůstávat sami ve tmě a jedině přítomnost nějaké osoby, která nás miluje, nás mohla naplnit bezpečím. Ano, právě to se stalo na Bílou sobotu: v království smrti se rozezněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: Láska pronikla "do pekel". I v nejextrémnější temnotě absolutní lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá, a nalézt ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije ze skutečnosti, že je milována a že může milovat; a pokud pronikla láska i do prostoru smrti, pak život dosahuje i tam. Ve chvíli extrémní samoty nebudeme nikdy sami: "Passio Christi. Passio hominis."
Toto je mystérium Bílé soboty! Právě tam, z temnoty smrti Božího Syna, vyšlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A připadá mi, že hledím-li na toto posvátné plátno očima víry, vnímám něco z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale přesto zároveň oslňuje. Myslím si, že když jej tisíce a tisíce lidí přichází uctít, nepočítaje ty, kteří jej rozjímají za pomoci obrazů, činí tak proto, že v něm spatřují nejenom temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí v něm sice Ježíšovu smrt, ale tuší Jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tam přebývá láska. Ta je mocí Turínského plátna: z tváře tohoto "muže bolesti", který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa a také naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti a naše hříchy - "Passio Christi. Passio hominis" " z této tváře vysvítá slavnostní majestát, paradoxální svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo mluví, ono samo je slovem, kterému můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Turínské plátno" Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zejména ona velká skvrna u boku z krve a vody, jež vyšly z velké rány způsobené římským kopím. Krev a voda mluví o životě. Je pramenem, který zurčí v tichu, a my jej můžeme slyšet, můžeme mu naslouchat v tichu Bílé soboty.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Čtrnáctá neděle po seslání Ducha Svatého
"Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla," začíná úryvek z Epištoly svatého Apoštola Galaťanům.
Uvádí téma, které čteme i v Evangeliu této neděle: je třeba se rozhodnout a stále se rozhodovat mezi dvojím, vzájemně opačným zaměřením života. Mezi Bohem a mamonem.
Pro konvertitu je jediným cílem Trojjediný Bůh. Cestě k Němu vše podřizuje, i když musí na této pozemské pouti bojovat "dobrý boj víry", jak píše na jiném místě Apoštol: rozhodovat se ve velkých věcech – zvláště pro své povolání – a pak i ve věcech drobných, aby právě v maličkostech osvědčil svou věrnost.
Základním povoláním každého člověka je dar znovuzrození. Jde o rozhodnutí vyžadující z podstaty svátosti, v níž jde o věrnost Bohu, nekompromisnost, která se má projevit ve všech sférách života konvertity. Věrnost Ježíši Kristu, s Nímž nejintenzivněji žijeme v Církvi, se pak – díky této neústupnosti "mamonu" se pak projeví ve všech rovinách života. Nekompromisnost je zároveň "kamenem, o který se naráží", či , který rozráží, rozděluje, odděluje a nezaměnitelně odlišuje: dílčí rozhodnutí vedou člověka buď k sjednocení s Ježíšem díky daru nového narození z vody a z Ducha Svatého nebo jej oslabují či zapírají. Každý den tak nastupuje člověk svým rozhodováním cestu milosti, lásky Boží či hříchu. Cestu do nebe či do očistce nebo do zavržení. Každý přitom touží po nebi, ať si to přiznává či zastírá, a zavržení se – právem – bojí.
Ovšem – z pohledu toho, který se ke konverzi teprve rozhoduje nebo má rozhodnout, či toho, který svůj život hodnotí v pokušení anebo dokonce ve vyjádření toho, který chce ˇsestoupit´do prostředí nevěry těch, kdo se dosud k Ježíši Kristu neobrátili a neodevzdali Mu svůj život - Apoštol v listu do Galácie píše, že "tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo."
Na jiném místě – ve svém listu do Říma - svatý Pavel píše slova, jejichž obdobu, avšak již jako naukový souhrn a odpověď Církve, známe z počátku Katolického katechismu: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci". A vysvětluje tento zdánlivý dualismus, či lépe řečeno dualismus, jemuž propadá ten, kdo dosud je dezorientován: "Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který ve mně sídlí." A na druhou stranu opět na tomto místě dále píše: "Má vnitřní bytost radostně souhlasí s Božím zákonem....Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?
Klade otázku, která v upřímně vyjádřené touze po vítězství Božího Ducha v životě člověka jej vede ke konverzi: vybízí, abychom se vydali cestou Ježíšovou – poprvé či pokaždé, když se rozhodneme pro život pod nadvládou těla, pro život ve hříchu:
"Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista našeho Pána."
V Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, v úryvku z Ježíšova Horského kázání, opět slyšíme o "těle": "Nedělejte si starosti...o své tělo. ...Kdo z vás si může svým staráním prodloužit život o jedinou píď?"
Náš Přítel a Pán Ježíš nás těmito slovy vede k jasnému poměřování při rozhodnutí ohledně zabezpečení se na zemi: ´Pod jediným zorným úhlem uvažujte a rozhodujte´. "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – ´hledejte plný život v mé Církvi a žijte jej: žijte "spravedlivě", vedeni Duchem´ - "a toto všechno" - ´co budete jíst, pít, do čeho se odívat...´ - vám bude přidáno."
Náš Spasitel, učitel moudrosti, tím i říká: ´Nežijte v dualismu hmoty a ducha! - nemůžete přece "sloužit Bohu i mamonu!", tedy dvěma pánům: mně a světu.´
Je třeba se jasně rozhodnout. To platí nejprve pro ty, kdo se dosud neobrátili celým srdcem k Ježíši Kristu v Jeho Církvi; rozhodnout se pro konverzi.
Poté se každodenně rozhodovat – ve smyslu benediktinského "conversio continua" – pro to, co je pro nás skutečně správné, pravé a užitečné. Pak přijmeme od Ducha Svatého pravé poznání Ježíše, poznáme Jeho vykupitelskou moc od ducha zla a na věčnosti Otcovo království, které o Letnicích začalo v Církvi.
Proto je třeba bojovat proti pýše a egoismu, odmítnout léčku nepřítele spásy, který nabízí falešnou touhu překonat falešný dualismus – čili vzdání se duchovního vítězství – touhu smířit a sjednotit nesmiřitelné a nesjednotitelné. Místo lásky k duchovnímu boji o uchování Ducha Božího, Ducha lásky v našich srdcích a v srdci místní církve nám satan nabízí lásku k sobě navzájem, humanismus, který nastoluje falešný dojem jednoty mezi všemi.
Největším pokrytectvím je přitom předstírání jednoty mezi těmi, kdo ji nikdy nemohou vytvořit – a to je vposledku rozdíl mezi nebem a peklem: mezi těmi, kdo jdou k Bohu a mezi těmi, kdo vzdorně odmítají se Mu podřídit; mezi všemi, kdo jdou Boží cestou i těmi, kdo jdou cestou satanovou, cestou, na níž - podle ducha zla - není nutné usilovat s láskou o pravdu, kterou je Ježíš.
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:
XXII. neděle
Ve čtení z páté knihy Mojžíšovy slyšíme Boží slovo o lásce, která se projevuje zachováváním přikázání.
Mojžíš řekl lidu toto:
"Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení a ustanovení, která vás učím zachovávat, abyste žili a šli obsadit zemi, kterou vám chce dát Hospodin, Bůh vašich otců. Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete za chovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
Zachovávejte je a plňte, neboť tak budete v očích národů moudří a rozumní: uslyší o všech těchto nařízeních a řeknou: Skutečně, moudrý a rozumný je tento velký národ! Neboť kde je tak velký národ, jemuž by byli bohové tak blízko, jako je Hospodin, náš Bůh, kdykoli ho vzýváme. A kde je tak velký národ, který by měl spravedlivá nařízení a ustanovení, jako je celé toto zákonodárství, které já vám dnes prohlašuji."
"Žít bez vady, jednat vždy správně, dokázat říci ve vhodnou chvíli, co v srdci vnuká Duch, nepomlouvat..." to všechno výzva k mravní dokonalosti, která je ideálem v Církvi pro ty, kdo přicházejí s žádostí o svatý křest: ideálem, který je mravním cílem, k němuž i ten "morálně nejposlednější" z příchozích do Církve dostává mimořádnou božskou sílu Ducha Svatého, proměňující často postupně duši hříšníka k naplňování tohoto ideálu. Proto se ptá svatý David:
Kultura smrti se vtiskuje do života místních církevních společenství, pokud ji zavčas se statečností křesťanských katolických proroků neodmítnou, a vede k jejich smrti, k sebevraždě společenství Církve i na velkých územích a k hroznému hříchu opominutí hlásat evangelium Ježíšovo všem, kdo právem od Církve očekávají spásu své duše.
"Co vychází z člověka, to ho poskvrňuje," říká dnes Ježíš. A mluví ke všem, papežem počínaje, až po posledního věřícího, k takovému, který se ve své hříšnosti ani za věřícího pokládat nedokáže a jen kajícně prosí: "Pane Ježíši, buď milostiv mně, hříšnému!"
Kolem Ježíše se shromáždili farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Všimli si, že někteří z jeho učedníků jedí rukama obřadně nečistýma, to je neumytýma. Farizeové totiž a všichni Židé se drží podání předků a nejedí, dokud si pečlivě neumyjí ruce; po návratu z trhu nejedí, dokud se celí neopláchnou, a je mnoho jiného, co přejali a čeho se drží: omývání pohárů, džbánů a měděných nádob.
Proto se ho farizeové a učitelé Zákona ptali: "Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?"
Odpověděl jim: "Pokrytci! Dobře to o vás předpověděl Izaiáš, jak je psáno: 'Tento lid mě uctívá rty, ale jejich srdce je daleko ode mě. Nadarmo mě však uctívají, když učí naukám, které jsou lidskými ustanoveními.' Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského."
Ježíš zase k sobě přivolal zástup a řekl jim: "Slyšte mě všichni a pochopte! Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje. Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky, smilství, krádeže, vraždy, cizoložství, lakota, zloba, lest, prostopášnost, závist, urážky, pýcha, opovážlivost. Všechno to zlé vychází z nitra a člověka poskvrňuje."
(Z meditace Svatého otce Benedikta XVI. před Turínským plátnem, 2. května AD MMX;
1Homilie na Velkou a svatou sobotu, PG 43, 439
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=12757)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Tvůj Otec učinil spolu s Duchem
jedinou inkarnaci:
povolal Tebe, Boží Synu,
abys vstoupil do lůna přečisté Panny:
"zasel do ducha".
I Ty, Ježíši, Logos Otce,
učíš celým svým pozemským životem
zasévat do ducha:
učíš apoštoly, učíš ženy, které Tě na cestách provázely,
učíš ty, které jsi jako Zachea vyhledal,
učíš ty, které jsi z života podle těla, podle mamonu, jako Léviho
– svatého Matouše povolal k životu podle Ducha,
učíš ty, kdo za Tebou jako Nikodém v noci přišli,
abys je o znovuzrození, fótismatu poučil
a připravil je na jeho přijetí.
Tvá Církev od Letnic všem těmto Tvým katechumenům
nabídla setkání s Osobou Ducha Svatého: přijetí znovuzrození.
O jejích služebnících,
kteří se dali cestou protipřirozeného pohlavního styku
zasévajícím smrt do jejich vlastních těl
- vzplanuli láskou muže k muži, ženy k ženě -
na rozdíl od manželů
zasévajících do ducha při posvátném spojení k početí nového života,
říkáš ústy apoštola:
"Nemylte se, s Bohem nejsou žerty!
Co kdo zasel, to také sklidí,
kdo seje do svého těla,
kdo seje do těla,
z těla sklidí
věčnou záhubu."
Kajícnost a adorace Tvého těla v Nejsvětějším tajemství, mysteriu,
odvádí Tvé služebníky od cesty záhuby
a jejich pohoršlivý příklad
vzbudí proroky
obnovy Církve:
adorace Tvého těla.
Amen.
